II. ÚS 1410/17

15. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Lísky, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem Mendíků 1396/9, 140 00 Praha 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2017 sp. zn. 64 Co 92/2017, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pro porušení práva na rovnost ve smyslu ochrany slabší strany podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pro porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i pro porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Soudní exekutor Exekutorského úřadu Klatovy JUDr. Dalimil Mika, LL. M., usnesením ze dne 30. ledna 2017, č. j. 120 EX 14646/11-51, na návrh povinného (stěžovatele) a se souhlasem oprávněného (PROFI CREDIT Czech, a. s.) zastavil exekuční řízení (výrok I.) a o náhradě nákladů rozhodl, že žádnému účastníků jejich náhradu nepřiznal (výrok II.).

3. K odvolání povinného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. února 2017 sp. zn. 64 Co 92/2017, shora uvedené usnesení soudního exekutora ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve shodě se soudním exekutorem na danou věc aplikoval § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti konstatoval, že oprávněný sice zavinil zastavení exekuce, když navrhl zahájení exekuce na základě nicotného exekučního titulu (neplatného rozhodčího nálezu), nicméně povinnému náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému přiznat nelze. Poukázal přitom na přiléhavé závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 24. května 2016 sp. zn. III. ÚS 82/16, podle něhož lze v procesní pasivitě povinného spatřovat důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. K tomu podotkl, že i ve stávající věci byl povinný nejen po dobu exekučního řízení, ale i v předchozím rozhodčím řízení zcela nečinný. Povinný mohl po celou dobu (přinejmenším však od 1. dubna 2012, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 216/1994 Sb.) podat návrh na zastavení exekuce a zvrátit tak její důsledky. Odvolací soud připustil, že by byl možný i postup opačný ukládající povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, avšak v konkrétní věci především zohlednil chování povinného projevující se naprostou pasivitou. Konečně poukázal na § 3 odst. 2 písm. c) věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, což lze vztáhnout i na stávající případ.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Výslovně napadá pouze výrok o náhradě nákladů řízení, které v součtu činí částku 7 586,70 Kč. Nejprve se věnuje otázce přípustnosti ústavní stížnosti, popisuje průběh dosavadního řízení a rekapituluje okolnosti vzniku sporu a obsah napadeného rozhodnutí. V prvé řadě nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, na níž bylo vystavěno napadené rozhodnutí, i rozhodnutí soudního exekutora, že k řízení (a to jak rozhodčímu, tak i exekučnímu) přistupoval pasivně. Zabývá se i otázkou ustanovení opatrovníka pro rozhodčí řízení. Závěry vyplývající ze soudem citovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 82/16 nepovažuje za přiléhavé. Co se týče samotné aplikace § 150 o. s. ř., pokazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3015/09 (N 74/57 SbNU 15), v němž byla zdůrazněna výjimečnost použití tohoto ustanovení a potřeba náležitého odůvodnění. Stěžovatel se nadto domnívá, že zavinění zastavení exekuce leží jednoznačně na straně oprávněného, který pokračoval ve vedení exekuce, přestože mu jako jednomu z největších poskytovatelů spotřebitelských úvěrů muselo být známo, že je exekuce vedena protiprávně. Stěžovatel připouští, že byl v průběhu exekučního řízení pasivní, ale podle jeho názoru ho tato pasivita nemůže zbavit práva na spravedlivý proces. Za nevhodný považuje odkaz odvolacího soudu na § 3 odst. 2 písm. c) věta za středníkem občanského zákoníku. Odvolacímu soudu dále vytýká překročení pravomoci spočívající v tom, že hodnotil a vyjadřoval se ke skutečnostem, které mohou být předmětem přezkumu pouze v nalézacím řízení. Stěžovatel konečně namítá nepředvídatelnost soudního rozhodnutí. Poukazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014, které se věnuje otázce zavinění zastavení exekuce v případě, že byla nařízena na základě nicotného rozhodčího nálezu a v němž Nejvyšší soud konstatoval, že zavinění je na straně oprávněného a povinnému náleží náhrada nákladů řízení. Napadené usnesení se však od tohoto rozhodnutí odchýlilo, přičemž důvodem odlišného právního názoru byla toliko domnělá pasivita stěžovatele. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svůj názor o nutnosti aplikace § 150 o. s. ř., který je odchylný od výše citovaného rozhodnutí, blíže neodůvodnil, zasáhl do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel navíc poukázal na jiné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (usnesení ze dne 27. února 2017 sp. zn. 56 Co 87/2017), které totožnou problematiku a procesní situaci ve vztahu ke stejným účastníkům vyřešilo tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení uložilo oprávněnému. To, že ve stávající věci nebyla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení oprávněnému, považuje stěžovatel za nespravedlivé, obzvláště při vědomí toho, že oprávněný sám protiprávní stav vyvolal a po několik let jej zachovával.

III.

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jakožto účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to navíc, jak stěžovatel sám připomíná, v bagatelní výši. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Navíc i k samotné problematice nákladů řízení (soudního i exekučního) se Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu (i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].

8. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení v bagatelní výši potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv, přičemž do prostoru, kde je dáno diskreční oprávnění soudu, pak Ústavní soud zásadně nevstupuje. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 7. května 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. K takovému zjevnému výkladovému (aplikačnímu) excesu, způsobilému založit porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v posuzované věci v řízení před odvolacím soudem nedošlo. Odvolací soud (stejně jako soudní exekutor) považoval pasivitu stěžovatele zejména v exekučním řízení za natolik silný důvod, pro který mu nebylo možno přiznat náhradu nákladů řízení. Třebaže se to stěžovateli jeví jinak, z pohledu Ústavního soudu odvolací soud svoje závěry, které jej vedly k moderaci nákladů řízení a použití § 150 o. s. ř., odůvodnil dostatečně. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní vysvětlení jeho pasivního chování, nelze takovou argumentaci posuzovat jinak, než jako pouhou polemiku s hodnocením věci obecným soudem. V daném případě tedy nelze v jeho postupu spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, neboť odvolací soud své úvahy odpovídajícím způsobem vysvětlil, aniž by pouze formálně odkázal na příslušná ustanovení zákona [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. června 2000 (N 96/18 SbNU 339)].

9. Pokud stěžovatel namítal, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí týkající se otázky zavinění za zastavení řízení v případě exekuce vedené na základě nicotného rozhodčího nálezu, přehlíží, že odvolací soud tuto praxi respektoval, když jednoznačně zavinění spatřoval na straně oprávněného. Nicméně právě pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. dovodil, že nelze tuto náhradu přiznat stěžovateli. Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazoval na nejednotné rozhodování různých senátů Krajského soudu v Plzni v totožných věcech týkajících se jeho osoby, lze mu v obecné rovině samozřejmě přitakat v tom směru, že nejednotnost soudního rozhodování je věcí nežádoucí, nicméně není v pravomoci Ústavního soudu, ani jeho úkolem, aby vnucoval obecným soudům určitý výklad podústavního práva (v uváděných případech v otázce posouzení potřeby aplikace § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení), a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, neboť sjednocování judikatury obecného soudnictví je zákonem v prvé řadě svěřeno Nejvyššímu soudu. Pro Ústavní soud by tato námitka nabyla na významu až tehdy, pokud by namítaný vnitřní rozpor v judikatuře obecných soudů dosahoval (v konkrétní věci) již intenzity protiústavnosti, spočívající v porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, jež je také nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. To však Ústavní soud v dané věci neshledává.

10. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1410/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies