II. ÚS 3475/15

29. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Živnůstkové, zastoupené Mgr. Hanou Fidesovou, Ph.D., advokátkou sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č. j. 72 Co 370/2015-57 za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice a 2) Mgr. Dušana Šnaidera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-západ, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud si za účelem posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 15 EXE 3548/2015, z něhož se podává, že dne 28. 5. 2012 byl vedlejší účastník 1) jakožto soudní exekutor pověřen provedením exekuce k vymožení pohledávky za stěžovatelkou. Dne 6. 9. 2013 bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnuto o úpadku stěžovatelky, přičemž stěžovatelce bylo povoleno řešit úpadek institutem oddlužení. Usnesením ze dne 5. 11. 2013 městský soud schválil oddlužení v podobě splátkového kalendáře. Dne 29. 7. 2014 vzal městský soud usnesením č. j. MSPH 79 INS 22257/2013-B-22 na vědomí splnění oddlužení, když stěžovatelka splatila své dluhy vůči všem přihlášeným věřitelům se zjištěnou pohledávkou v plné výši, tedy 100% celkové výše splátkového kalendáře. Ve výroku usnesení pod č. VI jí městský soud přiznal osvobození od placení pohledávek v oddlužení zahrnutých. Dle § 414 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se toto osvobození vztahuje i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Toto usnesení městského soudu nabylo právní moci dne 6. 8. 2014. Vedlejší účastník 1) dne 30. 10. 2014 rozhodl o uložení povinnosti uhradit k jeho rukám částku 7 865 Kč jakožto náhradu nákladů exekučního řízení usnesením č. j. 067 EX 24652/12-40, proti němuž bylo možno podat odvolání k městskému soudu, čehož však stěžovatelka nevyužila. Následně byl rozhodnutím obvodního soudu pověřen provedením exekuce k vymožení uvedené částky vedlejší účastník 2). Stěžovatelka se obrátila na městský soud s návrhem, aby dvě nařízené exekuce zastavil. Městský soud v návaznosti na tento návrh stěžovatelky vydal usnesení, v němž vyzval vedlejší účastníky, aby respektovali usnesení insolvenčního soudu č. j. MSPH 79 INS 22257/2013-B-22, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení stěžovatelky a zároveň ji v souladu s § 414 odst. 2 insolvenčního zákona osvobodil od placení pohledávek, které do insolvenčního řízení nebyly přihlášeny, byť tam přihlášeny být měly. Stěžovatelka podala k obvodnímu soudu, který exekuci vedenou vedlejším účastníkem 2) nařídil, návrh na zastavení exekuce, přičemž svůj postup odůvodnila ustanovením § 414 odst. 2 insolvenčního zákona. Obvodní soud o tomto návrhu rozhodl tak, že exekuci zastavil.

3. Vedlejší účastník 1) usnesení obvodního soudu napadl odvoláním k městskému soudu, který napadeným usnesením č. j. 72 Co 370/2015-57 rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že se návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítá.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti argumentuje, že městský soud jako soud odvolací postupoval v rozporu s § 414 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť vedlejší účastník 1) byl provedením exekuce pověřen ještě před tím, než bylo v její věci vydáno rozhodnutí o úpadku. Vedlejší účastník tak měl možnost svoji pohledávku vycházející z titulu náhrady nákladů exekuce do insolvenčního řízení přihlásit. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, není oprávněn svou pohledávku v souladu s § 414 odst. 2 insolvenčního zákona vymáhat. Na podporu svého právního názoru stěžovatelka přikládá i argumentaci Nejvyššího soudu k otázce přihlašování pohledávek soudních exekutorů do insolvenčního řízení (usnesení ze dne 23. 10. 2014 č. j. 21 Cdo 3182/14). V uvedeném usnesení Nejvyšší soud uvádí, že "[...] věřitelem úpadce je taktéž exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v ustanovení § 87 odst. 1 exekučního řádu. V okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení. Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému - úpadci (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce."

5. Základní otázkou je dle stěžovatelky povaha nároku na náhradu nákladů exekuce. Stěžovatelka se domnívá, že nárok na tuto náhradu nákladů vzniká již ze zákona, tj. nikoliv na základě rozhodnutí soudního exekutora. Dle jejího názoru má tedy rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce toliko deklaratorní charakter (viz usnesení městského soudu ze dne 31. 10. 2014 č. j. 22 Co 123/2014). V daném případě tedy nárok na náhradu nákladů exekuce vedlejšímu účastníkovi 1) vznikl již v okamžiku nařízení exekuce, a to tím spíš, že vedlejší účastník si vyčíslil toliko minimální náhradu nákladů, která činí 7 865 Kč včetně daně z přidané hodnoty, jejíž výše je jasně dovoditelná dle § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., neboť náhrada nákladů v této výši není vázána na reálné výsledky exekučního řízení.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Dříve než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ze spisu sp. zn. 15 EXE 3548/2015 však vyplývá, že stěžovatelka k ochraně svých práv nevyužila řádného opravného prostředku, který jí právní řád nabízí. Stěžovatelka svou ústavní stížností vytýká exekučnímu titulu, kterým je usnesení vedlejšího účastníka 1) ze dne 30. 10. 2014 č. j. 067 EX 24652/12-40, shora uvedená pochybení, která však v odvolání neuplatnila, neboť je ani nepodala a lhůtu pro podání odvolání nechala marně uplynout. Právě v tomto řádném opravném prostředku měla a mohla namítat pochybení, která však v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti namítá nyní, v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud na tomto místě podotýká k námitce stěžovatelky, podle níž tím, že vedlejší účastník 1) exekučním titulem č. j. 067 EX 24652/12-40 rozhodl o náhradě nákladů exekuce sám sobě, porušil zásadu nemo iudex in causa sua, že tato námitka je v daném kontextu zcela nedůvodná, když stěžovatelka měla a mohla nechat předmětné usnesení exekutora přezkoumat městským soudem, čehož však nevyužila. Ústavní soud tedy v souladu s právním závěrem městského soudu v předmětné věci konstatuje, že rozhodnutí, které stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, bylo vydáno až v podmínkách následně vedené exekuce, jejímž předmětem je uspokojení pohledávky pravomocně přiznané soudnímu exekutorovi nákladovým výrokem.

8. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 3475/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies