II. ÚS 1289/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Halmové, zastoupené JUDr. Jiřím Kokešem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017 č. j. 20 Cdo 265/2017-212, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016 č. j. 19 Co 223/2015-179 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 3. 2015 č. j. 23 EXE 3567/2014-108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud odmítl podané dovolání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Tvrdí, že z odůvodnění napadeného usnesení dovolací instance nelze rozeznat myšlenkové konstrukce, které vedly soud k odmítnutí dovolání. Současně brojí proti postupu soudu prvního stupně a odvolacího soudu, resp. jejich závěrům, podle nichž i jediné krátké prodlení s úhradou splátek vede k tzv. zesplatnění celé pohledávky. Stěžovatelka namítá, že jediné prodlení v jinak bezchybné platební morálce bylo způsobeno omluvitelnými důvody, k nimž měly soudy při rozhodování přihlédnout. Současně navrhla Ústavnímu soudu odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Okresní soud v Příbrami shora označeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce ohledně částky 550 000 Kč (výrok I.) a současně zastavil exekuci ohledně smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč za každý den prodlení od 21. 3. 2014 do zaplacení (výrok II.). Vycházel přitom ze zjištění, že účastníci řízení (stěžovatelka v postavení povinné) sjednali smlouvu o půjčce se svolením k vykonatelnosti, na základě níž oprávněný Ing. Wojnar přenechal povinným částku 500 000 Kč s pevným úrokem 250 000 Kč (pozn.: v řízení před obecnými soudy směřovala žaloba oprávněného vůči stěžovatelce a Jánu Halmovi) jako povinným). Povinní se zavázali celou částku oprávněnému vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 12 500 Kč vždy do 20. dne v měsíci. Soud konstatoval, že účastníci se ve smlouvě o půjčce dohodli, že pro případ prodlení se splácením některé splátky či její části dojde k tzv. zesplatnění celé částky ke dni, ve kterém takové prodlení nastává. Částka se tudíž stala splatnou dnem 21. 3. 2014, oprávněný dne 2. 4. 2014 vyzval povinné k úhradě celé pohledávky. Přestože povinní nadále jednotlivé splátky hradí, exekuce probíhá oprávněně a exekutorka vždy ohledně těchto splátek exekuci částečně zastavuje. Současně však dodal, že ujednání účastníků stran smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč za každý den prodlení nemůže požívat ochrany a je důvodem pro zastavení exekuce v této části, když výše sjednané smluvní pokuty se podle soudu příčí dobrým mravům (smluvní pokuta by sama o sobě činila 720 000 Kč).

3. Krajský soud shora označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně poté, co byl zavázán právním názorem dovolacího soudu, podle něhož povinnost uhradit skutečně poskytnutou částku a úrok z úvěru (nikoliv povinnost zaplatit vyšší částku, než kterou by býval uhradil v případě řádného splácení dluhu), a to v důsledku vlastního prodlení, je obvyklou součástí například úvěrových smluv a není v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele. K tomu odvolací soud dodal, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je v posuzované věci exekučním titulem. Proto je ujednání o tzv. zesplatnění celé pohledávky okamžikem prodlení v důsledku dohody účastníků způsobilým exekučním titulem.

4. Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Ohledně námitky stěžovatelky o rozporu nařízení výkonu rozhodnutí s dobrými mravy konstatoval, že při podání návrhu na nařízení exekuce nejde o výkon práva, ale o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Rozpor s dobrými mravy proto ve vztahu k usnesení o nařízení exekuce nelze namítat (jde o hmotněprávní institut).

II.

5. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. Ústavní stížnost stěžovatelky se zaměřuje primárně proti obsahu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, s nímž vyjadřuje nesouhlas podporovaný jí vybranou a citovanou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka v tomto směru odkazuje zejména na judikaturu Ústavního soudu zabývající povinností soudů řádně odůvodňovat svá rozhodnutí a zákaz svévole v rozhodování obecných soudů. V tomto směru jako stěžejní označuje nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, podle něhož právo dozvědět se důvod, proč Nejvyšší soud rozhodl tak, jak rozhodl, převáží nad ostatními sledovanými zájmy, zejména nad požadavkem rychlosti dovolacího řízení. Z dalších je pak možné zmínit nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1235/11 zdůrazňující požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jako jednoho ze základních atributů spravedlivého procesu. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že dovolací instance se v odůvodnění napadeného rozhodnutí spokojila pouze s odkazy na judikaturu a tyto své argumenty dále nerozvedla.

7. Předně je zapotřebí stěžovatelce připomenout, že - jakkoliv jsou předmětné odkazy na judikaturu Ústavního soudu či Nejvyššího soudu na danou problematiku aplikovatelné - nelze odhlédnout od skutečnosti, že s účinností od 1. 1. 2013 právní úprava dovolání doznala zcela zásadních změn na základě novelizace provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Do právní úpravy dovolání bylo vtěleno hned několik procesních nástrojů, kterými Nejvyšší soud disponuje a jedním z nich je i požadavek na stručnost odmítavých rozhodnutí či posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem za současného upřesnění podmínek kladených na dovolatele. V tomto směru je vhodné stěžovatelce připomenout nedávný nález Ústavního soudu, a to nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 zabývající se důvody přípustnosti dovolání.

8. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II ÚS 1966/16 konstatoval, že ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Povahu mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), má i dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění předpokladů uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Posouzení přípustnosti dovolání má - s ohledem na obsah těchto předpokladů - ve své podstatě povahu meritorního přezkumu, v jehož rámci se zkoumá nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury. Neshledá-li dovolací soud jejich splnění, znamená to, že se ztotožnil s řešením předestřené právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání tak fakticky závisí na právním hodnocení věci, respektive na výsledku dovolacího řízení, který stěžovateli pochopitelně nemohl být znám v době podání dovolání. Právě z tohoto důvodu lze v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost spatřovat uvážení dovolacího soudu. Dovolací soud musí za současné zákonné úpravy provést uvedené hodnocení v rámci posouzení splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, a nikoliv již při posuzování jeho obsahových náležitostí podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. V posledně uvedeném případě posuzuje splnění předmětných obsahových náležitostí pouze z toho hlediska, zda dovolatel jasně a určitě uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a zda vymezil dovolací důvod, nikoliv zda dovolatelem předestřená právní otázka či právní posouzení nejsou ve své podstatě pouhou polemikou se skutkovými zjištěními.

9. V nyní posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud dostál své povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí, a to i přes jeho stručnost. Nelze totiž odhlédnout ani od skutečnosti, že Nejvyšší soud ve věci rozhodoval již usnesením ze dne 1. 7. 2016 č. j. 20 Cdo 5266/2015-158, kterým zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2015 č. j. 19 Co 223/2015-133. V pořadí prvním rozhodnutí ze dne 1. 7. 2016 se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce, kdy nastává vykonatelnost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, je-li jeho obsahem závazek povinného zaplatit oprávněnému dluh ve splátkách s tím, že nezaplacením některé z nich ztrácí povinný výhodu splátek a stává se splatným celý dluh. Podle Ústavního soudu se jedná o otázku, jejíž posouzení obecnými soudy je ve věci stěžejní. Nejvyšší soud konstatoval, že v případě, kdy splátka byla připsána na účet oprávněného čtyři dny po dohodnutém datu pravidelného plnění, stala se pohledávka splatnou dne 21. 3. 2014 a tímto okamžikem se notářský zápis stal vykonatelným. Uvedený závěr by přitom platil i pro případ uzavření spotřebitelské smlouvy. Jako obvyklou součást úvěrových smluv označil ujednání o předčasném splacení úvěru pro případ prodlení s úhradou splátky, přičemž povinnému v takovém případě vzniká toliko povinnost uhradit skutečně poskytnutou částku a úrok z úvěru v důsledku vlastního prodlení (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 25 Cdo 5331/2007 a další, v obecné rovině též usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 575/13).

10. Ústavní soud ve věci vyžádal k posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky od Okresního soudu v Příbrami kompletní spisový materiál. Z dovolání stěžovatelky ze dne 20. 12. 2016 plyne, že stěžovatelka jako dovolací důvod uplatňovala nesprávné právní posouzení věci, přičemž jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování soudu nebyla vyřešena. Konkrétně nastolila otázku, zda lze z důvodů zvláštního zřetele hodných poskytnout ochranu dlužníkům, kteří se nezaviněně dostanou do krátkodobého prodlení s plněním svého závazku. Soudy se podle tvrzení stěžovatelky nezabývaly tím, zda byl postup oprávněné v souladu s dobrými mravy. Ústavní soud však pečlivě zkoumal i rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatelka napadla ústavní stížností, a dospěl k závěru, že dovolací soud se předestřenými námitkami stěžovatelky zabýval. Konstatoval, že délka prodlení dlužníků je pro posouzení splatnosti pohledávky nepodstatná, jelikož v nyní posuzované věci se stal notářský zápis vykonatelným nezaplacením byť i jen jediné splátky v dohodnutém termínu. K tomu dále citoval ustálenou judikaturu a k další uplatněné námitce stran postupu oprávněné v rozporu s dobrými mravy dodal, že rozpor s dobrými mravy jakožto hmotněprávní institut nelze úspěšně namítat ve vztahu k usnesení o nařízení exekuce jako institutu procesněprávnímu.

11. Ústavní soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky dostatečně zabýval, přičemž zcela jasně vysvětlil důvody, které jej vedly k vydání odmítavého usnesení. Přestože jde o stručné rozhodnutí, je zapotřebí opakovaně připomenout, že Nejvyšší soud se k dané problematice, resp. předmětnému sporu vyjádřil opakovaně, když předtím v usnesení ze dne 1. 7. 2016 č. j. 20 Cdo 5266/2015-158 vyjádřil ve vztahu k odvolací instanci svůj závazný právní názor k otázce okamžiku vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, je-li jeho obsahem též dohoda o tzv. zesplatnění pohledávky. V jeho závěrech Ústavní soud neshledal znaky svévole ani porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

12. Na závěr Ústavní soud dodává, že uvedené závěry jsou aplikovatelné též na rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Námitka stěžovatelky, že jediné prodlení v jinak bezchybné platební morálce bylo způsobeno omluvitelnými důvody, k nimž měly soudy při rozhodování přihlédnout, je ve věci - jakkoliv Ústavní soud má pochopení pro tuto tíživou situaci stěžovatelky - bezpředmětná. Obecné soudy dospěly ke svým závěrům na základně platné právní úpravy a jejich rozhodnutí nejsou v rozporu s ústavněprávními principy kladenými na řízení před obecnými soudy. Všemi námitkami stěžovatelky se obecné soudy (opakovaně) zabývaly a z jejich rozhodnutí logicky vyplývá, na základě jakých skutečností zjištěných z provedených důkazů (a v návaznosti na ustálenou judikaturu) dospěly k závěru o povinnosti stěžovatelky uhradit pohledávku, resp. o oprávněnosti nároku Ing. Wojnara (oprávněný).

13. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňoval. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

14. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na přednostní vyřízení věci a výsledek řízení Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1289/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies