I. ÚS 3030/16

30. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti JUDr. Petra Hanzlíka, zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem V Sedlci 15, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 595/2016-297 ze dne 2. 8. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 8/2015-249 ze dne 6. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhal po České pojišťovně a. s. zaplacení částky 265 082 Kč s příslušenstvím představující krácení pojistného plnění, kdy pojišťovna zcela neuhradila škodu, vzniklou při dopravní nehodě dne 16. 7. 2007 u Kostelce nad Labem. Při ní došlo ke střetu osobního automobilu stěžovatele, řízeného jeho synem, s dalším osobním vozidlem, jehož řidič byl pojištěný povinným pojištěním odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla právě u žalované České pojišťovny a. s. Obvodní soud rozsudkem č. j. 20 C 191/2009-209 ze dne 12. 5. 2014 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 87 627 Kč s příslušenstvím, co do částky 119 900 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, řízení co do částky 57 555 Kč s příslušenstvím z této částky zastavil (žalovaná v průběhu řízení tuto částku stěžovateli uhradila), uložil žalované zaplatit úrok z prodlení z částky 57 555 Kč ve výši 7,75 % ročně ode dne 18. 2. 2010 do 22. 3. 2010 do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 87 627 Kč ode dne 18. 2. 2010 do 14. 10. 2013 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze změnil rozsudek nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku o zaplacení částky 87 627 Kč s příslušenstvím a vyhovujícím výroku o úrocích z prodlení z částky 57 555 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že účast provozovatele druhého vozidla na nehodě a škodě byla výhradní a stoprocentní, a měl tedy nárok na úhradu celé své škody. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dle stěžovatele spočívá v tom, že zaměnil objektivní odpovědnost provozovatele za domnělý nedostatek příčinné souvislosti. Kdyby totiž tomu tak bylo, vozidla by se byla vůbec nestřetla, a provozovatel druhého vozidla by neměl žádnou účast na vzniku škody, což ovšem není pravda. Nejvyššímu soudu vytkl, že dovolání odmítl pro pouhou polemiku se skutkovými zjištěními, třebaže v dovolání poukázal na nezbytnost správné aplikace § 431 dříve platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.; dále též "o. z."), jakož i zdůraznil nezbytnost vypořádání mezi provozovateli podle účasti na způsobení vzniklé škody. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, protože stěžovatel ve vztahu k otázce výkladu § 431 o. z. nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, resp. neuvedl žádnou konkrétní právní otázku. Dokonce sám k ustanovení § 431 o. z. předznamenal, že vlastně okolnost, že Městský soud v Praze vadně posoudil odpovědnost jako obecnou odpovědnost za zavinění, a nikoli jako odpovědnost objektivní, se přímo netýká uplatněného dovolacího důvodu (č. l. 264). V dalším se stěžovatel v pozici dovolatele soustředil na skutkové okolnosti případu bez jakéhokoli vymezení právních otázek, které by měl dovolací soud řešit. Současně nelze přehlédnout, že na výkladu ustanovení § 431 o. z. odvolací soud zamítnutí žaloby v napadené části nepostavil. Městský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v dané části zamítl proto, že stěžovatel jako žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že jeho míra účasti na střetu byla nulová a provozovatele druhého vozidla naopak stoprocentní. Ústavní soud tedy neshledal, že by Nejvyšší soud zkrátil stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces, neboť obsah dovolání jiný závěr ani neumožňuje.

Pokud jde o výhrady směřující do napadeného rozsudku odvolacího soudu, ani ty Ústavní soud nesdílí. Je zřejmé, že v daném případě nejde o odpovědnost za zavinění, tj. skutečnost, zda některý z provozovatelů střet zavinil, není sama o sobě rozhodující. Rozhodná je účast, kterou měli jednotliví provozovatelé na vzniku škody. Jestliže je ovšem zavinění na straně některého z provozovatelů dáno, musí být hodnoceno v rámci jeho podílu na vzniku škody. Toho si byl odvolací soud dobře vědom, soustředil se proto na tvrzení stěžovatele, že míra účasti provozovatele druhého vozidla na střetu byla stoprocentní, a dospěl k závěru, že stěžovatel toto své tvrzení nepodpořil odpovídajícími důkazy. Nelze přehlédnout, že byly určeny dva navzájem se vylučující technicky akceptovatelné průběhy střetu (nehodové děje) v závislosti na příslušnosti brzdné stopy vozidlu stěžovatele či nikoli. Při svém výslechu znalec při odvolacím jednání uvedl, že nelze vyloučit příslušnost zmíněné brzdné stopy vozidlu stěžovatele, avšak současně pro její potvrzení scházejí příslušné markanty a detaily stopy (č. l. 245). Stěžovatel v ústavní stížnosti vychází z předpokladu, že soud měl za rozhodný vzít závěr, dle něhož daná brzdná stopa vozidlu stěžovatele nepatřila, což by de facto potvrdilo žalobní tvrzení stěžovatele o průběhu nehodového děje (tuto verzi si bez dalšího vysvětlení původně osvojil nalézací soud). Naopak příslušnost stopy vozidlu stěžovatele by nutně vedla k závěru o nikoli zanedbatelném podílu, míře účasti stěžovatele na střetu. Takový úsudek však není namístě. Stěžovatel byl v pozici žalobce v civilním procesu, a nikoli v postavení obviněného v trestním řízení. Bylo na něm, aby prokázal své tvrzení o stoprocentní míře účasti provozovatele druhého vozidla na střetu, od níž dovozoval své právo na úhradu veškeré škody na vozidle, a podpořil je odpovídajícími důkazy, k čemuž ve výsledku nedošlo (z hlediska povinnosti unést důkazní břemeno je přitom lhostejné, nakolik je žalobní tvrzení spojeno s obtížemi jeho prokázání důkazními prostředky). Městský soud tudíž do práva stěžovatele na spravedlivý proces nezasáhl.

Ve světle řečeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3030/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies