III. ÚS 519/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Semiginovského, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem, sídlem U Soudu 363/10, Liberec II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 28 Cdo 5005/2016-629, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. června 2016 č. j. 29 Co 560/2013-598, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 28 Cdo 1838/2015-475 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. července 2013 č. j. 19 C 280/2005-376, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 10 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i čl. 4 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní projednání ústavní stížnosti, a dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") a aby uložil vedlejší účastnici nahradit mu náklady řízení o ústavní stížnosti.

3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") bylo určeno, že vedlejší účastnice je vlastníkem konkrétního pozemku v katastrálním území Staré Pavlovice (dále jen "pozemek") a vedlejší účastnici nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Okresní soud vyšel z toho, že smlouva o převodu pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), kterou stěžovatel a Mgr. Dagmar Semiginovská uzavřeli dne 29. 6. 2005 s vedlejší účastnicí, je absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku, neboť při převodu nebyl dodržen postup stanovený v § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 95/1999 Sb."), když zájemci o pozemek nebyli vyzváni, aby nabídli kupní cenu, přičemž Pozemkový fond České republiky upřednostnil stěžovatele před dalšími přihlášenými osobami, které splnily shodné podmínky.

4. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2014 č. j. 29 Co 560/2013-433 rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Shledal totiž, že porušení § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. nedosáhlo takové intenzity, aby to mělo vzhledem k okolnostem posuzovaného případu za následek absolutní neplatnost daného úkonu.

5. Na základě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud posledně uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, a to rozsudkem napadeným touto ústavní stížností. Závěr odvolacího soudu, že i při dodržení postupu stanoveného zákonem by pozemek získal stěžovatel, protože jeho nárok na převod pozemků převyšoval nároky ostatních oprávněných osob, označil za spekulativní s tím, že by daná úvaha mohla obstát za situace, pokud by z nabídek ostatních zájemců bylo zřejmé, že o jiný než bezúplatný převod zájem nemají.

6. Následně krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností shora citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Nedospěl totiž k závěru, že by všechny oprávněné osoby měly zájem jen o bezúplatný převod pozemku.

7. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Přitom uvedl, že námitky v dovolání obsažené jsou jen polemikou s jeho právními názory, jež vyslovil ve výše citovaném rozsudku.

II.
Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel obsáhle polemizuje s tím, jak obecné soudy interpretovaly § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., Stěžovatel je názoru, že podle tohoto ustanovení neměl Pozemkový fond České republiky postupovat, a ani tak při vypořádání uplatněných nároků v restitučním procesu nepostupoval, přičemž takto uzavřel tisíce smluv. S odvoláním na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu, kritizujícího vadné postupy Pozemkového fondu České republiky při převodu pozemků, stěžovatel namítl, že rozhodnutí dovolacího soudu je nespravedlivé, právní názor o neplatnosti převodní smlouvy pak označil za "dodatečný", protože nebyl použit při rozhodování v procesu výběru oprávněné osoby, s tím, že jej staví do "diskriminujícího postavení" ve vztahu k žadatelům o náhradní pozemky, vůči nimž nebyl uplatněn. Rozšíření běžně judikovaného porušení § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. i na odstavec 4 stěžovatel označil za účelové, a to z důvodu, že stát se nemůže zbavit svého závazku převést bezúplatně náhradní pozemek. Jestliže tedy zájemce ve veřejné nabídce řádně přihlásil svůj nárok podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, pak s ohledem na jeho povahu nebylo možné o pozemek jakkoliv finančně soutěžit, byť i s možností zápočtu své evidované pohledávky na kupní cenu.

9. Stěžovatel v této souvislosti odmítl závěry obecných soudů, že by zákon č. 95/1999 Sb. měl být tzv. realizačním nástrojem (na řádně zveřejněné) převody pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, a zopakoval, že v běžné praxi se tak nepostupovalo, přičemž po skončení účinnosti zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, který zveřejnění nařizoval do 1. 1. 2003, nebyl k dispozici jiný zákon, který by povinnost řádné publikace ukládal. Stěžovatel s poukazem na důvodovou zprávu k "privatizačnímu" zákonu č. 95/1999 Sb. znovu odmítl použitelnost tohoto zákona jako "náhradního" předpisu, na jeho základě provedené "zneplatnění" uzavřené smlouvy o převodu pozemku označil za účelové, resp. výklad vztahu obou předpisů shledal vybočením ze standardů soudní praxe, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a poukázal na povinnost státu postupovat ve stejných případech stejně.

10. Stěžovatel dále argumentoval tím, že dovolací soud správně rozhodl, že je třeba aplikovat znění zákona č. 95/1999 Sb. ke dni zveřejnění nabídky, nelze prý však souhlasit s tím, že znění tohoto zákona má být použito i pro řešení výběru oprávněné osoby; to má být posuzováno v časové souvislosti s uzavřením smlouvy (tj. dne 29. 6. 2005), přičemž s účinností ode dne 22. 7. 2003 (pozn.: správně ale 6. 8. 2003, jde o den nabytí účinnosti novelizace zákonem č. 253/2003 Sb.) byla v souzené věci vzhledem k § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. zcela vyloučena aplikace § 7 odst. 4 téhož zákona. Dále vytknul obecným soudům, že ve svých závěrech odkázaly na právní postavení oprávněné osoby s ohledem na budoucí právní úpravu představovanou zákonem č. 253/2003 Sb. a nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.) a že dovolací soud nepřípustně uplatnil při aplikaci právní normy pravou retroaktivitu, neboť zaujal názor, že na bezúplatný převod pozemků je třeba nahlížet nikoliv podle zákona o půdě účinného v době zveřejnění nabídky a žádosti stěžovatele o převod pozemku, ale zákona o půdě ve znění zákona č. 131/2006 Sb.

11. Stěžovatel rovněž namítl, že rozhodnutími obecných soudů mu vznikla neúměrná ztráta na majetku. Důvodem je, že je ohrožena jím zrekonstruovaná kulturní památka, přilehlé hospodářství včetně přírodního parku na pozemku, který zcelil s dalšími pozemky, zásadně jej rekultivoval a vybudoval na něm zemědělské stavby, přičemž nabízená kompenzace za bezdůvodné obohacení je jen symbolická, resp. odporující dobrým mravům. Stěžovateli takto měly být zmařeny jeho nároky na vydání pozemků, neboť ty zanikly dne 31. 12. 2005 s ohledem na tzv. restituční tečku. To stěžovatel označil za zbavení majetku bez přiměřené náhrady. Dále vyslovil názor, že smyslem a účelem možnosti postupování nároků na bezúplatné převedení náhradního pozemku bylo rozšířit možné alternativy uspokojení původních oprávněných osob, což by stát dle stěžovatelova názoru neměl popírat. Stěžovatel upozornil rovněž na nepřiměřenou délku soudního řízení s tím, že vzniklé průtahy měly mít vliv i na "samotný rozhodovací proces", protože docházelo ke změně předpisů, kdy např. zákon č. 95/1999 Sb. byl do roku 2005 několikrát novelizován, přičemž namítl, že zhodnocení pozemku za 12 let ničím neomezované držby více než stonásobně převyšuje státem nabízenou kompenzaci, a poukázal na závěr krajského soudu vyslovený v rozsudku č. j. 29 Co 560/2013-433 (viz výše), dle něhož žaloba vedlejší účastnice byla v podstatě zamítnuta z důvodu ochrany dobrých mravů.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

15. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s názorem obecných soudů, že při převodu pozemku (jako "náhradního" pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě) bylo v daném případě třeba postupovat (i) podle § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., a když se tak nestalo, nutno smlouvu o převodu, kterou uzavřel stěžovatel a jeho bývalá manželka s Pozemkovým fondem České republiky,
považovat - vzhledem k dalším okolnostem, jež byly rovněž výše specifikovány - za absolutně neplatný právní úkon podle § 39 občanského zákoníku. Předmětem stěžovatelovy polemiky pak je především otázka vztahu zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb., tj. otázka výkladu a použití tzv. podústavního práva, která přísluší, jak bylo již shora uvedeno, obecným soudům.

16. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně judikuje, že daný proces bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Pochybení této povahy, byť byla v ústavní stížnosti namítána, Ústavní soud nezjistil.

17. Jak patrno především z napadených rozhodnutí dovolacího soudu, uvedený soud se předmětnou otázkou (opakovaně) zabýval, přičemž své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodnil. To platí v prvé řadě pro závěr o "aplikovatelnosti" zákona č. 95/1999 Sb. na převody pozemků na oprávněné osoby, opírající se o § 1 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a judikaturu týkající se § 7 odst. 2 tohoto zákona, k čemuž možno dodat, že právní názor dovolacího soudu zde (logicky) navazuje na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, jež byly akceptovány Ústavním soudem [viz např. v usnesení ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2403/08 a ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2943/08 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

18. Oproti tomu z ústavní stížnosti neplyne, proč by § 7 odst. 4 - na rozdíl od § 7 odst. 2 - neměl, či nemohl být na převody "náhradních" pozemků použit; naopak v případě, kdy o pozemek požádá více oprávněných osob, jako se stalo v souzené věci, bylo možno předpokládat, že postup podle uvedeného ustanovení zajistí transparentní, resp. rovný přístup státu k takovým žadatelům. Stejně tak dovolací soud dostatečně vysvětlil, proč měl být pro zveřejnění nabídky použit zákon č. 95/1999 Sb. ve znění účinném do 24. 7. 2001 (do novelizace zákonem č. 253/2001 Sb.). Stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítl, že v jeho případě § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. použití odstavce 4 "absolutně vylučoval", zde však (v podstatě) jen zopakoval svou argumentaci, k níž se Ústavní soud vyjádřil výše. Dlužno poznamenat, že okresní soud vyšel (jak patrno z citace § 7 odst. 5) ze znění zákona č. 95/1999 Sb. účinného od 6. 8. 2003, nicméně ani on neshledal, že by postup podle § 7 odst. 4 byl vyloučen, a to nepochybně z důvodu souběhu nároků oprávněných osob ("z místa").

19. Ústavní soud tak nemohl dospět k závěru, že by výklad a použití posledně uvedeného ustanovení byly svévolné, tedy že by snad obecné soudy odmítly respektovat jednoznačně znějící právní normu či že by své závěry dostatečně nezdůvodnily. Namítá-li stěžovatel, že daný výklad, kdy obecné soudy ignorují zákon o půdě jako lex specialis, představuje zjevně neodůvodněné vybočení ze standardů soudního výkladu, možno připomenout, že sám v ústavní stížnosti argumentoval mj. tím, že daný právní názor nebyl dosud vysloven, přičemž dosavadní judikatura byla (naopak) založena na "použitelnosti" zákona č. 95/1999 Sb. na převody pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Stěžovatelův poukaz na důvodovou zprávu k tomuto zákonu není přiléhavý, neboť ta se k nyní řešené otázce vůbec nevyjadřuje, a ke vztahu k zákonu o půdě tak činí pouze obecně, resp. okrajově, nehledě na to, že rozhodující pro soud je znění samotného zákona, nikoliv znění důvodové zprávy k němu.

20. Stěžovatel dále uvedl, že se cítí být diskriminován, ovšem z ústavní stížnosti neplyne (viz sub 8), že by obecné soudy měly stejné (či obdobné) věci rozhodovat rozdílně; tato diskriminace měla spočívat v tom, že vedlejší účastnice údajně nepřistupuje ke všem oprávněným osobám stejně, jde-li o "zneplatnění" smluv, nicméně toto pochybení nelze přičítat obecným soudům rozhodujícím v této věci. Opodstatněné nemohou být ani námitky, jež jsou postaveny na předpokladu ústavní nekonformity závěrů obecných soudů, o nichž bylo pojednáno výše, jako je námitka porušení zákazu tzv. pravé retroaktivity.

21. Stěžovatel dále argumentuje (v podstatě) tím, že měl být při daném výkladu zohledněn čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud připomíná, že otázka existence vlastnického práva (ať již vedlejší účastnice, či stěžovatele) k pozemku byla předmětem daného řízení, a tudíž se ochrany tohoto práva dovolávat při výkladu sporných ustanovení (bezprostředně) nelze, resp. namítl-li stěžovatel, že mu bylo odepřeno vlastnické právo, takové právo mu, jak uzavřely obecné soudy, vůbec nevzniklo.

22. Stěžovatel argumentuje také tím, že byl ke dni 31. 12. 2005 zbaven svého majetkového práva v podobě restitučního nároku na vydání "náhradního" pozemku, který získal od oprávněné osoby, a to vzhledem k tzv. restituční tečce; mělo se tak stát bez adekvátní náhrady, neboť skutečná hodnota pozemku je mnohonásobně vyšší, přičemž vedlejším účastníkem nabízená kompenzace (bezdůvodného obohacení) je nedostatečná (resp. "symbolická"). Tuto námitku však musí Ústavní soud odmítnout. V prvé řadě stěžovateli jeho majetkové právo, které nabyl postoupením, nezaniklo, pouze je nelze realizovat ve formě vydání náhradního pozemku, ale jen finanční náhrady, přičemž Ústavní soud v již zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 dospěl k závěru, že tento stav porušení mj. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě nezakládá (viz bod VIII/g; srov. dále např. usnesení ze dne 28. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 643/08). Nejde tak o případ, kdy by došlo k odnětí daného majetkového práva, nicméně jestliže stěžovatel argumentoval tím, že mu byla vedlejším účastníkem nabídnuta nedostatečná kompenzace ve výši původní ceny pozemku (100 809 Kč), nic mu nebránilo vůči státu uplatňovat, případně i soudní cestou, další nároky vzniklé např. z titulu bezdůvodného obohacení (s ohledem na zhodnocení pozemku), příp. náhrady škody. Tato námitka je proto minimálně "předčasná".

23. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl i nepřiměřenou délku soudního řízení a také to, že žaloba vedlejšího účastníka by měla být zamítnuta z důvodu ochrany dobrých mravů.

24. Co se týče v pořadí první námitky, možno upozornit, že námitku průtahů řízení lze z povahy věci považovat za relevantní v případě ústavní stížnosti směřující proti "konečnému" soudnímu rozhodnutí, pokud by namítané průtahy řízení mohly mít vliv na výsledek řízení, což Ústavní soud nezjistil.

25. Jde-li o v pořadí druhou námitku, již odvolací soud se s ní v ústavní stížností napadeném rozsudku vypořádal, když konstatoval, že na základě ochrany dobrých mravů (neexistující vlastnické) právo založit nelze, přičemž Ústavní soud nemá, co by tomuto závěru mohl z hlediska ústavnosti vytknout (ostatně obdobně by bylo možno argumentovat i v případě neplatnosti smlouvy pro nedodržení postupu stanoveného v § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., neboť i zde byl "viníkem" vadného postupu při převodu "náhradních" pozemků Pozemkový fond České republiky). Uvedl-li stěžovatel s odkazem na v pořadí první rozsudek krajského soudu č. j. 29 Co 560/2013-433, že žaloba byla tehdy zamítnuta v podstatě z důvodu ochrany dobrých mravů, Ústavní soud připomíná, že v tomto rozsudku uvedený soud konstatoval rovněž porušení § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., neshledal je však natolik závažným, aby mělo za následek neplatnost smlouvy, přičemž vycházel mj. z chybného závěru, že kdyby zákonem předepsaný postup dodržen byl, smlouva by se stěžovatelem byla stejně uzavřena.

26. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými soudními rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Proto ani nebylo možno uložit vedlejšímu účastníkovi, aby nahradil stěžovateli jeho náklady řízení před Ústavním soudem.

27. Z důvodu konstatované "nepřijatelnosti" ústavní stížnosti pak nebylo možno rozhodnout ani o návrhu na odložení vykonatelnosti výše napadeného rozsudku krajského soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu; tyto návrhy, jakožto návrhy akcesorické, sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 519/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies