III. ÚS 1658/17

29. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Oršuly, advokáta, sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2017 č. j. 5 As 179/2016-38, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž tvrdil, že postupem kárných senátů i správních soudů byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 11, čl. 26, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Kárný senát vedlejší účastnice shledal rozhodnutím ze dne 23. 5. 2005 stěžovatele vinným kárným proviněním za porušení povinnosti mlčenlivosti dle § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), a uložil mu kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Odvolání stěžovatele zamítl odvolací kárný senát vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 4. 7. 2007 (právní moci nabylo dne 22. 8. 2007). K žalobě stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 7. 7. 2009 zrušil odvolací kárné rozhodnutí (právní moc dne 11. 8. 2009; opětovné zapsání stěžovatele do seznamu advokátů k témuž dni); návazně odvolací kárný senát svým rozhodnutím ze dne 15. 10. 2009 zrušil rozhodnutí kárné komise (z 23. 5. 2005). Kárný senát vedlejší účastnice vydal poté ohledně téhož skutku nové rozhodnutí dne 16. 11. 2012 s tím, že stěžovateli za dané kárné provinění uložil kárné opatření zaplacení pokuty; dané rozhodnutí však bylo opět zrušeno, a to rozhodnutím odvolacího kárného senátu.

3. Kárný senát následně vydal v pořadí třetí rozhodnutí dne 30. 8. 2013, kterým shledal stěžovatele ohledně téhož skutku opět vinným kárným proviněním porušení povinnosti mlčenlivosti, a uložil mu kárné opatření zaplacení pokuty 200 000 Kč. Odvolání stěžovatele zamítl odvolací kárný senát rozhodnutím ze dne 9. 1. 2014.

4. Následnou žalobu zamítl městský soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2016 č. j. 3 Ad 9/2014-70 pro nedůvodnost, a obdobně Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem ze dne 14. 3. 2017 č. j. 5 As 179/2016-38 kasační stížnost stěžovatele (toliko dílčí námitky nepřipustil pro novost).

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že prvními rozhodnutími obou kárných senátů bylo zasaženo do jeho práva vykonávat hospodářskou činnost; šlo o zásah nezákonný, neboť daná rozhodnutí byla následně pravomocně zrušena. Uvedl, že pro závěr o nezákonnosti není relevantní výsledek následných řízení v jeho věci kárného provinění, která byla završena napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.

6. Dále namítl, že mu byly uloženy dva postihy za tentýž skutek, resp. za údajné kárné provinění, a sice kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů a následně uložení pokuty. První kárné opatření přitom stěžovatel vykonal, neboť dané opatření je vykonáno dnem, kdy (rozhodnutí je ukládající) nabylo právní moci (§ 35a zákona o advokacii). Došlo tak k porušení zásady ne bis in idem. Nejvyšší správní soud přitom posoudil danou otázku formalisticky, neboť vycházel toliko z toho, že zrušením rozhodnutí odvolacího kárného senátu ze dne 4. 7. 2007 rozsudkem městského soudu ze dne 7. 7. 2009 zanikla i právní moc rozhodnutí kárného senátu ze dne 23. 5. 2005 (ve spojení s rozhodnutím odvolacího kárného senátu ze dne 4. 7. 2007). Nepřihlédl však k tomu, že stěžovatel v důsledku výkonu vyškrtnutí ze seznamu nemohl vykonávat dva roky advokacii. Podle stěžovatele tím Nejvyšší správní soud nerespektoval vlastní předchozí judikaturu, podle které platí zásada zákazu dvojího trestání i ve správním trestání (např. rozsudek č. j. A 6/2003-44). Porušil také nálezy Ústavního soudu, podle kterých je třeba vykládat právní normy v materiálním smyslu; zrušením prvního kárného opatření nebyla zrušena skutečnost, že stěžovatel dva roky nemohl vykonávat advokacii.

7. Stěžovatel má dále za to, že mezi nabytím právní moci kárného rozhodnutí o uložení kárného opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů a uložením kárného opatření pokuty uplynula lhůta pěti let, kterou předpokládá § 35b písm. d) zákona o advokacii, proto při ukládání kárného opatření pokuty měl být stěžovatel posouzen tak, jakoby se nedopustil žádného kárného deliktu, a odpadl tím důvod pro uložení kárného opatření. Podle stěžovatele, při materiálním výkladu daného ustanovení, se zahlazení vztahuje i na jeho případ a kárné řízení mělo být zastaveno; Nejvyšší správní soud však vyložil dané ustanovení toliko formálně.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být podle stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 právně zastoupen jiným advokátem, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší správní soud námitkami stěžovatele řádně zabýval, a své přiléhavé závěry řádně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal námitku ohledně aplikace institutu zahlazení kárného provinění (kárného stíhání). Zákon o advokacii stanoví (od 4. 10. 1999) pro advokáty jako nejpřísnější kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Oproti mírnějšímu kárnému opatření dočasného zákazu výkonu advokacie uloženého na dobu od šesti měsíců do tří let, bylo nejpřísnější opatření koncipováno jako relativně trvalé. I v případě daného nejpřísnějšího opatření však může advokát dosáhnout znovu zapsání do seznamu advokátů, a to nastane-li fikce, kdy se na něj hledí, jakoby se nedopustil kárného provinění [§ 5 odst. 1 písm. e), § 35b písm. d) zákona o advokacii], zákon přitom pro danou fikci stanoví podmínku, že ode dne vyškrtnutí ze seznamu advokátů uplyne doba pěti let, bylo-li advokátu uloženo kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud, bylo-li rozhodnutí o uložení kárného opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů zrušeno, odpadl tím podklad pro výkon daného kárného opatření. Jinak řečeno, nelze (již) za dané situace hovořit o (pravomocném) uložení kárného opatření vyškrtnutí. Na tom nemění nic ani skutečnost, že na základě rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, nebyl stěžovatel fakticky dva roky zapsán v seznamu advokátů a nemohl vykonávat advokacii. Ostatně jak sám stěžovatel uvádí, byl mu fakticky znemožněn výkon advokacie dva roky, tedy po dobu, jež by spíše odpovídala kárnému opatření dočasného zákazu výkonu advokacie (takové opatření však uloženo nebylo); smyslem institutu zahlazení kárného provinění v případě opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů je přitom výkon opatření vyškrtnutí ze seznamu v pojetí výkonu zákazu advokacie (činnosti) po stanovenou dobu.

12. Podle Ústavního soudu reagoval Nejvyšší správní soud také řádně na námitku o dvojím postihu za týž skutek (kárné provinění). Nejvyšší správní soud zjevně nerozhodl v rozporu se svou dřívější judikaturou, ve které vyslovil, že zásada ne bis in idem se uplatní také na správní trestání. Ostatně tento závěr vyslovil Nejvyšší správní soud v rámci svého kárného senátu i přímo v judikatuře týkající se kárného postihu soudců a exekutorů, kde poukazoval na § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudů, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 11 odst. 1 písm. f), g), h) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zákon o advokacii současně ve svém § 35e odst. 2 odkazuje také na trestní řád. Nejvyšší správní soud přiléhavě naopak vyložil odlišnost stěžovatelovy situace, ve které nelze hovořit o dvou pravomocných, k příslušným opravným prostředkům nezrušených, rozhodnutích o uložení postupně dvou (více) kárných opatření stěžovateli za tentýž skutek (nejde o překážku rei iudicatae). Jinak řečeno, je zřejmé, že kdyby správní soudy stěžovateli vyhověly a zrušily kárná rozhodnutí ukládající stěžovateli kárné opatření zaplacení pokuty, resp. k požadavku stěžovatele ukončily jeho kárné stíhání nebo alespoň kárné postižení pokutou, nastala by situace, kdy by zde nebylo žádné kárné rozhodnutí ukládající stěžovateli kárné opatření, příp. ani rozhodnutí vyslovující jeho kárné provinění.

13. Stěžovatel v této souvislosti namítl také znemožnění hospodářské činnosti, resp. úbytek svého majetku, a to z důvodu dvouletého vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Je zřejmé, že tuto výtku stěžovatel směřuje proti faktickým dopadům dvou kárných rozhodnutí, která však již byla pravomocně zrušena v důsledku vydání rozsudku městského soudu ze dne 7. 7. 2009 (č. j. 8 Ca 352/2007-55); kárné řízení následně pokračovalo a ve věci byla vydána nová rozhodnutí, kterými bylo uloženo kárné opatření zaplacení pokuty. Nelze tedy již uvažovat o možnosti napadnout a požadovat zrušit daná dřívější dvě kárná rozhodnutí znemožňující stěžovateli fakticky advokacii vykonávat. Současně stěžovatel sám správně uvádí, že ústavněprávní posouzení jím napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nemá vliv na posouzení uvedených dvou zrušených dřívějších kárných rozhodnutí. Ústavní soud uzavírá, že v nynějším řízení o ústavní stížnosti není, s ohledem na vše zde uvedené, prostor pro řešení této stěžovatelovy výtky, která tak nabývá charakteru zjevné neopodstatněnosti.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1658/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies