USNESENÍ
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra
Krysla a soudkyň Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a Mgr. Miroslavy Kašpírkové v právní věci
žalobce: R.K., bytem…, zastoupeného JUDr. Lubošem Rábem, advokátem se sídlem
Radyňská 479/5, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, Škroupova 18,
Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2013, č. j.
RR/3893/12,
takto:
I.
Žaloba se odmítá.
II.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění :
Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni (dále též „krajský soud“)
domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje
(dále jen „žalovaný“), ze dne 17. 1. 2013, č. j. RR/3893/12, kterým bylo změněno usnesení
Městského úřadu Sušice, odboru výstavby a územního plánování (dále jen „stavební úřad“),
ze dne 16. 11. 2012, zn. 4261/12/VYS/Oud, tak, že se ve výrokové části text: „k provedení
úkonu podle § 129 odst. 3 stavebního zákona o dodatečné povolení stavby, neboť vypršela
doba dočasnosti předmětné stavby“ nahrazuje textem: „k provedení úkonu podle § 129 odst.
5 stavebního zákona – k podání žádosti o prodloužení doby užívání nebo o změnu v užívání na
původní využití stavby tj. garáže“. Tímto usnesením stavební úřad podle § 39 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), určil
žalobci lhůtu k provedení shora specifikovaného úkonu, a to do 20. 12. 2012. V odůvodnění
rozhodnutí žalovaný uvedl, že předmětná stavba „Dočasné stavební úpravy dvou stávajících
garáží na autodílnu – autoopravnu“ je od svého prvopočátku stavbou dočasnou, která byla
takto povolena (do 19. 6. 2012) i umožněn její provoz. Vzhledem k tomu, že v současné době
se jedná o stavbu nepovolenou, je nutno k ní takto přistupovat, a tedy stavební úřad po
oznámení zahájení řízení o odstranění stavby usnesením určil žalobci přiměřenou lhůtu
k provedení úkonu, neboť ji stavební zákon nestanoví a je toho zapotřebí. Tímto úkonem
mělo být podání žádosti o změnu v užívání podle podmínky stanovené ve stavebním povolení
(navrácení užívání do původního stavu, tj. garáže), popř. prodloužení užívání spočívajícím
v dalším provozování autodílny – autoopravny. Žalovaný dále uvedl, že pokud žalobce podá
předmětnou žádost, bude řízení o nařízení odstranění stavby přerušeno do doby vyřízení
žádosti; v případě nepodání žádosti bude nařízeno odstranění dočasně povolených stavebních
úprav.
Žalobce se v podané žalobě neztotožňuje s posouzením stavebního úřadu ani
žalovaného, že se v daném případě jedná o stavbu dočasnou. Žalobce se domnívá, že se jedná
o stavbu trvalou, což dokládá kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 4. 5. 1994,
sp. zn. Výst. 3361/94/330. V této souvislosti uvádí, že pro posouzení toho, zda jde o stavbu
trvalou či dočasnou je rozhodující právě toto kolaudační rozhodnutí, neboť na jeho podkladě
je možné stavbu užívat trvale či dočasně. Vydané stavební povolení zmiňované jak stavebním
úřadem, tak žalovaným, je nezbytné toliko k realizaci stavby, nemůže však nahradit
kolaudační rozhodnutí, které celý proces výstavby završuje a kterým se stanoví, zda je
konkrétní subjekt oprávněn trvale či dočasně zkolaudovanou stavbu užívat. Dle názoru
žalobce měl proto žalovaný napadené rozhodnutí stavebního úřadu zrušit a řízení o odstranění
předmětné stavby zastavit, neboť vydané usnesení stavebního úřadu je v rozporu s právními
předpisy, resp. v rozporu s výše zmíněným kolaudačním rozhodnutím.
Krajský soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může
ve věci jednat a mezi které se řadí i otázka přípustnosti podaného žalobního návrhu.
Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů
veřejné správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických
osob ve smyslu generální klauzule obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Současně však uvedené ustanovení připouští možnost, aby na základě výjimek výslovně
stanovených zákonem byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena. Jedná se o tzv.
kompetenční výluku upravenou v § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kdy jsou ze soudního přezkumu vyloučeny
mimo jiné úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem
[§ 70 písm. c) s. ř. s.]. Žaloba napadající rozhodnutí, které spadá pod kompetenční výluku,
je dle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná a soud ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítne.
Ačkoli soudní řád správní blíže nespecifikuje, co se rozumí pod pojmem „úkony
správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení“, soudní praxe (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 As 48/2008 - 23, dostupný na 5 A 48/99, publikované ve sbírce Soudní judikatura pod č. 664/2000) se ustálila na výkladu,
že se jedná o úkony, jimiž se správní orgán nedotkl přímo těch práv účastníka, která zakládá
hmotné právo.
Dle § 129 odst. 5 stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění dočasné stavby,
u které uplynula stanovená doba jejího trvání. Pokud vlastník stavby požádá o prodloužení
doby trvání stavby nebo o změnu v jejím užívání, stavební úřad řízení o odstranění stavby
přeruší a vede řízení o podané žádosti; na řízení se přiměřeně vztahuje ustanovení § 127.
Bude-li žádosti vyhověno, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví.
Podle § 39 odst. 1 správního řádu správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu
k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Otázka přiměřenosti lhůty
je věcí volného uvážení správního orgánu, které je limitováno zákonnými požadavky věty
druhé ustanovení § 39 odst. 1 správního řádu. Určením lhůty totiž nesmí být ohrožen účel
řízení ani porušena rovnost účastníků. Usnesení o určení lhůty se oznamuje pouze tomu,
komu je určena, popř. i tomu, jehož se jinak přímo dotýká.
V posuzovaném případě byla žalobci stavebním úřadem ve smyslu shora citovaného
ustanovení § 39 odst. 1 správního řádu určena lhůta k provedení konkrétního úkonu – podání
žádosti dle § 129 odst. 5 stavebního zákona, neboť stavební zákon ve znění účinném pro
projednávanou věc tuto lhůtu nestanovil a bylo toho zapotřebí. Napadené rozhodnutí tak dle
krajského soudu zasahuje toliko do práv žalobce daných pro vlastní vedení řízení. Jedná se
o úkon procesní, kterým byla sice žalobci určena konkrétní povinnost, avšak tento úkon sám
o sobě ještě nijak nezasahuje do hmotných práv žalobce.
Rozhodnutí, která teprve zasáhnou do právní sféry žalobce, bude (ad 1) až konečné
rozhodnutí vydané buď v řízení o odstranění stavby, v němž bude ověřováno naplnění
zákonných podmínek pro nařízení odstranění stavby; nebo bude-li žalobce reagovat
na předmětné usnesení stavebního úřadu, kterým mu byla stanovena lhůta k provedení úkonu,
a podá žádost ve smyslu § 129 odst. 5 stavebního zákona, bude tímto rozhodnutím (ad 2)
rozhodnutí vydané v řízení o prodloužení doby trvání stavby nebo o změnu v jejím užívání na
původní využití. I v tomto řízení bude nutno zkoumat, zda v případě žalobce byly dány
zákonné důvody pro zahájení a vedení tohoto řízení, tj. mimo jiné i to, zda byly dány zákonné
důvody pro podání žádosti ve smyslu § 129 odst. 5 stavebního zákona. Až v žalobách proti
takto vydaným rozhodnutím bude moci žalobce namítat veškeré své námitky uplatněné v nyní
podané žalobě, tj. i tvrzenou nezákonnost vydaného rozhodnutí o určení lhůty k provedení
úkonu s odůvodněním, že se v daném případě nejedná o stavbu dočasnou, ale o stavbu
trvalou. Posouzení zákonnosti takto vydaného usnesení tedy bude předmětem následného
meritorního přezkumu a právo žalobce na soudní ochranu bude takto dostatečně zajištěno.
S ohledem na výše uvedené tak krajský soud uzavírá, že v daném případě žaloba
směřuje proti rozhodnutí, kterým se toliko upravuje vedení řízení a které je z tohoto důvodu
vyloučeno ze soudního přezkumu dle § 70 písm. c) s. ř. s. Takto podaná žaloba je tedy ve
smyslu § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná, a krajský soud ji proto podle § 46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 3, věta prvá,
s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba
odmítnuta.
Poučení : Proti tomuto usnesení lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační
stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta
je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1, § 102,
§ 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).
V Plzni dne 26. dubna 2013
Mgr. Alexandr Krysl,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová
