III. ÚS 1782/17

29. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kůsem, advokátem, sídlem Vyšehradská 420/19, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2017 sp. zn. 11 To 165/2017 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. března 2017 sp. zn. 3 PP 10/2017, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") shora označeným usnesením rozhodl, že podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody "v trvání 1 roku z rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 1 T 6/2013 ze dne 31. 1. 2013, v trvání 24 měsíců z rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 2 T 172/2014 ze dne 23. 11. 2015 a v trvání 12 měsíců z rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 2 T 172/2014 ze dne 23. 11. 2015" zamítá.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

4. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel splnil pouze dvě ze tří podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovených tr. zákoníkem, a to vykonání alespoň třetiny uloženého trestu odnětí svobody a prokázání polepšení svým chováním a plněním svých povinností. Podle soudů však od něj nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená usnesení odporují výše konkretizovaným ustanovením Listiny, rozhodovací praxi Ústavního soudu [nálezu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nálezu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] i samotnému smyslu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který podle něj spočívá zejména v motivaci, aby chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, přičemž současně zahrnuje i nástroje pro pokračování procesu resocializace, neboť je spojen se stanovením zkušební doby a samotná hrozba výkonu zbytku trestu odnětí svobody snižuje riziko recidivy. Při rozhodování o podmíněném propuštění proto není přiléhavé vycházet pouze z jeho chování v minulosti.

6. Soudy vycházely pouze ze závažnosti dříve spáchané trestné činnosti. Vysoké riziko recidivy a budoucí chování stěžovatele tak dovodily jen z jeho chování v minulosti, zohledněného již v odsuzujících rozhodnutích Okresního soudu Praha - východ, aniž skutečně vzaly v úvahu jeho velmi dobré chování ve výkonu trestu, kritický postoj k vlastní předchozí trestné činnosti a snahu o vedení řádného života v budoucnosti, doloženou příslibem bydlení a nabídkou zaměstnání.

7. Krajský soud podle stěžovatele nedocenil nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, v účinném znění, ze kterého vyplývá, že jeho odměna ve výkonu trestu je zcela nedostačující na to, aby z ní mohl způsobenou škodu vzhledem k její výši poškozeným efektivně nahrazovat.

8. Krajský soud pochybil, když ve svém usnesení nereflektoval stěžovatelem poukazovanou absenci uvedení, vyhodnocení a odůvodnění neprovedení důkazů okresním soudem, čímž nedostál své povinnosti o navrženém důkazu rozhodnout a svůj postup řádně odůvodnit.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o Ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.

12. Ústavní soud se otázkou aplikace § 88 tr. zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zabýval již dříve [srov. například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, usnesení ze dne 15. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14]. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit ("soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v aplikovaném ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

13. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, a další]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.

14. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že soudy při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu porušily právní princip ne bis in idem, neboť považovaly jeho chování před zahájením výkonu trestu odnětí svobody (navíc se odvíjející z již neaktuálních osobních poměrů) za rozhodující, ačkoli jej zvážily již při ukládání vykonávaného trestu; dále nezohlednily míru jeho úsilí o nápravu a zařazení do řádného života a vyjádřily nepřiměřeně kritická očekávání v otázce, zda v budoucnu povede řádný život.

15. Dospěje-li obecný soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].

16. Ústavní soud z odůvodnění napadených usnesení zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele nebyla jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzaly soudy v úvahu.

17. Jde-li o předpoklad pro podmíněné propuštění, stanovený v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, soudy vzaly v potaz, že vykonává trest bez problémů, byl dvakrát kázeňsky odměněn a ve věznici se chová řádně.

18. Soudy poukázaly též na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16, podle něhož platí, že: "Smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování z výkonu trestu podmíněně propuštěn, ale je potřeba sledovat prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život."

19. Ke kritice stěžovatele, že soudy přihlédly k jeho trestní minulosti (stěžovatel byl podle konstatování soudů, proti kterým se v ústavní stížnosti nevymezuje, v minulosti opakovaně soudně trestán, v rejstříku trestů má sedm záznamů, kdy však je nutné přihlédnout k uložení souhrnných a společných trestů, tedy "fakticky se u odsouzeného jedná o čtyři uložené tresty"; v případě odsouzení Okresním soudem Praha - východ sp. zn. 2 T 172/2014 se dopustil mimořádně rozsáhlé trestné činnosti - byl uznán vinným osmnácti útoky či skutky - a to jak trestné činnosti majetkové, tak trestné činnosti drogové, za drogovou trestnou činnost pak byl odsouzen i trestním příkazem téhož soudu pod sp. zn. 1 T 6/2013), Ústavní soud uvádí, že soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 nebo ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12).

20. Jinak řečeno, přihlédnutí k předchozím odsouzením osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k předchozím odsouzením není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny.

21. Jakkoli stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 Listiny výslovně nevytýká, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel jako osoba již pravomocně odsouzená by se nemohl dovolávat záruk, které zmíněné ustanovení Listiny z povahy věci přiznává pouze obviněnému; základní záruky řádného trestního procesu musely být prvotně uplatňovány v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Jinak řečeno, záruky obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny se nevztahují na řízení, ve kterém soud rozhoduje o podmíněném propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody, neboť v tomto řízení se nejedná o trestní stíhání, resp. zbavení svobody (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2973/11).

22. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) je nepřípadný s ohledem na odlišný skutkový stav. Ve věci rozhodované uvedeným nálezem šlo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě jen zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci obecné soudy nezamítly žádost kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž kvůli tomu, že dřívější "výchovné" nebo "alternativní" tresty se minuly svým účinkem, stěžovatel se z nich nepoučil a - jak uvedly soudy - "způsob života" stěžovatele byl "poznamenán soustavným pácháním trestné činnosti a nedodržováním základních společenských a zákonných norem".

23. Ve věcech řešených nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 Ústavní soud zdůraznil, že obecné soudy sice formálně obstaraly, nicméně materiálně nezohlednily zprávy a informace z nich vyplývající svědčící o tom, že u odsouzeného došlo v průběhu výkonu trestu odnětí svobody k zásadní osobnostní změně, a možnost jeho podmíněného propuštění vyloučily toliko na základě jeho trestní minulosti.

24. V nyní posuzované věci se soudy takového pochybení nedopustily, neboť jejich závěr o možném riziku opakování trestné činnosti vycházel též z ústavněprávně akceptovatelných úvah o stěžovatelově nedostatečném zájmu odčinit následky svého protiprávního jednání. Konstatovaly, že na stěžovateli bude, aby "z příjmů ze svého pracovního zařazení ve výkonu trestu začal splácet trestnou činností způsobenou škodu" (svým jednáním způsobil škodu "v řádech statisíců korun", kterou dosud neuhradil). Stěžovatel označuje odměny za práci osob ve výkonu trestu coby neúměrně nízké, avšak tyto svoje úvahy situuje pouze do obecné roviny, tj. neobjasňuje, z jakých důvodů je jeho situace natolik specifická (odlišná od jiných odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody), že škodu nemohl nahradit ani z relevantní části.

25. Stěžovatel namítá, že nastala situace opomenutých důkazů, avšak toto svoje tvrzení v ústavní stížnosti nekonkretizuje (příslibem bydlení a nabídkou zaměstnání se soudy zabývaly), v důsledku čehož jeho výtka k posunutí věci do ústavněprávní roviny nepostačuje.

26. Úvaha soudů, že obě zákonné podmínky, uvedené v návětí § 88 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve vztahu konjunkce (viz spojka "a"), a obě tedy musí být splněny současně, je logicky správná. Z toho vyplývá, že k zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění postačuje nesplnění byť jednoho předpokladu. Ústavní soud pokládá za vhodné připomenout, že z principu oficiality trestního řízení a z obecného účelu trestání, sledujícího v demokratickém právním státě také resocializační cíle, lze dovodit povinnost soudů zabývat se vždy oběma podmínkami podmíněného propuštění, a to ve vzájemných souvislostech. Za porušení principu řádného procesu by mohlo být pokládáno, když by soud při hodnocení podmínek podmíněného propuštění nezvažoval obě zákonné podmínky, a když by jejich váhu posoudil extrémně vadně.

27. V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo, a odůvodnění napadených rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí.

28. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1782/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies