III. ÚS 1576/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. Vazební věznice Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Viktorem Kolářem, advokátem, sídlem Komenského nám. 9/11, Třebíč, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2017 č. j. 6 To 99/2016-772 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 53 T 13/2013-709, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 11. 2013 č. j. 53 T 13/2013-467 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 3. 2014 sp. zn. 6 To 4/2014 uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a odsouzen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Soudy mu současně podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložily povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně spolu s obžalovaným M. S. konkretizovanou peněžní částku.

3. Krajský soud shora uvedeným usnesením posléze podaný stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítl dospěv k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

4. Vrchní soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení krajského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; přisvědčil odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále jeho argumentaci v jednotlivostech rozšířil.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, za něž pokládá především výpovědi konkretizovaných svědků. Dále se stěžovatel vymezuje proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovanému MUDr. Pavlem Toupalíkem, a to výtkou, že právní závěr o způsobení mučivých útrap poškozenému [§ 122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku] byl povolán učinit soud, nikoli soudní znalec. Stěžovatel připomíná, že navrhl vypracování znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozeného. Stěžovatel dále dovozuje, že v původním řízení ve věci rozhodoval nesprávně obsazený soud, což vedlo - jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 - k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vrchní soud podle stěžovatele pochybil tím, že instanční stížnost projednal v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1377/16 v neveřejném zasedání.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "podústavního práva" provedenou soudy. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány už v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. V tomto řízení se nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), přesto je však toto řízení svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Tedy i v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].

10. Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle § 278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.

11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v § 278 odst. 1 tr. řádu.

12. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 tr. řádu [shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].

13. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když především nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřenou kritiku závěrů stran průběhu inkriminovaného jednání a skutečností jemu bezprostředně předcházejících, podaných v původním řízení, která měla představovat hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.

14. Stěžovatel nepředestírá relevantní argumentaci, kterou by zpochybnil závěr soudů, že značnou část jeho námitek nelze považovat z hlediska úvah o povolení návrhu na obnovu řízení za podstatnou, neboť jde o polemiku s hodnocením již soudy obou stupňů v původním řízení provedených důkazů.

15. K výpovědi svědka Víta Patáka soudy konstatovaly, že v době jeho pobytu v restauraci nedošlo k fyzickému napadení poškozeného (v této provozovně již přítomen nebyl), což vyplývá rovněž z výpovědí stěžovatele a odsouzeného M. S., poškozeného Pavla Čobaka a svědka Jakuba Bahenského.

16. Krajský soud - ve shodě s vrchním soudem - v rámci řízení o povolení obnovy nepovažoval za důvodné ani provedení výslechu svědkyně Aleny Snášelové, neboť z úředního záznamu o podání vysvětlení, jakož i jejího písemného vyjádření zaslaného soudu nevyplývaly žádné skutečnosti, které by mohly vést ke změně skutkových závěrů přijatých soudy v původním řízení.

17. Soudy se vypořádaly též s dalšími důkazními návrhy, včetně otázky posuzování věrohodnosti výpovědi poškozeného.

18. Na stěžovatelovu výtku, že soudní znalec v původním řízení předestřel právní závěry, k nimž nebyl ve své procesní pozici povolán, se patří konstatovat, že neuvádí, jaké okolnosti bránily podrobit podaný posudek reviznímu posouzení v původním řízení (možnost rozšíření dokazování dalšími znaleckými posudky či odbornými vyjádřeními byla soudům známa).

19. Stěžovatel nepolemizuje ani s konstatováním soudů, že se znalec ve svém posudku zabýval zejména povahou a závažností zranění poškozeného, příčinami jejich vzniku, bolestivostí zranění a jejich intenzitou, zatímco v otázce podřaditelnosti odpovídajících skutečností pojmu mučivé útrapy [§ 122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku] soudy nepřevzaly bez dalšího formulace obsažené v posudku, nýbrž přijaly úsudek vlastní (byť s úvahami soudního znalce se ve výsledku shodující).

20. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to výhradně soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13).

21. Jde-li o stěžovatelovy námitky stran přidělení jeho trestní věci v původním řízení konkretizovanému senátu krajského soudu, není důvod oponovat závěru soudů, že tato kritika zákonnému vymezení důvodů pro povolení obnovy řízení neodpovídá.

22. Ústavní soud připomíná (aniž by zpochybňoval postupy soudů v původním řízení), že ani okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu v jiné trestní věci obsahuje právní názor odlišný od názoru, který vyslovil obecný soud, popř. státní zástupce dříve ve svém rozhodnutí, není skutečností dříve těmto orgánům neznámou, která by mohla být důvodem pro povolení obnovy řízení ve věci, v níž toto rozhodnutí dříve učinily (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, str. 3379, a judikaturu zde citovanou). Lze dále zaznamenat, že ani ve státech, v nichž je pramenem práva soudní precedent, obvykle nedochází k přehodnocování již pravomocných rozhodnutí ex post poté, co se změnila judikatura vyšších soudů.

23. Co do stěžovatelových výtek týkajících se projednání instanční stížnosti vrchním soudem v neveřejném zasedání se patří konstatovat následující. Jak Ústavní soud dal najevo v usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409), obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. I v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení je nezbytné důkazy hodnotit; pochopitelně však takovým způsobem, aby nedošlo k posuzování viny odsouzeného (stěžovatele), jak plyne např. z nálezu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343). V posuzovaném případě však Ústavní soud nezjistil v postupu soudů namítaná pochybení, a to ani ve smyslu porušení kontradiktornosti řízení a dokazování. V nyní posuzované věci nebyly splněny podmínky pro ingerenci Ústavního soudu obdobnou nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1377/16. Před vrchním soudem nedošlo k věcnému posuzování důkazů nad rámec provedený krajským soudem ve veřejném zasedání (srov. usnesení ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2831/16), či přímo k provádění důkazů jako tomu bylo v případě nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1377/16 (srov. bod 15); na řečeném ničeho nemění ani stěžovatelem zdůrazňovaná okolnost, že se vrchní soud obeznámil s obsahem spisu vedeného v dané trestní věci.

24. Postup vrchního soudu je konformní i s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, kdy podle rozsudku ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59 - 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, když vrchní soud na stížnostní námitky reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že stížnostní soud v jiných směrech podrobněji rozvedl či zdůraznil ústavně konformní závěry soudu prvostupňového. Ani takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.

25. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby jeho tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" podle citovaného § 278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel vznesl) vyčerpány.

26. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje mimořádný charakter prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup krajského soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14).

27. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry vrchního soudu a také krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí nekolidují ani se stěžovatelem připomínanou judikaturou Ústavního soudu.

28. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1576/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies