II. ÚS 3845/16

15. 08. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, adresa Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2016, č. j. 22 Cdo 5049/2015-189, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. 70 Co 155/2015-145, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. prosince 2014, č. j. 21 C 167/2014-95, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. V řízení o určení vlastnictví Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. prosince 2014, č. j. 21 C 167/2014-95, určil, že žalobce je vlastníkem budovy bez čísla popisného nebo evidenčního (jednopodlažní cihlový a betonový monolit) situované na pozemku blíže specifikovaném ve výroku I. (dále jen "předmětná budova"), který je ve vlastnictví žalovaného (stěžovatele). Výrokem II. uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 29 684 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 7. prosince 1993, na jejímž základě měla být předmětná budova převedena na žalobce, je sice neplatná, nicméně na straně žalobce došlo k vydržení vlastnického práva k předmětné budově na základě § 132 odst. 1, ve spojení s § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Soud prvního stupně konstatoval, že jak oprávněná držba, tak i dobrá víra žalobce, jakožto předpoklady pro nabytí vlastnického práva vydržením, byly prokázány v řízení provedenými důkazy (zejména listinnými důkazy a výslechy svědků).

3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2015, č. j. 70 Co 155/2015-145, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně. Doplnil, že s ohledem na prokázaný skutkový stav, kdy žalobce s předmětnou budovou nakládal jako vlastník (uhradil převodci sjednanou kupní cenu, převzal od předmětné budovy klíče, užíval ji pro uskladňování různých věcí, udržoval ji v použitelném stavu a rovněž ji přiměřeně opravoval) a vzhledem ke všem okolnostem mohl být a byl v dobré víře, že mu nemovitost patří, je závěr o nabytí vlastnického práva vydržením správný. Za dané situace by musel v řízení žalovaný prokázat, že žalobci jím tvrzená dobrá víra nesvědčila. To však v daném případě nenastalo. Odvolací soud se vypořádal i s odvolací námitkou žalovaného, že žalobce neplatil z předmětné budovy daň a ani nepodal návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, z čehož žalovaný dovozoval zpochybnění oprávněné držby či dobré víry žalobce.

4. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2016, č. j. 22 Cdo 5049/2015-189, odmítnuto podle § 243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud se poměrně podrobně vyjádřil k otázce hodnocení oprávněné držby a dobré víry. V této souvislosti uvedl, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout; jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. S ohledem na výše uvedené, nebylo možno považovat závěry odvolacího soudu za nepřiměřené a vybočující z dosavadní existující judikatury Nejvyššího soudu.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a rovněž skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s obsahovou vypovídací hodnotou těchto důkazů. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a obsahu napadených rozhodnutí se stěžovatel věnuje posouzení otázky zásahu do ústavně zaručených základních práv. Podle stěžovatele z provedených důkazů v žádném případě nebylo možno dovodit dobrou víru žalobce, ani nerušený a soustavný výkon držby po dobu běhu vydržecí doby. Takové závěry z provedených důkazů nevyplývají. Absence dobré víry má naopak vyplývat z toho, že žalobce nikdy nepodal návrh na vklad do katastru nemovitostí, po celou dobu neplatil daň z nemovitostí, nezajímal se o zajištění přístupu k nemovitosti a veškeré aktivity, které fakticky směřovaly k výkonu vlastnického práva, začal činit až v roce 2003, tedy po uplynutí vydržecí doby. Nadto si musel být žalobce vědom neplatnosti převodní smlouvy. I když se totiž prezentoval jako právní laik, měl zkušenosti z oboru stavebnictví a realit. Jednání žalobce nepovažuje stěžovatel za liknavost, jak konstatovaly soudy, nýbrž za vědomý a dobře promyšlený postup. Soudům v tomto směru vytýká, že důkazy nehodnotily ve vzájemných souvislostech. Co se týká prokazování nerušenosti a nepřetržitosti držby, stěžovatel podotýká, že byli vyslechnuti výhradně známí žalobce, jejichž výpovědi musí být pro vztah k žalobci nevěrohodné a rozhodně z nich nevyplývají závěry, jaké učinily obecné soudy.

6. Aniž by k tomu byl Ústavním soudem výslovně vyzván, podal k ústavní stížnosti vyjádření i žalobce, jakožto vedlejší účastník řízení. Jelikož však toto vyjádření v podstatě pouze opakovalo závěry obsažené v soudních rozhodnutích a neobsahovalo žádné nové skutečnosti či tvrzení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k případné replice.

III.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. V odůvodnění takového usnesení přitom postačuje uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva stěžovatele, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a lze je jako celek pokládat za spravedlivé a zda se obecné soudy nedopustily excesu při použití právního názoru na učiněná skutková zjištění. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ústavní soud předně konstatuje, že přestože se stěžovatel snaží tvrdit extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, jeho argumentace obsažená v ústavní stížnosti ve skutečnosti směřuje především do oblasti přehodnocování skutkových okolností, zjištěných obecnými soudy, resp. do jejich civilněprávního posouzení, což však není úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud totiž napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze kritériem ústavně zaručených základních práv a nemá proto perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního.

9. V dané věci má Ústavní soud za to, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že na straně žalobce byly splněny předpoklady pro vydržení vlastnického práva k předmětné budově podle § 134 odst. 1 obč. zák. (oprávněná držba a uplynutí stanoveného času, po který má mít oprávněný držitel nemovitou věc nepřetržitě v držbě). Tyto závěry přitom vycházejí z podrobného dokazování, které bylo v odůvodnění rozhodnutí jasně a srozumitelně popsáno. Odvolací soud se pak řádně vypořádal i s jednotlivými námitkami stěžovatele, které stěžovatel navíc opakuje i nyní v ústavní stížnosti (jde zejména námitky zpochybňující dobrou víru žalobce). Pro stručnost lze tedy odkázat na odůvodnění soudních rozhodnutí. Ze závěrů učiněných obecnými soudy tak neplyne nic, co by svědčilo o extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, případně o nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí soudů či o jiném protiústavním pochybení, např. typu úplného vybočení z elementárních pravidel logiky.

10. Pokud stěžovatel nyní zpochybňuje výsledky hodnocení důkazů, resp. věrohodnost některých důkazů, a Ústavnímu soudu předkládá svoji vlastní verzi jejich hodnocení, staví tím Ústavní soud nepřípustně do role další instance v systému obecného soudnictví. Uvedené je tak jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 3845/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies