II. ÚS 654/16

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Kamily Třískové a b) Michala Třísky, zastoupených JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2016 č. j. 5 T 48/2014-291, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, L. S. a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. února 2016, stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 2, 3, 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 3, 4 a 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a obsahově obdobných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Vedlejší účastník řízení L. S. (dále jen "odsouzený") byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž tento trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Poškození, a to stěžovatelé v tomto řízení o ústavní stížnosti a mimo ně i Všeobecná zdravotní pojišťovna, byli odkázáni s náhradou majetkové i nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Trestného činu se odsouzený dopustil tím, že dne 4. března 2013 vstoupil, aniž byl pozván, do domu stěžovatelů a neuposlechl výzvu k opuštění domu. Nato došlo ke vzájemné hádce, při níž odsouzený strčil do stěžovatele, který upadl na zem, odsouzený jej začal škrtit a udeřil jej dvěma ranami do obličeje pěstí. Tím mu způsobil zlomeninu nosních kůstek, zhmoždění hlavy a podvrtnutí a natažení krční páteře. U stěžovatelky, která jednání odsouzeného vůči svému manželovi sledovala, byla diagnostikována porucha přizpůsobení se smíšenou úzkostně-depresivní poruchou.

4. Okresní soud rozhodnutí o vině a trestu v napadeném rozsudku neodůvodnil, neboť odsouzený i státní zástupce se ihned po vyhlášení rozsudku vzdali práva odvolání, prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění a odsouzený zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Okresní soud tedy podle § 129 odst. 2 trestního řádu odůvodnil své rozhodnutí pouze v tom, proč nepřiznal poškozeným náhradu škody a proč odsouzeného nezavázal k náhradě nákladů poškozených.

5. Stěžovatelé rozsudek okresního soudu napadli odvoláními. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. dubna 2016 č. j. 3 To 226/2016-309 jejich odvolání zamítl.

6. Okresní soud poté, co jeho rozsudek nabyl právní moci, rozhodl usnesením ze dne 31. srpna 2016 č. j. 5 T 48/2014-321, že odsouzený je stěžovatelům povinen nahradit jejich náklady vzniklé přibráním zmocněnce do trestního řízení. Stížnost odsouzeného proti tomuto usnesení byla zamítnuta.

II.
Argumentace stěžovatelů

7. Ústavní stížností, kterou stěžovatelé podali téměř současně s odvoláními proti rozsudku okresního soudu, napadli tento rozsudek v celém rozsahu. Tvrdili nedostatečnou činnost policie i státního zastupitelství, přičemž poukázali na to, že trestní stíhání odsouzeného bylo původně státní zástupkyní podmíněně zastaveno. Její usnesení bylo posléze zrušeno ke stížnosti stěžovatelů. Rozsudek okresního soudu tím, že neobsahuje odůvodnění o vině a trestu, stěžovatele zásadně omezuje v možnosti uplatnit své nároky u civilního soudu.

8. S výrokem, kterým byli stěžovatelé odkázáni na občanskoprávní řízení, nesouhlasili proto, že soud nevymezil, s jakým nárokem je na civilní soud odkázal. Stěžovatelka přitom uplatňovala nárok na náhradu nemajetkové újmy a nárok na náhradu nákladů spojených s přibráním zmocněnce. Soudu nic nebránilo o nároku na náhradu nákladů rozhodnout. K nároku na nemajetkovou újmu soud sice nechal zpracovat psychologický posudek, ale neuložil znalci zpracovat bodové ohodnocení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, ač mu v tom nic nebránilo. Soud i s ohledem na délku řízení oslabil pozici stěžovatelů a nutí je vynaložit další nemalé náklady na uplatnění jejich nároků.

9. Dále stěžovatelé všem orgánům činným v trestním řízení vytýkali, že nezohlednili majetkový motiv odsouzeného, který vypověděl, že za stěžovatelem přijel jen za účelem vymožení údajného dluhu. Proto měl být jeho skutek kvalifikován jako loupež ve stadiu pokusu. Od počátku řízení mají stěžovatelé za to, že jsou odrazováni od ochrany svých práv, což potvrzuje i okamžité vzdání se opravných prostředků ze strany odsouzeného i státní zástupkyně včetně netrvání na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku. Orgány činné v trestním řízení majetkový motiv odsouzeného ani jednou neuvedly ve skutkové větě. I tím jsou stěžovatelé dle svého názoru zásadně omezeni v možnostech uplatnit své nároky u civilního soudu. Stěžovatelům v řízení šlo o naplnění preventivního účelu, odrazení odsouzeného od realizace jeho pohrůžek. Přístup orgánů činných v trestním řízení jim neskýtá dostatečnou záruku. Poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž by v případech tak vážného zásahu do práv poškozených měl soud respektovat jejich právo na účinné vyšetřování.

III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Dále se proto zabýval přípustností ústavní stížnosti.

11. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl. Opravný prostředek totiž nestačí pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout (srov. např. usnesení ze dne 19. července 2002 sp. zn. II. ÚS 209/01 či nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16).

12. V předložené věci směřovala ústavní stížnost mimo jiné proti výroku rozsudku okresního soudu, kterým stěžovatele s náhradou škody i nemajetkové újmy odkázal na občanskoprávní řízení, a proti tomu, že nerozhodl o náhradě jejich nákladů. Stěžovatelé jako poškození byli v rozsudku výslovně poučeni o tom, že se mohou proti výroku týkajícímu se náhrady škody nebo nemajetkové újmy bránit odvoláním a této možnosti také využili. Usnesení krajského soudu, kterým byla jejich odvolání zamítnuta, ústavní stížností nenapadli a Ústavnímu soudu ani dodatečně nesdělili, že odvolání podali a jak o nich bylo rozhodnuto. Ústavní soud tyto skutečnosti zjistil ze soudního spisu. Za popsané procesní situace stěžovatelé nemohli podat ústavní stížnost přímo proti napadenému výroku rozsudku, neboť v této části byla nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). I kdyby však byla podána až po vydání usnesení krajského soudu o odvolání a opět napadala jen rozsudek okresního soudu, byla by nepřípustná. Musela by totiž směřovat i proti usnesení krajského soudu, přičemž teprve v případě, že by se stěžovatelé domohli jeho zrušení, přicházel by v úvahu přezkum rozhodnutí instančně nižšího soudu.

13. Pokud jde o náhradu nákladů trestního řízení, okresní soud v napadeném rozsudku stěžovatelům vysvětlil, že o ní může rozhodnout až po právní moci odsuzujícího rozsudku. To vyplývá z části první hlavy osmé trestního řádu, ale i z ustanovení týkajících se trestního rozsudku (§ 120-133 a § 225-230 trestního řádu), která náklady řízení neupravují. Po právní moci rozsudku v této věci pak skutečně okresní soud o náhradě nákladů rozhodl, a to ve prospěch stěžovatelů. Ústavní stížnost tak v této části byla podána předčasně, před samotným vydáním relevantního rozhodnutí, které nadto opět bylo napadnutelné opravnými prostředky. Z toho důvodu je i v této části nepřípustná.

14. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům rozsudku okresního soudu o vině a trestu odsouzeného. Vůči těmto výrokům byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými (a to i na základě dále citované judikatury Ústavního soudu týkající se práva na účinné vyšetřování) a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti.

V.
Vlastní posouzení

15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím a soudním spisem, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, v níž je přípustná, zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

17. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

18. Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice ohledně postavení poškozeného vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz § 12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. [Srov. např. nález ze dne 12. června 2001 sp. zn. I. ÚS 570/99 (N 87/22 SbNU 227).]

19. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jiné osoby (ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Základním účelem trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti a k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá žádné základní právo, aby proti jinému uplatnil trestněprávní "satisfakci" [srov. např. usnesení ze dne 26. února 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343) nebo ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291)]. Z trestního řádu tedy nelze dovodit existenci subjektivního práva poškozeného na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.

20. Z těchto důvodů také Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) vždy uváděl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, např. pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání nebo jeho ukončení zproštěním obžalovaného. Může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, tedy povinností prostředků, nikoliv výsledku [viz nález ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].

21. S ohledem na výše uvedené nedošlo ve věci stěžovatelů k porušení jejich práva na spravedlivý proces či na účinné vyšetřování. Pokud ve své rozhodovací praxi Ústavní soud výjimečně přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práv poškozeného v trestním řízení, dělo se tak výhradně z hlediska ochrany práva na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 nebo čl. 10 odst. 1 Listiny či čl. 4 odst. 1 a 2 nebo čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v případě závažných trestních činů. Přitom se jednalo výhradně o situace, kdy bylo trestní řízení ukončeno již rozhodnutím policejního orgánu, tj. v rané fázi trestního řízení [srov. např. nálezy ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) nebo ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14]. Jestliže však v případě stěžovatelů byla nejen podána obžaloba, ale věc byla též řádně projednána před soudem, nadto došlo i k pravomocnému odsouzení pachatele, nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelům, že by skutek nebyl dostatečně vyšetřen. Právo na to, aby byl pachatel odsouzen podle jiného ustanovení trestního zákoníku, stěžovatelé nemají.

22. Ve věci šlo navíc o přečiny porušování domovní svobody a ublížení na zdraví vycházející z neshody bývalých přátel, které nedosahují takové intenzity, aby byl na místě zostřený přezkum postupu orgánů činných v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud neshledal, že by vyšetřování dotčené věci trpělo jakýmikoli zjevnými vadami či excesy vyžadujícími jeho derogační zásah. Napadeným rozsudkem okresního soudu nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů.

23. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 654/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies