I. ÚS 2509/17

29. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Pavla Skupy, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D. advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, č. j. 252 C 88/2012-182, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016 č. j. 18 Co 353/2015-365 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 5596/2016-512, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 8. 8. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, č. j. 252 C 88/2012-182, uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku ve výši 86 668 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení spočívající v dlužné částce za služby poskytnuté SBD Družba za družstevní byt, které vedlejší účastníci, jakožto noví členové bytového družstva a nájemci bytu, uhradili za období, kdy byt i služby užíval výhradně stěžovatel. Vedlejší účastníci nabyli byt na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností od Tomáše Březiny, jenž byt nabyl na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností od stěžovatele. Ten užíval předmětný byt, zpočátku s konkludentním souhlasem vedlejších účastníků, později bez jakéhokoliv titulu, aniž cokoli platil za spotřebované služby. Vedlejší účastníci družstvem vyúčtovanou částku uhradili a vyzvali žalovaného k jejímu zaplacení, ale bezvýsledně. Nedošlo tedy na jeho straně ke snížení majetkového stavu o částku spotřebovaných služeb, ač se tak mělo stát, neboť neexistoval právní důvod, který by stěžovatele opravňoval k čerpání služeb na úkor vedlejších účastníků.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel přitom mimo jiné z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 19 Cm 61/2012-643, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 65/2015-701, jímž bylo určeno, že stěžovatel je členem SBD Družba a nájemcem předmětného bytu, přičemž dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi žalovaným a Tomášem Březinou byla neplatná pro neurčitost. To vedlo k neplatnosti následné dohody mezi Tomášem Březinou a vedlejšími účastníky. Stěžovatel tak podle krajského soudu nikdy nepřestal být členem družstva a nájemcem předmětného bytu. Odvolací soud uzavřel, že pokud stěžovatel nepřestal být členem družstva, měl povinnost platit zálohy na služby poskytované s jeho užíváním. Pokud je platili vedlejší účastníci, došlo na straně stěžovatele podle krajského soudu k bezdůvodnému obohacení.

K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud konstatoval, že služby spojené s užíváním bytu objektivně spotřeboval stěžovatel a hradili vedlejší účastníci. Nejvyšší soud dále konstatoval, že do doby, než obecné soudy rozhodly o neplatnosti smluv, na jejich základě došlo k převodu sporného bytu, si vedlejší účastníci tohoto nebyli vědomi. Na druhou stranu vedlejší účastníci věděli, že služby spotřebovává stěžovatel a tudíž je to on, koho stíhá povinnost hradit zálohy. Podle Nejvyššího soudu tak odvolací soud správně dovodil, že se na straně stěžovatele jednalo o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného, co po právu měl plnit sám.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že každý z obecných soudů posoudil projednávanou věc odlišně a vyzvedl tvrzené rozdíly mezi napadenými rozhodnutími obecných soudů. Uvedený postup měl stěžovateli znemožnit účinnou ochranu jeho práv. Zásadní rozdíl měl přitom spočívat v tom, že soud prvního stupně vycházel z toho, že členská práva a povinnosti k bytu byla na vedlejší účastníky převedena platně. Odvolací a dovolací soud oproti tomu vycházely z toho, že dohoda o převodu členských práv a povinností byla absolutně neplatná a že stěžovatel nikdy nepřestal být členem družstva. Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za nepředvídatelné, a to jednak stran posuzování dohody o placení služeb stěžovatelem a jednak stran povinnosti platit zálohy na služby z důvodu faktického užívání bytu. Jestliže stěžovateli nevznikla povinnost platit zálohy a úhrady na služby, nemohli vedlejší účastníci placením záloh na služby plnit za jiného. V projednávaném případě existuje podle stěžovatele extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními dovolacího soudu a provedenými důkazy. Stěžovatel poukázal v souvislosti s napadenými rozhodnutími na odlišnou judikaturu obecných soudů.

Další část právní argumentace stěžovatele se upíná k porušení práva stěžovatele na právní pomoc. K tomu mělo dojít tím, že odvolací soud nevyhověl žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce, přestože na straně stěžovatele byly pro ustanovení právního zástupce splněny zákonné podmínky a předpoklady. Stěžovateli se tak odvolacímu soudu nepodařilo bez právní pomoci prezentovat související soudní judikáty.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

V projednávaném případě se zaměřil Ústavní soud především na to, zda v postupu soudu nelze dohledat prvky libovůle či svévole. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že soud prvního a druhého stupně hodnotil jinak platnost smlouvy o převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu, nicméně jejich závěry lze hodnotit jako logické a racionálně odůvodněné. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá fakticky toho, aby Ústavní soud přehodnotil závěry obecných soudů, týkající se podústavního práva.

Pokud se stěžovatel snaží v řízení o ústavní stížnosti argumentovat odlišnou judikaturou obecných soudů, nutno uvést, že i kdyby tomu tak bylo, tak to bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 528/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.

Brojí-li stěžovatel proti tomu, že mu v odvolacím řízení nebyl ustanoven advokát, lze zcela odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, z něhož se podává, že stěžovatel byl v řízení orientovaný a svoji žádost podal až po poučení o koncentraci řízení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 2509/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies