III. ÚS 1909/17

29. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem sídlem Přemyslovská 2346/11, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017 č. j. 69 Co 59/2017-165, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017 č. j. 69 Co 59/2017-170, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a P. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1, čl. 14 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") a čl. 6, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo ve věci péče o nezletilé syny rozhodnuto o úpravě rodičovské zodpovědnosti.

2. V obšírné ústavní stížnosti stěžovatel opakoval obdobné výhrady jako v předchozím soudním řízení. Tvrdil, že obecné soudy k aplikaci norem hmotného práva ve stěžovatelově věci přistoupily zcela formalisticky a v rozporu s principy spravedlnosti a spravedlivého soudního procesu. Stěžovatel napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze (jako soudu druhého stupně potvrzující prvostupňový rozsudek Obvodního sodu pro Prahu 8), kterým byli jeho nezletilí synové P. B. a M. B., svěřeni jednak po dobu trvání manželství do péče matky P. B. (výrok I), a dále i pro dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky (výrok III). Stěžovatel s oběma výroky nesouhlasí, neboť podle něj neodpovídají nejlepšímu zájmu nezletilých, nerespektují právo nezletilých na péči obou rodičů a nenaplňují právo stěžovatele podílet se na výchově synů. Je přesvědčen, že neexistují objektivní překážky, které by bránily střídavé péči a které by odůvodňovaly vyloučení možnosti otce podílet se na výchově nezletilých ve stejné míře, jakou se na ní podílí matka. Při správném posouzení všech relevantních kritérií by obecné soudy měly dospět k závěru, že nejlepším zájmem nezletilých je svěření do střídavé péče obou rodičů, neboť všechna relevantní kritéria naplňují oba rodiče stejnou měrou. Odmítavý postoj matky nemůže být důvodem pro vyloučení možnosti svěřit nezletilé do péče obou rodičů.

3. Podle jeho názoru se soudy nevypořádaly s jeho procesními stanovisky a argumenty, které uplatnil, a svoje rozhodnutí řádně neodůvodnily. Stěžovatel tvrdil, že je neúplné, nepřesvědčivé. V řízení bylo zasaženo do jeho práva na zákonného soudce tím, že byla nesprávně určena příslušnost obecného soudu I. stupně a v důsledku toho i kolizního opatrovníka, když odvolací soud vady řízení nenapravil. Cítí se být diskriminován i tím, že soud rozhodl, aniž by opatřil objektivní důkaz, jako je např. znalecký posudek týkající se vhodnosti střídavé péče atd.

4. Stěžovatel rovněž poukázal na závěry vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu [např. nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421), nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05 (N 15/40 SbNU 123); či usnesení ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 278/08, usnesení ze dne 22. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 582/01 (N 52/26 SbNU 63) a usnesení ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 704/06 (N 134/46 SbNU 259), nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3SbNU); nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13, nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 a další; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Dále argumentoval rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. července 2000 č. 39221/98 a 41963/98, bod 233 a násled., Schneider proti Německu ze dne 15. září 2011 č. 17080/07, bod 81, či ve věci Anayo proti Německu ze dne 21. prosince 2010 č. 20578/07, bod 57, ve věci Zaunegger proti Německu ze dne 3. prosince 2009 č. 22028/04, body 60; ve věci Mustafa a Armagan Akin proti Turecku ze dne 6. 4. 2010 č. 4694/03, bod 22], z nichž má vyplývat, že svěření dětí do střídavé péče by mělo být pravidlem.

5. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy nejednaly v nejlepším zájmu dětí, neboť bez jakékoli zákonné opory či odůvodnění, založeného na provedeném dokazování, a v rozporu s vyjádřením staršího z nezletilých dětí, učiněném při pohovoru s opatrovníkem, upřednostnily výlučnou péči jednoho z rodičů před střídavou výchovou, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

6. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy, je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (srov. kupř. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, usnesení ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 31/04).

8. Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo soudy provedeno důkladné dokazování. Soudy své závěry, že nejsou splněny podmínky pro střídavou péči, podpořily zjištěním, že rodiče nejsou schopni spolu bezproblémově komunikovat, což je pro výchovu dětí ohrožující faktor. Při rozhodování odvolací soud shodně jako soud I. stupně důsledně zkoumal všechna zákonná kritéria pro rozhodování o péči o nezletilé děti a dospěl k závěru, že aktuálně není střídavá péče vhodná a odpovídající výchovné opatření představuje svěření nezletilých do péče matky. K tomuto dospěly soudy i vzhledem k postoji matky, která si je vědoma nezastupitelné role otce v jejich životě a umožnovala stěžovateli styk s dětmi v době, kdy mu to zaměstnání dovolovalo. Zejména měla pochopení pro přání staršího syna, které prezentoval při pohovoru s kolizním opatrovníkem, a projevil zájem o nastavení střídavé péče na zkoušku a špatně nese neshody rodičů. Důvody svěření nezletilých dětí do péče matky shledaly soudy ve stanovisku kolizního opatrovníka, přání nezletilých dětí a ochotě matky řešit s otcem otázky styku s dětmi, jakož i posouzením možností stěžovatele z hlediska materiálního i časového a schopností o nezletilé děti se postarat. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž dostatečně zdůvodnil, proč dospěl ke shodnému závěru jako soud prvého stupně a mimo jiné uvedl, že lze očekávat, po zlepšení vzájemné komunikace mezi rodiči (zdrží-li se stěžovatel nevhodného vyjadřování a chování vůči matce), naplnění podmínky pro nové rozhodování o péči o nezletilé děti. Byť stěžovatel z nemožnosti komunikace viní především matku nezletilých, o jeho převažujícím podílu na zmíněném stavu svědčí, dle zjištění soudů, mimo jiné právě jeho opakované a dlouhotrvající chování vůči matce.

9. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci tzv. podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých a z ústavního hlediska jim, podle přesvědčení Ústavního soudu, není co vytknout.

10. Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť soudy mj. vycházely z výslovného stanoviska nezletilých, které - s ohledem na jejich věk - bylo nutné vzít přednostně v úvahu. Z odůvodnění rozhodnutí přitom vyplývá, že důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření dětí do střídavé péče nebyl odmítavý postoj matky dětí, jak uvádí stěžovatel.

11. Ústavní soud se ani neztotožňuje se závěrem stěžovatele, který by dokonce měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle nějž by střídavá péče měla být pravidlem. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2336/14, usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15).

12. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, pokud je v nejlepším zájmu dítěte, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn., že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána [srov. nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)].

13. Podle § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde, s ohledem na své postavení, nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana.

14. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org). Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb." [ srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15]. Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka [srov. např. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 1677/15].

15. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci civilní soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých dětí a k doporučení opatrovníka, který provedl podrobné šetření v rodině nezletilých. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně provedl v dané věci dostatečné dokazování, důkazy odpovídajícím způsobem zhodnotil dle § 132 o. s. ř., každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti a dospěl ke správnému závěru, že je v zájmu nezletilých dětí je svěřit do péče matky. Provádění dalšího dokazování, s ohledem na útlý věk dětí (zejména nezletilého M.), nepovažovaly soudy za souladné s jejich zájmy, neboť střídavá péče by byla spojena se změnami zázemí dětí.

16. Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto případech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dětem co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, někdy navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu.

17. Odmítnutí této ústavní stížnosti ovšem nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilými za předpokladu, že dojde k normalizaci vztahů rodičů. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).

18. Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu se základními právy podle Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

19. Ostatně námitky stěžovatele, směřující výlučně proti nesprávně určené příslušnosti obecného soudu I. stupně a v důsledku toho i kolizního opatrovníka, když vady řízení odvolací soud nenapravil, nejsou přípustné; jde o nová tvrzení, která stěžovatel v nalézacím ani odvolacím řízení nevznesl, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být však vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) [k tomu srov. např nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. III. ÚS 577/02, usnesení ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 604/02], proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.

20. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1909/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies