III. ÚS 2215/17

08. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Aleše Čecha, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem, sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2017 sp. zn. 4 To 30/2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2017 č. j. 49 T 7/2015-12203, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel je obžalobou Vrchního státního zastupitelství v Olomouci obžalován ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, a to formou organizované zločinecké skupiny podle § 129 trestního zákoníku. Spolu s ním bylo stíháno dalších 15 fyzických a 5 právnických osob jako spolupachatelů.

3. Usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 16062/2015 ze dne 15. 5. 2015 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 To 281/2015 ze dne 25. 6. 2015 bylo toto rozhodnutí zrušeno a stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů dle § 67 písm. a), b) trestního řádu.

4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů dle § 67 písm. a) trestního řádu. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci zamítl. Stížnostní soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stěžovatel skutek, pro nějž je stíhán, spáchal. Nashromážděné důkazy rozkrývají vysoce sofistikovanou přeshraniční trestnou činnost vedenou konspirativním způsobem spočívající v tzv. karuselových podvodech, v níž měl stěžovatel působit jako jedna z hlavních postav. Škoda způsobená České republice má přesahovat přes sto milionů Kč a dosud se nezákonně získané prostředky, přesměrované do zahraničí, nepodařilo vypátrat. Spoluobžalovaný René Fischer-Bernard je stíhán jako uprchlý. Stěžovateli reálně hrozí trest odnětí svobody v rámci zvýšené trestní sazby od 9 do 13 let (dle krajského soudu s ohledem na stěžovatelovo postavení ve skupině spíše v horní polovině této sazby) a může mít kontakty v zahraničí, včetně kontaktu na jednoho ze spoluobžalovaných. Tyto okolnosti odůvodňují obavy z jeho útěku ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu. Soudy se zabývaly také možným nahrazením vazby jinými instituty, přičemž vysvětlily, proč jimi vazbu v posuzované věci nahradit nelze.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel ústavní stížnost staví na doktríně zesílených důvodů ve spojitosti s argumentací, že soudy údajně nutnost vazby odůvodňují obecnými formulacemi bez zohlednění konkrétních okolností případu. Stěžovatel také zpochybňuje, že by dosud obstarané a provedené důkazy jakkoli prokazovaly jeho vinu.

6. Soudy dle stěžovatele vůbec nekonkretizují tvrzené kontakty, které by měl v zahraničí mít, což je v rozporu mimo jiné i s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 a sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999. V napadených rozhodnutích pak údajně není vysvětleno ani to, z čeho se dovozuje existence finančních prostředků v zahraničí a jeho přístup k nim.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného/obžalovaného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, jakož i ohledně toho, že se trestného činu skutečně dopustil. Vazbu je nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 67 trestního řádu). Posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění však náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky).

10. K argumentaci stěžovatele o nedůvodnosti svého vazebního stíhání se Ústavní soud již opakovaně vyjadřoval a na svých předchozích závěrech nehodlá nic měnit ani v nyní posuzovaném případě, kdy soudy rozhodovaly o dalším trvání vazby (naposledy usnesení sp. zn. II. ÚS 277/17 ze dne 28. 2. 2017).

11. V citovaném usnesení se Ústavní soud také podrobněji zabýval délkou stěžovatelovy vazby s ohledem na relevantní judikaturu Ústavního soudu, přičemž konstatoval:

"[S]oudy dostatečně konkretizovaly zjištění, pro která stěžovatele ponechaly v útěkové vazbě. Při posuzování a přezkoumávání existence tohoto vazebního důvodu u stěžovatele přitom vzaly v úvahu i délku trvání vazby a specifika trestního řízení. Svá rozhodnutí opřely nejen o zcela konkrétní hrozbu vysokým trestem odnětí svobody v rámci zvýšené trestní sazby v rozmezí od 9 do 13 let, ale též o další závažné skutečnosti vyplývající z doposud provedeného dokazování v rámci hlavního líčení, a svědčící o vysoce sofistikované přeshraniční trestné činnosti vedené konspirativním způsobem, spočívající v tzv. karuselových podvodech, při nichž je nutná přesná koordinace činností jednotlivých obžalovaných, a v níž byl stěžovatel dle výpovědí soudem vyslechnutých osob jednou z vůdčích postav organizované skupiny, schopné s ohledem na znalosti němčiny a angličtiny zajišťovat stěžejní záležitosti v zahraničí. Vedle charakteru jím údajně spáchané trestné činnosti připomněly též výši způsobené škody přesahující 100 mil. Kč a zjištění, že tyto finanční prostředky měly být přesměrovány do zahraničí, zmínily též úzké kontakty s uprchlým spoluobžalovaným, který měl patřit mezi organizátory trestné činnosti, byť je stěžovatel označuje za ryze pracovní. Pokud tyto skutečnosti spojily s trvajícím rizikem skrývání se či uprchnutí stěžovatele v případě jeho propuštění na svobodu, nelze jejich řádně odůvodněným závěrům z ústavního hlediska cokoli vytknout.

Právě s ohledem na intenzitu naplnění důvodů útěkové vazby, povahu a závažnost projednávané trestné činnosti nelze soudům ani důvodně vytýkat, že nepřihlédly k uspořádaným rodinným poměrům stěžovatele a vazbu doposud nenahradily jinými navrhovanými instituty."
12. Ačkoli nyní přezkoumávané rozhodnutí stížnostního soudu bylo vydáno o dalších cca pět měsíců později (a celková doba vazby tak činila necelé dva roky), výše citované závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 277/17 jsou dle názoru Ústavního soudu stále relevantní. Ačkoli je stěžovatel ve vazbě již poměrně dlouho, jde stále o dobu povolenou trestním řádem (viz § 72a trestního řádu) a odpovídající složitosti věci, a to jak z pohledu právního, tak z pohledu praktického v podobě nutnosti mezinárodní spolupráce apod. Ostatně soudy se v napadených rozhodnutích zabývaly i tím, zda v řízení o vině a trestu nedochází k neodůvodněným průtahům, a uzavřely, že tomu tak není. Hlavní líčení se naopak dle zjištění soudů koná několik dní každý měsíc, jsou postupně prováděny další důkazy, a tím dotvářen celkový obraz trestné činnosti.

13. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením, že by napadená rozhodnutí byla založena na obecných frázích, soudy zcela konkrétně vyjmenovaly důkazy svědčící o pravděpodobnosti stěžovatelovy viny i vysokého trestu, jenž by jej mohl postihnout (viz zejména str. 11 prvostupňového usnesení či taktéž str. 11 odvolacího usnesení). Specifikovaly také, jaké okolnosti je vedly k závěru o nutnosti tzv. útěkové vazby. Krom reálné hrozby vysokého trestu odnětí svobody poukázaly na to, že se doposud nepodařilo vypátrat peněžní prostředky představující vzniklou škodu, která se pohybuje okolo sta milionů korun. Tyto prostředky měly být vyvedeny do zahraničí, a jelikož další obžalovaný je stíhán jako uprchlý, je velmi reálná možnost, že k těmto prostředkům má přístup a přes něj by pak k nim mohl mít přístup i stěžovatel. Soudy přihlédly i k tomu, že stěžovatel umí několik jazyků a studoval v zahraničí, což by mu případný útěk mohlo usnadnit.

14. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/13 není případný, jelikož v tehdejší věci byla možnost útěku po dlouhou dobu dovozována jen z výše hrozícího trestu, a to bez patřičného důrazu na další okolnosti. Navíc citovaný nález nic nemění na tom, že i posuzování hrozby útěku se vede v pravděpodobnostní rovině. Není vždy nezbytně nutné, aby soudy např. přesně identifikovaly, kde se "odkloněné" finanční prostředky nacházejí. Existuje-li vysoká pravděpodobnost (ve smyslu § 67 trestního řádu), že se trestný čin stal a dopustil se ho stěžovatel jako jeden z hlavních organizátorů, a lze-li důvodně předpokládat, že zisk z trestné činnosti v řádech stovek milionů korun byl "odkloněn" do zahraničí (přičemž je nabíledni úvaha, že další spoluobžalovaný, který je na útěku, k nim má přístup, neboť z logiky věci se zisk z trestné činnosti odklání tam, kde se k němu pachatelé posléze dostanou), pak jsou toto konkrétní důvody (nad rámec vysokého trestu), kvůli kterým hrozí případný stěžovatelův útěk. To pak dokresluje jazyková vybavenost stěžovatele či jeho zahraniční zkušenosti (studium, stížnostní soud poukazuje i na výpověď, dle níž právě stěžovatel v rámci trestné činnosti zařizoval zahraniční záležitosti). S ohledem i na tyto okolnosti, na argumentaci prvostupňového a stížnostního soudu, jakož i na to, že se soudy řádně vypořádaly se stěžovatelovými protiargumenty stran rodinného zázemí, má tedy Ústavní soud za to, že stěžovatelova ústavně zaručená práva napadenými rozhodnutími porušena nebyla.

15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/99 je zcela nepřípadná, neboť v tehdejší věci důvody pro vzetí do vazby prakticky absentovaly krom "postoje stěžovatele ke sdělenému obvinění a výsledkům doposud provedeného dokazování, když tento k věci odmítl vypovídat", což samozřejmě jako vazební důvod obstát nemohlo.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 2215/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies