I. ÚS 95/17

29. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Vladana Krásného, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátní kancelář se sídlem Pekárenská 12, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2016 č. j. 4 Pzo 12/2016-37, ve spojení s příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaném Městským soudem v Brně dne 4. 10. 2012 č.j. V 69-2/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 1. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovateli bylo v únoru 2016 Městským soudem v Brně doručeno poskytnutí informace podle § 88 odst. 8 trestního řádu, v němž mu bylo sděleno, že v přípravném řízení soudce Městského soudu v Brně podle § 88 odst. 1, 2 trestního řádu přikázal dne 4. 10. 2012 pod č. j. V 69-2/2012, aby byl po dobu od 4. 10. 2012 do 4. 2. 2013 prováděn odposlech a záznam telekomunikačního provozu telefonní účastnické stanice stěžovatele č. +420 XXX.

Stěžovatel byl odposloucháván v souvislosti s trestním řízením vedeným Městským soudem v Brně pod č. j. 10 T 140/2013-979 pro podezření ze spáchání zločinu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle ust. § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku.

Výše uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel (starosta Městské části Brno - Starý Lískovec) spolu s dalšími osobami dopustit tak, že měl vyvíjet činnost směřující k zadání veřejných zakázek za nepřiměřeně vysokou cenu.

Státní zástupce, resp. soud, pojal podezření, že toto jednání se nemusí vztahovat ke dvěma již uskutečněným veřejným zakázkám, ale je zde důvodné podezření, že k manipulacím při výběrových řízeních na veřejné zakázky vypisované Úřadem městské části Brno - Starý Lískovec dochází opakovaně a může se týkat i dalších, doposud nerealizovaných výběrových řízení. Na základě tohoto podezření dospěl státní zástupce k tomu, že manipulaci připravovaných veřejných zakázek a výběrových řízení lze odhalit pouze postupem zaznamenávání telekomunikačního provozu.

Stěžovatel se návrhem poslaným dne 1. 8. 2016 obrátil na Nejvyšší soud s žádostí o přezkum zákonnosti příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu, protože má za to, že zde nebyly splněny podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uvedené v § 88 trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 10. 10. 2016 č. j. 4 Pzo 12/2016-37 ve kterém dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.

Stěžovatel je toho názoru, že soudem nařízené odposlechy byly nezákonné, jejich nařízení nebylo řádně odůvodněno. V soudním řízení měla být porušena zásada přiměřenosti a zdrženlivosti, neboť sledovaného účelu šlo dosáhnout i jinak. Konstrukce údajné součinnosti stěžovatele a pana Kratochvíla na dotčených zakázkách je pouze smyšlenka, jejíž nepravdivost si mohl policejní vyšetřovatel i státní zástupce lehce ověřit jak z veřejných zdrojů, tak i z veškeré dokumentace k daným veřejným zakázkám.

Vadnost postupu městského soudu spatřoval stěžovatel i v tom, že v příkazu nebyla provedena úvaha zabývající se důvodností návrhu, přičemž se nezabýval ani dobou trvání příkazu. Soud neuvedl, proč vydává příkaz na maximální možnou dobu. Stěžovatel má za to, že městský soud pouze doslovně zkopíroval návrh státního zástupce. Na nesrovnalosti v odůvodnění městského soudu upozornil sám Nejvyšší soud, který však k vyslovení nezákonnosti odposlechu nepřistoupil. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti provedl test proporcionality, na jehož základě dospěl k závěru, že zásah do jeho jednoho zájmu (práva na soukromí) je podstatný a naopak druhý dotčený zájem (zájem na předcházení zločinnosti) byl uspokojen pouze mírně. Z uvedeného důvodu má stěžovatel za to, že zájem na ochraně soukromí převažuje nad zájmem na předcházení zločinnosti. Za důležité považuje stěžovatel i to, že v průběhu trestního řízení proti němu nebylo vzneseno obvinění. V celém případu tak figuroval jen jako svědek.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 13 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Přezkum vykonávaný Ústavním soudem představuje prostředek ultima ratio, tedy institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání prostředků ostatních. Zásada subsidiarity, kterou je Ústavní soud vázán, tak odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána (nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000).

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu, jako nástroj odhalování a stíhání trestné činnosti, představuje výrazný zásah do základních práv. Právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucí z článku 13 Listiny, je konkretizací ústavně chráněného práva na soukromí ve smyslu článku 10 Listiny. Toto základní právo svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit (nález ze dne 13. února 2000 sp. zn. IV. ÚS 536/2000). Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Zásah do soukromí je tedy v zásadě omezen především nezbytností takového postupu. V opačném případě totiž hrozí nebezpečí, že se výkon státní moci v trestním řízení stane nástrojem libovůle jejích dočasných držitelů proti jednotlivci (nález ze dne 27. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08). K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování (nález ze dne 22. ledna 2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000, nález ze dne 27. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 78/01, nález ze dne 27. září 2007 sp. zn. II. ÚS 789/06).

Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že strohost odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je z hlediska ústavního práva hraniční. Nicméně podle náhledu Ústavního soudu se vzhledem k okolnostem případu nejedná o pochybení natolik intenzivní, aby mohlo představovat zásah do základních práv a svobod. Zmíněnými okolnostmi případu je kupříkladu samotný návrh městského státního zastupitelství na vydání příkazu k použití operativní pátrací techniky. Z něj se podává, že tam popsaná trestná činnost se nemusí vztahovat pouze ke dvěma již uskutečněným veřejným zakázkám, ale je důvodné podezření, že k manipulaci při výběrových řízeních na veřejné zakázky vypisované Úřadem městské části Brno - Starý Lískovec dochází opakovaně a může se týkat dalších, doposud nerealizovaných výběrových řízení. Státní zástupce měl přitom za to, že zmíněné manipulace lze odhalit pouze telefonickým odposlechem, který se má odehrát v budoucnu.

Napadá-li stěžovatel, že městský soud toliko převzal některá tvrzení státního zástupce, nelze na samotném převzetí formulací dohledat nic protiústavního. Alternativou by bylo tvrzení státního zástupce přeformulovat, nicméně není jasné, jaký by tato reformulace měla účel z hlediska obsahu.

Představa stěžovatele, že si mohl soud učinit představu o jeho vztahu k panu Kratochvílovi či dalším osobám z veřejných zdrojů či z dokumentace k veřejným zakázkám, je zcela iluzorní. Ovlivňování veřejných zakázek je zpravidla nadáno jistou mírou konspirace a racionality, přičemž nelze očekávat, že osoby chtějící zakázku ovlivnit, zanechají o tomto důkazy v související dokumentaci či dokonce ve veřejných zdrojích. K obdobným závěrům dospěl ostatně i Nejvyšší soud v napadeném usnesení.

Nejvyšší soud se v rámci odůvodnění napadeného usnesení ústavně konformním způsobem vypořádal i s maximální délkou nařízeného odposlechu, když dospěl k závěru, že s ohledem na charakter a povahu trestné činnosti by kratší než čtyřměsíční doba odposlechu nemusela být dostatečná. Lze vyjít z toho, že příprava veřejné zakázky není jednorázovou událostí, ale procesem vyžadujícím určitou dobu na projednání. Z toho důvodu pak lze nahlížet na soudem stanovenou čtyřměsíční dobu jako na akceptovatelnou. Výše uvedené však nic nemění na tom, že se touto otázkou měl zabývat především Městský soud v Brně.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 95/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies