IV. ÚS 1976/17

13. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Lenky Hochmanové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 4. 2017, č. j. 19 EXE 3889/2016-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov pověřil dne 16. 11. 2016 soudního exekutora Exekutorského úřadu v Přerově JUDr. Lukáše Jíchu vedením exekuce na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky oprávněného - vedlejšího účastníka T&C DOMOV s. r. o. se sídlem v Brně, Chudčická 1351/17, ve výši 29 087 Kč s příslušenstvím. Soudní exekutor vydal dne 24. 2. 2017 exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 203 EX 41676/16-17, jehož výrokem I. uložil stěžovatelce nahradit náklady oprávněné ve výši 2238 Kč.

Stěžovatelka podala proti výroku I. exekučního příkazu námitky, kterým soudní exekutor nevyhověl a postoupil je okresnímu soudu. Obsahem námitek byla nesprávně stanovená výše nákladů oprávněné. Podle povinné soudní exekutor přiznal nesprávně oprávněnému mj. i náhradu za tzv. předexekuční výzvu 1150 Kč [podle § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky 177/1996 Sb.], náhradu hotových výdajů spojených s předexekuční výzvou 300 Kč a DPH 304,50 Kč. Náklady oprávněné měly podle povinné (stěžovatelky) činit pouze 484 Kč.

Okresní soud usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 19 EXE 3889/2016-33, zcela vyhověl námitkám a změnil výrok I. exekučního příkazu tak, že je stěžovatelka povinna nahradit oprávněnému náklady exekučního řízení jen ve výši 484 Kč. Ohledně nákladů námitkového řízení nalézací soud aplikoval § 150 o. s. ř., což odůvodnil tím, že oprávněný nezavinil nastalou situaci, a nelze tak od něj spravedlivě požadovat úhradu nákladů námitkového řízení. Možnost uložení povinnosti nahradit náklady námitkového řízení soudnímu exekutorovi, který nesprávně stanovil výši nákladů oprávněného v exekučním řízení, právní úprava nezná.

Proti usnesení okresního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pochybení spatřuje v tom, že byla plně úspěšná v námitkovém řízení, avšak soud jí přesto nepřiznal náhradu nákladů řízení; zároveň namítá, že jí soud nedal možnost vyjádřit se k aplikaci § 150 o. s. ř.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti.

Je nutné zdůraznit, že ústavní stížnost směřuje proti výroku usnesení o nákladech námitkového řízení a jde o tzv. bagatelní věc (peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč). Tarifní hodnota, ze které se výše nákladů řízení vypočítává, není navíc podle Ústavního soudu tvořena výší pohledávky, která je předmětem exekuce (29 087 Kč), jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž rozdílem mezi výší nákladů stanovených v exekučním příkazu (2238 Kč) a v usnesení okresního soudu (484 Kč). V tomto duchu konstantně obecné soudy rozhodují - srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 93 Co 90/2013, ze kterého plyne, že mění-li odvolací soud nákladové rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nesprávného výpočtu výše nákladů řízení, je základem pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta rozdíl mezi výší náhrady, jež byla žalobci soudem prvního stupně přiznána, a výší náhrady přiznané odvolacím soudem. Zástupce stěžovatelky učinil v námitkovém řízení pouze dva úkony; celková výše nákladů tak nepřesahuje tzv. hranici bagatelnosti.

Přestože zákon o Ústavním soudu neomezuje přípustnost ústavní stížnosti pouze na věci převyšující tzv. bagatelní plnění, Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujímá dlouhodobě stanovisko, že ústavní stížnost v těchto věcech je v zásadě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002]. V nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, Ústavní soud vymezil, ve kterých případech je možné bagatelní věci přezkoumat z hlediska jejich ústavnosti (musí jít o natolik intenzivní zásah, že by způsobil kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody, výsledek řízení může mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů nebo není judikatura k dané problematice jednotná - k tomu blíže viz bod 33 nálezu). Stěžovatelčina ústavní stížnost popsané podmínky "přijatelnosti bagatelních věcí" nenaplňuje. V projednávané věci nelze nalézt natolik intenzivní zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatelky; nejde o věc, která by měla zásadní význam z hlediska další rozhodovací praxe obecných soudů, ani judikatura dopadající na posuzovanou věc není nejednotná.

Okresní soud správně uvedl, že neexistuje právní úprava, která by umožňovala uložit povinnost soudnímu exekutorovi nahradit náklady námitkového řízení v případě, že nesprávně stanoví výši nákladů exekučního řízení. Byť oprávněný v návrhu uvedl výši požadovaných nákladů řízení, tak odpovědnost za stanovení správné výše nákladů exekučního řízení nese soudní exekutor. Je pravdou, že okresní soud měl umožnit stěžovatelce, aby se mohla vyjádřit k zamýšlenému postupu podle § 150 o. s. ř. (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2994/14). Nicméně s ohledem na skutečnost, že jde o bagatelní věc, a zároveň vyjádření stěžovatelky by nemohlo nic změnit na závěru, že oprávněný nemůže nést odpovědnost za nesprávný postup soudního exekutora, Ústavní soud neshledal, že by pochybení okresního soudu dosahovalo takové intenzity, že by znamenalo porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces - naopak jde ve výsledku o spravedlivé rozhodnutí obecného soudu.

Proto na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1976/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies