IV. ÚS 1553/17

05. 09. 2017, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Národního kinematografického muzea centra filmové tvorby a techniky, o. p. s., se sídlem Ketkovice 219, 664 91 Ketkovice, IČ: 26222329, zastoupené JUDr. Markem Ivičičem, Ph.D., advokátem, se sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno, na přezkum postupu Krajského úřadu Karlovarského kraje ve věci nesprávného nakládání s národní kulturní památkou Císařské lázně I., podnětu k zahájení řízení na přezkoumání trestněprávní odpovědnosti za zjištěnou neúměrně dlouhodobou zanedbanost v péči o národní kulturní památku Císařské lázně I. a podnětu k nezbytnému odstranění dlouhodobé diskriminace národních kulturních institucí působících v České republice, za účasti 1. Krajského úřadu Karlovarského kraje, 2. Ministerstva kultury České republiky a 3. Magistrátu města Karlovy Vary, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 18. května 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obecně prospěšná společnost Národní kinematografické muzeum centrum filmové tvorby a techniky, o. p. s. (dále jen "stěžovatelka") domáhá přezkumu postupu Krajského úřadu Karlovarského kraje ve věci nesprávného nakládání s národní kulturní památkou Císařské lázně I., nacházející se v Karlových Varech. Stěžovatelka je přesvědčena, že Ústavní soud by měl "vyzvat současného vlastníka uvedené kulturní památky k předložení účetních dokladů, kdy a v jaké míře mimo průzkumy provedl nějaké opravy, neboť ze strany veřejností vyjádřených názorů se ke zvelebení vnitřních i venkovních prostor národní kulturní památky nic neučinilo na což nečinností a řádně neprováděnou správou rozsáhlého objektu tu nejvíce doplácí národní kulturní odkaz." Současně stěžovatelka uvádí, že "kulturní veřejnost se dotazuje tímto podáním na (Ústavní) soud, aby krajský úřad prokazatelně doložil, co po celou dobu uplynulých osmi let od 2009 - 2017 učinil pro předkládané existenční podmínky a předpoklady realizace jednoetapové pro zřízení národního muzea, kdy výsledná činnost v této věci není nikde znatelná a vykazatelná a navíc k tomu neblaze dopadá na chátrající národní kulturní památku, za jejíž zanedbaný stav nese svůj díl viny i příslušené Ministerstvo kultury České republiky, řádně svoji funkci ústředního úřadu pro kulturu nevykonávající."

Stěžovatelka následně podrobně vysvětluje, že se více než osm let uchází o předání prostor národní kulturní památky Císařské lázně I. do svého užívání za účelem jejího obhospodařování jako muzea kinematografie. V návaznosti na svoji snahu stěžovatelka upozorňuje na diskriminační jednání ze strany příslušných správních orgánů, jež spatřuje v nerovném postavení Národního divadla v Brně a Národního divadla moravskoslezského v Opavě, jakož i Národního kinematografického muzea v Brně ve srovnání s Národním divadlem v Praze. Z tohoto důvodu stěžovatelka vyzývá Krajský úřad Karlovarského kraje a Ministerstvo kultury České republiky, aby "neprodleně a neodkladně odstranily diskriminaci národních kulturních institucí v tomto státě, která je v rozporu s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod" a doufá, že "Ústavní soud definitivně prolomí nepřekonatelnou bariéru zabedněných mozků víceméně slaboduchých krajských činitelů". Závěrem stěžovatelka označila svůj návrh za naléhavý ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.

Dne 24. května 2017 stěžovatelka doplnila svůj původní návrh, s tím, že žádá o právní posouzení, zda bývalý hejtman Karlovarského kraje pan Josef Novotný a jeho tehdejší náměstkyně Ing. Eva Valjentová nejednali způsobem snižujícím důvěru a vážnost České republiky v soustavě Evropského společenství a s tím spojeným ochuzováním národního kulturního odkazu.

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 8. června 2017 stěžovatelka doplnila své předchozí návrhy o podněty k zahájení řízení na přezkoumání trestněprávní odpovědnosti za zjištěnou neúměrně dlouhodobou zanedbanost v péči o národní kulturní památku Císařské lázně I. a k nezbytnému odstranění dlouhodobé diskriminace národních kulturních institucí působících v České republice.

II.

Ústavní soud výzvou ze dne 25. května 2017 č. j. IV. ÚS 1553/17-33 upozornil stěžovatelku na vady, jež její dosavadní podání obsahovala, především na absenci základních náležitostí ve smyslu § 30, § 34 a § 72 zákona o Ústavním soudu, nevymezení toho, čeho se stěžovatelka domáhá (tzv. petit) a absenci povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve smyslu § 28 odst. 1, § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu.

Dne 28. června 2017 stěžovatelka informovala Ústavní soud o tom, že dne 27. června 2017 udělila JUDr. Marku Ivičičovi, Ph.D., plnou moc pro zastupování v řízení před Ústavním soudem a požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad svého podání.

Přípisem ze dne 30. června 2017 č. j. IV. ÚS 1553/17-57 Ústavní soud vyhověl žádosti stěžovatelky a prodloužil jí lhůtu k odstranění vad podání o dalších 30 dnů.

Dne 28. července 2017 Ústavní soud obdržel od stěžovatelky "doplnění ústavní stížnosti" zpracované jejím právním zástupcem. Z tohoto podání plyne, že stěžovatelka se domáhá, aby Ústavní soud zakázal Krajskému úřadu Karlovarského kraje a Ministerstvu kultury České republiky pokračovat v nečinnosti v záležitosti žádosti stěžovatelky. Uvedenou žádostí se stěžovatelka již od roku 2009 domáhá u uvedených správních orgánů řádného nakládání s národní kulturní památkou Císařské lázně I., avšak daná žádost prý dosud nebyla označenými správními orgány vyřízena.

III.

Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je za dané situace v části, jíž se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zakázal správním orgánů pokračovat v nečinnosti, nepřípustná. Co se týče zbývajících podnětů (návrhů) stěžovatelky, není Ústavní soud příslušný k jejich projednání.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že pojmový znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po stránce formální projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1, ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavněprávně garantovaných základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se od roku 2009 opakovaně domáhá, aby Krajský úřad Karlovarského kraje posoudil její žádost o využití národní kulturní památky Císařské lázně I. Žádostí ze dne 21. března 2017 stěžovatelka požádala souběžně Krajský úřad Karlovarského kraje a Magistrát města Karlovy Vary o vydání závazného stanoviska podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.

Na základě obsahu ústavní stížnosti a jejích četných příloh má Ústavní soud za to, že řízení o žádostech stěžovatelky před Krajským úřadem Karlovarského kraje a Magistrátem města Karlovy Vary nadále probíhají, přičemž z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, že by v některém z řízení o žádostech stěžovatelky bylo dosud vydáno jakékoliv rozhodnutí.

Zákon č. 500/200 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř.") poskytuje účastníku řízení v případech, kdy správní orgán nevydá rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě (§ 71 s. ř.) tzv. opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 s. ř. Uvedený postup, spolu se žalobou proti nečinnosti podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, představují ve smyslu § 72 zákona o Ústavním soudu účinné prostředky ochrany práv stěžovatelky, jejichž vyčerpání je nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti v projednávané věci.

Protože stěžovatelka možnosti brojit proti případné nečinnosti správních orgánů zákonem stanovenými prostředky doposud nevyužila, je třeba jí podanou ústavní stížnost označit za nepřípustný návrh ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ve zbývajícím rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhá "právního posouzení" jednání bývalého hejtmana Karlovarského kraje a jeho tehdejší náměstkyně, zahájení "řízení na přezkoumání trestněprávní odpovědnosti" a "odstranění dlouhodobé diskriminace" národních kulturních institucí působících v České republice, je Ústavní soud nucen konstatovat, že k projednání těchto návrhů není příslušný.

Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sám posuzoval otázku viny určité osoby trestným činem. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů [článek 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky), jehož pravomoci jsou vymezeny článkem 87 Ústavy.

Jsou to naopak orgány činné v trestním řízení, jimž je v rámci jejich trestní pravomoci a v návaznosti na trestní řízení svěřeno rozhodovat o vině a trestu za určitý trestný čin (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud proto nemůže "zahájit řízení na přezkoumání trestněprávní odpovědnosti", jak se domáhá stěžovatelka, protože k takovému řízení není ex constitutione příslušný (Ústava mu v tomto směru neposkytuje žádnou pravomoc).

Stejně tak není Ústavní soud příslušný ani k rozhodování o podnětu stěžovatelky na odstranění dlouhodobé diskriminace národních kulturních institucí působících v České republice a nepřísluší mu ani vydávání právních posouzení či dobrozdání.

Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost odmítnout, z části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný, z části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný. K návrhu stěžovatelky Ústavní soud podanou ústavní stížnost projednal ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu mimo pořadí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1553/17, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies