I. ÚS 4191/16

29. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti SYSTHERM, s. r. o., se sídlem K Papírně 172/26, Plzeň, IČ: 64830454, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská třída 982/136, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4206/2016-280 ze dne 25. 10. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2016, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), odmítnuto stěžovatelčino dovolání s odůvodněním, že neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat.

Dlužno dodat, že dovolání směřovalo do rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 181/2015-250 ze dne 24. 5. 2016, kterým byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 28 ECm 247/2013-214 ze dne 27. 5. 2015. Nalézací soud ve zmíněném rozhodnutí zamítl žalobu stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se domáhala po žalované společnosti Metrostav, a. s., zaplacení částky 172 550 Kč s příslušenstvím z titulu zadržené pozastávky ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky.

V ústavní stížnosti se stěžovatelka nejprve zaměřila na rozhodování soudů prvního a druhého stupně, jimž vytýkala, že se nevypořádaly s jejími námitkami a porušily její právo na spravedlivý proces tím, že neprovedly znalecký posudek, který navrhovala k prokázání rozhodných skutečností. Podle stěžovatelky závěry obecných soudů postrádají oporu v realizovaných důkazech, jsou nelogické a v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelka měla tak za to, že obecné soudy vydanými rozsudky zasáhly do jejích ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Na adresu Nejvyššího soudu stěžovatelka poznamenala, že jí zkrátil na jejích právech, neboť extenzivním výkladem ustanovení § 237 o. s. ř. jí znemožnil dosáhnout přezkumu rozsudku odvolacího soudu, což ve svém důsledku vedlo současně k posvěcení nezákonnosti nalézacího řízení. Citované ustanovení podle stěžovatelky povinnost, aby dovolatel vymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání, výslovně nezakotvuje. Podmiňoval-li za dané situace Nejvyšší soud projednání jejího dovolání splněním předmětného požadavku, postupoval tímto nad rámec zákona.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu stížnostního návrhu je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěru Nejvyššího soudu stran neprojednatelnosti podaného dovolání pro absenci zákonných náležitostí. Její přesvědčení, že Nejvyšší soud odmítl dovolání na základě nesprávné interpretace ustanovení § 237 o. s. ř., Ústavní soud ovšem nesdílí. Stěžovatelka totiž pomíjí, že náležitosti dovolání upravuje § 241a odst. 2 o. s. ř. V něm je, mimo jiné, řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), a dále vymezit důvod dovolání. Po novelizaci, provedené k 1. 1. 2013, je dovolání určeno výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky hmotného, či procesního práva, a to včetně ochrany základních práv a svobod - srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 a zejména nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž právní úprava "vede" dovolatele k tomu, aby se zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a to především tím, že mu ukládá za povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je vedle toho povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy vyjádřeno se předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil. V § 241b odst. 3 o. s. ř. je dále zakotveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání prekluzivní lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Navíc v době sepisu stěžovatelčina dovolání (tj. 29. 6. 2016) již konkrétně k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právními zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Stěžovatelce proto nemohly při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co má v dovolání uvést.

Navzdory tomu se v projednávané věci stěžovatelka na Nejvyšší soud obrátila s nikoliv řádným podáním. Z textu dovolání, které si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka se ve vztahu k jeho přípustnosti omezila na pouhou transkripci ustanovení § 237 o. s. ř., což zákonný požadavek (§ 241a odst. 2 o. s. ř.): "V dovolání musí být ... uvedeno... v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání", zjevně nenaplňuje. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud podané dovolání jako vadné, nelze mu v tomto směru nic vytknout.

Ústavní soud uzavírá, že v postupu dovolacího soudu nezjistil kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Na základě této skutečnosti proto přistoupil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud jde o rozsudky soudu prvního a druhého stupně, stěžovatelka je nezahrnula do petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán. Přestože by z odůvodnění ústavní stížnosti snad bylo možno dovodit, že stěžovatelka mínila napadnout i tato rozhodnutí, Ústavní soud ji k odstranění eventuálního rozporu mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním nevyzýval, neboť ve vztahu k daným rozhodnutím stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici (míněno dovolání). Její ústavní stížnost by tak v části, v níž v rozsahu zbylých námitek směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 181/2015-250 ze dne 24. 5. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 ECm 247/2013-214 ze dne 27. 5. 2015, byla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 4191/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies