II. ÚS 2382/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Čecha, Ph.D., LL.M, zastoupeného Mgr. Janem Veselým, advokátem, AK se sídlem Husova 240/5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017 č. j. 25 Cdo 4132/2016-236, Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016 č. j. 55 Co 404/2015-195 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2015 č. j. 17 C 40/2014-148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel navštívil dne 27. 10. 2012 Petřínské sady v Praze. Na cestě jej do hlavy zasáhla silná padající větev, která se odlomila ze stromu nad cestou. Způsobila mu vážná zranění a ztrátu vědomí. Rychlá záchranná služba ho převezla na pohotovost do Ústřední vojenské nemocnice. Podstoupil operaci hlavy. Nemocnice ho propustila do domácí péče, která trvala formálně do 20. 12. 2012. Během této doby stěžovatel absolvoval ambulantní vyšetření. Stěžovatel má za to, že hl. m. Praha jako vlastník veřejné pěší komunikace (dále jen "žalovaná") a přilehlých pozemků a stromů, které tvoří její součást, nesplnilo svou prevenční povinnost plynoucí z § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době škodné události (dále jen "občanský zákoník"). Nesplnění této povinnosti vedlo ke vzniku škody a imateriální újmy, jejichž náhradu stěžovatel v řízení před obecnými soudy požadoval.

3. Žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení částky 803 924 Kč s příslušenstvím a částky 300 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Po rozsáhlém dokazování obvodní soud uzavřel, že v daném případě nezjistil žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že ke škodě došlo následkem konkrétního jednání či opomenutí žalované. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že větev byla moc dlouhá. Není ale možné spravedlivě požadovat po vlastníkovi, aby odstranil každou dlouhou větev, která zasahuje nad pěší zónu. V daném případě škodu způsobila vyšší moc. Nebylo možné předvídat, že se větev ulomí. V den události sněžilo, napadlo 3-7 cm sněhu a bylo větrno. Ke zlomení větve došlo hlavně v důsledku mokrého sněhu, který zůstal na listech. Žádná skutečnost nenasvědčovala tomu, že by žalovaná měla povinnost větev odstranit. Prosychání, hniloba, napadení parazitem či nalomení se v řízení nepodařilo prokázat. Obvodní soud proto žalobu zamítl.

4. Stěžovatel se s odvoláním obrátil na Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila svoji prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku. Rozsudek obvodního soudu proto změnil. Městský soud souhlasil se stěžovatelem, že obsah spisu neodpovídá závěru obvodního soudu, že jediným důvodem pro odlomení větve byly nepříznivé klimatické podmínky. Stejně tak tento závěr nevyplýval ze znaleckých posudků. Městský soud měl za to, že se nejednalo o tak mimořádné klimatické podmínky, aby bylo možné je nazvat vyšší mocí. Pokud znalci shodně uvedli, že bylo třeba větev minimálně o 3 metry zkrátit, pak se podle soudu jedná o zanedbání prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku. Pokud se žalovaná brání špatnými klimatickými podmínkami, měla kvůli nim cestu uzavřít. V daném případě ale žalovaná neučinila žádné ochranné opatření, aby škodě předešla nebo její riziko minimalizovala.

5. Žalovaná podala proti rozsudku městského soudu dovolání. Namítala nesprávnou aplikaci § 415 občanského zákoníku. Tato obecná prevenční povinnost znamená spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému. Podle Nejvyššího soudu o porušení prevenční povinnosti nejde, jestliže k odlomení větve, jejíž pád zapříčinil škodu, došlo v důsledku náhlého výkyvu počasí. Srovnal případ s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2508/2012 ze dne 4. 12. 2013, ve kterém došlo k porušení povinnosti kvůli zanedbání péče o strom, nikoliv kvůli špatným klimatickým podmínkám. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěry městského soudu. Nelze obřezávat všechny stromy nad pěší komunikací. Stromy by tím mohly být fyziologicky ohroženy. U dubu se navíc ani neodřezávají všechny suché větve kvůli zajištění biotopu. Ve znaleckém posudku předloženém žalovanou znalec výslovně uvedl, že strom nebyl před ulomením větve ve stavu svědčícím o zanedbání péče. Nejvyšší soud měl za to, že nelze po žalované spravedlivé požadovat, aby park uzavřela. Žalovaná nemusela větev vyhodnotit jako extrémně nebezpečnou a nemusela ji nechat zkrátit. Na základě toho Nejvyšší soud dospěl k závěru, že neporušila svoji povinnost. Nejvyšší soud proto změnil rozsudek městského soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu obvodního.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že žalovaná měla povinnost splnit svou prevenční povinnost. Měla vyhodnotit rizika, která hrozí, a přizpůsobit jim svou péči o stav stromu. Stěžovatel si je vědom, že Ústavnímu soudu nepřísluší zabývat se intepretací podústavního práva, přesto ale požaduje, aby Ústavní soud posoudil, jaká intepretace § 415 občanského zákoníku je v souladu s ústavou. Stěžovatel cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých podle něj posoudil situaci opačně než v případě stěžovatele. Znaleckými posudky se prokázalo, že není stěžejní větev, ale strom jako celek. Strom trpěl zhoršeným zdravotní stavem. Byl v bezprostřední blízkosti pěší zóny. Žalovaná neprovedla žádná pěstební opatření nejen v rozhodné době, ale ani v době předcházející a nadcházející. Stav stromu vyžadoval zdravotní a bezpečnostní, eventuálně lokální řez. Podle citované judikatury měl tedy Nejvyšší soud případ posoudit jako porušení prevenční povinnosti žalované. Nejvyšší soud ale rozhodl, že se o porušení nejedná. Podle stěžovatele se tak odchýlil od vlastní rozhodovací praxe. Měl proto podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), předložit věc velkému senátu. Porušil tím právo stěžovatele na zákonného soudce. V den škodné události nebylo extrémní počasí, jako je vichřice nebo silné krupobití. Nešlo o velký nápor srážek či extrémní vítr. Takové počasí nelze považovat za vyšší moc. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud překročil rámec svých pravomocí tím, že se zabýval skutkovým stavem a jinak ho posoudil.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svojí žalobou na náhradu škody a nemajetkové újmy. Jeho námitky však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Stěžovatel ostatně ani v samotné ústavní stížnosti nevznesl vůbec žádný ústavněprávní argument a omezil se pouze na námitky, které postrádaly ústavněprávní dimenzi.

10. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

11. Pokud stěžovatel namítá porušení svého práva na zákonného soudce způsobené nepředložením jeho věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z důvodu odlišného právního názoru ve věci porušení prevenční povinnosti vlastníka, pak Ústavní soud konstatuje, že souhlasí s posouzením věci ze strany Nejvyššího soudu. Skutkové okolnosti případu (nepříznivé klimatické podmínky) odlišují tento případ od dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2382/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies