7 As 23/2014 - 57

11. 06. 2014, Nejvyšší správní soud

Možnosti
Typ řízení: Správní, Správní (kasační)

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Ing. J. R., zastoupena JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Krakovská 7, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: LIF, a. s., se sídlem Jablonecká 7/22, Liberec 5, zastoupena JUDr. Janou Kučerovou, advokátkou se sídlem Vesecká 1, Liberec 25, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 12. 2013, č. j. 59 A 54/2011 – 109,

takto :

I. Kasační stížnost se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Včas podanou kasační stížností se žalobkyně Ing. J. R. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen výrok I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 12. 2013, č. j. 59 A 54/2011 – 109 (dále jen „napadený rozsudek“), a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl ve věci vydán poté, co byl předchozí rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2013, č. j. 59 A 54/2011-66, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 As 31/2013 - 45, a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2011, č. j. OÚPSŘ 82/2011-328-rozh., jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Liberec, stavebního úřadu v Liberci, ze dne 12. 11. 2010, č. j. SUUR/7120/174769/08-Ře, CJ MML 194538/10, o umístění stavby „Novostavba bytového domu v ul. K. v Liberci“ na pozemcích parc. č. 945/5, 945/6, 946/2, 950/1, 950/3, 950/4, 951/2, 5780/19, 5790, 5799 v katastrálním území Liberec, vydané na žádost osoby zúčastněné na řízení (dále též „stavebník“).

Krajský soud neshledal důvodnou námitku nicotnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Neuvedení čísla jednacího v rozhodnutí je sice porušením  ust. § 69 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „správní řád“), avšak vzhledem k tomu, že k identifikaci rozhodnutí postačí datum jeho vydání, uvedení spisové značky a dostatečně určité vymezení věci, nemohla být žalobkyně tímto formálním pochybením nijak dotčena na svých procesních právech. Napadené rozhodnutí bylo podepsané Mgr. M. V., tedy oprávněnou úřední osobou. Nadto vada podpisu nemá zásadně vliv na zákonnost správního rozhodnutí a nezpůsobuje ani jeho nicotnost. Identifikační údaje přímých účastníků řízení podle ust. § 27 odst. 1 správního řádu musejí být uvedeny ve výrokové části rozhodnutí. Označení ostatních účastníků řízení, jakož i účastníků řízení podle ust. § 27 odst. 1 správního řádu se uvádí zpravidla na konci písemného vyhotovení rozhodnutí, kde bývá uvedeno, komu se stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí doručuje. Napadené rozhodnutí těmto požadavkům vyhovuje.

Žalovaný nepořizoval nové podklady, přesto vyrozuměl účastníky o možnosti seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Vyrozumění bylo  doručováno veřejnou vyhláškou v souladu s ust. § 144 odst. 6 správního řádu. Účastníkům řízení podle ust. § 27 odst. 1 správního řádu se doručuje jednotlivě. Žalobkyně do okruhu těchto účastníků nespadá, a bylo tedy v pořádku, pokud byla o svém právu vyrozuměna veřejnou vyhláškou. Měla tak možnost seznámit se s podklady rozhodnutí včetně reakce stavebníka na její odvolání, a na svém právu na rovnost stran postupem žalovaného zasažena nebyla. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu (přesah novostavby o 4,1 m nad nemovitost žalobkyně v ulici K. ) ve skutečnosti směřuje proti právnímu posouzení zjištěného stavu.

Žalovaný dospěl k závěru, že stavba je v souladu s architektonickými a urbanistickými hodnotami v daném území. To, že žalobkyně má na věc jiný názor, ještě neznamená, že skutkový stav byl zjištěn nedostatečně. Pokud nesouhlasila s tím, jak bylo o námitce podjatosti rozhodnuto, měla především vyčerpat řádné opravné prostředky proti tomuto rozhodnutí, o čemž byla také poučena. Žalobkyně navíc shledává podjatost v úředním postupu RNDr. Řezáče, což však nespadá pod zákonné důvody pro vyloučení z důvodu podjatosti. Žalobkyně není oprávněna hájit zájmy ochrany přírody a krajiny v územním řízení. Nemůže suplovat roli občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů. Pojmově zde nemůže jít o zásah do krajinného rázu. Stavba je umisťována do vysoce urbanizovaného prostředí, které nelze označit za krajinu ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“). Není tak dána pravomoc orgánu ochrany přírody k postupu podle ust. § 12 odst. 2 ZOPK, a není ani důvod zdůvodňovat, proč souhlas nebyl vydán.

Z obsahu správních rozhodnutí nevyplývá, že by k realizaci stavby bylo nutné kácení dřevin. Stavební úřad převzal podmínky stanovené dotčeným orgánem ve stanovisku. Ty jsou formulovány jasně a bude na stavebníku, aby je dodržel. Žalobkyně nepředkládá důkazy pro svá tvrzení, že podmínky nelze dodržet. Pokud zpochybňuje stanovisko z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu, není ani zřejmé, jaká veřejná subjektivní práva žalobkyně mohla být dotčena. Tvrzení, že stavebník k terénním úpravám používá stavební suť a rozptyluje odpady, se nevztahuje k územnímu řízení. Dílčí závazné stanovisko z hlediska státní památkové péče rovněž není způsobilé do práv žalobkyně zasáhnout. Ta je aktivně legitimována pouze k námitkám, jimiž brojí proti porušení jí příslušejících práv. Do tohoto okruhu námitek nespadá ani námitka, že požárně bezpečnostní řešení stavby nijak právně nezajišťuje přístup na nástupní plochu před bytovým domem. Tvrzení, že stanovisko neobsahuje posouzení z hlediska ochrany ovzduší, není pravdivé. Magistrát města Liberec, odbor životního prostředí uvedl, že z hlediska ochrany ovzduší platí souhrnné vyjádření ze dne 20. 10. 2008.

Součástí spisu je i stanovisko orgánu státní správy ochrany ovzduší ze dne 22. 9. 2008 k umístění stavby středního spalovacího stacionárního zdroje znečišťování ovzduší na zemní plyn. Podmínky v něm  uvedené převzal stavební úřad do podmínek pro umístění stavby. Provoz výtahu ani provoz tepelného čerpadla nemůže rušit žalobkyni, jejíž byt se nachází v jiném domě, a tato námitka jde nad rámec práv, která může v územním řízení hájit. Hlučnost samotné výstavby se v územním řízení neposuzuje, k této otázce se krajská hygienická stanice vyjadřuje až v rámci řízení o žádosti o vydání stavebního povolení. Námitku, že se stanovisko nezabývá nárůstem hluku v důsledku nárůstu parkovacích míst, uplatnila žalobkyně opožděně. Opožděná je i námitka rozporu stavby s územním plánem a námitka chybného výškového zachycení stavby v projektové dokumentaci. Již stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí žalobkyni upozornil na nesprávnou interpretaci ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), které řeší vzdálenost mezi sousedními objekty z hlediska výšky protilehlých stěn objektů, nikoli z hlediska absolutní výšky objektů.

Navržený objekt má pět podlaží a šesté podlaží ustoupené, projektová dokumentace tak toto ustanovení splňuje. Pokud jde o problematiku oslunění, správní rozhodnutí vycházejí z projektové dokumentace, jejíž součástí je i posouzení zastínění sousedních objektů. Není zřejmé, z čeho žalobkyně dovozuje, že její byt a balkón přestanou být osluněny a že nad přípustnou míru bude zastíněna zahrada ve vnitrobloku. Nikdo nemůže očekávat, že výhled z oken jeho nemovitosti bude absolutně neměnný. Požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat. Určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takové zatížení snášeli, je-li přiměřené poměrům. Pohoda bydlení žalobkyně tak nebude narušena nad míru přiměřenou poměrům. Námitka snížení hodnoty bytu žalobkyně je čistě hypotetická. Návrh na ustanovení znalce za účelem zjištění možného poklesu obvyklé ceny nemovitosti žalobkyně soud zamítl, protože jej shledal nadbytečným. Ze stejných důvodů zamítl provedení důkazů fotografiemi, neboť skutečný stav věci byl zjištěn dostatečně. Zbývajícími námitkami se krajský soud nemohl zabývat.

Žalobkyně byla účastníkem územního řízení dle ust. § 85 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), jako osoba, jejíž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím dotčeno. Rozsah toho, co byla oprávněna v žalobě namítat, byl determinován jejím postavením ve správním řízení. Její účastenství v územním řízení bylo odvozeno z vlastnického práva k sousední stavbě (vlastnictví bytu v domě v ulici K.). Žalobkyně však dále namítala pouze taková porušení zákona, která se, i kdyby bylo prokázáno, že k nim skutečně došlo, její právní sféry nijak dotknout nemohla. To se týká námitky, že řízení bylo třeba přerušit kvůli probíhajícímu řízení o předběžné otázce (žalobkyně nenamítala, že by snad k pozemkům, na nichž má být stavba umístěna, měla vlastnické nebo jiné věcné právo), a námitky, že nebyla informována o výjimce z ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. (výjimka týkající se odstupů mezi umisťovanou stavbou a domem č. p. 7, který je na opačné straně než dům, v němž žalobkyně vlastní byt). Žalobkyně není ani garantem zákonnosti rozhodování správních orgánů a není ani subjektem, který by byl oprávněn podat žalobu ve veřejném zájmu. Krajský soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

Stěžovatelka namítla, že právní názor krajského soudu vyjádřený k námitce absence čísla jednacího nerespektuje zásadu zakotvenou v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud rozhodnutí neobsahuje číslo jednací, je nezákonné, a není zabezpečena jeho jednoznačnost. Závěr soudu není souladný s formálním minimálním obsahem správního rozhodnutí požadovaným správním řádem. Stěžovatelka nenamítala nicotnost rozhodnutí (ke které se vyjadřuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008, č. j. 2 Afs 89/2007 - 65), nýbrž nezákonnost rozhodnutí. Absence čísla jednacího není náhodné pochybení, ale pravidelně se opakující ignorance ust. § 69 správního řádu ze strany žalovaného.

Soudy nesprávně vyložily podepisování rozhodnutí v zastoupení. Podpis v zastoupení je v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Krajský soud se však nevyjádřil k této konkrétní námitce. U podpisu Mgr. M. V. absentoval jakýkoli dovětek či informace o její funkci ve vztahu k žalovanému. Napadené rozhodnutí je nicotné, neboť je neurčité pro absenci hmotněprávních předpisů, dle kterých ve věci žalovaný rozhodoval a posuzoval odvolací námitky. Ve výroku nebyl uveden odkaz na ust. § 90 odst. 5 správního řádu, jak uvádí Nejvyšší správní soud. Odvolací řízení nebylo vedeno v souladu se zásadou projednací. Stěžovatelka nebyla informována o postoupení jejího odvolání žalovanému, o podání LIF, a. s. a taktéž o tom, že správní orgán prvého stupně se k odvolání vyjádřil a že došlo k soustředění podkladů k vydání rozhodnutí o odvolání. Byla zasažena také na svém právu na rovnost stran, protože s jejími odvolacími body byla LIF, a. s. seznámena a mohla na ně reagovat, kdežto o jejím podání se stěžovatelka nedozvěděla.

Krajský soud konformně nevyložil právní otázku doručování v jejím případě, když ona podala odvolání a právě o jejím odvolání bylo odvolací řízení vedeno. Mělo jí však být doručováno jednotlivě. Nelze po ní spravedlivě požadovat, aby neustále sledovala úřední desku. Doručováním veřejnou vyhláškou došlo k porušení jejího práva na projednání věci v její přítomnosti a práva na vyjádření se ke všem prováděným důkazům. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení je prováděný důkaz. Krajský soud nevyložil, proč ho za takový důkaz nepovažoval. Stěžovatelka poukázala na porušení práva rovnosti účastníků řízení v případě větších staveb, kdy na jedné straně stojí silný investor a na druhé běžní občané, kteří se o nové stavbě dozví obvykle až v době výstavby, a to právě pro zneužívání doručování veřejnou vyhláškou. Ust. § 144 správního řádu je rozporné se základními principy demokratického státu, protože silný investor je schopen svůj zájem prosadit, např. nevyvěšením informace o záměru (jako se stalo v dané věci).

Rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný, neboť se stěžovatelka nedozvěděla, proč výstavbou nedimenzovaného domu nebude narušeno její právo na okolní prostředí její jednotky a komfort bydlení. Lokalita je zastavěna jednopatrovou vilovou zástavbou a šestipatrový panelový dům pouze 8 m od památkově chráněného domu je nevhodný. Souhlasné stanovisko není založeno jen na právním posouzení, ale na chybně zjištěném skutkovém stavu. Zvláště pak rozhodnutí krajského odboru památkové péče nevycházelo ze zjištěného stavu a úplně pominulo názor Národního památkového úřadu. Od subjektivního práva stěžovatelky nelze oddělit veřejný zájem. Má proto právo na to, aby výstavba novostavby probíhala v souladu s veřejným zájmem, má právo na zachování principů ochrany památek a životního prostředí. Soud na tato pochybení žalovaného rezignoval, když se námitkami odmítnul zabývat. Není zřejmé, z čeho soud dovodil, že námitka přesahu o 4,1 metru nesměřuje k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu. Krajský soud se nevyjádřil ani k námitce, že žalovaný měl přerušit řízení kvůli probíhajícímu soudnímu řízení o předběžné otázce. U Okresního soudu v Liberci probíhá občanskoprávní řízení na určení, že stavebník není vlastníkem zastavovaných pozemků. V řízení se stěžovatelka brání jako opomenutý účastník výběrového řízení na prodej obecního majetku.

Co se týče ochrany přírody a krajiny – krajinného rázu, stěžovatelka poukázala na své žalobní námitky ohledně nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Přírodní charakteristika dané lokality spočívá ve skutečnosti, že předmětné pozemky plní funkci městské zeleně, jsou útočištěm ptactva a jiné drobné zvířeny, jsou také zeleným koridorem, který umožňuje volně žijícím živočichům plynulý pohyb mezi zelení v samotném centru města Liberec – přímý koridor z parku u zámku a hotelu Zlatý Lev přes budoucí stavbou dotčené pozemky, dále pak přes park Jablonecká až přímo k zeleni liberecké přehrady, které pokračuje bezprostředně až za hranice města. V důsledku toho se v dané lokalitě vyskytuje vysoký počet zpěvného ptactva, a to jak běžného, tak i vzácnější druhy, a také v letošním roce (2011) zde na jaře zahnízdili dravci. Po zástavbě dané lokality bytovým domem bude tento přirozený zelený koridor zrušen.

V žalobě namítla, že předmětnou stavbou bytového domu bude také narušena kulturní a historická charakteristika daného území. Území bylo zastavěno na počátku 20. století v jednotné architektuře v místě části zámeckého parku a je zde neustále zachován ráz prvorepublikové vilové čtvrti. Místo zástavby je svým charakterem také přímo svázáno s památkově chráněným domem č. p. 7 na Jablonecké ul., přímo sousedí s památkově chráněnou zónou městského centra a je v přímé pohledové linii ze zámku, galerie a zámecké zahrady. V daném místě se jedná o urbanisticky uzavřený a vyvážený celek, který má svůj charakteristický ráz, je možno hovořit o krajinném rázu území, kde centrem je třetí největší městský park u zámku “Letní kino“ a území je ohraničeno ul. 8. března včetně zámku a galerie, ul. Boženy Němcové, ul. Sadová, ul. Tyršova, ul. Jablonecká a ul. Gutenbergova. Tato oblast je hojně využívána jak místními obyvateli, tak i turisty k odpočinku. Plánovaná zástavba bytového domu výrazně naruší pohledovou linii z parku, protože o několik metrů převýší výškově domy K. ulici a bude objemově na daném místě rušivým a neobvyklým prvkem. Krajský soud se k žalobním námitkám konkrétně nevyjádřil.

Stěžovatelka je názoru, že i jí přísluší namítat porušení veřejného zájmu a namítat vady závazných stanovisek. Veřejný zájem je celoskupinový zájem, je sumou zájmů individuálních. Závazná stanoviska nejsou pouze v rozporu s veřejným zájmem, ale narušují i vlastnická práva stěžovatelky a užitnou hodnotu jejího vlastnictví - zastínění užívaných prostor, odstranění vzrostlé zeleně v okolí, snížení hodnoty krajinného rázu a narušení kulturní a historické charakteristiky daného území a zamezení pohledu na památkově chráněný dům. Závaznými stanovisky bylo také narušeno právo stěžovatelky na ochranu kulturního  dědictví na území České republiky a právo, aby státní moc byla uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví. Soud přezkoumatelně nevyložil, proč stěžovatelka není oprávněna hájit zájmy ochrany přírody a krajiny v územním řízení eventuálně, proč konkrétně právě ona tuto roli suplovat nemůže a proč její konkrétní argumenty nepovažuje krajský soud za kvalifikované. Naopak se cítí odborně dostatečně kvalifikována vyjadřovat se k této otázce, a to včetně odborných argumentů, přičemž svou odbornost může také dosvědčit státní závěrečnou zkouškou na vysoké škole z oboru ochrana a tvorba krajiny.

K této kasační námitce poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2009 - 191. Krajský soud mimo své oprávnění v rozsudku dotvářel absentující odvodnění vlastního rozhodování správních orgánů, když doplňoval správní uvážení, proč nedochází stavebním záměrem stavebníka ke změně nebo snížení hodnoty krajinného rázu. Takový postup je podstatnou vadou soudního řízení. Krajský soud zároveň na otázku zásahu do krajinného rázu aplikoval chybně rozlišovací kritéria formulovaná v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007 - 191. Stěžovatelka jako důkaz nabídla fotografie, z nichž mělo vyplynout, že předmětná novostavba nerespektuje výšku okolní zástavby a odstupy od ostatních domů a povede k nepřijatelnému zahušťování intravilánu, bude bránit stěžovatelce ve výhledu do zeleně, výhledu na památkově chráněný dům a ostatní prvorepublikové vily, a bude nucena strpět pohled na nevzhledný hranatý panelový dům bez estetické hodnoty. Její současný pohled do zeleně a do citlivě uspořádaného architektonicko-urbanistického celku prvorepublikových vil bude tak nahrazen pohledem na šestipodlažní panelový dům, a tím bude narušena pohoda bydlení. Soud tyto důkazy odmítl a z neznámo jakého důvodu tvrdil, že předmětné území je silně zastavěné území bez přírodních prvků, nevybočuje svými rozměry a charakterem z poměru již existující zástavby, nejedná se o budovu na zdaleka viditelných místech, kterou by se zahušťovala dosavadní řídká zástavba.

Toto ničím nepodložené tvrzení krajského soudu neodpovídá stavu skutečnému. Předmětné území nepatří mezi území silně zastavěné, ale naopak jedná se o prvorepublikovou vilovou čtvrť vybudovanou na pozemcích bývalé zámecké zahrady, kdy jednotlivé pozemky mezi stavbami jsou rozlehlé a zarostlé více jak 100 let vzrostlou zelení, předmětné území je pak jako ekosystém spojnicí mezi zámeckým parkem a přírodním parkem, který plynule pokračuje až k liberecké přehradě. Není také pravdivé tvrzení, že území je bez přírodních prvků. Je zde velké množství vzrostlých stromů, které budou stavbou ohroženy, a to včetně fauny, která na pozemcích žije. Některé vzrostlé stromy již stavebník, a to i bez povolení, vykácel. Je absurdní tvrzení soudu, že stavba nevybočuje svými rozměry a charakterem z poměrů již existující zástavby. Okolní vilová čtvrť je charakterizována okapovou římsou v prvním patře, pokud jsou v místě stavby občanské vybavenosti, tak Sokolovna je jednopatrová, škola K. je dvoupatrová a textilní škola v části jednopatrová a části dvoupatrová. Za takové situace pak novostavba o 6.NP rozhodně vybočuje z výškového rozměru v dané lokalitě a bude působit cizorodým dojmem. Obdobně šířka stavby neodpovídá okolním vilám. Nelze přisvědčit soudu, že novostavba nebude budovou, která bude na zdaleka viditelných místech. Budova nejvýrazněji naruší právě zdaleka viditelné místo od památkově chráněné zóny zámeckého parku a bude nevzhledně „vyčnívat“. Není ani splněna podmínka, že by novou stavbou nedošlo k zahušťování dosavadní řídké zástavby.

Krajský soud pochybil, když definici právního pojmu krajina vyložil reálným způsobem a nikoliv nominálním, když tvrdil, že stavba není umístěna do krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny. Vysoce urbanizované prostředí je prostředím bez ekosystému, v žalobě však stěžovatelka tvrdila a prokazovala fotografiemi, že předmětné pozemky plní funkci městské zeleně, jsou útočištěm nejen ptactva, ale i jiné drobné zvěře, jsou zeleným koridorem, který umožňuje volně žijícím živočichům plynulý pohyb zelení v samotném centru města Liberec. Krajský soud se tvrzením stěžovatelky vůbec nezabýval, v tomto rozsahu je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Jsou splněny podmínky krajiny podle ZOPK, kdy se jedná o zemský povrch s charakteristickým reliéfem, na kterém jsou ekosystémy propojeny s civilizačními prvky. Historický ráz ul. K. je dán hranicí památkově chráněné lokality zámku a památkově chráněným domem Jablonecká č. p. 7, taktéž historická charakteristika dané lokality patří mezi krajinný ráz, to však krajský soud bezdůvodně pominul. Ten bude výstavbou naddimenzovaného bytového domu narušen. Závazným stanoviskem a následnými rozhodnutími správního orgánu a žalovaného bylo narušeno právo stěžovatelky na ochranu kulturního  dědictví a právo na to, aby státní moc byla uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví. Orgán ochrany přírody v dané lokalitě je povinen se vyjádřit, zda dochází stavebním záměrem kraje ke změně či snížení hodnoty krajinného rázu (sám, také tak učinil), přičemž toto své stanovisko musí také přezkoumatelně odůvodnit. Příslušný orgán nicméně své stanovisko nikterak neodůvodnil.

Z hlediska ochrany dřevin stěžovatelka namítla, že je oprávněná v územním řízení chránit veřejné zájmy ochrany přírody a krajiny, protože je výstavbou zasažená na svém právu pokojně užívat majetek, jehož součásti je i právo na to, aby poměry území, v němž se tento majetek nachází, včetně vzrostlé zeleně, byly změněny pouze v zákonných mezích a zákonným způsobem a má právo požadovat, aby se změny ve využití území děly způsobem, co nejvíce zohledňujícím její dotčené legitimní zájmy a zákonná hlediska a nová zástavba zasáhla do krajiny a prostředí, v němž bude umístěna, co nejšetrnějším rozumně proveditelným způsobem. Krajský soud řádně nepřezkoumal žalobní námitku, když z neznámého důvodu tvrdí, že stěžovatelka nemá předpoklady odborné stanovisko dotčeného orgánu kvalifikovaně zpochybnit, přičemž stěžovatelka na vysoké škole absolvovala zkoušku z dendrologie. Důkazy nebylo nutno předkládat, protože žalobní námitky, kterými se soud nezabýval, vyplývaly přímo z projektové dokumentace, kde byly zakresleny jak okapové hranice koruny stromu, tak i plánovaná novostavba včetně doprovodných staveb. V tomto rozsahu je tedy rozsudek nepřezkoumatelný.

Stěžovatelka v žalobě uvedla několik důvodů, v čem shledává konkrétní nejasnosti, soud se těmito  důvody nezabýval a ani sám nenabídl žádné řešení, proč považuje podmínky stanovené správním orgánem za jasně formulované. Obdobně se krajský soud nezabýval ani žalobní námitkou stěžovatelky, že závěr souhlasného stanoviska postrádá přezkoumatelnou správní úvahu, zda plánovanou zástavbou dojde k poškození nebo snad zničení dřevin rostoucích mimo les, a to konkrétně pro jednotlivé významné dřeviny na dotčených pozemcích. Stěžovatelka namítala, že stavba dle předložené dokumentace je nepřípustná. Krajský soud se k této žalobní námitce nevyjádřil, také proto je rozsudek nepřezkoumatelný.

Pokud jde o ochranu zemědělského půdního fondu, stěžovatelka namítla, že byla nezákonně vyloučena z výběrového řízení na prodej předmětných pozemků. Podala tedy občanskoprávní žalobu. Má zájem se účastnit nového výběrového řízení a v něm nabýt pozemky o původní kvalitě - zahradu a nikoliv pozemky zdevastované činností stavebníka. Příslušný správní orgán v této věci je nečinný a toleruje nezákonný postup stavebníka. Tato veřejná práva stěžovatelky byla uvedeným stanoviskem dotčena. Svědčí jí právo, aby byl okolní zemědělský půdní fond chráněn v souladu s právními předpisy, protože jeho kvalita, eventuálně jeho znečištění, se přímo dotýká sousedních pozemků a staveb, a tudíž i stěžovatelky. Krajský soud se nevyjádřil ani k žalobní námitce neúplnosti závazného stanoviska správního orgánu a k absenci splnění zákonných povinností v projektové dokumentaci stavebníka. Krajský soud se též nevyjádřil k žalobní námitce, která upozorňovala na rozpor s územním plánem.

Z hlediska ochrany ovzduší stěžovatelka namítla, že soud nedůsledně přezkoumal její námitku, kdy uváděla, že je zde rozdíl mezi projektovou dokumentací, kde je vytápění tepelnými čerpadly, a stanoviskem správního orgánu, kdy správní orgán výslovně uvedl, že vycházel z projektové dokumentace. Soud se ani nezabýval námitkou, že v závazném stanovisku je potřeba vyjádřit konkrétní správní úvahu a nelze pouze odkázat na předchozí závazné stanovisko. Dále se nevyjádřil k námitce, že není pravdivé tvrzení v projektové dokumentaci, že by vytvoření nového stacionárního znečištění ovzduší v důsledku novostavby příznivě ovlivňovalo životního prostředí. Existuje také rozpor mezi závazným stanoviskem Magistrátu města Liberec - odboru životního prostředí a stanoviskem Krajské hygienické stanice ze dne 11. 11. 2008, v němž je uvedeno, že součástí stavby je tepelné čerpadlo.

Dále stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z důvodu, že se nevyjádřil k žalobní námitce týkající se nakládání s odpady. Je zřejmé, že stavebník základní zákonné principy nakládání s odpady nerespektuje. Krajský soud se ani nevyjádřil k námitce, proč správní orgán ve stanovisku nestanovil stavebníkovi žádné podmínky pro nakládání s odpady, ač tak v předchozím závazném stanovisku ze dne 20. 10. 2008 učinil. Porušil tak ust. § 2 odst. 4 správního řádu, když ve skutkově shodném případě rozhodl odlišně, a své odlišné rozhodování nikterak nezdůvodnil. Stěžovatelka, jako přímý soused, má právo na zdravé ovzduší, které není znečištěno polétavým prachem ze stavební sutě, eventuálně z demolice prodejny Tesco. Dále má právo na to, aby okolí její stavby nebylo znečišťováno odpady, které jsou, eventuálně budou, uloženy na stavbou zastavovaných pozemcích. Také jí svědčí právo, aby z hlediska nakládání s odpady bylo postupováno  dle zákona a byly dodržovány právní předpisy o odpadech a jejich skládkování, protože několikaleté uložení skládky stavebního odpadu v jejich těsné blízkosti považuje za porušení svého práva na zdravé životní prostředí.

Z hlediska státní památkové péče stěžovatelka také namítla nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť se odmítl zabývat jejími obšírnými žalobními námitkami. Poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2009 - 191, kde se soud k obdobné právní otázce vyjadřuje a dovozuje, že stěžovatelka má právo na pokojné užívání svého majetku, které v sobě obsahuje i právo na to, aby poměry území, v němž se tento majetek nachází, byly změněny pouze dle zákonných mezí a zákonným způsobem. Přičemž předmětný památkově chráněný dům je v bezprostřední blízkosti stěžovatelky, která má na něj výhled, tento výhled bude plánovanou novou stavbou zcela zacloněn. Obdobně jako v Praze byt s výhledem na Hradčany má vyšší užitnou, estetickou a ekonomickou hodnotou, tak i pro stěžovatelku znamená trvalé zamezení výhledu na památkově chráněný dům včetně jeho zahrady zásah do jejích majetkových práv. Z žalobních námitek vyplývá, že stanovisko nebylo správními orgány vydáno v souladu se zákonem, a tudíž se nemůže jednat o oprávněně zastavěné území, které by zohlednilo všechny dotčené legitimní zájmy a zákonná hlediska. Stěžovatelce svědčí právo na to, aby správní orgány ve správním řízení postupovaly v souladu s právními předpisy, a tudíž plánovaná výstavba byla provedena pouze v zákonných mezích a zákonným způsobem, a také jí svědčí právo, aby její žalobní námitky byly řádně soudem přezkoumány.

Dále stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, protože má za to, že chybným stanoviskem k požárně bezpečnostnímu řešení stavby mohou být zasažena její vlastnická práva, a to i s ohledem na to, že plánovaná novostavba nesplňuje vzájemné odstupy staveb stanovené vyhláškou. V případě požáru se obává, že nebude dostatečná nástupní plocha pro požární techniku u plánované novostavby, a tudíž může dojít k rozšíření požáru na nemovitost v jejím vlastnictví. Svědčí jí právo podat námitku směřující k nedostatečnosti závazného stanoviska orgánu státní památkové péče, který se nevyjádřil k tomu, že nástupní plocha požární techniky je v ochranném pásmu nemovité kulturní památky. Stanovisko orgánu státní památkové péče je tak neúplné. Stanovisko požárně bezpečnostního správního orgánu je pouze formální, když nástupní plochu před bytovým domem nikterak právně nezajišťuje, čímž v konečném důsledku nakonec mohou být dotčena i vlastnická práva stěžovatelky. Fakticky se požární technika bude nucena nějakým způsobem k hořícímu domu dostat. Co se týče závazného stanoviska hygieny, namítla stěžovatelka chybné posouzení věci krajským soudem a nepřezkoumatelnost.

V žalobě poukazovala na rozdíly mezi projektovou dokumentací, která jí byla předložena, a závaznými stanovisky, kdy na jedné straně stanovisko Magistrátu města Liberec - odboru životního prostředí z hlediska ochrany ovzduší uvádí, že novostavba bude vytápěna plynovými kotli, na druhé straně je však ve stanovisku Krajské hygienické stanice tvrzeno, že stavba bude vytápěna tepelným čerpadlem. Krajský soud také na jedné straně v odůvodnění rozsudku tvrdí, že stavba bude vytápěna plynovými kotli, na druhé straně však opírá své odůvodnění o stanovisko Krajské hygienické stanice, která se vyjadřovala k hluku tepelného čerpadla a nikoliv ke hluku z plynových kotlů. Krajský soud si tedy dostatečně neujasnil způsob vytápění, a v přímém důsledku toho pak nedostatečně přezkoumal závazné stanovisko Krajské hygienické stanice, zvláště pak, když stěžovatelka namítala, že z tohoto stanoviska není zřejmá žádná správní úvaha, ze které by vyplývalo, proč bylo vydáno souhlasné stanovisko. K této námitce se krajský soud nevyjádřil. Pokud tvrdí, že provoz výtahu a ani provoz tepelného čerpadla nemůže rušit stěžovatelku, jejíž byt se nachází v jiném domě, pak namítá, že není zřejmé, z jakých technických údajů své tvrzení soud dovozuje, zvláště pak když soud není kvalifikován k odbornému technickému posouzení stavby a ve vyjádření příslušného odborného orgánu jakákoliv správní úvaha absentuje. Tvrzení krajského soudu je tedy pouhou jeho domněnkou, která nemá relevanci.

Stěžovatelka tuto otázku konzultovala s autorizovaným projektantem, a ten ji upozornil na zvýšenou hlučnost, která se projeví nejen přímo v novostavbě, ale i v okolí. Odstup vzájemných staveb nesplňuje ani vyhláškové hodnoty, a tudíž proto může být obtěžována hlukem z provozu novostavby. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že krajský soud odmítl upřesnění její žalobní námitky, že stanovisko se nezabývá nárůstem hluku v důsledku nárůstu parkovacích míst v dané lokalitě. Namítala, že stanovisko je neúplné, protože neobsahuje žádnou přezkoumatelnou správní úvahu. Nelze pak k její tíži vykládat, že v důsledku toho, že stanovisko je neúplné, neuvedla detailně všechny žalobní body. Krajský soud ani Krajská hygienická stanice se nevyjádřily k otázce hlučnosti samotné výstavby. Hlučnost jak samotné výstavby, tak provozu novostavby podstatnou měrou zasáhne pohodu bydlení a její majetková práva. Co se týče rozporu s územním plánem, stěžovatelka namítla, že se měl krajský soud touto otázkou zabývat. Nejednalo se o rozšíření žalobního bodu, ale o upřesnění tohoto bodu na jednání soudu. Ústní jednání soudu nelze abstrahovat na pouhé přečtení podaných návrhů, vyjádření a replik, takový výklad by byl čistě formální a rozporný s právem zaručeným v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z hlediska nedodržení odstupové vzdálenosti novostavby stěžovatelka uvedla, že krajský soud nesprávně posoudil její žalobní námitku. Výstavbou dojde k omezení světla slunce v jejím bytě, nebude možno využívat současného oslunění balkonu v době, kdy se převážně užívá. Studie, která byla zpracována stavebníkem, nezohledňuje obvyklé hodiny užití balkonu. Tím bude zasaženo její vlastnické právo a dojde k znehodnocení kvality bydlení a hodnoty bytu. Výstavbou bude znehodnoceno užívání přilehlého pozemku ke stavbě v jejím vlastnictví, jeho oslunění (a tak nebude možno je užívat k účelu určenému jako zahradu), neboť nejsou dodrženy vzdálenosti ani od památkově chráněného domu Jablonecká č. p. 7 a ani od bytového domu K. Bude jí tak bráněno v jejím pohledu na památkově chráněný dům. Žalovaný v odvolacím řízení postupoval v rozporu s jeho povinností řádně zjistit stav skutečný a prověřit, zda novostavba splňuje podmínky a limity a požadavky vyplývající z předpisů správního práva. S ohledem na ust. § 169 odst. 1 a 2 stavebního zákona a ust. § 25 odst. 4 a 8 vyhlášky č. 501/2006 Sb. novostavba není v souladu s právními předpisy. Má výšku 18,9 m, přičemž je umístěná ve vzdálenosti 15,05 m od oken obytných místností bytu stěžovatelky.

K narušení pohody bydlení a zdravého životního prostředí stěžovatelky dojde v důsledku uzavření pohledu vůči obloze a výraznému omezení slunce nad limity danými vyhláškou. Převýšením výšky novostavby nad přípustné hodnoty by došlo k většímu zastínění plochy zeleného vnitrobloku, obytných místností a terasy stěžovatelky. Stínící efekt by se fakticky i psychicky násobil v důsledku nepříznivé polohy novostavby na východní straně obytných místností bytu a terasy, kdy ráno je slunce obvykle níže. Krajský soud nesprávně vyložil vyhlášku, kdy vzájemný odstup posuzoval nikoliv dle nejkratší spojnice mezi vnějšími povrchy tj. 15,05 m obvodových stěn, ale zohlednil odstup 6.NP, aniž by však uvedl číselnou hodnotou, kolik je nejkratší spojnice mezi vnějšími povrchy. Rozhodnutí soudu je tedy nepřezkoumatelné. V daném případě se neposuzují samostatně jednotlivá nadzemní patra. Stěžovatelka se cítí zasažena nesprávnou interpretací na svém právu na pohodu a kvalitu bydlení spočívající v nad míru přípustném zastínění jejího objektu. K tomu, že její byt a balkon přestanou být osluněny, dochází denním empirickým pozorováním oslunění užívaných prostor. Lze k tomu dojít i dle podkladů uvedených v projektové dokumentaci.

Dále stěžovatelka namítla vady řízení před krajským soudem, který bez jakéhokoliv přezkoumatelného odůvodnění uvedl, že pokles obvyklé ceny nemovitosti stěžovatelky je pouze čistě hypotetický. Soud nebyl oprávněn se k této odborné otázce vyjadřovat, a zároveň odmítl provedení navrženého důkazu. To je vadou řízení, neboť není najisto postaveno, zda zamýšlená nevhodná novostavba sníží ocenění bytu stěžovatelky či nikoliv.

Závěrem stěžovatelka namítla, že krajský soud konkrétně neuvedl, kterými zbývajícími námitkami se nemohl zabývat, poukázal pouze na námitku povinnosti přerušit řízení s ohledem na řízení o předběžné otázce. Konkrétně neuvedl, proč se namítaná pochybení nemohou dotknout právní sféry stěžovatelky, když ona je názoru opačného. Stěžovatelka námitek uplatnila více. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výroku I. a II., a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech, a soud proto žalobu správně zamítl. Navrhl, aby byla kasační stížnosti zamítnuta.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.

Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud také její přípustnost z hlediska ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako  důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. I tyto výjimky je nutno vnímat v kontextu citovaného ustanovení, tedy tak, že námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla. Pokud by se ovšem mimo tyto výjimky připustil stav, že v opakovaných kasačních stížnostech účastníci mohou měnit jejich rozsah a důvody mimo rámec předchozího závazného právního názoru či pokynu, zákaz opakovaného projednání věci kasačním soudem by se tím popřel. Citované ustanovení tedy limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným.

Obdobně je třeba nahlížet na námitky, které účastník řízení ve své první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS; všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná na www.nssoud.cz, http://nalus.usoud.cz respektive http://hudoc.echr.coe.int/). Námitky, které již byly předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v řízení o předchozí kasační stížnosti, a námitky, které nebyly v předchozí kasační stížnosti uplatněny, ačkoliv uplatněny být mohly, je tedy nutno považovat za nepřípustné (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 2 As 67/2010 - 105, nebo ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 40/2012 - 36).

Konkrétně v projednávané věci jsou s ohledem na výše uvedené nepřípustné námitky týkající se absence zákonných náležitostí žalobou napadeného rozhodnutí, jeho nicotnosti, doručování veřejnou vyhláškou, nedostatečně zjištěného skutkového stavu (z hlediska přesahu novostavby o 4,1 m nad nemovitost s bytem stěžovatelky) či nepřerušení správního řízení. Všechny tyto námitky již byly posouzeny Nejvyšším správním soudem v předchozím rozsudku ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 As 31/2013 - 45.

Kromě toho se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat novými důvody, které stěžovatelka řádně (včas) neuplatnila v řízení před krajským soudem. Takovým novým důvodem je tvrzení stěžovatelky, že vyhláška č. 501/2006 Sb. byla nesprávně aplikována ve vztahu k odstupu novostavby od domu v ulici K. Tuto námitku uplatnila stěžovatelka až u ústního jednání před krajským soudem, po uplynutí lhůty pro podání žaloby, tedy opožděně (viz ust. § 71 odst. 2 s. ř. s.). Tato nová argumentace je proto nepřípustným rozšířeným žaloby o  další žalobní bod, nikoliv pouhým  upřesněním žalobní argumentace. Stěžovatelka v žalobě ani v náznacích neuváděla, že odstup novostavby od domu č. p. 87/3 je v rozporu s právními předpisy. Namítala pouze nedostatečný odstup novostavby od památkově chráněného domu. Objektivně jí přitom nic nebránilo v tom, aby námitku nedostatečného odstupu od domu č. p. 87/3 v řízení před krajským soudem včas uplatnila. Na základě zásady vigilantibus iura skripta sunt lze proto po stěžovatelce spravedlivě žádat, aby nesla nepříznivé následky spojené s řádným neuplatněním uvedeného stížního důvodu v řízení o žalobě (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publikován pod č. 1743/2009 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu z dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikován pod č. 419/2004 Sb. NSS).

Podle ust. § 109 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud také nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Smyslem tohoto omezení je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS). Takovou novou skutečností je v projednávané věci například tvrzení stěžovatelky, že podání LIF, a.s. bylo důkazem v odvolacím řízení nebo že dochází k porušení práva rovnosti účastníků řízení v případě větších staveb. Na to, že k těmto skutečnostem nelze v řízení o kasační stížnosti přihlížet, upozornil stěžovatelku Nejvyšší správní soud již v předchozím rozsudku ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 As 31/2013 - 45.

Ve zbytku se Nejvyšší správní soud mohl zabývat pouze těmi tvrzeními stěžovatelky, která mají skutečně povahu stížních bodů, a z nichž je tedy patrné, z jakých skutkových a právních důvodů je rozsudek krajského soudu napadán. Nevytýká-li stěžovatelka krajskému soudu konkrétní pochybení, nelze považovat její tvrzení za řádný stížní bod. Stejně jako v předchozím rozsudku ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 As 31/2013 - 45, proto Nejvyšší správní soud opakuje, že za řádný stížní bod nelze považovat obecnou námitku stěžovatelky, že uplatnila více námitek, než kterými se krajský soud výslovně odmítl zabývat. Tato námitka je natolik neurčitá, že z ní není vůbec patrné, jaké konkrétní námitky krajský soud opomenul vypořádat.

Za řádný stížní bod nelze považovat ani výtky, které nesměřují vůči krajskému soudu, nýbrž toliko správním orgánům. Například jde o námitku porušení práva na rovnost stran z důvodu, že stavebník byl seznámen s jejími odvolacími body, kdežto stěžovatelka se o podání stavebníka nedověděla. Krajský soud uvedl, že právo na rovnost stran nebylo porušeno, neboť stěžovatelka se s podáním stavebníka mohla seznámit, protože byla řádně informována o možnosti seznámit se s podklady. Zatímco v předchozí kasační stížnosti v tomto směru stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost rozsudku, poté, co krajský soud v novém rozsudku svůj závěr k této žalobní námitce vyslovil, již proti konkrétní argumentaci krajského soudu nebrojí. V kasační stížnosti pouze zopakovala svou žalobní námitku směřující vůči postupu správních orgánů. Nevytýká-li krajskému soudu v tomto směru žádné pochybení, nejedná se o řádný stížní bod, na základě něhož by mohl být napadený rozsudek vůbec věcně přezkoumán (popř. dokonce zrušen).

Pokud jde o konkrétní projednatelné kasační námitky, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.

Tyto námitky nejsou důvodné.

Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75).

Na druhou stranu je nutno dodat, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým dílčím skutečnostem, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem  učiněných závěrů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, stížnost č. 16034/90).

Výše uvedené požadavky napadený rozsudek splňuje. S žalobními námitkami, které věcně posuzoval, se krajský soud řádně vypořádal, reagoval na argumentaci stěžovatelky a vylíčil své úvahy, proč má tyto námitky za nedůvodné. Co se týče námitek, které krajský soud věcně neposuzoval, přezkoumatelným způsobem  uvedl, z jakého důvodu nepovažuje tyto námitky za přípustné. Nejvyšší správní soud se přitom se závěry o nepřípustnosti některých žalobních námitek ztotožňuje. Odmítl-li se krajský soud takovými námitkami věcně zabývat, nemohla tato skutečnost založit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

Konkrétně stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se nedozvěděla, proč výstavbou nebude narušeno její právo na okolní prostředí její jednotky a komfort bydlení. Tuto otázku posoudil krajský soud zcela přezkoumatelným způsobem v následující pasáži rozsudku: „Pokud nyní žalobkyně dovozuje, že její byt a balkón přestanou být osluněny, soudu není zřejmé, na základě čeho tak dovozuje. Stejně tak není ničím podložena ani námitka, že nad přípustnou míru bude zastíněna zahrada ve vnitrobloku. Soud rozumí nespokojenosti žalobkyně se změnou výhledových poměrů, na druhé straně však nikdo nemůže očekávat, že výhled z oken jeho nemovitosti bude absolutně neměnný. Obecně platí, že pokud je konkrétní stavební záměr v souladu s platnými předpisy, má se za to, že je všeobecně přípustný a soukromá práva a zájmy soukromých osob neomezuje nad přípustnou mez. Odstupové vzdálenosti mezi budovami, oslunění a osvětlení bytu stejně jako výhledové poměry se jistě podílejí na pohodě bydlení (kvalitě prostředí). Je však třeba zdůraznit, že požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat a že určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takové zatížení snášeli, je-li přiměřené poměrům. Na základě všech výše uvedených skutečností došel zdejší soud k závěru, že v daném případě nebude pohoda bydlení žalobkyně narušena nad mírou přiměřenou poměrům.

Stejně tak není pravdivé tvrzení stěžovatelky, že se krajský soud nezabýval její argumentací ve vztahu k zásahu do krajinného rázu. Stanovisko krajského soudu k argumentaci stěžovatelky je zcela jednoznačně vyjádřeno v následující pasáži (a kromě toho je podpořeno odkazem na judikaturu): „Pokud jde o možný zásah do krajinného rázu, je navíc zdejší soud přesvědčen, že pojmově (materiálně) ani o zásah do krajinného rázu jít nemůže, a to vzhledem k povaze, rozsahu a očekávaným vlivům povolované stavby na své okolí. […] V případech, kdy k zásahu do krajinného rázu vůbec nemůže dojít, tj. zejména v případě, kdy jako v projednávaném případě, je stavba umisťována do vysoce urbanizovaného prostředí, které nelze označit za krajinu ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny, není pravomoc orgánu ochrany přírody k postupu podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vůbec dána. Zájmy obdobné zájmům na ochraně přírody a krajiny hájí v takovém prostředí dotčené orgány jiné (v daném případě orgány státní památkové péče). Není-li pak v tom kterém případě orgán ochrany přírody pravomocí k vydání rozhodnutí podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vůbec nadán, není důvodu, aby skutečnost, proč souhlas nebyl vydán, jakkoliv zdůvodňoval.“ Ostatně sama stěžovatelka proti těmto úvahám krajského soudu také věcně brojí. Otázka, zda jsou závěry krajského soudu v tomto směru správné, bude dále předmětem věcného přezkumu. V každém případě nelze v této části považovat napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.

Za nepřezkoumatelný nelze napadený rozsudek považovat ani v důsledku toho, že podle krajského soudu nemůže stěžovatelka odborné stanovisko dotčeného orgánu ve vztahu k ochraně dřevin kvalifikovaně zpochybnit, respektive že nepředložila důkazy pro svá tvrzení. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry krajského soudu ztotožňuje. Nutnost kácení dřevin tak, jak tvrdí stěžovatelka, z obsahu správního spisu (ani z obsahu projektové dokumentace) přímo nevyplývá (tj. nelze ji bez odborných znalostí ze spisové dokumentace dovodit). Skutečnost, že stěžovatelka absolvovala zkoušku z dendrologie, nic nemění na tom, že stěžovatelka je stranou soudního sporu, a veškerá její argumentace (jakkoliv může vyznívat kvalifikovaně) je proto toliko žalobním tvrzením. Stěžovatelka však má vedle břemene tvrzení také břemeno důkazní, přičemž toto břemeno neunesla. Stěžovatelčino vyjádření nelze považovat za odborné vyjádření ani znalecký posudek, neboť především nemá vůbec povinnost v žalobě uvádět pravdivé informace. Nezbývá než se ztotožnit s argumentací krajského soudu, že stavební úřad převzal do územního rozhodnutí podmínky, které jasně stanovil dotčený orgán ve svém stanovisku k ochraně stávajících dřevin na pozemcích zasažených stavbou, a to se znalostí projektové dokumentace ke stavbě, přičemž bude na stavebníku, aby je dodržel. Není pravdou, že by se krajský soud nezabýval tím, zda souhlasné stanovisko postrádá přezkoumatelnou správní úvahu, zda dojde k poškození či zničení dřevin.

Krajský soud uvedl, že jsou podmínky ve vztahu k ochraně dřevin stanoveny ve stanovisku i správním rozhodnutí zcela jasně. Ve stanovisku byla uvedena nejmenší vzdálenost výkopových prací od paty kmenů 2,5 m, povinnost ostře přetnout kořeny a místa řezu zahladit, chránit stromy 2 m vysokým plotem obklopujícím kořenovou zónu, popř. opatřit kmen 2 m vysokým vypolštářovaným bedněním z fošen, a nakonec povinnost předložit projekt sadových úprav. Tyto povinnosti byly ve stanovisku také blíže rozvedeny a vyplývá z nich jasná povinnost nepoškodit (s výjimkou přetnutí kořenů ve vzdálenosti 2,5 m od paty kmenů) stávající stromy. Stěžovatelka nepředložila žádný důkaz, že by z rozhodnutí plynula nutnost kácení těchto stromů. Naopak spíše brojila proti tomu, že stavebník nemůže tyto podmínky splnit. To však nemůže zakládat nezákonnost správního rozhodnutí. Stavebník podmínky splnit musí. Pokud se tak nestane a dřeviny poškodí, nestane se tak v příčinné souvislosti s napadeným rozhodnutím. Jeho zrušení by proto na případném (stěžovatelkou předpokládaném) stavebníkově protiprávním jednání nemohlo nic změnit.

Nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že se krajský soud nezabýval námitkou, že ve vztahu k ochraně ovzduší nepostačovalo odkázat na předchozí závazné stanovisko. Stěžovatelka totiž žádnou takovou námitku neuplatnila. V žalobě namítala pouze to, že stanovisko neobsahuje žádné správní uvážení k ochraně ovzduší. Na tuto námitku reagoval krajský soud následující pasáží: „Tvrzení žalobkyně, že stanovisko neobsahuje posouzení z hlediska ochrany ovzduší, však není pravdivé. Magistrát města Liberec, odbor životního prostředí uvedl, že z hlediska ochrany ovzduší platí souhrnné vyjádření ze dne 20. 10. 2008. Toto stanovisko počítalo s vytápěním bytového domu z centrální plynové kotelny s tepelným výkonem do 250 kW, žalobkyně proto nemá pravdu, když tvrdí, že se tento správní orgán vyjadřoval k vytápění řešenému tepelnými čerpadly. Součástí správního spisu je také závazné stanovisko Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru rozvoje venkova, zemědělství a životního prostředí, jako orgánu státní správy ochrany ovzduší ze dne 22. 9. 2008 k umístění stavby středního spalovacího stacionárního zdroje znečišťování ovzduší na zemní plyn. Podmínky v něm  uvedené převzal stavební úřad do podmínek pro umístění stavby.“ Jak je tedy patrné, krajský soud se žalobní námitkou zabýval, věcně ji posoudil a své závěry podložil konkrétními argumenty s odkazem na obsah správního spisu. Ani v tomto směru proto není rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatelka krajskému soudu fakticky vytýká, že se nezabýval námitkou, kterou ve skutečnosti vůbec neuplatnila.

Stěžovatelka také namítla, že se krajský soud nevyjádřil k námitce, že není pravdivé tvrzení v projektové dokumentaci, že by vytvoření nového stacionárního znečištění ovzduší v důsledku novostavby příznivě ovlivňovalo životní prostředí. Zde je nutno  dát stěžovatelce za pravdu v tom, že se krajský soud k této skutečnosti nevyjádřil. Tato skutečnost nicméně nemá za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť se nejednalo o řádný žalobní bod. Jednalo se o pouhé tvrzení stěžovatelky o nepravdivosti určité informace obsažené v projektové dokumentaci, aniž by z této skutečnosti stěžovatelka dovozovala jakoukoliv nezákonnost. Jinými slovy stěžovatelka neuvedla, že by z jí tvrzené skutečnosti mělo něco plynout, a co konkrétně. Za této situace krajský soud nepochybil, jestliže na tvrzení stěžovatelky nijak nereagoval, neboť nemohl za stěžovatelku domýšlet, jakého pochybení se podle ní měly dopustit správní orgány v důsledku nepravdivosti dílčí informace obsažené v projektové dokumentaci.

Není důvodná ani námitka, že si krajský soud neujasnil způsob vytápění. Krajský soud pouze reagoval na konkrétní žalobní námitky. Namítala-li stěžovatelka v žalobě, že se stanovisko z hlediska ochrany ovzduší nezabývá vytápěním plynovými kotli, krajský soud toto tvrzení vyvrátil. Stěžovatelka v žalobě nenamítala, že by existoval rozpor mezi stanoviskem z hlediska ochrany ovzduší a stanoviskem krajské hygienické stanice, jak nyní uvádí v kasační stížnosti. Stejně tak v tomto směru nebyla námitka formulována jako námitka rozporu mezi projektovou dokumentací a závaznými stanovisky. Pokud se nyní stěžovatelka snaží Nejvyšší správní soud přesvědčit o tom, že její žalobní argumentace ve skutečnosti směřovala ke zcela jiným pochybením správních orgánů, nemají tyto námitky oporu v žalobě. Krajský soud se vyjádřil k žalobním námitkám tak, jak byly stěžovatelkou formulovány, a nemohl za stěžovatelku domýšlet případná další pochybení správních orgánů.

Nelze přisvědčit ani námitce, že se měl krajský soud zabývat námitkou rozporu územního rozhodnutí s územním plánem. Krajský soud dospěl ke zcela správnému závěru, že tato námitka byla uplatněna až u ústního jednání tedy opožděně (viz ust. § 71 odst. 2 s. ř. s.). Není možné souhlasit se stěžovatelkou, že by se jednalo pouze o upřesnění žalobní argumentace. Stěžovatelka ani neuvádí, k jaké konkrétní žalobní argumentaci by se toto upřesnění mělo vztahovat. Naopak je zcela zjevné, že stěžovatelka tímto namítla úplně nové pochybení správních orgánů. V žalobě neuvedla ani náznakem nic, co by mohlo být považováno za námitku rozporu s územním plánem.

Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný ani v části, v níž označil krajský soud pokles ceny nemovitosti stěžovatelky za hypotetický. Stěžovatelka namítá, že krajský soud tento závěr učinil bez přezkoumatelného odůvodnění a že nebyl ani oprávněn se k této odborné otázce vyjadřovat. Stěžovatelka však v řízení o žalobě nenamítala, že samotné snížení hodnoty nemovitosti má za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Její tvrzení nebylo žalobní námitkou, nýbrž toliko sdělením skutečnosti podporující její žalobní legitimaci – tj. sdělením, jak konkrétně se jiná jí tvrzená pochybení (týkající se otázky hluku a oslunění) promítnou do její právní sféry. Žalobními námitkami týkajícími se hluku a oslunění se také krajský soud věcně zabýval – tedy připustil zde zásah do právní sféry stěžovatelky, byť konstatoval hypotetičnost zásahu do právní sféry snížením hodnoty její nemovitosti. Toto konstatování bylo navíc správné, neboť žalobkyně své tvrzení blíže nekonkretizovala a neuvedla, jak konkrétně a proč by se vytýkané nedostatky měly do ceny jejího bytu promítnout. Je však potřeba opětovně zdůraznit, že tvrzení o snížení hodnoty bytu nebylo samo o sobě tvrzením o pochybení správních orgánů - tedy žalobní námitkou. Ostatně, pokud by šlo o žalobní námitku, jednalo by se o námitku opožděnou, neboť toto tvrzení stěžovatelka neuplatnila v žalobě. Za dané situace nelze shledat žádné pochybení krajského soudu ani v tom, že neprováděl dokazování ohledně této otázky.

Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom, že se krajský soud věcně nezabýval některými žalobními námitkami týkajícími se nakládání s odpady, ochrany zemědělského půdního fondu, požárně bezpečnostního řešení stavby a státní památkové péče. Krajský soud nicméně zdůvodnil, proč nepovažuje tyto žalobní námitky za přípustné, a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Nepodrobil-li tedy krajský soud žalobou napadené rozhodnutí přezkumu z hlediska těchto námitek, nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle ust. § 65 s. ř. s. je pro úspěch žaloby nezbytný závěr o tom, že žalobcem tvrzená pochybení správních orgánů konkrétním způsobem zasahují do jeho právní sféry. Žalobce proto může účinně namítat pouze taková pochybení, kterými reálně může být dotčen ve svých právech. Aby přitom mohl soud posoudit, zda takové dotčení přichází v úvahu, musí být ze žaloby zřejmé, jak konkrétně má být jeho právní sféra zasažena, a to v přímém důsledku s vytýkaným pochybením správních orgánů. Žalobce není oprávněn, aby si osvojoval námitky třetích osob týkající se porušení hmotných práv těchto osob, a to ani tehdy, jestliže osoba, jejíž hmotná práva dotčena být mohou, sama žalobu nepodala (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, č. j. 5 A 98/1998 – 109). V této souvislosti lze poukázat také na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, publ. pod č. 1764/2009 Sb. NSS, ve kterém byl mimo jiné vysloven závěr, že „[s]oudní řád správní je svojí povahou „obrannou“ normou. Není normou „kontrolní“, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.

Krajský soud proto zcela správně nepřiznal relevanci námitkám, u nichž stěžovatelka dovozovala dotčení své právní sféry pouze neurčitě či zcela účelově. Pokud by se jimi věcně zabýval, dostala by se stěžovatelka z pozice osoby namítající zkrácení svých veřejných subjektivních práv do pozice dohlížitele zákonnosti postupu a rozhodnutí správních orgánů. Takové postavení jí však nepřísluší. Stěžovatelka není subjektem, který by byl oprávněn podat žalobu ve veřejném zájmu (viz § 66 s. ř. s.). I proto, že žalobní legitimace na ochranu veřejného zájmu svědčí jiným subjektům, je nutno odmítnout další konstrukci stěžovatelky, a sice že veřejný zájem je sumou individuálních zájmů, a stěžovatelce proto přísluší jej chránit. Rozsah toho, co byla oprávněna v žalobě namítat, byl determinován jejím postavením ve správním řízení, tj. důvodem jejího účastenství v územním řízení. Tímto  důvodem nebyla ochrana veřejného zájmu, nýbrž vlastnické právo k bytu v domě v ulici K. Od toho se odvíjí i rozsah jejích práv, která mohla být vydáním napadeného rozhodnutí dotčena. I kdyby tedy věcně některé námitky stěžovatelky, týkající se například nakládání s odpady, ochrany zemědělského půdního fondu, požárně bezpečnostního řešení stavby a státní památkové péče, spadaly do předmětu stavebního řízení, nejednalo se o námitky, které by mohly vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka totiž neuvedla, jak konkrétně vytýkaná pochybení mohla zasáhnout do její právní sféry (srov. obdobně např. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 82/2013 – 56).

Krajský soud se proto správně zabýval pouze těmi námitkami, u nichž z povahy věci nebo s ohledem na stěžovatelkou uváděné zcela konkrétní okolnosti přicházelo v úvahu dotčení právní sféry stěžovatelky (do jejího vlastnického práva či do její pohody bydlení).

Za tvrzení o konkrétním zásahu do právní sféry přitom nelze považovat obecná konstatování stěžovatelky, že určité pochybení zasahuje do jejího práva na životní prostředí, práva na to, aby bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, právo na to, aby státní moc byla uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví, práva na ochranu kulturního  dědictví a podobně. Stěžovatelka neuvádí, z čeho tato práva dovozuje, tato práva nestaví nijak do konkrétní vazby s vytýkaným pochybením, a zpravidla ani nespecifikuje, jak konkrétně má být do těchto práv zasaženo. Tvrdí-li například, že jí přísluší právo na příznivé životní prostředí, není vůbec zřejmé, jak konkrétně by mělo být do jejího životního prostředí zasaženo. Je pochopitelné, že například ovzduší v bezprostřední blízkosti bytu stěžovatelky spadá do jejího životního prostředí. Nicméně stěžovatelka musí tvrdit, proč má za to, že se toto ovzduší nějakým způsobem v důsledku stavby změní k horšímu. Skutečnost, že závazná stanoviska podle ní nejsou dostatečně zdůvodněna, jí sice může bránit v tom, aby rozporovala konkrétní závěry správních orgánů, nemůže jí však bránit v tom, aby konkretizovala, jak by měla být dotčena ve svých právech.

Uvedené závěry nejsou nijak v rozporu se stěžovatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007 - 191, podle něhož může žalobce při soudním přezkumu rozhodnutí o umístění stavby tvrdit dotčení svých práv také odkazem na své právo na příznivé životní prostředí. Tuto skutečnost Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci nijak nepopírá, nicméně je nutné, aby bylo z žalobních tvrzení zřejmé, z jakého konkrétního důvodu by mělo být životní prostředí žalobkyně narušeno. Krajský soud zcela správně věcně posuzoval pouze ty námitky, u nichž bylo skutečně dotčení životního prostředí (jeho konkrétních složek) stěžovatelky patrné.

Namítá-li stěžovatelka například, že stavba je umisťována příliš blízko památkově chráněného  dojmu nebo že naruší prostředí této kulturní památky, není zřejmé, co konkrétně by z toho mělo pro stěžovatelku plynout. Z tvrzení stěžovatelky nevyplývá, jak konkrétně by měla například vzdálenost těchto  dvou domů ovlivnit například její vlastnické právo či pohodu bydlení, tj. co stěžovatelka z této vzdálenosti dovozuje a proč. Pokud nic takového netvrdí, nezbývá než souhlasit s krajským soudem, že se stěžovatelka svými námitkami pouze staví do role obecného  dohlížitele nad zákonností, která jí nepřísluší.

Kromě toho stěžovatelka mnohdy zcela uměle konstruuje své právo na ochranu určitých hodnot (např. zemědělského půdního fondu), ačkoliv se ve skutečnosti jedná o veřejný zájem na ochraně těchto hodnot, jehož prosazování jí však nepřísluší.

Ze skutečnosti, že stěžovatelka hodlá nabýt pozemky, na něž je stavba umisťována, a za tímto účelem také vede občanskoprávní spor, nijak nevyplývá, že by mohla být jakýmkoliv způsobem dotčena ve svých veřejných subjektivních právech závazným stanoviskem z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu. Jedná se o  dvě nesouvisející skutečnosti. Tvrzeným poškozením pozemků může být stěžovatelka dotčena ve svých soukromých subjektivních právech (konkrétně ve svém vlastnickém právu), která může, navíc pouze hypoteticky, v budoucnu nabýt. V žádném případě však za daného stavu nelze dovozovat zásah do veřejných subjektivních práv přímo souvisejících se samotným  umístěním stavby.

Jestliže stěžovatelka v kasační stížnosti poukazuje na dotčení svých vlastnických práv (s ohledem na hrozbu požáru) v důsledku chybného stanoviska k požárně bezpečnostnímu řešení stavby, pak je nutno upozornit, že tato dotčení tvrdí stěžovatelka až v kasační stížnosti. Ze žaloby žádné takové dotčení právní sféry stěžovatelky ani nepřímo nevyplývalo. Krajský soud proto ani zde nepochybil, odmítl-li se námitkou zabývat s tím, že není zřejmé, jaká veřejná subjektivní práva stěžovatelky mohla být dotčena.

Stěžovatelka dále namítla nesprávnost závěru krajského soudu, že umisťovanou stavbou pojmově nemůže dojít k zásahu do krajinného rázu, neboť není umisťována do krajiny.

Tato námitka není důvodná.

Podle ust. § 3 odst. 1 písm. m) ZOPK krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky. Podle ust. § 12 odst. 1 ZOPK krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.

Podle ust. § 12 odst. 2 ZOPK k umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

Při posuzování snížení či změny krajinného rázu je nutné vedle sebe hodnotit stav, pro nějž se určitá krajina či její část stala jedinečnou (ať z hlediska přírodního, historického, architektonického či jiného), a stav, jak bude vypadat po umístění stavby. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 As 52/2009 - 227, vyplývá, že logickou podmínkou možnosti dotčení krajinného rázu je existence krajiny (část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky), přičemž významnou roli hrají i významné krajinné prvky: „Je tedy zřejmé, že v okolí předmětných pozemků je krajina s krajinným rázem, který je dokonce charakterizován významnými soustředěnými estetickými přírodními hodnotami. V jejich blízkosti se podle územního plánu a fotografií rovněž nachází lesní porost a přírodní nelesní plochy, přičemž např. lesy jsou podle § 3 odst. 1 písm. b) [ZOPK] významnými krajinnými prvky. Vzhledem k těmto okolnostem lze konstatovat, že prostředí, do kterého je umísťována stavba, má znaky krajiny.“ Krajinný ráz je dynamický a podléhá změnám ve využití území. Proto Nejvyšší správní soud v témže rozsudku také konstatoval, že „poměry určitého území nemohou být zpravidla navždy konzervovány a mohou se měnit Změny ve využití území v průběhu času, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti a jednotlivec jim a priori nemá právo bránit. Zvláště v urbanizovaných oblastech může být nová výstavba zcela přirozeným a logickým způsobem využití určitého ještě nezastavěného území. Nová výstavba tedy nemůže být odmítána a může do krajinného rázu dané lokality zasáhnout, a to nejrůznějším způsobem. Může krajinný ráz lokality jak zhodnotit, např. tím, že se urbanisticky vhodně začlení do krajiny a stane se třeba harmonickou součástí, dominantou či významným krajinným prvkem, tak sice znehodnotit, ale v míře, která v porovnání s jinými důležitými zájmy je únosná a povaze věci odpovídající. V obou těchto eventualitách je zásah do krajinného rázu přípustný.“ V rozsudku ze dne 28. 12. 2006, č. j. 6 A 83/2002 - 65, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „pravomoc orgánu ochrany přírody k vydávání rozhodnutí o souhlasu či nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu při umístění stavby (§ 12) bude dána především při splnění dvou podmínek: jde o stavbu, která svou charakteristikou může krajinný ráz ovlivnit, a dále, je umísťována v krajině krajinným rázem charakterizované. Vždy ale pravomoc orgánu ochrany přírody bude podmíněna také tím, že mají být řešeny právní vztahy upravené [ZOPK], což zákon vyjadřuje svým účelem.“

Z toho vyplývá, že rozhodování správního orgánu nepřichází v úvahu, jestliže na konkrétní právní vztahy se stavbou související ZOPK vůbec nedopadá. K tomu dochází i tam, kde je stavba umísťována do prostředí, které vůbec nemá znaky krajiny ve smyslu ZOPK, a nemá tedy ani krajinný ráz. Takovým prostředím je, nejsou-li tu jiné skutečnosti, které by takový závěr vyvrátily, i zastavěná centrální oblast města, tedy vysoce urbanizované městské prostředí bez významných krajinných prvků, bez výskytu druhů planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů, nalezišť nerostů atd. Zájmy obdobné zájmům na ochraně přírody a krajiny hájí v takovém prostředí dotčené orgány jiné (zejména orgány státní památkové péče). Například v rozsudku ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007 - 191, Nejvyšší správní soud vyslovil následující: „Nově plánovaná stavba nemusí být zásahem do krajinného rázu v silně zastavěném území bez přírodních prvků, zvláště nevybočuje-li svými rozměry či charakterem z poměrů již existující zástavby. Na druhé straně však může znamenat zcela zásadní zásah do krajinného rázu, je-li budována na zdaleka viditelných místech, zahušťuje-li dosavadní relativně řídkou zástavbu či má-li být začleněna do území, v němž jsou významnou měrou zastoupeny přírodní prvky jako les, výrazné nezastavěné svahy, vodní toky apod.

Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelkou, že by krajský soud aplikoval chybně rozlišovací kritéria formulovaná v posledně citovaném rozsudku. Naopak je nutno  dát krajskému soudu za pravdu v tom, že stavba je umisťována do vysoce urbanizovaného prostředí – konkrétně vilové čtvrti. Rozhodně zde nelze hovořit o řídké zástavbě či území, v němž by byly významnou měrou zastoupeny přírodní prvky jako les, výrazné nezastavěné svahy, vodní toky apod. Několik dřevin a volně žijících živočichů ve vnitrobloku nemůže z vilové čtvrti činit krajinu ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. m) ZOPK, jak se domnívá stěžovatelka. Jedná se stále o městskou zástavbu, přičemž stěžovatelkou uváděné přírodní prvky jsou přítomny i na těch nejvíce urbanizovaných místech. Pokud by tedy soud přistoupil na interpretaci stěžovatelky, krajinou ve smyslu citovaného ustanovení by bylo vše, což by bylo mimo jiné do značné míry v rozporu s výše citovanou judikaturou. Nelze proto souhlasit, že by výklad provedený krajským soudem byl výkladem reálným, odporujícím výkladu nominálnímu. Jedná se o výklad nominální, který plně odpovídá tomu, jak je pojem „krajina“ ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. m) ZOPK konstantně interpretován judikaturou správních soudů (viz výše).

Krajský soud tedy dospěl ke správnému závěru, že posuzované území není krajinou ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. m) ZOPK, pročež orgán ochrany přírody a krajiny nebyl povinen zdůvodňovat, proč souhlas podle ust. § 12 odst. 2 ZOPK nebyl vydán. Argumentace krajského soudu není dodatečným odůvodněním stanoviska správního orgánu, neboť nejde o odůvodnění, které mělo být obsaženo v závazném stanovisku. Jedná se toliko o reakci soudu na konkrétní žalobní námitku.

Námitka, že nelze přisvědčit soudu, že novostavba nebude budovou, která bude viditelná na zdaleka viditelných místech, se zcela míjí s důvody, pro které soud rozhodl. Krajský soud žádný takový závěr nevyslovil a nedotčení krajinného rázu dovodil výlučně ze skutečnosti, že prostředí, do něhož je stavba umisťována, není krajinou ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. m) ZOPK. V důsledku toho se zcela míjí s důvody rozsudku také veškerá další argumentace stěžovatelky o tom, jak se novostavba pohledově uplatní z jednotlivých míst a jak její výška naruší krajinný ráz.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje také se závěrem krajského soudu, že tvrzení stěžovatelky o používání stavební suti k terénním úpravám, rozptýlení nebezpečných odpadů při demolici a postupu demolice se nevztahují k územnímu řízení. Případné porušování zákona o odpadech stavebníkem při demolici předchozího objektu nijak nesouvisí s umístěním nové stavby. Tato  demolice neprobíhá na základě žalobou napadeného rozhodnutí (resp. jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí). Jednání stavebníka v rámci demolice proto nemůže zakládat důvod pro zrušení těchto rozhodnutí. Ze stejného důvodu by nemohlo vést ke zrušení těchto rozhodnutí ani to, kdyby správní orgán při vydávání stanoviska z hlediska nakládání s odpady v této konkrétní otázce (nakládání s odpady při demolici) skutečně postupoval v rozporu s ust. § 2 odst. 4 správního řádu. Ani v tomto případě se totiž nejedná o námitku, kterou by byla stěžovatelka oprávněna v soudním řízení uplatnit, neboť netvrdí žádné konkrétní dotčení právní sféry, které by skutečně souviselo s rozhodnutím o umístění stavby.

Důvodná není ani námitka, že není zřejmé, z čeho krajský soud vycházel při úvaze, že provoz výtahu ani provoz tepelného čerpadla nemůže stěžovatelku rušit. Krajský soud zde skutečně vyslovil pouze domněnku z pozice laika, nicméně je nutno upozornit, že břemeno důkazní zde leželo na stěžovatelce. Ta měla v prvé řadě tvrdit, že bude rušena provozem tepelného čerpadla či výtahu ve vedlejším domě, ale také takové tvrzení podrobněji zdůvodnit a podpořit důkazy. To však stěžovatelka neučinila. Správní orgány se nemohly ve stanovisku zabývat konkrétní úrovní hluku výtahu a tepelného čerpadla v okamžiku, kdy je stavba teprve umisťována. Požadavek na předložení protokolu o měření hluku až před začátkem  užívání stavby byl proto zcela na místě. Stanovisku ani napadenému rozsudku proto v tomto směru nelze nic vytknout. Stejně tak se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s krajským soudem v závěru, že hlučnost samotné výstavby se neposuzuje v územním, nýbrž až ve stavebním řízení. Kromě toho je správný také závěr krajského soudu o nepřípustnosti námitky absence úvahy o nárůstu hluku v důsledku nárůstu parkovacích míst. Tuto námitku vznesla žalobkyně po uplynutí lhůty pro podání žaloby, tedy opožděně.

Co se týče námitky nedostatečného oslunění obytných místností, terasy a zahrady, i zde se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry krajského soudu. Správní rozhodnutí vycházejí z projektové dokumentace, jejíž součástí je i posouzení zastínění sousedních objektů. Z vypracované studie plyne závěr, že novou zástavbou nedojde k žádným změnám v proslunění posuzovaných objektů a že jsou dodrženy podmínky stanovené normou ČSN 73 4301. Z obsahu správního spisu tedy vyplývá, že nedojde ke snížení oslunění tak, jak stěžovatelka tvrdí. Stěžovatelka pro svá tvrzení nepředložila žádné důkazy, přičemž až nyní v kasační stížnosti uvádí, že svá tvrzení opírá o  denní empirické pozorování oslunění užívaných prostor. V prvé řadě je potřeba upozornit, že se nejedná o důkaz, nýbrž opět toliko o tvrzení stěžovatelky, jakožto účastníka soudního řízení (nikoliv nezávislého odborníka). Kromě toho stěžovatelka takovýto „důkaz“ a především žádný jiný skutečný důkaz pro svá tvrzení v řízení o žalobě nepředložila. Konstatování krajského soudu, že není zřejmé, z čeho stěžovatelka své závěry o snížení oslunění dovozuje, proto bylo zcela na místě. Její tvrzení jsou totiž v rozporu s obsahem správního spisu.

Nejen k posledně uvedené námitce, ale také ve vztahu k řadě dalších námitek Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem dodává, že si nikdo nemůže činit nárok na to, aby byl výhled z jeho nemovitosti absolutně neměnný. Požadavky na pohodu bydlení není možné absolutizovat a lze naopak po vlastnících nemovitostí spravedlivě požadovat, aby snášeli zatížení okolí například v důsledku umístění stavby, jde-li o zatížení přiměřené poměrům.

S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

Ve věci rozhodl v souladu s § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení s ust. § 120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s. a contrario).

Poučení : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. června 2014

JUDr. Jaroslav Hubáček předseda senátu..

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 7 As 23/2014 - 57, dostupné na www.nssoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies