IV. ÚS 852/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti D. V., zastoupené JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem, sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 8 Tdo 1156/2016-40, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2016 č. j. 7 To 349/2015-609 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. října 2015 č. j. 6 T 54/2015-483, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. března 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 a 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 21. října 2015 č. j. 6 T 54/2015-483 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená společnost EUROPE Cargo Trans s.r.o. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění okresního soudu se měla stěžovatelka dopustit trestného jednání ve stručnosti tím, že v přesně nezjištěné době, nejdříve od počátku měsíce listopadu 2013 nejpozději do poloviny měsíce ledna 2014, ve Frýdku-Místku a Praze, jakožto jednatelka obchodní společnosti VEMITRANS LG s.r.o., zejména telefonicky požadovala po společnicích společnosti EUROPE Cargo Trans s.r.o. zaplacení faktur na celkovou částku 64 493 EUR za služby, které společnost VEMITRANS LG s.r.o. poskytla společnosti EUROPE Cargo Trans s.r.o. v roce 2013. Stěžovatelka tak měla činit mj. pod pohrůžkou, že pokud nedojde k zaplacení uvedených faktur, bude na společnost EUROPE Cargo Trans s.r.o. podán insolvenční návrh. Věděla přitom, že tato společnost se plnění svých závazků nevyhýbá a jejich plnění řešila či hodlá řešit formou úhrad do soudní úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 9 z důvodu obavy o vyvádění finančních prostředků ze společnosti VEMITRANS LG s.r.o., nacházející se tou dobou v insolvenčním řízení, do společnosti VEMITRANS s.r.o., v níž byla stěžovatelka rovněž jednatelkou, a z toho vyplývající obavy o následnou povinnost tyto faktury opětovně zaplatit k rukám insolvenčního správce společnosti VEMITRANS LG s.r.o.

4. Stěžovatelka si musela být vědoma toho, že podáním nedůvodného návrhu na zahájení insolvenčního řízení může dojít ke značnému narušení podnikatelské činnosti společnosti EUROPE Cargo Trans s.r.o. a k ohrožení její pověsti u obchodních partnerů, což může vést k trvalým nepříznivým následkům pro tuto společnost. Přesto dne 10. prosince 2013 podepsala insolvenční návrh za společnost VEMITRANS LG s.r.o. a podala jej Krajskému soudu v Ostravě. V insolvenčním návrhu bylo uvedeno, že kromě nezaplacení faktur na částku 64 493 EUR společnost EUROPE Cargo Trans s.r.o. nezaplatila také čtyři další faktury v celkové částce 9 690 EUR, ačkoliv lhůta splatnosti těchto faktur již uplynula a všechny byly uhrazeny nejpozději dne 28. ledna 2013, tedy výrazně dříve než k podání insolvenčního návrhu došlo. Dále v něm bylo uvedeno, že nesplacené splatné pohledávky ve výši 12 039 EUR a 26 500 Kč má vůči společnosti EUROPE Cargo Trans s.r.o. také společnost VELTRANS s.r.o., jejíž jednatelkou byla stěžovatelka v dřívější době. Ta přitom musela vědět, že tyto pohledávky postoupila společnosti VELTRANS s.r.o. společnost VEMITRANS LG s.r.o. dne 13. listopadu 2013. V důsledku zahájení insolvenčního řízení, jež bylo oznámeno vyhláškou Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2013 sp. zn. KSOS 38 INS 35635/2013, někteří obchodní partneři skutečně přerušili spolupráci se společností EUROPE Cargo Trans s.r.o. Zároveň došlo ke zhoršení podmínek, za nichž jí byly poskytovány bankovní služby, v důsledku čehož společnosti vznikly majetkové škody. Usnesením uvedeného soudu ze dne 10. října 2014 č. j. KSOS 38 INS 35635/2013-A-40, které nabylo právní moci dne 28. října 2014, bylo nakonec rozhodnuto o zamítnutí insolvenčního návrhu, neboť ve věci nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku.

5. Nátlak na zaplacení finančních prostředků měla stěžovatelka doprovázet telefonáty zejména Kateřině Juřicové, v nichž sdělovala, že řidiči si za ní přijdou pro peníze, jelikož znají její adresu, že jí zpříjemní Vánoce, že všichni vědí, kdo neplatí a kde si mají pro peníze přijít, a upozorňovala také na skutečnost, že určitě všichni mají děti, na kterých jim záleží. Dále sdělovala, že si zjistila adresu otce Kateřiny Juřicové a že pokud nedojde k úhradě faktur, tak na Kateřinu Juřicovou podá trestní oznámení, a že pohledávky dává k vymožení drsné vymáhací firmě, která se s ničím nemazlí. Počátkem ledna 2014 pak kancelář společnosti EUROPE Cargo Trans s.r.o. ve Frýdku-Místku za přítomnosti Šárky Kurečkové, Radmily Galiové a další osoby navštívila nejméně jedna osoba, která se prokázala plnou mocí k vymožení pohledávky a dožadovala se zaplacení finančních prostředků. Toto jednání stěžovatelky pociťovala v konečném důsledku zejména Kateřina Juřicová jako vyhrůžky, které v ní vyvolaly obavy a měly negativní vliv na její zdravotní stav.

6. Proti rozsudku okresního soudu podaly odvolání stěžovatelka i poškozená společnost EUROPE Cargo Trans s.r.o. Stěžovatelka napadla výroky o vině a trestu, poškozená výrok o náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 1. března 2016 č. j. 7 To 349/2015-609 byla obě odvolání zamítnuta. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 8 Tdo 1156/2016-40 jako zjevně neopodstatněné.

III.
Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka postupu obecných soudů vytýká, že neprovedly jí navrhované důkazy, bez nichž nebylo možné bez důvodných pochybností stabilizovat skutkový děj, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku okresního soudu. Jde o výslechy svědků Ing. Petra Kulana za účelem objektivního zjištění okolností jeho návštěvy v kanceláři poškozené společnosti, dále JUDr. Břetislava Komana, insolvenčního správce společnosti VEMITRANS LG s.r.o., za účelem zejména získání informací o pohledávkách této společnosti, a nakonec Mgr. Jana Parmy, který jednal za společnost RALU, s.r.o. (zapsanou v obchodním rejstříku Slovenské republiky), a měl společnosti EUROPE Cargo Trans s.r.o. poslat e-mail, v němž doporučuje úhradu jejích závazků do soudních úschov. Společnost RALU, s.r.o., byla navrhovatelkou v insolvenčním řízením vedeném proti společnosti VEMITRANS LG s.r.o. Dále stěžovatelka navrhovala provést důkaz spisem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 Sv 2/2014 k řízení o soudní úschově. Kromě toho měl být proveden výslech dalšího svědka, jenž se měl podílet na již zmíněném vymáhání pohledávek, zvukový záznam o volání svědkyně Jany Vokálové na Policii České republiky v souvislosti s výše uvedenou návštěvou v kanceláři poškozené společnosti a důkaz týkající se ukončení licence pro společnost VEMITRANS LG s.r.o. V neposlední řadě měl být hodnocen obsah insolvenčního spisu sp. zn. KSOS 38 INS 35635/2013, který byl pouze formálně proveden jako důkaz.

8. V další části své argumentace stěžovatelka namítá, že nemohla být naplněna skutková podstata přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. V jejím jednání totiž zcela absentuje jak objektivní, tak subjektivní stránka trestného činu. V intencích zásady ultima ratio měla být celá záležitost řešena nikoliv na poli trestního práva, nýbrž práva civilního. Stěžovatelka podotýká, že insolvenční návrh je legálním institutem, přičemž nesouhlasí s tím, že by byl vůči společnosti EUROPE Cargo Trans s.r.o. podán nedůvodně nebo šikanózně. Faktury, o které se insolvenční návrh opíral, doposud nebyly uhrazeny a v účetních dokladech společnosti VEMITRANS LG s.r.o. stále figurují jako neuhrazené. Účelové mělo být naopak insolvenční řízení proti společnosti VEMITRANS LG s.r.o. Stěžovatelka měla od počátku vyvíjet maximální snahu o vyřešení nastalé situace, její komunikace s pracovníky společnosti EUROPE Cargo Trans s.r.o. byla konstruktivní a nelze z ní vyvozovat jakýkoliv nepřiměřený nátlak, tím méně náznak jakéhokoliv jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako vydírání. Byli to naopak právě uvedení pracovníci, kdo odmítal jakoukoli komunikaci. V době podání insolvenčního návrhu stěžovatelka vycházela z jejich postoje a chování a nabyla přesvědčení, že společnost EUROPE Cargo Trans s.r.o. není schopna dostát svým závazkům. Insolvenční návrh byl ostatně zamítnut toliko z důvodu formálního pochybení na straně stěžovatelky, která neprokázala mnohost věřitelů, a nikoli z důvodu neexistence pohledávek. Mnohost věřitelů měla fakticky přitom odpadnout teprve v průběhu insolvenčního řízení, když uvedená společnost cíleně uhradila dvěma jiným společnostem své závazky, čímž je měla zvýhodnit na úkor společnosti VEMITRANS LG s.r.o.

9. Obecné soudy se podle stěžovatelky měly nepřesvědčivým způsobem vypořádat s rozpory a nelogičnostmi, jež se vyskytovaly ve výpovědích pracovníků společnosti EUROPE Cargo Trans s.r.o., například pokud jde o doporučení k využití soudních úschov, které jim měl údajně poskytnout insolvenční správce společnosti VEMITRANS LG s.r.o., ačkoliv tou dobou ještě nebyl ani ustanoven. Ve skutečnosti toto doporučení mělo vzejít od společnosti RALU, s.r.o., která podala insolvenční návrh proti společnosti VEMITRANS LG s.r.o.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

V.
Vlastní posouzení

11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 6 T 54/2015, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám naopak není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se skutkovými zjištěními, na nichž jsou založena napadená rozhodnutí. Obecné soudy se podle jejího názoru neměly řádně vypořádat s uplatněnými důkazními návrhy, respektive neměly adekvátně hodnotit některé z již provedených důkazů. Stěžovatelka poukazuje i na rozpory v provedených důkazech, které měly mít relevanci pro závěr o její vině. V neposlední řadě pak její námitky směřují vůči právnímu posouzení jejího jednání, které nemělo naplňovat subjektivní ani objektivní stránku trestného činu.

14. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutková zjištění obecných soudů mohou být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, jestliže dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, respektive nebylo-li v tomto řízení postupováno podle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu). V tomto ohledu je třeba v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy klást důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu, jakož i na povinnost obecných soudů detailně popsat důkazní postup a logicky a věcně přesvědčivě jej odůvodnit (srov. § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu).

15. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoli rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, ale naopak v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny tak plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok [nález ze dne 4. června 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Trestní řízení v tomto ohledu vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost" [nález ze dne 6. června 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453)].

16. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [srov. nález ze dne 27. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629) nebo nález ze dne 14. září 2007 sp. zn. I. ÚS 273/06 (N 144/46 SbNU 409)]. Rozhodující soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud důkazním návrhům nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, respektive nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Za situace, kdy obecné soudy odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, případně se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech. Existence takovýchto důkazů může založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení základních práv účastníka řízení plynoucích zejména z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [např. nález ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) nebo nález ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), nález ze dne 10. dubna 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19) nebo nález ze dne 10. března 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747)].

17. Z hlediska ochrany práv jednotlivce je stěžejní požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí. Obecný soud je povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou [např. nález ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69)]. Obecné soudy se musí vypořádat i s otázkou spolehlivosti použitého důkazního pramene [např. nález ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].

18. Výše uvedeným požadavkům by nevyhovovalo rozhodnutí, jestliže by v něm obsažené právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] nebo by takovýto nesoulad existoval mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [např. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)]. V těchto případech by rozhodnutí obecných soudů svědčilo o možné libovůli.

19. Pakliže rozhodnutí obecných soudů jako celek dostojí ústavním požadavkům vztahujícím se k hodnocení důkazů, Ústavní soud nemůže zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, výpovědní hodnotu či věrohodnost, a přehodnocovat jej, a to i kdyby se s ním třeba neztotožňoval [např. nález ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

20. Ústavní soud dospěl k závěru, že s námitkami stěžovatelky, jež uplatnila v ústavní stížnosti, se náležitým způsobem vypořádaly již obecné soudy. Z napadených rozhodnutí vyplývá logický a přesvědčivý sled úvah, kterými odůvodnily závěr o její vině. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že dokazování provedené obecnými soudy trpí vadami, s nimiž lze spojovat porušení zásad spravedlivého procesu, což platí i pro její námitku ohledně tzv. opomenutých důkazů. Obecné soudy vysvětlily, z jakého důvodu nevyhověly některým důkazním návrhům. V případě svědeckých výpovědí zase posuzovaly jejich hodnověrnost, včetně toho, zda neobsahují rozpory, které by snižovaly jejich výpovědní hodnotu. Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění obecných soudů byla v rozporu (natožpak v rozporu extrémním) s provedenými důkazy, ani že by takovýto rozpor byl dán, pokud jde o navazující právní závěry.

21. Za této situace není nezbytné, aby Ústavní soud na tomto místě podrobně rekapituloval obsah napadených rozhodnutí, jenž je stěžovatelce znám, ani aby v nich obsažené závěry obecných soudů nad jejich rámec jakkoliv doplňoval. Napadenými rozhodnutími zjevně nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani žádné její jiné ústavně zaručené základní právo. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části jejich odůvodnění.

22. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 852/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies