III. ÚS 1548/17

29. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Kadlecové, zastoupené Mgr. Alešem Koubkem, advokátem sídlem Renneská tř. 393/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 25 Cdo 3266/2016-678, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2016, č. j. 44 Co 256/2015-615, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2017, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání její věci před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

II.

2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 28. 4. 2004 domáhala na vedlejším účastníku náhrady škody ve výši 500 000,- Kč jako částky potřebné na uvedení její nemovitosti v B. do předešlého stavu, v době předcházející škodným zásahům vedlejšího účastníka, jež měly spočívat v tom, že nezajistil jako vlastník vedlejšího pozemku potřebná opatření zamezující sesuvu zeminy a rozpukané skalní hmoty. Škody na nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky měly spočívat v prasklinách zdí, křížení zárubní oken a dveří a rozbití okénka v zadní části nemovitosti, přičemž měly postupně vznikat sesuvy kamení z blízké skály, které se udály mimo jiné v r. 1990, 1995 a 2003.

3. V řízení před Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") vedeném pod sp. zn. 18 C 138/2004 byl dne 28. 1. 2011 vydán mezitímní rozsudek, kterým bylo stanoveno, že základ nároku je dán. Tento rozsudek však byl odvolacím soudem zrušen a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Ve věci byly vypracovány celkem 3 znalecké posudky k posouzení příčin vzniku škod na nemovitosti. Znalec Ing. Vítězslav Dominik uzavřel, že spatřuje příčinu prasklin v přístavbě domu v postupném přistavování, kdy došlo k dotvarování a dosedání a sesuv kamení nepovažoval za rozhodující. Znalecký ústav GEOtest Brno, a. s. stanovil několik příčin poruch na domě stěžovatelky, kdy hlavní příčinou mělo být sedání podlah a základů vlivem deformací podzákladí, které mělo navíc pod různými částmi stavby nestejné složení. Poslední a nejrozsáhlejší znalecký posudek vypracovalo Vysoké učení technické v Brně - Ústav soudního inženýrství, které se zaměřilo na důsledky sesuvu kamení v roce 2003, když bylo shledáno, že příčinou vzniku všech prasklin a poškození zárubní byla zejména dilatace částí konstrukce, teplotní roztažnost materiálů a nerovnoměrné sedání stavby. Bylo současně konstatováno, že nelze vyloučit nepříznivý vliv dynamického zatížení stavby způsobeného pádem kamenné sutě na vnější obvodovou stěnu přístavby z r. 2003, které mohlo přispět k opětovnému vzniku (prokreslení) původních trhlin zapravených v r. 1996. Vliv dynamického zatížení však nebyl primární příčinou vzniku trhlin. Nebylo prokázáno, že by sesuv kamení v r. 2003 byl příčinou rozbití okénka v zadní části fasády. Znalecký ústav pak stanovil výši nákladů na provedení oprav poškození předmětného domu, které nastalo v r. 2003, na částku 51 164,- Kč včetně daně z přidané hodnoty. Na základě uvedených znaleckých posudků pak městský soud zavázal rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 18 C 138/2004-590, vedlejšího účastníka k náhradě škody stěžovatelce ve výši 51 164,- Kč, když dospěl k závěru, že škody vzniklé v r. 2003 byly škody, jejichž primární příčinou nebyl sesuv kamení z r. 2003, avšak tento sesuv měl na nemovitost negativní vliv, když došlo k opětovnému prokreslení původních trhlin a zhoršení stavu zárubní. Vliv ostatních sesuvů nastalých v letech 1990 a 1996 nebyl zkoumán z důvodu námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta a náklady řízení nebyly vedlejšímu účastníkovi přiznány s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")

4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka změnil rozsudek městského soudu svým rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 44 Co 256/2015-615, tak, že žalobu stěžovatelky zamítl i v části, v níž se domáhala zaplacení částky 51 164,- Kč s tím, že náklady řízení nebyly přiznány žádné ze stran opět s odkazem na § 150 občanského soudního řádu. Krajský soud označil právní závěry městského soudu o škodlivém následku sesuvu kamení v roce 2003, učiněné ze znaleckých posudků, za nesprávné. Dospěl naopak k tomu, že škodlivý následek předmětného sesuvu kamení nelze označit za škodu, když škodlivé účinky sesuvu sutě z roku 2003 na stav nemovitosti lze označit za zcela bagatelní a šlo o pouhé prokreslení trhlin vzniklých z jiných příčin; rovněž stav zárubní byl narušen již v předchozí době a u rozbitého okénka nebylo postaveno najisto, že se tak stalo vlivem uvedeného sesuvu kamení. Měla tak chybět nejen možnost stanovení konkrétního rozsahu škody, ale i příčinná souvislost mezi tvrzenými poškozeními a sesuvem sutě z r. 2003.

5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž vyjadřuje nesouhlas s právními závěry krajského soudu, když dle jejího názoru bylo znaleckým posudkem Vysokého učení technického v Brně - Ústav soudního inženýrství prokázáno, že škoda vyčíslená částkou 51 164,- Kč na majetku stěžovatelky skutečně vznikla v důsledku závalu z r. 2003 a vyjádřený názor krajského soudu je tak v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 23 Cdo 3266/2016-678, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. V odůvodnění se Nejvyšší soud vyjádřil obecně k otázce příčinné souvislosti, když uvedl, že při jejím posuzování je rozhodující, zda - nebýt protiprávního jednání - by ke škodě nedošlo, nebo zda by naopak škodlivý následek nastal i bez této skutečnosti. Dále uvedl, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoliv právní, a proto napadený závěr odvolacího soudu z hlediska jeho skutkové správnosti dovolacímu přezkumu nepodléhá. Po právní stránce pak má být tento závěr v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

III.

6. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Napadenými rozhodnutími se odvolací soud měl dopustit zásahu do stěžovatelčina práva na ochranu vlastnictví, kterému neposkytl dostatečnou ochranu zejména tím, že nerespektoval principy řádného procesu. Stěžovatelka opětovně shrnuje dosavadní průběh řízení a setrvává na své argumentaci obsažené již v dovolání. Zdůrazňuje, že skutečnost, že škoda na nemovitosti stěžovatelky vznikla zejména v důsledku jiných vlivů, než byl sesuv půdy v r. 2003, byla již zohledněna v zamítnutí žaloby co do částky 448 836,- Kč, přičemž pak dle stěžovatelky bylo naopak prokázáno, že škoda vyčíslená částkou ve výši 51 164,- Kč vznikla právě v důsledku předmětného sesuvu. Je namítáno, že rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena extrémním nesouladem s učiněnými skutkovými zjištěními i extrémním rozporem s principy spravedlnosti. Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

IV.

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

8. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než tento dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

9. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) plyne i zásada volného hodnocení důkazů dle § 132 občanského soudního řádu. Postupuje-li obecný soud v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí (není-li jimi porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.

10. Námitky stěžovatelky představují toliko její nesouhlas se skutkovými závěry, které učinil krajský soud z provedeného dokazování (znaleckými posudky), tedy nesouhlas stěžovatelky s rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je nucen zopakovat, že s ohledem na jeho postavení není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů, které proběhlo před obecnými soudy, a to ani v případě, že by považoval jiné hodnocení za přiléhavější. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pouze stav, kdy by hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry byly důsledkem zjevného faktického omylu nebo logického excesu, což ovšem není navzdory opačnému tvrzení stěžovatelky případ posuzované ústavní stížnosti.

11. V dané věci si Ústavní soud vyžádal soudní spis vedený městským soudem pod sp. zn. 18 C 138/2004, jehož součástí jsou tři znalecké posudky týkající se původu vzniku prasklin a křížení zárubní na nemovitosti stěžovatelky. Na základě jejich prostudování dospěl Ústavní soud k závěru, že ačkoliv argumentace krajského soudu není obzvláště podrobná, je z ní jasně patrno, že tento soud posoudil stěžejní důkazy odlišně od soudu městského a důvod tohoto odchýlení jasně uvedl. Z předmětných znaleckých posudků totiž skutečně nevyplývá, že by tvrzené škody vznikly (bez nejmenších pochyb) alespoň z části v důsledku sesuvu kamení z r. 2003. Naopak posudek Vysokého učení technického v Brně - Ústav soudního inženýrství uzavírá, že příčinou vzniku všech prasklin a poškození zárubní byla zejména dilatace částí konstrukce, teplotní roztažnost materiálů a nerovnoměrné sedání stavby. Bylo dále konstatováno, že nelze vyloučit nepříznivý vliv dynamického zatížení stavby způsobeného pádem kamenné sutě na vnější obvodovou stěnu přístavby z r. 2003. Skutkový závěr odvolacího soudu tak není v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když ze žádného znaleckého posudku nevyplývá, že sesuv kamení z r. 2003 byl s jistotou příčinou vzniku alespoň části škody na nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Pokud pak posudek Vysokého učení technického obsahuje odhad výše škody způsobené případně sesuvem kamení v r. 2003, jde o kvalifikovaný odhad znalce učiněný na základě konkrétního dotazu soudu, ze kterého však nelze učinit závěr, že předmětný sesuv skutečně byl důvodem vzniku škody v uvedeném rozsahu. Ústavní soud si uvědomuje skutečnost, že dokazování v daném případě bylo obzvláště obtížné, o čemž svědčí i množství znaleckých posouzení, jejichž náklady mnohonásobně přesáhly částku, která by mohla být stěžovatelce v řízení přiznána. V postupu hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu však nebyl shledán žádný exces, který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu.

12. Za ústavně konformní považuje Ústavní soud i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou i řádně odůvodněny.

V.

13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1548/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies