III. ÚS 2478/17

29. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Pohorského, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2017 č. j. 22 Cdo 1256/2017-111, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2016 č. j. 29 Co 345/2016-89 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. května 2016 č. j. 19 C 69/2016-54, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a JUDr. Michala Steinera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 svým rozsudkem pro uznání ze dne 31. 5. 2016 č. j. 19 C 69/2016-54 stěžovateli uložil povinnost předložit žalobci (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) účetní doklady, na jejichž základě bylo realizováno finanční hospodaření s nemovitostmi vymezenými v žalobě (výrok I.) a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 7 626,50 Kč (výrok II.).

3. Proti rozsudku pro uznání podal stěžovatel včasné odvolání. V průběhu odvolacího řízení vzal vedlejší účastník žalobu zpět s tím, že stěžovatel s ním po podání žaloby začal spolupracovat a předložil mu žádané listiny. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 11. 11. 2016 č. j. 29 Co 345/2016-89 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 8 534 Kč (výrok II.).

4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatele nebylo podle Nejvyššího soudu přípustné, neboť stěžovatel vůči I. výroku odvolacího soudu nevymezil žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, když ostatně ani nerozporoval důvody odvolacího soudu, které jej vedly k zastavení řízení. Ohledně výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo třeba vyjít z toho, že jím byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení nepřesahující částku 50 000 Kč, přičemž dovolání proti tomuto výroku tedy nebylo objektivně přípustné.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že ani městský soud, ani Nejvyšší soud se nevypořádaly s jeho námitkou o účelovosti žaloby směřující proti němu, kdy jejím jediným účelem bylo inkasovat náhradu nákladů řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2899/10 ze dne 8. 3. 2011 [(N 38/60 SbNU 455); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] stěžovatel upozorňuje, že zavinění zpětvzetí žaloby nelze dovozovat jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného, neboť takový postup může být nejen přepjatým formalismem, ale je také v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje ještě na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2741/16 ze dne 17. 1. 2017 a sp. zn. III. ÚS 3592/16 ze dne 17. 1. 2017, jimiž bylo jeho, podle názoru stěžovatele obdobným, ústavním stížnostem vyhověno.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - až na dílčí výjimku popsanou níže - přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

8. K otázce zjevné neopodstatněnosti Ústavní soud nejprve uvádí, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

10. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoj povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

11. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, když by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

12. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.

13. V nyní projednávané věci jde ve své podstatě o částku 10 334 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně (stěžovatel přitom žádnou argumentaci svědčící o zásadním zásahu do jeho majetkových práv způsobeným napadeným rozhodnutím Ústavnímu soudu nepředkládá).

14. Dále je třeba uvést, že zvláště městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení přesvědčivě popsal, z čeho dovodil, že stěžovatel svoji povinnost vydat žádanou dokumentaci dobrovolně splnil až během odvolacího řízení (předtím na písemné žádosti vedlejšího účastníka nereagoval). Není tak přiléhavý odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2899/16, ani na jiné shora citované nálezy vydané ve stěžovatelově obdobné věci, neboť tehdy - vzhledem k tam specifikovanému plnění - stěžovatel nebyl v době podání žalob v prodlení, a když později zaplatil dluh, nečinil tak pod vlivem soudního řízení, ale vzhledem k blížícímu se datu splatnosti. O takovou situaci však v právě posuzované věci nejde, zejména když městský soud dovodil, že stěžovatel vedlejšímu účastníkovi dokumentaci předložit nechtěl. Stěžovatel pak východiska městského soudu věcnými argumenty přesvědčivě nerozporuje, když ulpívá na tvrzení, že celá žaloba byla pouze účelová, vedená snahou získat na něm náhradu nákladů řízení.

15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na skutečnosti a okolnosti případu vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jako nepřípustná byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v té části, žádá-li stěžovatel zrušení rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2016 č. j. 19 C 69/2016-54, který byl zrušen již soudem odvolacím.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 2478/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies