III. ÚS 3681/16

23. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Antonína Kadlece a Mgr. Jiřího Rady, zastoupených Mgr. Janem Hraško, advokátem, sídlem Revoluční 123/17, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 2279/2016-91, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015 č. j. 17 Co 302/2015-79, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2015 č. j. 12 C 179/2013-55, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů jakožto žalobců na zaplacení částky 888 426 Kč s 7,05% úrokem z prodlení ročně od 18. 1. 2013 do zaplacení.

3. Předmětnou žalobou se stěžovatelé domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout postupem orgánů činných v trestním řízení. Dne 2. 9. 2004 proti nim bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve formě spolupachatelství, avšak rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2010 č. j. 54 T 5/2008-5051 byli dle § 226 písm. b) trestního řádu oba obžaloby zproštěni. Škoda měla stěžovatelům vzniknout v souvislosti s tím, že v rámci tohoto trestního stíhání usnesením Policie České republiky ze dne 7. 9. 2004 č. j. PSVLB-52/OHK-KR-2004 jim byla na společném bankovním účtu vedeném u J&T Banky a. s. zajištěna částka ve výši 4 935 700 Kč a tyto prostředky byly blokovány až do 7. 9. 2010. Žalobci se tedy domáhali náhrady škody v podobě ušlého zisku - ušlých úroků ze zablokované částky. Škoda jimi byla vyčíslena na základě zákonného úroku z prodlení ve výši 3 % ročně ode dne 7. 9. 2004, tedy 888 426 Kč. Žalobci tvrdili, že nebýt nezákonného trestního stíhání a s tím spojeného zablokování finančních prostředků, dosáhli by za normálního běhu událostí minimálně uvedeného zisku.

4. Obecné soudy však neshledaly existenci v žalobě tvrzené škody, když odkázaly stran definice ušlého zisku na stanovisko Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky Cpj 87/70 (publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971) a na to, že částka ve výši 4 935 700 Kč byla deponována na vázaném bezúročném účtu jako úschova kupní ceny, a stěžovatelé proto nemohli přicházet o zisk v podobě ušlých úroků. Současně pak vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění škoda nevzniká a neodškodňuje se (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001 sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

5. Usnesením Nejvyššího soudu, které je ústavní stížností rovněž napadeno, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud jej shledal nepřípustným s tím, že soud druhého stupně se nikterak neodchýlil od dosavadní judikatury Nejvyšší soudu, a že neshledává žádné důvody k její změně.

II.
Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé poukazují na čl. 11 odst. 4 Listiny, podle kterého je nucené omezení vlastnického práva možné jen za náhradu, a na to, že jakékoli finanční prostředky se znehodnocují v čase inflací. Nelze tedy říci, jak to činí obecné soudy, že došlo-li k vrácení zajištěné finanční sumy, není ke kompenzaci důvod. Dle obecných soudů inflační znehodnocení měny není škodou v pravém slova smyslu a jde pouze o škodu teoretickou, tedy reálně neexistující. Stěžovatelé mají za to, že jejich nárok měl být posouzen v rovině obecné jako škodní událost za omezení vlastnictví, s tím, že vyčíslení této újmy mělo toliko odkazovat na výši inflace jako analogickou metodu jak určit výši takové škody, nikoliv považovat inflaci za právní základ uplatněného nároku. Stejně analogicky by bylo možno použít např. i prováděcí vyhlášky stanovující míru valorizace nároku na rentu za škodu způsobenou zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu, jak jsou pravidelně novelizovány, apod.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

9. Jak obecné soudy vysvětlily, stěžovatelé uložili částku určenou jako budoucí kupní cenu za nemovitost ve výši necelých 5 milionů korun na vázaný neúročený účet, kde byla následně zablokována rozhodnutím Policie České republiky. Při očekávatelném běhu věcí by tak k žádnému úročení uložených peněz nedošlo. Jak bylo přitom judikováno např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1272/2001, "škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný pod C 181 v Souboru rozhodnutí NS ČR, svazek 2).". Názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je Nejvyšším soudem zastáván konzistentně a vyplývá i z jeho nejnovější judikatury, která je v jeho ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvedena (usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3591/2015, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4338/2014, či ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4714/2014).

10. Tyto závěry Nejvyššího soudu jsou akceptovány i v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Jak Ústavní soud upozornil ve svém usnesení ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 1400/15 (dostupném na: http://nalus.usoud.cz), přiznání obdobných nároků předpokládá vedle existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu splnění předpokladu, že v jeho důsledku vznikla poškozenému škoda. Existenci takové škody přitom nelze založit výlučně na domněnce, že za jiných okolností by dotčená osoba mohla své peněžní prostředky před inflací ochránit třeba tím, že by je vhodně investovala. Jednalo by se pouze o spekulaci bez reálného základu v provedeném dokazování. Nelze totiž vyloučit, že by své peníze, pokud by s nimi mohla disponovat, investovala způsobem, který by k žádnému výnosu nevedl.

11. Jestliže stěžovatelé uvádějí, že svými odkazy na inflaci neměli na mysli, že by inflace měla být nutně považována za právní základ uplatněného nároku, a požadovali nahradit škodu v obecnější rovině, na věci to nic nemění, neboť v každém případě by existence nějaké škody musela být v řízení prokázána, což se nestalo.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2017

Jan Filip v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3681/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies