Právní věta
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.05.2013, čj. 9 A 19/2010 - 49)
29. 05. 2013, Městský soud v Praze
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky
Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce:
T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, IČ: 64949681,
zast. JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 30, proti
žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Praha 9, Sokolovská 219, o žalobě
proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30.11.2009,
č.j. 32 758/2008-603
takto :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění :
Rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 23.3.2009, č.j. 012347/2008-
631/Pap/H2 X.vyř. (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) byla žalobci za správní
delikt uvedený v ust. § 118 odst. 8 písm. g) zákona č. 127/2005, o elektronických
komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o elektronických
komunikacích“), kterého se dopustil tím, že nevyřídil reklamaci J.Z. podanou podle ust. § 64
odst. 8 zákona o elektronických komunikacích ve lhůtě stanovené v § 64 odst. 10 tohoto
zákona, uložena podle ust. § 118 odst. 12 téhož zákona pokuta ve výši 10.000,- Kč. Druhým
výrokem rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla žalobci uložena povinnost uhradit
náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč.
Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku předseda Rady Českého
telekomunikačního úřadu (dále jen „žalovaný“) na základě rozkladu žalobce změnil první
výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že žalobce porušil ust. § 64 odst. 10 zákona
o elektronických komunikacích tím, že reklamaci na vyúčtování ceny za veřejně dostupnou
službu elektronických komunikacích podanou dne 21.5.2007 podle § 64 odst. 8 téhož zákona účastníkem telefonní stanice č. 604 933 855 panem J. Z. vyřídil dne 13.12.2007, tedy po
uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty pro vyřízení reklamace ode dne jejího doručení.
Uvedeným jednáním se žalobce dopustil správního deliktu podle § 118 odst. 8 písm. g)
zákona o elektronických komunikacích, za který mu byla uložena podle ust. § 118 odst. 12
téhož zákona pokuta 10.000,- Kč. Druhým výrokem napadeného rozhodnutí žalovaný potvrdil
druhý výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně o povinnosti žalobce uhradit náklady
řízení.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě předně konstatoval, že dne
26.4.2007 obdržel písemnou stížnost J. Z. ze dne 24.4.2007 týkající se vyúčtování
č. 1610423907 za období od 20.2.2007 do 19.3.2007, a to konkrétně vyúčtované položky za
službu Prémium SMS. Na tuto stížnost žalobce odpověděl dne 30.4.2007 s tím, že vyúčtování
je správné a všechny vyúčtované služby byly prokazatelně využity. Dne 18.5.2007 žalobce
obdržel reakci J. Z. na vyjádření ze dne 30.4.2007 a na tuto reakci odpověděl dne 4.6.2007.
Ve své reakci na vyřízení reklamace ze dne 24.4.2007 zmínil J. Z. mimo jiné i stížnost na
poskytování služby GPRS, a to konkrétně způsob účtování ve vyúčtování za období od
20.3.2007 do 19.4.2007. Stížnost se týkala částky 10,- Kč. Ve své odpovědi ze dne 4.6.2007
se však žalobce k tomuto bodu stížnosti nedopatřením nevyjádřil, vyjádřil se však k ostatním
tvrzením J. Z., a proto jmenovanému zaslal dne 13.12.2007 dopis s omluvou, přičemž částku
10,- Kč mu bez dalšího vrátil.
Žalobce namítl, že uložení sankce za výše popsaný správní delikt ve výši 10.000,- Kč,
tzn. ve výši tisícinásobku částky, o kterou ve věci reálně šlo, je vzhledem k uvedeným
okolnostem případu zjevně nepřiměřené, nespravedlivé a v příkrém rozporu se základními
zásadami správního trestání. Dle přesvědčení žalobce se jedná o natolik bagatelní kauzu, že
bylo zcela neadekvátní ve věci vůbec zahajovat správní řízení z vlastního podnětu správního
orgánu I. stupně, navíc když řízení bylo zahájeno až poté, co žalobce svoji chybu napravil, J.
Z. se omluvil a předmětnou částku 10,- Kč mu vrátil. Společenská nebezpečnost správního
deliktu byla naprosto mizivá, což dokládá i skutečnost, že tohoto jednání se žalobce dopustil
pouze jednou a dále že na toto jednání si J. Z. nestěžoval.
Žalobce dále namítl, že řízení bylo správním orgánem I. stupně zahájeno a vedeno
v rozporu se základními zásadami správního řízení. Ust. §6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád“) výslovně uvádí, že správní orgán postupuje tak, aby
nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby správní orgán co možná nejméně
zatěžuje. Správní orgán nemá šetřit jen práva a oprávněné zájmy osob, kterých se správní
řízení týká, ale zejména má mít na mysli hospodárnost řízení z hlediska veřejných rozpočtů.
Správní orgán nesmí zbytečně zatěžovat účastníky řízení a má dbát toho, aby účastníkům
nevznikaly zbytečné náklady, které jsou s takovým správním řízením spojené.
Principy dobré veřejné správy a základní zásady právního státu dle žalobce vyžadují,
aby správní orgány zahajovaly řízení o uložení pokuty nebo jiné sankce vždy velmi uvážlivě
a po pečlivém posouzení toho, zda okolnosti případu a veřejný zájem skutečně vyžadují
potrestání viníka. V projednávané věci zjevně nebyly dány důvody pro zahájení a vedení
správního řízení, ani důvody pro uložení pokuty. Správní řízení nemělo být správním
orgánem I. stupně v této věci vůbec zahajováno, a pokud již zahájeno bylo, mělo být
zastaveno pro neúčelnost. Společenská nebezpečnost a závažnost správního deliktu, který je
žalobci kladen za vinu, je nulová. Přistupovat za této situace ke správnímu trestání žalobce
bylo ze strany správního orgánu I. stupně přehnané a hraničí to se šikanováním žalobce jako podnikatele a poskytovatele služeb elektronických komunikací. Kontrolní a sankční pravomoc
správního orgánu I. stupně je bezpochyby důležitou a v praxi potřebnou složkou jeho činnosti,
nicméně v projednávaném případě jde o exces při správním trestání, jenž vybočuje z mezí
a hledisek stanovených zákonem a odporuje samotné podstatě, smyslu a zákonnému účelu
sankčního postihu za správní delikty. Zásada proporcionality velí správním úřadům nejen při
ukládání sankcí, ale i při výkonu veřejné moci obecně volit pouze takové prostředky, které
účastníky řízení a další dotčené osoby co nejméně zatěžují a ještě vedou k zákonem
sledovanému cíli.
Závěrem žalobce poukázal na to, že v řízení o pokutě za správní delikt uvedený v ust.
§ 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích, kterého se dopustil tím, že
porušil ust. § 64 odst. 10 tohoto zákona, jde o neúmyslné nezodpovězení reklamace, ve které
se jednalo o částku 10,- Kč. Žalobce navíc své naprosto drobné a bagatelní pochybení
napravil, a to neprodleně poté, co jej zjistil, když panu Z. zaslal omluvný dopis
a reklamovanou částku mu vrátil. Žalobce má za to, že v tomto případě bylo další vedení
správního řízení zcela a naprosto neúčelné a také nehospodárné, jelikož vyžaduje vynaložení
nemalých nákladů, a to jak na straně správního orgánu, tak na straně žalobce, a zcela tak
odporuje základním zásadám správního řízení, zejména již zmiňované zásadě hospodárnosti
a neobtěžování účastníků řízení.
Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě odkázal na
odůvodnění napadeného rozhodnutí¨a k námitkám žalobce o nepřiměřenosti uložené pokuty
uvedl, že ust. § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích neklade žádné
podmínky pro možnost zahájit správní řízení o deliktu, co se týče minimální sporné částky,
o kterou v reklamaci jde. Nadto pokud by se jednalo o reklamaci na poskytování služby,
nemusí se o peněžitou částku vůbec jednat. Správní orgán je ex offo povinen stíhat všechny
správní delikty, o nichž se dozví. Samotná okolnost, že předmětem reklamace byla částka
10,- Kč, není z hlediska dodržení zákonné lhůty pro vyřízení reklamace významná a v žádném
případě nezakládá oprávnění poskytovatele služeb takovou reklamaci vyřizovat se zpožděním,
případně jí nevyřizovat vůbec. Výše reklamované částky je jednou z okolností, které určují
závažnost protiprávního jednání, které je žalobci kladeno za vinu. Výše reklamované částky,
stejně jako skutečnost, že žalobce újmu J. Z. vykompenzoval, byla při stanovení výše pokuty
zohledněna a žalobci uložená pokuta byla i z tohoto důvodu uložena při dolní hranici
zákonem určeného rozpětí. Správní odpovědnost byla vůči žalobci vyvozena za porušení
zákonné povinnosti stanovené ve prospěch ochrany uživatelů služeb elektronických
komunikací.
Žalovaný dále uvedl, že v daném případě bylo správní řízení o uložení pokuty
zahájeno poté, co se v souvislosti se správním řízením č.j.: 038 742/2007-631 ve věci námitky
proti vyřízení reklamace správní orgán I. stupně dozvěděl o skutečnosti, že o reklamaci na
vyúčtování ceny, uplatněné J. Z. dne 21.5.2007, žalobce rozhodl teprve dne 13.12.2007, tedy
více než čtyři měsíce po uplynutí lhůty, kterou pro vyřízení reklamace poskytovatelem služeb
elektronických komunikací stanoví § 64 zákona o elektronických komunikacích. Žalovaný
poukázal na to, že správní orgán rozhodující o uložení trestu za správní delikt musí při svém
rozhodování zásadně přihlížet k okolnostem, které protiprávnost sankcionovaného jednání
vylučují a způsobují, že jednání vykazující znaky správního deliktu není protiprávní. V této
souvislosti žalovaný podotkl, že žalobce se nezprostil odpovědnosti za správní delikt ve
smyslu § 119 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, neboť neprokázal, že by
vynaložil veškeré úsilí, které by bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti
zabránil. Žalobce naopak reklamaci nevyřídil ani bezprostředně po zahájení řízení č.j.: 038 742/2007-631, resp. po postoupení protokolu s vyjádřením pana Z. ze dne 10.9.2007 žalobci.
Tato skutečnost tak nekoresponduje s tvrzením žalobce, že své pochybení napravil neprodleně
poté, co jej zjistil.
V případě objektivní odpovědnosti podnikatele poskytujícího veřejně dostupnou
službu elektronických komunikací za správní delikt musí správní orgán prokázat splnění
zákonných znaků skutkové podstaty správního deliktu. To bylo žalovaným v projednávané
věci učiněno. Zákonné znaky skutkové podstaty správního deliktu uvedené v § 118 odst. 8
písm. g) zákona o elektronických komunikacích byly prokázány.
K žalobcem namítanému zahájení a vedení správního řízení v rozporu se základními
zásadami správního řízení, konkrétně se zásadou procesní ekonomie zakotvenou v § 6 odst. 2
správního řádu, žalovaný uvedl, že povinnost postupovat tak, aby nikomu nevznikaly
zbytečné náklady, se vztahuje zejména na zjišťování podkladů nezbytných pro vydání
rozhodnutí nebo provedení jiného úkonu správního orgánu. Správní orgán má volit vždy
takové procesní prostředky, které budou co nejefektivnější, ale současně nevyvolají vznik
zbytečných nákladů na straně dotčených osob a ani je nepřiměřeně nezatíží. Žalovaný má za
to, že žalobcem namítanou zásadu procesní ekonomie neporušil a že žalobci žádné zbytečné
náklady nevznikly. Argumentaci žalobce o nehospodárnosti vedeného správního řízení ve
vztahu k veřejným rozpočtům považuje žalovaný za nemístnou, neboť právě nezahájení
správního řízení a nevydání rozhodnutí o uložení pokuty by bylo v rozporu se zásadou
ochrany veřejného zájmu, zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu.
Žalovaný nesouhlasí ani s názorem žalobce, že správní řízení v předmětné věci nemělo
být vůbec zahajováno, a pokud již zahájeno bylo, že mělo být zastaveno pro neúčelnost.
Podmínky pro zahájení správního řízení dány byly a v žádném případě nedošlo
k neoprávněnému nebo dokonce obtěžujícímu zásahu do sféry žalobce. Žalovaný uzavřel, že
dbal mezí správního uvážení tak, jak mu to stanovuje zákon, všechny podmínky pro uložení
pokuty byly splněny a výše pokuty byla srozumitelně odůvodněna.
Při ústním jednání před soudem konaném dne 29.5.2013 setrvali účastníci řízení na
svých procesních stanoviscích. Zástupce žalobce při jednání poukázal na to, že hlavní žalobní
bod spočívá v absenci společenské nebezpečnosti postihovaného jednání. Řízení podle něj
nemělo být vůbec zahajováno. Panu Z. nic nepřineslo, žalobce sám pochybení napravil. Přesto
bylo správní řízení zahájeno a trvalo pak téměř 2 roky, neboť v něm bylo rozhodováno
celkem čtyřikrát, a to z důvodu pochybení prvoinstančního správního orgánu. Jakkoliv byla
skutková podstata správního deliktu naplněna, není naplněn znak společenské nebezpečnosti
jednání. Zástupce žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek NSS č.j.: 8 As 17/2007-13
s tím, že v tomto duchu má být posuzováno již jednání, nikoliv být uvažováno až v souvislosti
s ukládáním pokuty, a zmínil rovněž zásadu subsidiarity správního trestání, ke kterému se má
přistoupit jen tehdy, pokud nepostačují jiné nástroje. U žalobce tímto jiným nástrojem byla
jeho účinná lítost, tedy uznání reklamace, omluva a vrácení peněz. Dle žalobce byly v řízení
marně vynaloženy náklady na jeho vedení, byť se jedná o bagatelní věc. Soud by se měl
zabývat otázkou posouzení přiměřenosti sankce s ohledem na to, že se jednalo o nedbalostní
formu jednání. Žalobce se nikdy podobného jednání nedopustil, jednalo se tedy o
prvopachatele, a navíc přistoupil k nápravě.
Žalovaný při jednání před soudem uvedl, že v posuzovaném případě došlo k porušení
zákona nedodržením zákonné lhůty pro vyřízení reklamace, která byla překročena více než
čtyřnásobně, a k nápravě došlo až v důsledku postupu ČTÚ. Jedná se tedy o systémové pochybení žalobce. Skutečnost, že se jedná o částku 10,- Kč, není rozhodná, neboť zákon
o elektronických komunikacích nestanoví žádnou výši částky, kterou by vymezoval, kdy se
o správní delikt jedná a kdy nikoliv. Rovněž skutečnost, že se žalobce omluvil a peníze vrátil,
byla předmětem úvahy správního orgánu, který ji zohlednil při stanovení výše pokuty.
Dodržování lhůt podle zákona o elektrotechnických komunikacích je dle žalovaného důležité,
protože údaje pro vyřízení reklamace jsou uchovávány jen po určitou dobu a v případě
nevyřízení reklamace ve stanovené lhůtě může dojít k tomu, že tato data již nejsou dostupná.
Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí,
jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních
bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).
Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti
rozhodné pro posouzení věci:
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně, jehož výrok byl konstatován shora, byla
žalobci uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč. V odůvodněné rozhodnutí správní orgán I. stupně
uvedl, že v průběhu správního řízení vedeného pod č.j.: 038742/2007-631/Pap/F Xll.vyř.
o námitce proti vyřízení reklamace na vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu
elektronických komunikací za zúčtovací období od 20.2.2007 do 19.3.2007 u telefonní stanice
č. 604 933 855, jejímž účastníkem je J. Z., správní orgán zjistil, že reklamaci uplatněnou dne
21.5.2007 za období od 20.3.2007 do 19.4.2007 žalobce vyřídil až dne 13.12.2007. Na
základě uvedeného zjištění zahájil správní orgán dne 18.2.2008 podle § 121 odst. 1 zákona o
elektronických komunikacích správní řízení ve věci uložení pokuty dle § 118 odst. 12 tohoto
zákona za správní delikt uvedený v § 118 odst. 8 písm. g) tohoto zákona, spočívající v
nevyřízení reklamace na vyúčtování ceny nebo poskytování služby ve lhůtě podle § 64 tohoto
zákona. Žalobce ve vyjádření k věci samé ze dne 23.6.2008 uvedl, že dne 24.4.2007 obdržel
písemné podání J. Z. týkající se vyúčtování za období od 20.2.2007 do 19.3.2007, na které
odpověděl dne 30.4.2007. Dne 21.5.2007 obdržel žalobce reakci J. Z. na tuto odpověď, ve
které byl zmíněn jeho nesouhlas s částkou 10,- Kč účtovanou za službu GPRS ve vyúčtování
za období od 20.3.2007 do 19.4.2007. Na tento dopis žalobce odpověděl dne 74.6.2007,
k účtování služby GPRS se však nevyjádřil. Dne 13.12.2007 zaslal Janu Z. dopis s omluvou a
částku 10,- Kč mu vrátil. Žalobce dále ve svém vyjádření namítl, že správní řízení je zahájeno
v rozporu se základními zásadami správního řízení. V řízení jde o nezodpovězenou reklamaci,
v níž se jednalo o částku 10,- Kč. Žalobce svou chybu napravil a reklamovanou částku
účastníkovi vrátil. Vzhledem k tomu navrhl, aby správní orgán řízení zastavil.
Správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí dále s poukazem na ust. § 64 odst. 10
zákona o elektronických komunikacích uvedl, že zákon nestanoví žádnou hranici
reklamované částky, do jejíž výše by poskytovatel neměl povinnost reklamaci vyřídit.
Z podkladů shromážděných v průběhu správního řízení č.j.: 038742/2007-631 dle správního
orgánu vyplývá, že J.Z. uplatnil reklamaci na vyúčtování za zúčtovací období od 20.3.2007 do
19.4.2007 písemně dne 21.5.2007 a osobně dne 30.5.2007 v sídle žalobce. Rovněž v průběhu
správního řízení č.j.: 038742/2007-631 J. Z. dne 10.9.2007 uvedl do protokolu, jehož kopie
byla žalobci zaslána dne 11.10.2007, že mu tato reklamace nebyla ještě vyřízena. Žalobce na
reklamaci J. Z. podanou dne 21.5.2007 odpověděl dopisem ze dne 13.12.2007. Porušil tím §
64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích, neboť nedodržel 1 měsíční lhůtu pro
vyřízení reklamace. Správní orgán I. stupně konstatoval, že dle ust. § 118 odst. 8 písm. g) a odst. 12
zákona o elektronických komunikacích bylo možno v projednávaném případě uložit pokutu
do výše 10 % z výnosů dosažených za poslední ukončený kalendářní rok, nejvýše však
5.000.000,- Kč. Z předloženého výkazu zisku a ztráty žalobce k 31.12.2006 bylo zjištěno, že
10 % z výnosů žalobce činí 3.193.547.200,- Kč.
Dne 8.8.2008 správní orgán uložil žalobci rozhodnutím pokutu ve výši 10.000,- Kč.
Při stanovení výše pokuty vycházel ze skutečnosti, že žalobce překročil zákonnou lhůtu pro
vyřízení reklamace o více jak 5 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad.
Rozhodnutím předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 4.11.2008, č.j.: 74
070/2008-603 bylo rozhodnutí správního orgánu ze dne 8.8.2008 o uložení pokuty zrušeno
a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Orgán rozhodující
o rozkladu shledal, že všechny zákonné podmínky pro uložení sankce byly naplněny,
správním orgánem I. stupně však byla nedostatečně provedena úvaha ohledně výše ukládané
sankce ve smyslu § 119 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích, neboť byla omezena
pouze na hodnocení okolnosti, že byla překročena zákonná lhůta pro vyřízení reklamace
o více jak 5 měsíců.
Následně správní orgán I. stupně uvedl, že v souladu s § 119 odst. 4 zákona
o elektronických komunikacích při stanovení výše pokuty hodnotil rozsah a závažnost
spáchaného deliktu, způsob jeho spáchání a jeho následky, dobu trvání a okolnosti, za kterých
byl spáchán. Ze zjištění správního orgánu je zřejmé, že k porušení § 64 odst. 10 zákona
o elektronických komunikacích žalobcem prokazatelně došlo. Argument žalobce, že šlo
o reklamaci týkající se pouze částky 10,- Kč, považoval správní orgán I. stupně za zcela
irelevantní, protože zákonem o elektronických komunikacích stanovená lhůta pro vyřízení
reklamace nemá žádnou souvislost s výší reklamované částky, ale má za účel zajistit, aby
v případě, že účastník uplatní svůj nesouhlas se způsobem vyřízení reklamace, bylo možno
vést další šetření bez absence důkazů, jejichž uchovávání je, v souladu se zákonem
o elektronických komunikacích, časově omezeno. Za přitěžující správní orgán označil to, že
skutečnost, že reklamace uplatněná J. Z. dne 21.5.2007 nebyla vyřízena, byla žalobci známa
již v průběhu správního řízení č.j.: 038742/2007- 631/Pap/F Xll.vyř. o námitce proti vyřízení
reklamace na vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací za
zúčtovací období od 20.2.2007 do 19.3.2007, neboť J. Z. na její nevyřízení opakovaně
upozorňoval ve svých vyjádřeních a tato vyjádření měl žalobce k dispozici. Jako polehčující
okolnost hodnotil správní orgán I. stupně skutečnost, že ze strany žalobce se jednalo o první
případ porušení ust. § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích zjištěný správním
orgánem v roce 2008, a že žalobce svou chybu již napravil a reklamovanou částku J. Z. vrátil.
Po zvážení všech skutečností správní orgán stanovil výši pokuty u dolní hranice zákonem
určeného rozpětí.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce rozklad, ve kterém uplatnil
obdobné námitky jako v následně podané žalobě. O rozkladu bylo rozhodnuto napadeným
rozhodnutím, a to shora uvedeným způsobem. V odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaný nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, konstatoval obsah námitek uplatněných
žalobcem v rozkladu a citoval relevantní právní úpravu. Poté uvedl, že na základě důkazů
založených ve správním spise bylo spolehlivě prokázáno (a žalobce ani nepopírá), že dne
21.5.2007 mu byla doručena reklamace J. Z., kterou žalobce vyřídil až dopisem ze dne
13.12.2007. Lze tak důvodně konstatovat, že žalobce porušil svou právní povinnost vyřídit
reklamaci nejpozději ve lhůtě 1 měsíce od jejího doručení, když tuto reklamaci vyřídil teprve
dne 13.12.2007, tedy téměř půl roku po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Žalovaný se ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně, který jako nedůvodnou
odmítl námitku žalobce poukazující na nevýznamnou výši reklamované částky a z toho
namítanou nedůvodnost správního řízení o uložení sankce. Doplnil, že v daném případě je
vůči žalobci vyvozována správní odpovědnost za porušení zákonné povinnosti stanovené ve
prospěch ochrany uživatelů služeb elektronických komunikací. Ust. § 64 odst. 10 zákona
o elektronických komunikacích vyjadřuje veřejný zájem na řádném a včasném vyřizování
reklamací vyúčtování či kvality služeb elektronických komunikací ze strany jejich
poskytovatelů ve prospěch oprávněného nároku konzumentů těchto služeb domoci se
v přiměřené době nápravy v případě, že reklamace bude oprávněná. Žalovaný poukázal na
ust. § 90 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, které ukládá poskytovateli služeb
smazat nebo učinit anonymními provozní údaje vztahující se k účastníkům, jimž jsou
poskytovány služby, to s výjimkou podle § 90 odst. 3 téhož zákona jejich zpracování do doby,
kdy může být vyúčtování účastníky napadeno. Okolnost, že žalobce podání J. Z. ze dne
21.5.2007 nezpracoval jako reklamaci a tuto následně nevyřizoval, je z hlediska ochrany
veřejného zájmu zvláště významná. Samotná okolnost, že předmětem reklamace byla částka
10,- Kč, není z hlediska dodržení zákonné lhůty významná a v žádném případě nezakládá
oprávnění žalobce reklamaci vyřizovat se zpožděním, popř. ji nevyřizovat vůbec.
Argumentaci žalobce o nehospodárnosti vedení správního řízení ve vztahu k veřejným
rozpočtům tak žalovaný označil za nemístnou, a stejně tak, vzhledem k výše uvedenému,
nesouhlasil s námitkou žalobce, že nebyly dány důvody pro zahájení a vedení správního
řízení. Uvedl, že žalobce se nezprostil odpovědnosti za vytýkaný správní delikt ve smyslu
§ 119 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, neboť neprokázal, že by vynaložil
veškeré úsilí, které by bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil.
Naopak nevyřídil reklamaci ani bezprostředně po zahájení řízení č.j.: 038 742/2007-631,
resp. po postoupení protokolu ze dne 10.9.2007. Na tomto závěru nemění nic okolnost, že
žalobce reklamaci následně vyřídil jako oprávněnou a za její pozdní vyřízení se omluvil.
S ohledem na konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci shledal žalovaný výši
ukládané pokuty z hlediska ochrany veřejného zájmu dotčeného protiprávním jednáním
žalobce za přiměřenou. Skutečnost, že žalobce vykompenzoval J.Z. újmu, škodlivé následky
protiprávního jednání podstatně zmenšuje a tuto skutečnost lze hodnotit ve prospěch žalobce
jako okolnost polehčující. Za této situace se žalovaný ztotožnil se závěry správního orgánu I.
stupně co do důvodu ukládané sankce spolu s konstatováním, že všechny zákonné podmínky
pro uložení správní sankce byly naplněny, když tyto mají oporu jak v podkladech pro správní
rozhodování, tak v odůvodnění rozhodnutí. Porušení právní povinnosti naplňující skutkovou
podstatu správního deliktu podle § 118 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických
komunikacích bylo žalobci prokázáno a zákonné podmínky pro uložení správní sankce byly
naplněny, když současně nebyl zjištěn žádný liberační důvod podle § 119 odst. 4 zákona, na
jehož základě by se žalobce své odpovědnosti zprostil. Žalovaný proto rozhodl tak, jak je
uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí s tím, že ve prospěch právní jistoty žalobce (vyloučení
dvojího postihu za týž skutek z důvodu věci pravomocně rozhodnuté), jakož i v zájmu
dodržení všech náležitostí správního rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 2 správního řádu
upřesnil výrok rozhodnutí tak, aby z něj bylo zřejmé konkrétní postihované jednání, když
přesnému vymezení postihovaného skutku poskytuje správní spis i odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu I. stupně dostatečnou oporu.
V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:
Podle § 6 odst. 2 správního řádu správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly
zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední
evidence, kterou správní orgán sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen
jejich obstarání zajistit. Při opatřování údajů podle tohoto ustanovení má správní orgán vůči
třetím osobám, jichž se tyto údaje mohou týkat, stejné postavení jako dotčená osoba, na jejíž
požádání údaje opatřuje.
Podle § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích podnikatel poskytující
veřejně dostupnou službu elektronických komunikací prostřednictvím veřejné telefonní sítě je
povinen vyřídit reklamaci na vyúčtování ceny nebo na poskytování služby bez zbytečného
odkladu, nejpozději do 1 měsíce ode dne doručení reklamace. Vyžaduje-li vyřízení reklamace
projednání se zahraničním provozovatelem, je povinen reklamaci vyřídit nejpozději do 2
měsíců ode dne jejího dodání.
Podle § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích podnikatel
poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací se dopustí správního deliktu
tím, že nevyřídí reklamaci na vyúčtování ceny nebo poskytování služby podle § 64.
Podle § 118 odst. 12 zákona o elektronických komunikacích za správní delikt uvedený
v odstavci 1 písm. m), odstavci 2 písm. e), odstavci 4 písm. d) až k) a písm. m) až o), odstavci
5 písm. d), odstavci 6 písm. d), odstavci 8 písm. f) a g) a odstavci 9 písm. e) a písm. g) se
uloží pokuta do výše 5.000.000 Kč nebo do 10 % z výnosů toho, komu se pokuta ukládá,
dosažených za poslední ukončené účetní období, maximálně však do výše 5.000.000 Kč.
Podle § 122 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích není-li tímto zákonem
stanoveno jinak, postupuje se v řízení u Úřadu podle správního řádu. Ustanovení správního
řádu o možném způsobu ukončení řízení o rozkladu se nepoužije. Pro účely složení
rozkladové komise se členové Rady Úřadu, s výjimkou jejího předsedy, nepovažují za
zaměstnance ústředního správního úřadu.
Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
V rámci vypořádání žalobních námitek soud předně považuje za nutné zdůraznit, že
správní trestání je ovládáno zásadou oficiality. Tato zásada znamená, že správní orgány jsou
povinny zahájit řízení o správním deliktu z úřední povinnosti, jakmile se dozví
o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán správní delikt a kdo jej spáchal.
V projednávaném případě vyšlo v průběhu řízení ve věci námitky J. Z. proti vyřízení
reklamace vedeného u žalovaného pod č.j.: 038 742/2007-631 najevo, že žalobce o reklamaci
na vyúčtování ceny za službu GPRS uplatněné J.Z. dne 21.5.2007 nerozhodl ve lhůtě
stanovené v § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích, čímž došlo k naplnění
znaků skutkové podstaty správního deliktu podle § 118 odst. 8 písm. g) zákona
o elektronických komunikacích. Za této situace bylo v souladu se zásadou oficiality
povinností správního orgánu I. stupně zahájit se žalobcem řízení o správním deliktu podle
§ 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích. Pokud tedy správní orgán
I. stupně toto řízení se žalobcem zahájil, postupoval v souladu se zákonem. Jestliže by tak
neučinil, nedostál by povinnostem, které mu jsou zákonem uloženy.
Zahájení řízení o správním deliktu podle § 118 odst. 8 písm. g) zákona
o elektronických komunikacích nijak nebránila skutečnost, že předmětem reklamace, která
nebyla žalobcem v zákonné lhůtě vyřízena, byla toliko částka 10,- Kč. Je tomu tak proto, že
zákon o elektronických komunikacích ukládá podnikateli poskytujícímu veřejně dostupnou službu elektronických komunikací prostřednictvím veřejné telefonní sítě vyřídit ve stanovené
lhůtě každou reklamaci bez ohledu na výši reklamované částky. Zákon o elektronických
komunikacích a rovněž správní řád, jenž se ve smyslu § 122 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích subsidiárně použije na řízení podle tohoto zákona, neumožňuje při zahájení
řízení z úřední povinnosti zohlednit výši reklamované částky. Tato částka je z pohledu
naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 118 odst. 8 písm. g)
zákona o elektronických komunikacích nepodstatná; zásadní je skutečnost, zda byla dodržena
zákonem stanovená lhůta pro vyřízení reklamace či nikoliv. Jinými slovy řečeno, správní
orgán I. stupně nemohl od zahájení správního řízení ve věci správního deliktu žalobce
ustoupit s ohledem na skutečnost, že včas nevyřízená reklamace se týkala částky 10,- Kč,
protože předmětem řízení o správním deliktu nebyla tato bagatelní částka, ale porušení
povinnosti vyřídit reklamaci ve lhůtě stanovené zákonem. Tuto povinnost rozhodně za
bagatelní označit nelze.
Ani žalobní námitku, že zahájení a vedení řízení správním orgánem I. stupně bylo
v rozporu s § 6 odst. 2 správního řádu, neshledal soud oprávněnou. Podstata zásady
hospodárnosti zakotvené v § 6 odst. 2 správního řádu spočívá v tom, že správnímu orgánu
a účastníkům řízení, případně dalším dotčeným osobám, nemají v souvislosti s vedením
správního řízení vznikat zbytečné náklady. Správní orgán má v řízení činit co nejúčinnější
úkony, které jeho a zároveň i další subjekty co nejméně zatěžují. Dle náhledu soudu byla tato
zásada správními orgány obou stupňů dodržena, neboť žalobci žádné zbytečné náklady, které
by ho nepřiměřeně zatěžovaly, v souvislosti s vedením daného správního řízení nevznikly.
Žalobce ostatně ani nespecifikoval, jaké konkrétní náklady, které mu v souvislosti se
správním řízením vedeným v této věci měly vzniknout, pokládá za zbytečné; z jeho námitek
lze dovodit, že za zbytečné a neúčelné považuje řízení jako celek, a tedy že za zbytečné
považuje veškeré náklady, které v souvislosti s ním vynaložil. Tento názor však soud nesdílí.
Je samozřejmé, že s vedením každého správního řízení jsou vždy spjaty určité
náklady, ať již na straně správního orgánu či na straně účastníků řízení. V souzené věci se
jedná např. o náklady na mzdy zaměstnanců správního orgánu či zaměstnanců žalobce, kteří
se danou věcí zabývali, náklady na poštovné apod.). Tyto náklady rozhodně nelze považovat
za neúčelné či nadbytečné, neboť bez jejich vynaložení by správní řízení nemohlo být vůbec
vedeno. Argument žalobce o nehospodárnosti řízení z hlediska veřejného rozpočtu
nepovažuje soud za relevantní. V souladu s výše zmíněnou zásadou oficiality je správní orgán
povinen vést řízení o správním deliktu bez ohledu na to, zda případný výnos v podobě
uložené pokuty převýší náklady, které správní orgán jednající jménem státu na vedení
takového řízení vynaložil. Jak již bylo soudem uvedeno shora, skutečnost, že se uplatněná
reklamace v daném případě týkala bagatelní částky 10,- Kč, byla pro posouzení věci zcela
podružná a nezbavovala správní orgán I. stupně povinnosti zahájit a vést řízení o předmětném
správním deliktu, s čímž je spojena i nutnost vynaložit na toto řízení určité náklady.
Soud rovněž nemohl přisvědčit námitce žalobce, že společenská nebezpečnost
a závažnost předmětného správního deliktu byla naprosto mizivá, resp. nulová.
V projednávaném případě není sporu o tom, že žalobce vytýkaným jednáním naplnil formální
znaky skutkové podstaty správního deliktu podle ust. § 118 odst. 8 písm. g) zákona
o elektronických komunikacích. Tato skutečnost prokazatelně vyplývá z obsahu správního
spisu a ani žalobce jí v podané žalobě nezpochybňuje. Podstatou sporu mezi účastníky řízení
je to, zda toto protiprávní jednání žalobce naplnilo i materiální znak správního deliktu, tedy
znak společenské nebezpečnosti. Společenská nebezpečnost činu obecně znamená, že
spácháním takového činu pachatel ohrozí zájem společnosti, který je považován za důležitý a je proto chráněn zákonem. Dle náhledu soudu vytýkaným jednáním žalobce k ohrožení
takového zájmu došlo, a jeho jednání tak naplnilo materiální znak správního deliktu. Z § 64
odst. 10 zákona o elektronických komunikacích vyplývá povinnost vyřídit reklamaci bez
zbytečného odkladu, nejpozději do 1 měsíce ode dne doručení reklamace. Obecně tedy platí,
že žalobce, stejně jako kterýkoliv jiný podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu
elektronických komunikací prostřednictvím veřejné telefonní sítě, je povinen zabývat se
každou uplatněnou reklamací a ve stanovené lhůtě rozhodnout o způsobu jejího vyřízení.
Cílem této právní úpravy je ochrana uživatelů služeb elektronických komunikací, která je
zakotvena v ust. § 4 zákona o elektronických komunikacích, konkrétně pak právo těchto
uživatelů na řádné a včasné vyřízení jejich reklamace, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že
údaje potřebné pro vyřízení reklamace jsou poskytovateli služeb elektronických komunikací
podle zákona uchovávány jen po omezenou dobu. V případě nevyřízení reklamace v zákonem
stanovené lhůtě tedy hrozí reálné nebezpečí, že data nezbytná pro posouzení reklamace již
nebudou dostupná, a nebude tak možné posoudit oprávněnost reklamace. Stanovení konkrétní
lhůty pro vyřízení reklamace má za úkol zajistit vyřízení reklamce uživatelů služeb
elektronických komunikacích ještě před tím, než budou údaje nezbytné pro posouzení
reklamace bez náhrady ztraceny. Včasné vyřízení uplatněné reklamace je nejen v zájmu
uživatelů služeb elektronických komunikací, ale též v zájmu podnikatelů poskytujících
veřejně dostupnou službu elektronických komunikací prostřednictvím veřejné telefonní sítě.
Dostupnost dat nezbytných pro posouzení reklamace jim totiž umožňuje zamítnout případně
neoprávněně uplatněné reklamace. Tím, že žalobce v souzené věci nevyřídil reklamaci J. Z.
ve lhůtě stanovené v § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích, porušil výše
zmíněný veřejný zájem na včasném vyřízení reklamace, který je chráněn zákonem, a dopustil
se tak společensky nebezpečného jednání. O typové závažnosti uvedeného správního deliktu
dostatečně svědčí zákonné rozpětí sankce, kterou je možné pachateli za jeho spáchání uložit.
Výše pokuty může podle § 118 odst. 12 zákona o elektronických komunikacích dosáhnout až
5.000.000 Kč nebo 10 % z výnosů pachatele, dosažených za poslední ukončené účetní období,
maximálně však 5.000.000 Kč.
Skutečnost, že se uplatněná reklamace týkala bagatelní částky 10,- Kč, je pro
posouzení společenské nebezpečnosti protiprávního jednání žalobce nevýznamná, protože
předmětem řízení o správním deliktu není posouzení oprávněnosti reklamace této bagatelní
částky ze strany J. Z., ale porušení důležité povinnosti žalobce jakožto podnikatele
poskytujícího veřejně dostupnou službu elektronických komunikací vyřídit reklamaci ve lhůtě
stanovené zákonem. Tato lhůta byla v souzené věci žalobcem překročena více jak
pětinásobně, což rovněž znemožňuje přisvědčit tvrzení žalobce, že společenská nebezpečnost
jeho protiprávního jednání byla naprosto mizivá.
Není pravdou, že žalobce své pochybení napravil neprodleně poté, co zjistil, že
reklamace J. Z. nebyla vyřízena v plném rozsahu. Z obsahu spisového materiálu předloženého
soudu žalovaným vyplývá, že reklamace uplatněná J.Z. v dopise ze dne 16.5.2007 byla
žalovaným vyřízena teprve podáním ze dne 13.12.2007, přestože žalobci muselo být z
protokolu ze dne 10.9.2007 o nahlédnutí J. Z. do spisu ve věci řízení o námitce proti vyřízení
reklamace na vyúčtování ceny vedeného pod č.j.: 038742/2007-631Pap/F zřejmé, že
předmětná reklamace J. Z. nebyla dosud vyřízena. Uvedený protokol, v němž J. Z. výslovně
upozorňuje na to, že jeho reklamace služby GPRS, kterou uplatnil v dopise ze dne 16.5.2007,
dosud nebyla vyřízena, byl žalobci dle rozhodnutí správního orgánu I. stupně doručen dne
11.10.2007, nicméně žalobce k vyřízení této reklamace přistoupil až s odstupem dalších cca 2
měsíců. Za nápravu pochybení žalobce navíc není možné považovat skutečnost, že žalobce se
v prosinci 2007 J. Z. omluvil a vrátil mu neoprávněně účtovanou částku 10,- Kč. Konečný výsledek vyřízení reklamace nemění nic na tom, že zákonem stanovená lhůta pro vyřízení
reklamace nebyla žalobcem dodržena. Toto pochybení je nezvratné a dalším chováním
žalobce, spočívajícím v kladném vyřízení předmětné reklamace, již nemůže být zhojeno.
Soud nepřisvědčil ani žalobcovu tvrzení, že společenská nebezpečnost
sankcionovaného správního deliktu je mizivá, protože se vytýkaného protiprávního jednání
dopustil neúmyslně, pouze jednou, a že si na toto jednání pan Z. nestěžoval. Odpovědnost za
správní delikt uvedený v ust. § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích je
konstruována jako odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Odkaz žalobce, že se
vytýkaného jednání dopustil neúmyslně, tak není relevantní. I jednorázové neúmyslné jednání
může vést, a v projednávaném případě také vedlo, k ohrožení zájmu chráněného zákonem.
Tvrzení žalobce, že si J. Z. na jednání žalobce nestěžoval, nemá oporu ve spisovém materiálu.
Podle již zmíněného protokolu o nahlédnutí do spisu ze dne 10.9.2007 J. Z. výslovně
poukazoval na to, že reklamoval za období 20.3. – 19.4.2007 službu GPRS, reklamace mu
však nebyla dosud vyřízena. Z tohoto prohlášení je jasně patrný nesouhlas jmenovaného
s nevyřízením jeho reklamace týkající se služby GPRS.
Soud neshledal opodstatněnou ani námitku nepřiměřenosti výše uložené pokuty. Podle
§ 118 odst. 12 zákona o elektronických komunikacích činí maximální výše pokuty za tento
typ správního deliktu 5.000.000,- Kč. Správní orgán nicméně v souzené věci uložil žalobci
pokutu ve výši 10.000,- Kč, když jako polehčující okolnost zohlednil to, že se ze strany
žalobce jednalo o první případ porušení § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích
a že žalobce již svou chybu napravil (míněno reklamaci vyřídil) a reklamovanou částku vrátil.
Za daných okolností nelze pokutu, jejíž výše odpovídá 0,2 % horní hranice sankce, označit za
nepřiměřenou.
Zákon o elektronických komunikacích nestanoví jako důvod zániku odpovědnosti
pachatele za spáchaný správní delikt účinnou lítost. Žalobce se proto nemůže zprostit
odpovědnosti za spáchaný správní delikt poukazem na to, že reklamaci nakonec uznal, J. Z. se
omluvil a vrátil mu reklamovanou částku. Uvedené okolnosti mohl správní orgán zohlednit
toliko při určení výše pokuty, což také učinil.
Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že řízení o správním deliktu bylo
se žalobcem zahájeno v souladu se zákonem a správní orgán nikterak nepochybil ani při
uložení pokuty žalobci za prokázaný správní delikt spočívající v nevyřízení reklamace J. Z.
v zákonem stanovené lhůtě. V procesním postupu a rozhodování správních orgánů obou
stupňů nespatřuje soud nic šikanózního ani excesivního. Sankce v přiměřené výši, která byla
žalobci správním orgánem uložena, je jen důsledkem jeho protiprávního jednání a lze
očekávat, že jí bude dosaženo sledovaného cíle, tj. že povede žalobce v budoucnu k řádnému
plnění povinností, které mu v souvislosti s vyřizováním reklamací jeho zákazníků zákon
ukládá.
Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve
sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.
Poučení :
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou
týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské
náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103
odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat
označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být
stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho
zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
V Praze dne 29. května 2013
JUDr. Ivanka Havlíková v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Matznerová, DiS.
Zdroj: Rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 9 A 19/2010 - 49, dostupné zde. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.