III. ÚS 2451/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Lázně Luhačovice, a. s., sídlem Lázeňské náměstí 436, Luhačovice, zastoupené JUDr. Pavlem Tumou, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 30 Cdo 5072/2016-233, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2016 č. j. 4 Co 10/2016-169 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2016 č. j. 23 EC 239/2012-131, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a spolku INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen ústavní zákaz libovůle rozhodování soudů vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo jí upřeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka dále tvrdí, že v předmětném sporu bylo zasaženo rovněž obecně do ústavně zaručeného práva na život a do práva na ochranu zdraví (dle čl. 6 a čl. 31 Listiny).

2. Z ústavní stížnosti a dalších listin předložených stěžovatelkou se podává, že vedlejší účastník, jako tzv. hromadný správce, se domáhal u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vůči stěžovatelce zaplacení částky 697 806,55 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že stěžovatelka provozovala ve vymezeném období lázeňská ubytovací zařízení v 18 domech, v nichž v uvedeném období docházelo prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových zařízení ke zpřístupňování výkonů a záznamů výkonných umělců veřejnosti bez platného licenčního oprávnění uděleného stěžovatelce vedlejším účastníkem. Krajský soud na základě zjištěného skutkového stavu rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 2. 2. 2016 č. j. 23 EC 239/2012-131, že právní základ žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení je dán (výrok I.) a že o výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

3. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") neshledal důvodným, tudíž rozsudkem ze dne 2. 6. 2016 č. j. 4 Co 10/2016-169 rozsudek krajského soudu potvrdil. V odůvodnění reagoval, kromě jiného, na stěžovatelčiny námitky vůči výjimce z výkladu § 23 poslední věta autorského zákona (s využitím názoru Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013) a nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 21186/14 - pozn. správně má být "sp. zn. II. ÚS 2186/14" a výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu).

4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka obsáhlé a strukturované dovolání, jehož přípustnost odůvodnila formulací, že je "přípustné podle ust. § 237 občanského soudního řádu, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně a dále se jedná o právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak". Poté vznesla námitky k procesnímu postupu, zejména upozornila, že krajský soud nevyhověl jejímu návrhu na předložení žádosti o rozhodnutí v několika předběžných otázkách Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SD EU"). Následně se soustředila na základní věcné odvolací argumenty, jimiž nesouhlasila s vydáním mezitímního rozhodnutí a vznášela výhrady proti existenci nároku vedlejšího účastníka, jakož i vůči jeho postupu při výkonu kolektivní správy. V závěru odkázala i na další, v řízení učiněná tvrzení a argumenty uváděné v podání a přednesech u krajského soudu i vrchního soudu, jež shrnula do 13 bodů a jejich konkretizaci zařadila do zvláštní přílohy k dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2017 č. j. 30 Cdo 5072/2016-233 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. V tzv. stručném odůvodnění zrekapituloval podmínky přípustnosti a důvodnosti dovolání podle právní úpravy v § 236 a násl. občanského soudního řádu, a připomenul svoje judikaturní závěry, jakož i závěry Ústavního soudu. Poté konstatoval, že stěžovatelčino dovolání předepsaným požadavkům nevyhovuje, protože v něm žádnou konkrétní a jednoznačnou otázku neformuluje, ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti jejího dovolání.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka - po vymezení napadených rozhodnutí, tvrzení o zásahu do základních práv a stručné objasnění podstaty sporu (části I. až III.) - polemizuje s přístupem Nejvyššího soudu při posuzování obsahu jejího dovolání (část IV.). Přitom namítá, že dovolání obsahovalo všechny předepsané náležitosti, zejména že v něm byly uvedeny právní otázky dosud Nejvyšším soudem neřešené, či se při jejich řešení vrchní soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud k těmto otázkám vůbec nevyjádřil s poukazem na formální důvody. Podle ní jde o otázky ústavněprávní s komunitárním rozměrem; tudíž postupem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.

6. V následujících částech ústavní stížnosti stěžovatelka snáší argumenty ke konkrétním zásahům do jejích práv rozhodnutím obecných soudů. Jde o ochranu legitimního očekávání, odpovědnost státu, nepřípustnou retroaktivitu a nepřiměřenou tvrdost (část V.), nesprávný výklad Nejvyššího soudu, rozpor výkladů pojmů zdravotní péče (část VI.), výklad pojmu zdravotní péče a tzv. tříkrokový test (část VII.), subjekt tzv. zdravotnické výjimky (část VIII.), konflikt ústavně zaručených práv, zásada proporcionality (část IX.), závěry plynoucí z rozhodnutí SD EU a z práva EU, nemožnost aplikace normy EU na předmětný případ (část X.), použití nesprávné judikatury SD EU a nevhodný výklad rozhodnutí (část XI.), aplikovatelnou judikaturu Ústavního soudu z poslední doby (část XII.), použití nového občanského zákoníku (část XIII.), historický vývoj § 23 autorského zákona a nejnovější novela (část XIV.), zneužití monopolu kolektivním správcem (část XV.), rozhodnutí Spolkového soudu SRN ve věci veřejného rozhodování (část XVI.) a další námitky a argumentaci, se kterými se obecné soudy nevypořádaly (část XVII.).

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu (pozn. stěžovatelka v něm navrhuje zrušení všech tří rozhodnutí, byť ji označuje jako ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu) - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu (body 12. až 13.).

9. Stěžovatelka svým dovoláním napadla rozsudek vrchního soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 6.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v něm žádnou konkrétní a jednoznačnou otázku neformulovala, ani neuvedla, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti jejího dovolání.

10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů při rozhodování o uplatněném nároku vedlejšího účastníka, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle § 237 občanského soudního řádu) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).

11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (ve třetím čtvrtletí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

12. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu.

13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení žádné otázky zakládající jeho přípustnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Vzhledem k této skutečnosti nepovažoval Ústavní soud za hospodárné vyzývat stěžovatelku k odstranění vad plné moci (pozn. plná moc byla udělena v roce 2014 k blíže nespecifikovanému zastupování před Ústavním soudem).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2451/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies