7 A 49/2011 - 72 - Odpady: souhlas k provozování mobilní recyklační linky

23. 04. 2014, Městský soud v Praze

Možnosti
Typ řízení: Správní

Právní věta

Rozhodnutí krajského úřadu, kterým byl podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, žalobci udělen souhlas k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů a též souhlas s provozním řádem tohoto zařízení, neopravňuje žalobce k provozování jiného (stacionárního) zařízení, do kterého svou mobilní recyklační linku následně umístil.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.04.2014, čj. 7 A 49/2011 - 72)

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: SETRA, spol. s.r.o., se sídlem Brno, Zvonařka 16, zast. JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Brno, Příkop 2a, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.1.2011, č.j. 3004/560/10 108196/ENV/10 OH/45/2010 takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 22.10.2010 č.j. ČIŽP/47/OOH/SR01/1005078.005/10/BJJ (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Brno, oddělení odpadového hospodářství (dále jen „ČIŽP“ nebo ,,inspekce“) jako příslušný orgán veřejné správy v oblasti odpadového hospodářství uložila žalobci podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) pokutu ve výši 125.000,- Kč za porušení povinnosti stanovené v § 12 odst. 2 zákona o odpadech, tj. povinnosti nakládat s odpady podle tohoto zákona pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena, pokud není stanoveno jinak. Žalobce dle zjištění inspekce zachyceného v protokolu o kontrolním zjištění ze dne 30.3.2010 a dle místního šetření provedeného dne 17.3.2010, jehož výsledek je zachycen v Zápise o kontrolním zjištění, bylo v provozovně „Recyklace stavebních sutí Oblekovice” v k. ú. Oblekovice města Znojma žalobcem provozováno zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů bez souhlasu příslušného krajského úřadu. Do zařízení bylo v roce 2009 přijato a využito celkem 8465,15 tuny odpadu a v období od 1.1.2010 do konce února 2010 celkem 617,5 tuny odpadu. Přijaté odpady byly dle vyhlášky č. 381/2001 Sb., Katalog odpadů, ve znění pozdějších předpisů ze skupiny č. 17 - stavební a demoliční odpady zařazené do kategorie „ostatní” odpad.

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání, které žalobce podal proti shora uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu zjistil následující skutkový a právní stav věci: Inspekce provedla dne 17.3.2010 místní šetření v provozovně žalobce označené jako „Recyklace stavebních sutí Oblekovice", ze kterého byl sepsán zápis z inspekčního šetření. Za účelem projednání výsledků místního šetření a provedení kontroly vyžádaných dokladů následovala kontrola v kanceláři inspekce dne 30.3.2010, o jejímž výsledku byl sepsán Protokol o kontrolním zjištění. Jednatel žalobce, který se kontroly zúčastnil, odmítl protokol převzít, a proto byl protokol následně doručen do datové schránky žalobce (dne 1.4.2010). Dopisem ze dne 6.4.2010 zaslal žalobce námitky směřující proti Protokolu o kontrolním zjištění ze dne 30.3.2010, současně byly zaslány i některé doklady vyžádané inspekcí. K námitkám vydala inspekce dne 24.5.2010 rozhodnutí č.j. ČIŽP/47/OOH/1005078.004/10/BJJ, dle kterého ředitel Oblastního inspektorátu Brno námitkám nevyhověl (důvody jsou v rozhodnutí uvedeny). Z výsledků inspekčních šetření ve dnech 17.3. a 30.3.2010 a kontroly předložených dokladů je zřejmé, že žalobce v roce 2009 a části roku 2010 (do konce února 2010) provozoval zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů označené jako ,Recyklace stavebních sutí Oblekovice" v k.ú. Oblekovice města Znojma bez souhlasu uděleného příslušným krajským úřadem, jak požaduje ust. § 14 odst. 1 zákona o odpadech.

Inspekce ještě před oznámením zahájení správního řízení požádala dopisem ze dne 2.7.2010 Krajský úřad Jihomoravského kraje o informaci, jak postupuje řízení ve věci udělení souhlasu k provozování dotčeného zařízení. Dne 15.7.2010 obdržela od krajského úřadu odpověď, ze které vyplývá, že žalobci byl souhlas k provozování kontrolovaného zařízení udělen dne 7.6.2010, č.j. JMK 52860/2010, rozhodnutí nabylo právní moci 1.7.2010.

Dopisem ze dne 16.8.2010, č.j. ČIŽP/47/OOH/SR01/1005078.001/10/BJJ inspekce oznámila zahájení správního řízení a současně usnesením stanovila lhůtu deset dnů pro vyjádření se k podkladům řízení před vydáním rozhodnutí. Jak oznámení, tak usnesení bylo zasláno JUDr. Janu Svobodovi, advokátovi, a to na základě plné moci ze dne 25.5.2009, kterou inspekce vyhodnotila jako generální. JUDr. Svoboda uvedené dokumenty převzal dne 30.8.2010 a dne 8.9.2010 doručil inspekci podání k oznámení zahájení správního řízení s usnesením o lhůtě, v němž namítl, že s ohledem na ust. § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu nepovažuje uvedenou plnou moc za generální a doručené oznámení o zahájení správního řízení vč. usnesení vrátil inspekci s tím, aby je zaslala žalobci. Z uvedeného důvodu inspekce vyhotovila nové oznámení o zahájení správního řízení č.j. ČIŽP/47/OOH/SRO1/ 1005078.003/1O/BJJ ze dne 20.9.2010 a nové usnesení o stanovení lhůty ze dne 20.9.2010 a obě tyto písemnosti doručila do datové schránky žalobce dne 24.9.2010. K zahájenému správnímu řízení se žalobce vyjádřil dopisem ze dne 1.10.2010, doručeným inspekci dne 4.10.2010. Ve vyjádření uvedl, že nesouhlasí s tím, že by se měl dopustit porušení zákona o odpadech, neboť vlastní souhlas k provozování zařízení - „Mobilní recyklační linka na zpracování stavebních a demoličních odpadů“ udělený rozhodnutím KÚ JMK ze dne 17.9.2009, č.j. JMK 79273/2009, kterým byl současně schválen provozní řád zařízení. Namítl, že zákon o odpadech nerozlišuje mezi stacionárními a mobilními zařízeními, ale hovoří pouze o zařízeních k využívání odpadů, dále pak rozvíjel svůj názor na postup správních orgánů, jejich výklad zákona a praxi v udělování souhlasů k provozování zařízení k nakládání s odpady. Dle názoru žalobce není shromážděný podkladový materiál dostatečný k prokázání skutkové podstaty správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech.

Následně vydala inspekce rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 125 000,- Kč, proti kterému podal žalobce odvolání. V odvolání vyslovil názor, že rozhodnutí inspekce neobsahuje všechny náležitosti stanovené správním řádem, což jej činí nepřesvědčivým a nezákonným. Jeho odůvodnění je dle žalobce v rozporu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v něm není uvedeno, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníka řízení ze dne 6.4.2010. Žalobce se nemůže spokojit s konstatováním, že správní orgán o těchto námitkách rozhodl dne 24.5.2010 rozhodnutím č.j. ČIŽP/47/OOH/1005078.004/1 O/BJJ tak, že námitky byly zamítnuty. Nesouhlasí s názorem, že rozhodnutí KÚ Jihomoravského kraje ze dne 17.9.2010, č.j. JMK 79273/2009, sp. zn. S- JMK 79273/2009/OŽP/Nv, kterým mu byl dán souhlas k provozování „Mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů“ a současně schválen provozní řád tohoto zařízení, není dostatečným dokladem pro to, aby podle něho mohl provozovat zařízení k využívání odpadů v Oblekovicích. Toto je dle žalobce v rozporu s právními předpisy, neboť zákon nerozlišuje mezi stacionárními a mobilními zařízeními. Dále se žalobce v odvolání zabývá úvahou, zda je správné, aby souhlas dle ust. § 14 odst. l zákona o odpadech byl požadován v jednotlivých krajích, přestože v zákoně není vymezena regionální působnost. Co se týká výše pokuty, má žalobce za to, že správní orgán nevyhodnotil jednotlivá kritéria pro určení její výše ve vzájemných souvislostech, např. 8.465,15 tun odpadu není nijak velké množství, nedostatečně byla promítnuta do výše pokuty skutečnost, že se jednalo o odpady ostatní, jedná se o první případ, kdy jednání žalobce je považováno za porušení povinností dle zákona o odpadech, a nedošlo k porušení životního prostředí. Z odůvodnění rozhodnutí inspekce není zřejmé, zda uložená pokuta je v souladu s veřejným zájmem a zda koresponduje požadavku správního řádu, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že po přezkoumání rozhodnutí dospěl k závěru, že inspekce při rozhodování vycházela ze spolehlivě zjištěného stavu věci a její závěry jsou adekvátní závažnosti protiprávního jednání, kterého se žalobce dopustil. Následně se žalovaný vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami. K námitce vytýkající inspekci porušení § 68 odst. 3 správního řádu uvedl, že správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí své úvahy rozvedl dostatečným způsobem. Z odůvodnění je zcela zřejmé, jaká zjištění správní orgán I. stupně učinil a jaké jednání považuje za naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Hlavním základem odůvodnění jsou vlastní důvody, proč správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozhodnutí. Tyto důvody jsou v odůvodnění dostatečně přesvědčivé a vychází z provedeného dokazování. Žalobce sice vytýká odůvodnění rozhodnutí nedostatky dle správního řádu, avšak jeho výtky jsou obecného charakteru, neboť žádné konkrétní námitky neuvádí. Žalobcův názor, že pokud vlastní souhlas vydaný příslušným krajským úřadem k provozování „Mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů“ a schválený provozní řád tohoto zařízení, může na základě tohoto souhlasu provozovat i zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů „Recyklace stavební suti Oblekovice“, je dle žalovaného ve vztahu k podmínkám uvedeným v zákoně o odpadech irelevantní. Při nakládání s odpady je třeba dbát na dodržování povinností daných zákonem o odpadech. Podle tohoto zákona každý, kdo nakládá s odpady, musí jednat tak, aby tato činnost byla v souladu s tímto zákonem a dalšími právními předpisy v oblasti nakládání s odpady. Zákon o odpadech ustanovením § 12 odst. 2 stanoví obecnou povinnost, že s odpady lze podle tohoto zákona nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady určena. Zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů je možné provozovat jen na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým se uděluje souhlas k provozování zařízení a s jeho provozním řádem, což vyplývá z § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Podle ust. § 78 odst. 2 zákona o odpadech krajský úřad uděluje souhlas k provozování zařízení a jeho udělení může vázat na podmínky. Podle odst. 6 stejného ustanovení je k rozhodování podle odst. 2 místně příslušný krajský úřad, v jehož obvodu je provozováno zařízení nebo činnost. Zákon sice nerozděluje zařízení na stacionární a mobilní, ale dává možnost krajským úřadům stanovit podmínky k provozování zařízení a tím i upřesnit, o jaké zařízení se jedná. Je nereálné, aby provozovatel zařízení, který má vydaný souhlas k jeho provozování, na jedno povolení - souhlas provozoval několik různých zařízení, neboť každé zařízení je jiné a pro každé je třeba stanovit jiné podmínky k provozu a zpracovat samostatný provozní řád. Pokud tedy žalobce vlastnil souhlas k provozování mobilního zařízení (rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17.9.2010, č.j. JMK 79273/2009, sp. zn. S- JMK 79273/2009 OŽP/Nv), nemohl se domnívat, že tento souhlas se bude vztahovat i na zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů v Oblekovicích. Důkazem toho je i skutečnost, že KÚ JMK (po splnění určitých podmínek) udělil žalobci rozhodnutím ze dne 7.6.2010, č.j. JMK 52860/2010, sp. zn. S-JMK 52860/2010 OŽP/Nv samostatný souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů, způsob využívání R12, R13, R5, s názvem „Recyklační linka na zpracování stavebních a demoličních odpadů, provoz Znojmo-Oblekovice.“

Dle názoru žalovaného je z výše uvedeného zřejmé, že žalobce povinnost uvedenou v § 12 odst. 2 zákona o odpadech prokazatelně neplnil. Porušením této povinnosti se dopustil správního deliktu dle ust. § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech. Za takový správní delikt uloží inspekce pokutu do výše 50 000 000,- Kč. Správní orgán uložil v daném případě pokutu ve výši 125 000,- Kč. Při jejím stanovení vycházel ze skutečnosti, že předmětné zařízení bylo provozováno bez souhlasu po delší dobu (v r. 2009 a část r. 2010), v zařízení bylo nakládáno s větším množstvím odpadů (v r. 2009 to bylo 8465,15 tun a v r. 2010 to bylo 617,5 tun). Tvrzení žalobce, že se jedná o první případ porušení zákona, se nezakládá na pravdě, protože žalobce již několikrát obdržel od inspekce pokutu za porušení povinností daných tímto zákonem, i když je faktem, že se uložené pokuty nevztahovaly na předmětné zařízení. Na druhou stranu inspekce uvážila skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, a to, že se jednalo o odpady kategorie ostatní a že v době vydání napadeného rozhodnutí žalobce měl již souhlas k provozování zařízení, udělený rozhodnutím krajského úřadu dne 7.6.2010, č.j. JMK 52860/2010 (rozhodnutí nabylo právní moci dne 1.7.2010). Dle názoru odvolacího orgánu je takto vyměřená pokuta zcela adekvátní porušení povinnosti dané zákonem o odpadech a je srovnatelná se skutkově stejnými či podobnými případy řešenými inspekcí. Žalovaný závěrem uvedl, že pokud provozovatel zařízení k nakládání s odpady provozuje toto zařízení v rozporu se zákonem o odpadech (v daném případě neměl souhlas k provozování zařízení udělený příslušným krajským úřadem podle ust. § 14 odst. 1 zákona o odpadech), dochází vždy k možnosti poškození životního prostředí, a to ze samé podstaty věci. Účelem uděleného souhlasu a současně schváleného provozního řádu je vymezit podmínky pro provoz zařízení k nakládání s odpady tak, aby možnost poškození životního prostředí byla co nejvíce minimalizována. Každé porušení zákonné povinnosti zvyšuje pravděpodobnost, že dojde k poškození životního prostředí, a tedy znamená ohrožení životního prostředí. Ohrožení životního prostředí ze žalobce spočívá právě v jednání v rozporu s právními předpisy. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí, popř. jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Poté, co v žalobě popsal průběh správního řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, namítl, že mu bylo napadené rozhodnutí doručeno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb v listinné podobě, a proto mělo mít náležitosti podle § 69 odst. 1 spr. ř., přičemž nebyl dán žádný důvod pro to, aby mělo formu používanou v případě jeho doručování v elektronické podobě a následném převedení do podoby listinné. Napadené rozhodnutí není nikým podepsáno ani neobsahuje otisk úředního razítka, přičemž tuto vadu nemůže překlenout list papíru s ověřovací doložkou o konverzi do dokumentu v listinné podobě připojený před první stranu napadeného rozhodnutí. Navíc je-li k dokumentu připojována ověřovací doložka, tato doložka musí být umístěna až za poslední stránku ověřovaného dokumentu, aby bylo zřejmé, co vlastně bylo předmětem ověření a musí být s listinou spojena pevnou uzávěrou, která musí být přelepena a opatřena razítkem ověřujícího orgánu, aby nemohlo dojít k oddělení jednotlivých listů. Nesplňuje-li napadené rozhodnutí požadavky kladené na něho právními předpisy v popsaném směru, pak trpí jinými vadami, pro něž je nelze považovat za rozhodnutí vydané správním orgánem a jako takové je nicotné. Kromě toho ověřovací doložka konverze do dokumentu v listinné podobě připojená před první stranu napadeného rozhodnutí nesplňuje náležitosti podle ust. § 25 odst. 2 písm. f), g) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, jelikož v ní chybí údaj o tom, zda byl vstup podepsán platným uznávaným elektronickým podpisem nebo označen platnou uznávanou elektronickou značkou, číslo kvalifikovaného certifikátu, na němž je uznávaný elektronický podpis založen, nebo číslo kvalifikovaného systémového certifikátu, na němž je uznávaná elektronická značka založena, a obchodní firma akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb, který kvalifikovaný certifikát nebo kvalifikovaný systémový certifikát vydal a dále v doložce chybí datum a čas uvedené v kvalifikovaném časovém razítku, číslo kvalifikovaného časového razítka a obchodní firma akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb, který kvalifikované časové razítko vydal, byl-li vstup kvalifikovaným časovým razítkem opatřen. Navíc tato doložka obsahuje údaj o tom, že tento dokument vznikl konverzí do listinné podoby podle § 69a zákona č. 190/2009 Sb., avšak citovaný § 69a zákon č. 190/2009 Sb., neobsahuje. Tento paragraf obsahuje zákon o archivnictví a spisové službě, avšak § 69a zákona o archivnictví a spisové službě na daný případ vůbec nedopadá, jelikož se týká archivace dokumentů v digitální podobě, nikoli provádění autorizované konverze dokumentů, kterýmžto úkonem se ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 300/2008 Sb., rozumí úplné převedení dokumentu obsaženého v datové zprávě do dokumentu v listinné podobě a ověření shody obsahu těchto dokumentů a připojení ověřovací doložky.

K formální stránce napadeného rozhodnutí žalobce dále namítl, že na první straně napadeného rozhodnutí je v pravém horním rohu drobný křížek a pod ním hůře čitelný drobným písmem napsaný text, z něhož je čitelný pouze text „neplatný podpis" a ostatní je překryto tmavě šedým křížkem, a tudíž nečitelné. Z toho žalobce dovozuje, že napadené rozhodnutí ve formě datové zprávy nebylo podepsáno platným elektronickým podpisem, a proto jako takové nemůže být považováno za rozhodnutí správního orgánu. Podle ust. § 19 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb. dokumenty orgánů veřejné moci doručované prostřednictvím datové schránky mají formu datové zprávy. Podle ust. § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu se datovou zprávou rozumí elektronická data, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a uchovávat na záznamových médiích, používaných při zpracování a přenosu dat elektronickou formou, přičemž podle ust. § 3 odst. 1 první věta zákona č. 227/2000 Sb., je datová zpráva podepsána, pokud je opatřena elektronickým podpisem. Pokud napadené rozhodnutí nesplňuje uvedené zákonné požadavky, nejedná se o rozhodnutí a takový akt je nutno prohlásit za nicotný. Žalobce dále konstatoval, že pro rozhodování ČIŽP i žalovaného v rámci výkonu státní správy v oblasti odpadového hospodářství platí ustanovení správního řádu, a proto měly oba tyto správní orgány postupovat v souladu s ním, což však neučinily. Žalovaný v dané věci rozhodl v rozporu s § 89 odst. 2 spr. ř., jelikož nepřezkoumal soulad rozhodnutí ČIŽP a řízení jeho vydání předcházejícího s právními předpisy. Pokud by tak učinil, nepochybně by mu neuniklo, že ČIŽP vydala dvě oznámení o zahájení téhož správního řízení. První oznámení ze dne 16.08.2010 o zahájení správního řízení ČIŽP chybně doručila JUDr. Janu Svobodovi, jenž však neměl ve spisu založenou žádnou plnou moc k zastupování žalobce v tomto řízení, přičemž plnou moc ze dne 25.5.2009 nelze považovat za generální plnou moc podle ust. § 33 odst. 2 písm. c) spr. ř. Namísto toho, aby inspekce totéž oznámení z 16.08.2010 následně doručila přímo žalobci, vydala druhé oznámení o zahájení správního řízení ze dne 20.09.2010, které následně doručila přímo žalobci. Takový postup považuje žalobce za nezákonný, jelikož není možné jedno a totéž správní řízení zahajovat vícero úkony a tyto střídavě doručovat domnělým účastníkům řízení. Vydání druhého oznámení nemá oporu ve správním řádu a je tedy nezákonné, přičemž na jeho základě proběhlo celé správní řízení o uložení pokuty, které musí být s ohledem na uvedené také nezákonným. Těmito skutečnostmi se měl žalovaný zabývat z úřední povinnosti, jelikož se jedná o porušení procesních předpisů.

Dále žalobce namítl, že v záhlaví rozhodnutí ČIŽP není uvedeno ustanovení právního předpisu, na jehož základě byla určena místní příslušnost rozhodujícího orgánu a není zde uvedeno ustanovení správního řádu, podle něhož byla žalobci uložena pokuta, přičemž obecný poukaz na uložení pokuty v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád nemůže obstát, jelikož v rozhodnutích správních orgánů mají být uvedena přesně konkrétní ustanovení právních předpisů, podle kterých je správními orgány postupováno a rozhodováno. Rovněž tento nedostatek rozhodnutí ČIŽP ponechal žalovaný stranou své pozornosti, ačkoli jde o vady rozhodnutí, kterými se má zabývat z moci úřední. Žalobce v námitkách ze dne 6.4.2010 poukázal na skutečnost, že má vydané souhlasy k provozování zařízení k nakládání s odpady v jiných částech Jihomoravského kraje, kteroužto skutečnost si mohla ČIŽP ověřit z úředních evidencí, nicméně na tento důkazní návrh nebylo ČIŽP nijak reagováno, když v rozhodnutí ČIŽP není ani vysvětleno, proč tento důkazní návrh nebyl ČIŽP proveden.

Při zkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí ČIŽP se žalovaný řádně nezabýval obsahem tohoto rozhodnutí, jehož odůvodnění je v rozporu s ust. § 68 odst. 3 spr. ř. V odůvodnění rozhodnutí ČIŽP nejsou výslovně uvedeny podklady pro vydání rozhodnutí. Chybí v něm uvedení jednotlivých námitek, které žalobce vznesl proti protokolu o kontrolním zjištění ze dne 30.3.2010 ve svém podání ze dne 6.4.2010, stejně jako chybí uvedení toho, jak se ČIŽP s jeho námitkami vypořádala. Podle názoru žalobce vyhověním požadavku ust. § 68 odst. 3 spr. ř. není prosté konstatování, že o těchto námitkách bylo rozhodnuto dne 24.5.2010 rozhodnutím č.j. ČIŽP/47/OOH/1005078.004/10/BJJ tak, že tyto námitky byly zamítnuty. V odůvodnění rozhodnutí ČIŽP chybí uvedení skutkových závěrů, které mají vyplývat z listin obsažených ve spisu, stejně jako absentuje uvedení úvah, kterými se ČIŽP řídila při hodnocení jednotlivých podkladů pro vydání rozhodnutí. Rozhodnutí neobsahuje uvedení úvah, kterými se ČIŽP řídila při výkladu aplikovaných ustanovení příslušných právních předpisů. Nelze se spokojit s tím, že správní orgán v rozhodnutí zmiňuje obsah listin ve spisu, který ho k vydání rozhodnutí vedl, aniž by náležitě uvedl, jaké konkrétní závěry z jakých konkrétních podkladů vyvozuje. Bez označení konkrétních podkladů, z nichž správní orgán při rozhodování vycházel, není možné následně ověřit, zda správním orgánem vyvozená skutková zjištění mají oporu v příslušných podkladech či nikoli, a proto je takové rozhodnutí nepřesvědčivé a nezákonné. Rozhodnutí ČIŽP je vzhledem k výše uvedenému nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné a žalovaný nedostál své přezkumné povinnosti uložené mu v ust. § 89 odst. 2 spr. ř., jelikož nezkoumal soulad rozhodnutí ČIŽP a řízení jeho vydání předcházející s právními předpisy, ač byl povinen tak učinit.

Dle mínění žalobce působí podivně postup ČIŽP v rámci vedeného řízení, kdy inspekce v rozhodnutí ze dne 24.05.2010 č.j. ČIŽP/47/OOH/1005078.004/10/8JJ na jednu stranu konstatuje, že nehodnotí stav dokladování kvality přejímaných odpadů, jelikož zařízení nemá potřebný souhlas k nakládání s odpady, na druhou stranu však od žalobce vyžaduje souhrnné hlášení o množství přijímaných odpadů, aby mu na jeho základě mohla uložit sankci. Žalobce dále namítl, že i rozhodnutí žalovaného jako odvolacího orgánu musí korespondovat ust. § 68 spr. ř. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však rovněž neobsahuje uvedení jednotlivých podkladů, které měl žalovaný k dispozici pro své rozhodování. Podle názoru žalobce nepostačuje konstatování, že žalovaný ze spisového materiálu zjistil skutkový a právní stav věci popsaný v odvoláním napadeném rozhodnutí a přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí ČIŽP, jelikož není zřejmé, co konkrétně bylo žalovanému předloženo. Navíc podstatnou část „svých závěrů" o skutkovém a právním stavu věci žalovaný přebírá z rozhodnutí ČIŽP, s čímž nelze souhlasit, jelikož žalovaný si má na základě příslušných podkladů sám učinit skutkové a právní závěry a tyto následně porovnat se závěry uvedenými v odvoláním napadeném rozhodnutí, což se v daném případě nestalo. Dále žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl úvahy, kterými se řídil při hodnocení podkladů, jaké důkazy využil a jak je vyhodnotil pro své rozhodnutí a která konkrétní skutková zjištění a proč odůvodňují použití jím zvolených ustanovení právních předpisů při jejich aplikaci na daný případ. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dále absentují informace o tom, jak se žalovaný vypořádal s návrhy a námitkami žalobce uplatněnými v odvolání. Žalobce též namítl, že ze spisového materiálu není zřejmé, jakým způsobem bylo ČIŽP i žalovaným provedeno dokazování. Vzhledem k tomu, že obsah spisu tvoří toliko listiny, měl být o provedení důkazů těmito listinami oběma správními orgány podle ust. § 53 odst. 6 spr. ř. minimálně učiněn záznam do spisu. V ust. § 18 odst. 1 spr. ř. se hovoří o tom, že o provedení důkazu listinou se sepisuje protokol. Na danou problematiku existují dva názory, kdy podle jednoho názoru se § 18 odst. 1 spr. ř. použije pouze při úkonech, při kterých dochází ke styku s účastníky řízení (potom se také sepisuje protokol), zatímco v ostatních případech, kdy ke styku s účastníky řízení nedochází, se učiní „pouze" záznam do spisu, pro který nejsou předepsány žádné formální náležitosti. Podle druhého názoru je však nutno chápat dikci ust. § 53 odst. 6 spr. ř. jako nepřesnost zákonodárce a musí být sepsán protokol vždy. Ať tak či tak, ve spisu musí být o provedení důkazu listinou buď proveden záznam, nebo sepsán protokol, což se však v daném případě nestalo. Žalobce nesouhlasí s tím, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Podle jeho názoru by měly být v rozhodnutí ČIŽP uvedeny podklady pro jeho vydání (viz výše), kdy pouhý poukaz na podklady by bylo možné akceptovat (podle názoru žalovaného stačí na podklady odkázat), pokud by bylo současně vysvětleno, jaké závěry jsou z toho kterého podkladu ČIŽP vyvozovány, což však v daném případě neplatí, a proto takový postup není možné akceptovat. Žalobce se ohrazuje proti závěru žalovaného obsaženému v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že by jeho výtky vůči rozhodnutí ČIŽP měly být obecného charakteru. Chybí-li v odůvodnění rozhodnutí jeho podstatné náležitosti, pak se nedá na tyto nedostatky poukázat jiným způsobem než zkonstatováním toho, co by v odůvodnění obsaženo být mělo a uvedením toho, že to tam není. Navíc v dalším textu odvolání žalobce své námitky podrobně rozvedl. Žalobce má za to, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí náležitě nevypořádal s jeho námitkou, že ČIŽP ve svém rozhodnutí měla uvést, jak se vypořádala s námitkami žalobce ze dne 06.04.2010. Dle mínění žalobce nestačí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí v rámci konstatování právního a skutkového stavu věci zmínil, že „k námitkám vydala inspekce dne 24.5.2010 rozhodnutí č.j. ČIŽP/47/OOH/1005078.004/10/BJJ, dle kterého ředitel Oblastního inspektorátu Brno námitkám nevyhověl (důvody jsou v rozhodnutí uvedeny)", jelikož žalovaný měl v napadeném rozhodnutí zhodnotit, zda žalobcem vytýkaný postup ČIŽP ve vztahu k vypořádání se s jeho námitkami ze dne 6.4.2010 byl správný či nikoli, což však neučinil.

S námitkou žalobce, že v zákoně o odpadech nemá oporu postup správních orgánů, jež vyžadují a vydávají souhlasy k provozování zařízení k využívání odpadů s omezením na jednotlivé kraje, ačkoli v zákoně není vymezena regionální působnost, se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal. Podle názoru žalobce není správný výklad ČIŽP a potažmo i žalovaného týkající se nutnosti disponovat souhlasem příslušného krajského úřadu k provozování zařízení v Oblekovicích včetně schválení provozního řádu, kterýžto souhlas není podle názoru rozhodujících správních orgánů nahrazen souhlasem vydaným žalobci pro mobilní recyklační linku na zpracování stavebních a demoličních odpadů s působností pro Jihomoravský kraj (rozhodnutím KÚ JMK ze dne 17.09.2009 čj. JMK 79273/2009, sp. zn. S-JMK 79273/2009 OŽP/Nv).Poukazuje-li žalovaný na to, že tyto žalobcovy námitky jsou irelevantní ve vztahu k podmínkám uvedeným v zákoně o odpadech s tím, že uvádí výčet ustanovení zákona o odpadech včetně jejich dikce, z nichž však nelze jednoznačně dovodit argumenty ve prospěch názoru žalovaného, nelze tento jeho výklad považovat za přesvědčivý. Je pravdou, že podle ust. § 12 odst. 2 zákona o odpadech lze s odpady nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady určena, přičemž dle ust. §14 odst. 1 zákona o odpadech zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem, nicméně z těchto ustanovení nevyplývá, že by souhlas vydaný krajským úřadem žalobci pro mobilní zařízení neplatil současně také pro zařízení v Oblekovicích, je-li v tomto zařízení mobilní zařízení používáno. Mobilní zařízení má totiž dle rozhodnutí KÚ JMK ze dne 17.09.2009 čj. JMK 79273/2009, sp. zn. S-JMK 79273/2009 OŽP/Nv bodu 1) vymezenou místní platnost na celé území Jihomoravského kraje, přičemž Oblekovice u Znojma nepochybně do této oblasti spadají. Skutečnost, že se mobilní zařízení žalobce nacházelo v provozovně v Oblekovicích, je doložena zjištěním ČIŽP dne 17.03.2010, kdy v zápise z místního šetření ze dne 17.03.2010 je uvedeno, že u hromad sutí stojí třídící linka. Toto zařízení je součástí mobilního zařízení, k němuž má žalobce vydaný potřebný souhlas (viz bod 3 provozního řádu mobilního zařízení, který obsahuje stručný popis zařízení – technické vybavení - technologie, kdy mezi jednotlivými složkami mobilního zařízení je uveden třídič stavebních sutí - typ HARTL). Také pro mobilní zařízení je zpracován a schválen jeho provozní řád, a proto otázky ochrany životního prostředí jsou dostatečně ošetřeny. Skutečnost, že žalobce požádal o vydání souhlasu k provozování zařízení v Oblekovicích s názvem Recyklační linka na zpracování stavebních a demoličních odpadů, provoz Znojmo - Oblekovice, byla vyvolána provozní realitou, kdy tento souhlas si žalobce opatřil pro případy, kdy mobilní zařízení, na které souhlas má, bude potřebovat umístit do jiné svojí provozovny v rámci Jihomoravského kraje, a tímto přemístěním mobilního zařízení by se provozovna v Oblekovicích ocitla bez příslušného souhlasu. V žádném případě z toho nelze dovozovat, že by tímto postupem žalobce sám připustil, že jeho názor o tom, že k provozování zařízení v Oblekovicích postačuje souhlas pro mobilní zařízení, byl nesprávný, jak to dovozuje žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalobce se naopak na základě rozhodnutí KÚ JMK ze dne 17.09.2009 čj. JMK 79273/2009 bodu 5), v němž je uvedeno: „evidence odpadů přijatých do zařízení bude vedena v souladu s platnou legislativou a vykazována příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působnosti podle místa nasazení zařízení“, domníval, že souhlas k provozování mobilního zařízení se vztahuje také na zařízení v Oblekovicích. Má-li totiž být také v souvislosti s provozem mobilního zařízení vedena evidence odpadů, pak není prakticky žádný rozdíl mezi stacionárním a mobilním zařízením k nakládání s odpady z hlediska uložených povinností ve vztahu k ochraně životního prostředí a vyžadování souhlasu pro každé zařízení zvlášť je nelogické a nemá oporu v zákoně o odpadech.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou dle žalobce uvedeny a náležitě zhodnoceny skutečnosti, jež vzal žalovaný v potaz při přezkoumávání výše uložené pokuty, a proto je v této části jeho rozhodnutí nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Nemůže obstát pouhé shrnutí údajů, jež při ukládání pokuty zohlednila ČIŽP, aniž by žalovaný vysvětlil, zda hodnocení jednotlivých hledisek ze strany ČIŽP považuje za správné a z jakých důvodů. Žalovaný se nijak nevypořádal s námitkou žalobce, že kritéria, která při ukládání sankce zohlednila ČIŽP, nebyla ČIŽP hodnocena přiléhavě a ve vzájemných souvislostech, když množství odpadů v rozsahu 8.465,15 tun v roce 2009 není podle názoru žalobce nijak horentní. Rovněž námitky, že do výše sankce ČIŽP nedostatečně promítla skutečnost, že se jednalo o odpad kategorie „ostatní" a že se žalobce při nakládání s těmito odpady nedopustil žádného jednání, které by bylo v rozporu se zákonem o odpadech (sama ČIŽP konstatovala v zápise z inspekčního šetření ze dne 17.3.2010, že nebyla na povrchu hromad zjištěna příměs jiných odpadů a nebyly zjištěny vizuální známky znečištění škodlivinami), ponechal žalovaný stranou své pozornosti a nijak se k nim nevyjádřil.

Závěr žalovaného o adekvátnosti uložené sankce není podložen relevantním zhodnocením všech zákonných požadavků předepsaných zákonem o odpadech při ukládání sankcí. Takové odůvodnění výše pokuty je dle mínění žalobce zcela nedostatečné a nemůže obstát, jelikož není v souladu s § 68 odst. 3 spr. ř. Při ukládání sankcí je totiž správnímu orgánu dán prostor pro správní uvážení, aby do příslušné sankce a její výše co nejcitlivěji a co nejpřiléhavěji konkrétnímu případu promítl všechna hlediska stanovená mu v daném případě zákonem o odpadech v ust. § 67 odst. 2, čímž má být zajištěna právní jistota účastníka správního řízení, přesvědčivost a přezkoumatelnost daného rozhodnutí a má být zabráněno projevům libovůle a šikanóznímu výkonu státní správy správními orgány. Z odůvodnění výše sankce tedy musí být zřejmé, jak se konkrétní hlediska uvedená v zákoně promítla do výše uložené pokuty, což však není případ napadeného rozhodnutí. Z něj totiž není zřejmé, zda se žalovaný při přezkoumávání výše sankce vůbec zabýval hledisky dle ust. § 67 odst. 2 zákona o odpadech, kdy chybí i výslovný odkaz na toto ustanovení zákona o odpadech. Žalovaný se tedy k otázce výše pokuty v odůvodnění svého rozhodnutí zákonem požadovaným způsobem nevyjádřil, přestože odvolací námitky žalobce směřovaly i do výše uložené sankce. Napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné, protože důvody, jimiž se žalovaný řídil při rozhodnutí o výši pokuty, chybějí.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dle žalobce rovněž není zřejmé, zda a jakým způsobem žalovaný ověřil jeho námitku, jíž se domáhal přezkoumání toho, zda přijaté opatření v podobě uložené pokuty je v souladu s veřejným zájmem a zda koresponduje požadavku správního řádu, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaný se omezil na pouhé konstatování, že žalobci vyměřená pokuta je srovnatelná se skutkově stejnými či podobnými případy řešenými ČIŽP, což žalobce považuje za nedostatečné.

K výši uložené pokuty žalobce dále namítl, že uložená sankce je příliš přísná, nepřiměřeně vysoká a neodpovídá jak závažnosti jemu vytýkaného pochybení, tak ani skutečnosti, že de facto nedošlo k ohrožení ani k narušení životního prostředí nepříznivými vlivy. ČIŽP ve svém rozhodnutí nezohlednila skutečnost, že jde o první zjištěné porušení zákona o odpadech ze strany žalobce v zařízení v Oblekovicích. Ukládání sankcí za zásahy do životního prostředí je jednou z forem, jak dosáhnout prosazení zákona o odpadech v praxi, a proto by sankce měly vůči podnikatelským subjektům plnit především stimulující a výchovnou funkci a nikoli výlučně represivní, neboť od výše pokuty se odvíjí také výše peněžních prostředků připadajících do příslušných rozpočtů. Rozhodně se nelze spokojit s tím, aby vyměřená sankce byla nahlížena jen „očima", zda je uložena podle odpovídajícího ustanovení právního předpisu, a tudíž v odpovídajícím rozpětí, ale je třeba mít na paměti zejména přezkoumatelnost takového uvážení a předvídatelnost rozhodnutí o výši sankce.

Shora popsaný postup jak ČIŽP, tak žalovaného je dle názoru žalobce v rozporu s právními předpisy, a tím také porušuje jednu ze zásad správního řízení (§ 2 odst. 1 spr. ř.) a porušuje také principy dobré správy, mezi něž patří soulad rozhodnutí správních orgánů a jejich postupů s právem, předvídatelnost a přesvědčivost rozhodování správních orgánů. Při vydávání napadeného rozhodnutí došlo k porušení řady zásad správního řízení. Žalovaný v daném řízení nepostupoval v souladu s právními předpisy. Z celého průběhu řízení vyplývá, že žalovaný jako odvolací orgán ani ČIŽP v prvním stupni se předmětnou věcí nezabývaly svědomitě a odpovědně a nepoužily nejvhodnějších prostředků vedoucích ke správnému vyřízení věci. Napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a jeho odůvodnění je nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Stejnými vadami je stiženo i rozhodnutí inspekce vydané v prvním stupni, a proto je dán důvod i pro jeho zrušení.

Pro případ, že soud dospěje k závěru, že se žalobce dopustil vytýkaného porušení zákona na úseku odpadového hospodářství, jak bylo popsáno v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů, a shledá-li vysvětlení výše pokut korespondujícím právním předpisům a principům dobré správy, žalobce navrhl, aby byla výše pokuty soudem snížena v mezích zákonem dovolených, nebude-li možné upustit od jejího uložení. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce si musí být po věcné stránce vědom opodstatněnosti ukládané sankce, a snaží se tak rozhodnutí zvrátit především poukazováním na domnělé procesní deficity rozhodování, jakož i přehnanými požadavky na formalizovanou podobu všech postupů správních orgánů. Ze strany žalobce jde o vcelku pochopitelný postoj, nicméně žalovaný jej musí odmítnout. Správní řád celkem logicky s jistou mírou „nedokonalosti" v rámci procesu správního rozhodování počítá, jak plyne z § 89 odst. 2 správního řádu, podle kterého se nepřihlíží k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost. Rovněž judikatura soudů se konzistentně staví proti přepjatému formalismu (aktuálně viz např. rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 9 Ca 329/2007 - 37 ze dne 25.11.2010). Ostatně správní soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob a důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu soudem může být tedy jedině takové pochybení správního orgánu, které mělo, nebo alespoň reálně mít mohlo dopad do veřejných subjektivních práv žalobce. V tomto ohledu nicméně žalobce nic konkrétního ve své žalobě neuvádí. Omezuje se povětšinou jen na obecné proklamace o porušení zákona, přičemž konkrétní obsah, na nějž by mohlo být ze strany žalovaného adekvátně reagováno, chybí. Nelze přitom opomenout, že správním orgánům příslušelo ve věci hájit veřejný zájem (ochrana životního prostředí regulací nakládání s odpady), jednaly ze své úřední povinnosti (nikoli libovůle), a bezpochyby i tato jejich aktivita přispěla k tomu, že žalobce si nakonec nezbytná povolení pro svůj provoz opatřil, byť pro účely žaloby setrvale tvrdí, že je pro svoji činnost v provozovně Znojmo – Oblekovice nepotřeboval.

Co se týče žalobcem namítaných nedostatků písemného vyhotovení doručovaných rozhodnutí, k tomu žalovaný uvedl, že správní řád rozlišuje písemné vyhotovení rozhodnutí, tedy jeho originál, který je součástí spisu, a stejnopisy písemného vyhotovení rozhodnutí, které jsou doručovány účastníkům řízení. Forma stejnopisu rozhodnutí není přitom vázána na formu originálu. Originál rozhodnutí žalovaného i jeho stejnopis předložený žalobcem splňují požadavky, jež na tyto dvě odlišné formy téže písemnosti klade § 69 odst. 1 správního řádu. Výsledná podoba stejnopisu rozhodnutí odesílaného adresátovi závisí mj. také na formě, v níž je orgánem veřejné moci vykonávána spisová služba. Žalovaný vede elektronickou spisovou službu, a proto provedl pro adresáta, který nemá zpřístupněnu datovou schránku (doručováno právnímu zástupci žalobce) podle § 69a odst. 4 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů převedení rozhodnutí v digitální podobě na rozhodnutí v analogové podobě, a tento dokument mu poté řádně doručil způsobem upraveným v § 19 a násl. správního řádu. Žalovaný tedy neprováděl žalobcem mylně namítanou autorizovanou konverzi rozhodnutí ve smyslu zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Převedení rozhodnutí bylo provedeno postupem zaručujícím věrohodnost původu dokumentu, neporušitelnost jeho obsahu, čitelnost dokumentu a bezpečnost procesu převedení. Pokud se jedná o způsob označení a spojení listin, tyto zákon č. 499/2004 Sb., ani jeho prováděcí právní předpis blíže neupravuje, tj. speciální požadavky žalobce, aby ověřovací doložka byla umístěna až za poslední stránku ověřovaného dokumentu a spojení bylo přelepeno a opatřeno razítkem ověřujícího orgánu, nemají oporu v právních předpisech. Pro případ, že by soud přece jen shledal na vyhotovení stejnopisu rozhodnutí doručeného žalobci určité nedostatky, žalovaný uvádí, že oba dokumenty jsou identické jak v označení, tak ve výroku i v odůvodnění, a rozdíly, které mezi oběma vyhotoveními rozhodnutí event. jsou, nezakládají jejich skutečnou odlišnost. Krom toho, měl-li žalobce ve vztahu k jemu doručenému stejnopisu rozhodnutí pochybnosti, mohl využít svého práva ve smyslu § 69 odst. 4 správního řádu (na požádání účastníka správní orgán vydá stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí, stejně tak je správní orgán povinen na požádání vydat pouze stejnopis výroku), což neučinil. Za situace, kdy je součástí správního spisu vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá případná vada stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí jeho nezákonnost či dokonce žalobcem tvrzenou nicotnost. Žalovaný v této souvislosti odkázal na související judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek č.j. 2 Azs 22/2006 - 102 ze dne 11.1.2007 a dále na rozsudek č.j. 1 Azs 158/2004 - 50 ze dne 17.8.2005, z nichž plyne, že „chybějící zákonné náležitosti správního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnicích dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali."

Pokud jde o namítané vady týkající se zahájení správního řízení („ČIŽP vydala dvě oznámení o zahájení téhož správního řízení"), žalovaný upozornil na to, že tento krok byl nepřímo vyvolán žalobcem, neboť na telefonický dotaz právničky inspekce právní zástupce žalobce JUDr. Jan Svoboda nejprve sdělil, že zplnomocnění z předchozího případu řešeného inspekcí (plná moc udělená JUDr. Janu Svobodovi 25.5.2009) je plnou moci „generální", aby posléze svými faktickými kroky (z pohledu žalovaného obstrukčními), kdy oznámení o zahájení řízení zaslal zpět inspekcí s tím, že není zplnomocněn k zastupování žalobce, uvedené zpochybnil. Žalovaný především považuje za nutné zdůraznit, že sankční řízení bylo zahájeno řádně, a to doručením příslušného oznámení o zahájení řízení č.j. ČIŽP/47/OOH/SR01/ 1005078.003/10/BJJ ze dne 20.9.2010 do datové schránky žalobce. Předchozí doručení oznámení o zahájení řízení JUDr. Janu Svobodovi nemohlo vyvolat příslušné právní účinky, neboť tento, jak sám konstatoval, nebyl oprávněn v té době žalobce zastupovat. Podle § 46 správního řádu je řízeni z moci úřední zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 doručením oznámení.

Také vymezení příslušnosti správního orgánu ve věci rozhodovat je dle přesvědčení žalovaného v napadených správních aktech řešeno zcela transparentně a jednoznačně. Žalovaný, potažmo správní orgán I. stupně, se dostatečně vypořádal rovněž s poněkud svéráznou argumentací žalobce, že „má vydané souhlasy k provozování zařízení k nakládání s odpady v jiných částech Jihomoravského kraje" (a tedy nepotřebuje souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů ve Znojmě - Oblekovicích). Skutečnost, že žalobce disponoval souhlasem pro mobilní recyklační linku na zpracování stavebních a demoličních odpadů s působností pro Jihomoravský kraj, nemůže nic změnit na jeho povinnosti disponovat také souhlasem k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadu ve Znojmě - Oblekovicích. Krom toho během podstatné části roku 2009 ani tento souhlas k provozování mobilního zařízení k využívání odpadů žalobci k dispozici nebyl. V tomto ohledu je dle žalovaného nepřípadná rovněž argumentace žalobce ohledně schváleného provozního řádu mobilního zařízení. Provozní řád mobilního zařízení nutně odráží specifika tohoto typu zařízení k nakládání s odpady (na místě je zde proto i požadavek na vedení evidence odpadů přijatých do zařízení dle místa nasazení zařízení), a naopak nemůže obsáhnout specifika činností provozovaných ve stacionárním zařízení k nakládání s odpady (mj. regulace činností týkajících se sběru a shromažďování odpadů). Zatímco sběr a výkup odpadů je záležitost víceméně kontinuální, samotná recyklace může probíhat v konkrétních provozovnách nárazově, dle aktuálních potřeb provozovatele (kupř. po nahromadění odpadů v množství opodstatňujícím návoz mobilní recyklační linky). Námitka žalobce, kterou napadá postup správních orgánů, jež vydávají souhlas k provozování mobilních zařízení k využívání odpadů s působností pouze na jednotlivé kraje, nikterak nesouvisí s předmětem daného sankčního řízení a v tomto směru také byla správními orgány vypořádána. K dalšímu žalobnímu bodu o „podivném postupu inspekce", která požadovala souhrnné hlášení o množství přijímaných odpadů, ale nehodnotila stav dokladování kvality přejímaných odpadů, je dle žalovaného nutno uvést, že právě množství odpadů, se kterými bylo nakládáno v nezákonném zařízení, je důležitou informací pro posouzení míry závažnosti správního deliktu (konstatování, že inspekce nehodnotila stav dokladování kvality přejímaných odpadů, je toliko informací, že tato část povinnosti nebyla předmětem vedeného správního řízení o uložení sankce). Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením žalobce, že nebyly vypořádány jeho námitky a připomínky ze dne 6.4.2010. Inspekce ve svém rozhodnutí č.j. ČIŽP/47/OOH/ 1005078.004/10/BJJ ze dne 24.5.2010 podrobně rozvedla, proč je nutno mít námitky žalobce za nedůvodné a žalovaný se s jejími závěry ztotožnil. Námitky relevantní z hlediska vlastního posouzení naplnění příslušné skutkové podstaty správního deliktu pak byly žalobcem uplatněny v rámci následně vedeného sankčního řízení a správní orgány se s nimi v tomto řízení přezkoumatelně vypořádaly. Žalovaný odmítá tvrzení, že rozhodnutí ČIŽP o pokutě je v rozporu s ust. § 68 správního řádu. Správní orgán do výrokové části rozhodnutí zahrnul jak řešení otázky, která je předmětem řízení, tak právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Stejně tak je z rozhodnutí zřejmé, kdo je jeho účastníkem (v řízení o správním deliktu dle zákona o odpadech je účastníkem pouze delikvent). Rovněž tak odůvodnění rozhodnutí splňuje všechny zákonné požadavky, správní orgány se opřely o skutečnosti zjištěné v rámci provedených inspekčních šetření. Veškeré podklady inspekce uvedla v oznámení o zahájení správního řízení a zopakovala je i ve svém rozhodnutí (v jeho odůvodnění), přičemž žalobce měl možnost se s nimi seznámit. Stěžejním základem odůvodnění jsou pak správní úvahy a závěry, k nimž správní orgány dospěly. Tyto žalovaný považuje za dostatečně přesvědčivé a vycházející z provedeného řízení. Rovněž aplikaci konkrétních právních předpisů, vypořádání se s návrhy a námitkami žalobce a odůvodnění výše uložených pokut se ČIŽP i žalovaný věnovali dostatečně (k tomu žalovaný podotknul, že odvolací řízení tvoří s řízením v prvním stupni jeden celek). Žalovaný je přesvědčen, že v průběhu řízení byl správními orgány zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tomu odpovídající jsou i právní závěry.

Co se týče údajných nedostatků dokazování, má žalovaný za to, že závěry, jež správní orgány učinily, zřetelně plynou z učiněných skutkových zjištění (viz zápis z místního šetření dne 17.3.2010, protokol o kontrolním zjištění ze dne 30.3.2010 včetně žalobcem předložených dokladů - hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2009, bilance převzatých odpadů v období od 1.1.2010 do konce února 2010), a k jejich dovozování tedy není nutno činit nějaké zvláštní dokazování, jak požaduje žalobce, tím spíše za situace, kdy správní orgán provádějící řízení o správním deliktu je vybaven pracovníky, kteří jsou ve vztahu k předmětu řízení odborně způsobilí tyto otázky posoudit. Žalovaný je tedy přesvědčen o zákonnosti a věcné správnosti svého rozhodnutí.

Také výše sankce byla dle mínění žalovaného stanovena transparentně, přičemž byla respektována kritéria pro uložení sankce. Na rozdíl od žalobce nemůže žalovaný hodnotit množství odpadu, se kterým bylo v neodsouhlaseném zařízení nakládáno jako množství malé. Dlouhá je bezesporu také doba, po kterou bylo s odpady v zařízení nedovoleně nakládáno. Nelze nezmínit ani finanční prospěch, který žalobce bezpochyby získal za příjem odpadů do neschváleného zařízení, resp. za prodej recyklátu z tohoto neschváleného zařízení. Uvedenému konvenují závěry správních orgánů o z hlediska závažnosti nikoli nevýznamném ohrožení životního prostředí, jež se promítlo do výše ukládané sankce. Žalovaný musí jako nedůvodnou odmítnout žalobní námitku, podle níž správní orgány nedbaly, aby při rozhodování skutkové shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Poukazuje přitom na to, že žalobce v tomto směru nic konkrétního nenamítá. Výše žalobci uložené sankce je srovnatelná s výší pokut uložených ve skutkově obdobných případech, což je žalovaný na vyžádání soudu schopen doložit příslušnými rozhodnutím inspekce.

Při ústním jednání před soudem setrvali účastníci řízení na svých dosavadních podáních a procesních stanoviscích; žádné další argumenty podstatné pro rozhodnutí ve věci samé neuvedli.

Soud při ústním jednání rozhodl, že nebude doplňovat dokazování žalobcem navrženými důkazy, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn již na základě důkazů provedených správními orgány v průběhu správního řízení a zdokumentovaných ve správním spise; provádění jakýchkoliv dalších důkazů tak soud shledal nadbytečným. K tomu je nutno dodat, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud nutně vycházel z obsahu správního spisu, neboť jeho povinností bylo mj. posoudit, zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je se správním spisem v souladu a zda v něm má oporu (§ 76 odst. 1 písm. b/ s.ř.s.).

Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 4 písm. d/ zákona o odpadech se pro účely tohoto zákona nakládáním s odpady rozumí jejich shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování.

Podle § 4 písm. e/ zákona o odpadech se pro účely tohoto zákona zařízením rozumí technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby.

Podle § 12 odst. 2 věta prvá zákona o odpadech pokud dále není stanoveno jinak, lze s odpady podle tohoto zákona nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena.

Podle § 14 odst. 1 věta prvá zákona o odpadech zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem (dále jen "souhlas k provozování zařízení").

Podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech pokutu do výše 50 000 000 Kč uloží inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která nakládá s odpady v zařízeních, ve kterých nakládání s odpady je zakázáno nebo není povoleno.

Podle § 67 odst. 2 zákona o odpadech při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti ohrožení životního prostředí, popřípadě k míře jeho poškození.

Podle § 46 odst. 1 správního řádu řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi. Oznámení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby.

Podle § 18 odst. 1 správního řádu o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam.

Podle § 53 odst. 6 správního řádu se o provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.

Podle § 68 odst. 2 správního řádu ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.

Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Podle § 69 odst. 1 správního řádu se v písemném vyhotovení rozhodnutí uvede označení "rozhodnutí" nebo jiné označení stanovené zákonem. Písemné vyhotovení rozhodnutí dále musí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou "vlastní rukou" nebo zkratkou "v. r." u příjmení oprávněné úřední osoby a doložkou "Za správnost vyhotovení:" s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí.

Podle § 69 odst. 4 věta prvá správního řádu na požádání účastníka správní orgán vydá stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud o věci uvážil takto:

Neopodstatněnými shledal soud veškeré námitky procesního charakteru, jimiž žalobce brojí proti postupu správních orgánů obou stupňů v řízení, zpochybňuje způsob, jakým mu bylo napadené rozhodnutí doručeno a vytýká správním orgánům obou stupňů absenci zákonem stanovených náležitostí jimi vydaných rozhodnutí.

Napadené rozhodnutí nelze označit za nicotné z toho důvodu, že stejnopis tohoto rozhodnutí, který byl žalobci doručen prostřednictvím držitele poštovní licence, neobsahuje některé náležitosti vyžadované ustanovením § 69 odst. 1 správního řádu, jako je otisk úředního razítka a podpis oprávněné úřední osoby.

Teorie práva i judikatura správních soudů považuje za nicotný správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času. Nicotný akt nikoho nezavazuje a nikdo jej není povinen respektovat, neboť mu nesvědčí presumpce správnosti (srov. Staša, J. in Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha, 2003, s. 136-141, nebo rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 – 96).

Na tyto doktrinální a judikatorní závěry navázal zákonodárce právní úpravou institutu nicotnosti rozhodnutí obsaženou v ustanoveních § 77 a § 78 správního řádu. Podle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Podle § 77 odst. 2 správního řádu je dále nicotné rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního.

Napadené rozhodnutí není stiženo žádnou vadou, která by podle § 77 odst. 1 a 2 správního řádu zakládala jeho nicotnost. Není sporu o tom, že bylo vydáno k tomu věcně příslušným správním orgánem, a netrpí ani žádnou vadou, která by ho činila vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinou vadou, pro kterou by ho nebylo možné vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Soud ověřil, že originál napadeného rozhodnutí založený ve správním spise vykazuje všechny náležitosti požadované zákonem, včetně otisku úředního razítka žalovaného a podpisu oprávněné úřední osoby – RNDr. Miroslava Rokose, ředitele odboru výkonu státní správy VII. Nepochybně se tedy jedná o rozhodnutí žalovaného správního orgánu ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu. Za situace, kdy je součástí správního spisu vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá tato vada nicotnost rozhodnutí, neboť je zřejmé, že rozhodnutí skutečně vydala k tomu oprávněná osoba (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.1.2007 č.j. 2 Azs 22/2006 – 102).

To, že žalobci bylo žalovaným doručeno písemné vyhotovení (stejnopis) napadeného rozhodnutí bez těchto náležitostí, je sice v rozporu s ustanovením § 69 odst. 1 správního řádu, tato nezákonnost, kterou žalovaný nemůže omlouvat vedením spisové služby, však nemůže být dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť se nejedná o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Soud v tomto směru považuje za nutné zdůraznit, že žalobce nebyl v důsledku uvedeného procedurálního pochybení žalovaného, k němuž došlo při vyhotovení stejnopisu napadeného rozhodnutí, nikterak zkrácen na svých právech, neboť mu i přes uvedené nedostatky muselo být (a také evidentně bylo) zřejmé, kdo napadené rozhodnutí vydal, jaké věci se tento správní akt týká a co je jeho obsahem. Jak navíc žalovaný správně podotkl, měl-li žalobce jakékoliv pochybnosti o věrohodnosti napadeného rozhodnutí či jeho původce, mohl se po jeho doručení obrátit na žalovaného a požádat podle § 69 odst. 4 správního řádu o vydání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí. V „Ověřovací doložce konverze do dokumentu v listinné podobě“, kterou obdržel spolu s napadeným rozhodnutím, byl žalobce rovněž vyrozuměn o možnosti obrátit se na žalovaného se žádostí o získání tohoto dokumentu v elektronické podobě, a současně vyzván k tomu, aby se na žalovaného neprodleně obrátil v případě, že má podezření na neautentičnost dokumentu. Z toho, že tak neučinil, nelze než dovodit, že žádné pochybnosti v tomto směru neměl a že mu v žalobě namítané formální nedostatky (absence otisku úředního razítka a podpisu oprávněné úřední osoby) nevadily. Jeho žalobní argumentace, v níž následně tyto nedostatky žalovanému vytýká, se tak soudu nutně jeví jako účelová.

Neopodstatněné jsou žalobcovy námitky, že konverze napadeného rozhodnutí nevyhovuje požadavkům zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a že napadené rozhodnutí nebylo podepsáno platným elektronickým podpisem, protože žalovaný v souzené věci autorizovanou konverzi napadeného rozhodnutí podle uvedeného zákona vůbec neprováděl, ani nedoručoval žalobci napadené rozhodnutí formou datové zprávy. Doručení napadeného rozhodnutí v listinné podobě právnímu zástupci žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence prokazuje doručenka založená ve správním spise.

V souzené věci nedošlo k nezákonnému „dvojímu“ zahájení správního řízení, jak žalobce neprávem namítá. Řízení o uložení pokuty za spáchání správního deliktu je řízením z moci úřední, které je podle § 46 odst. 1 správního řádu zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním prohlášením. Doručením oznámení o zahájení řízení jinému subjektu než účastníkovi řízení (zde advokátu JUDr. Janu Svobodovi) tedy nemohlo dojít k zahájení řízení v souzené věci; toto řízení bylo zahájeno až doručením oznámení datovaného dnem 20.9.2010 žalobci. V takto zahájeném řízení správní orgán umožnil žalobci uplatňovat veškerá procesní práva, která mu jako účastníku řízení správní řád přiznává. Žalobce ostatně ani netvrdí, jaký negativní dopad do jeho procesních práv mělo mít předchozí zaslání oznámení o zahájení řízení advokátu JUDr. Janu Svobodovi. Jeho námitka dvojího zahájení řízení je tak rovněž účelová; jejím jediným smyslem je žalobcova snaha vyhnout se uložené sankci. Žádný zákon neukládá ČIŽP povinnost uvádět v záhlaví rozhodnutí ustanovení právního předpisu, podle kterého byla určena její místní příslušnost k vydání rozhodnutí. Námitka, v níž žalobce vyslovuje tento požadavek a vytýká žalovanému, že tento nedostatek rozhodnutí inspekce zůstal v odvolacím řízení stranou jeho pozornosti, tedy nemá oporu v zákoně. Totéž lze uvést o námitce, že v rozhodnutí inspekce není uvedeno ustanovení správního řádu, podle něhož byla žalobci uložena pokuta. Ve výrokové části (nikoliv v záhlaví) rozhodnutí správního orgánu I. stupně je výslovně uvedeno, že inspekce ukládá žalobci pokutu „podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech“. Tím správní orgán dostál povinnosti uvedené v § 68 odst. 2 správního řádu, tj. povinnosti uvést ve výrokové části (rozhodnutí) právní ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno. ČIŽP neměla důvod zabývat se v rozhodnutí o uložení pokuty argumentací žalobce, že má vydané souhlasy k provozování zařízení k nakládání s odpady v jiných částech Jihomoravského kraje. Jak žalobce sám uvádí, tuto argumentaci uplatnil v námitkách ze dne 6.4.2010 proti protokolu o kontrolním zjištění, tedy ještě před zahájením správního řízení, a nejedná se tudíž o důkazní návrh uplatněný v průběhu správního řízení, kterým by správní orgán byl povinen se zabývat a popř. zdůvodňovat, proč tento důkaz neprovedl. Uvedená argumentace navíc byla pro rozhodnutí správního orgánu ve věci samé naprosto bezpředmětná. Předmětem řízení totiž nebylo posuzování toho, zda má žalobce vydané souhlasy k provozování (jiných) zařízení k nakládání s odpady v jiných částech Jihomoravského kraje, ale to, zda měl v rozhodné době souhlas krajského úřadu k provozovánízařízení nacházejícího se v jeho provozovně v k.ú. Oblekovice, které bylo krajským úřadem následně označeno jako „Recyklační linka na zpracování stavebních a demoličních odpadů, provoz Znojmo - Oblekovice” (dále jen „předmětné zařízení“) Nedůvodné jsou též žalobcovy námitky, v nichž dovozuje, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ČIŽP neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu. Opak je pravdou. ČIŽP v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla detailní výčet podkladů, které jsou obsahem správního spisu a z nichž při rozhodování ve věci samé vycházela (viz str. 5 rozhodnutí). S námitkami, které žalobce uplatnil proti protokolu o kontrolním zjištění, se náležitě vypořádal ředitel Oblastního inspektorátu Brno ČIŽP v rozhodnutí ze dne 24.5.2010, jímž námitkám žalobce nevyhověl. Nebylo proto žádného důvodu, aby tyto námitky opakoval a znovu se s nimi vypořádával správní orgán I. stupně v rozhodnutí o uložení pokuty. Ani žalovaný nepochybil, jestliže v odůvodnění napadeného rozhodnutí k odvolací námitce, v níž žalobce požadoval opětovné vypořádání těchto námitek ze strany inspekce, toliko konstatoval, že důvody nevyhovění žalobcovým námitkám proti protokolu o kontrolním zjištění jsou uvedeny v rozhodnutí ředitele Oblastního inspektorátu Brno ČIŽP. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou rovněž dostatečně určitým a srozumitelným způsobem popsána skutková zjištění, která ČIŽP ze shromážděných podkladů učinila. Skutečnost, že žalobce v předmětné provozovně nakládal s odpady, podle ČIŽP vyplývá z protokolu o kontrolním zjištění ze dne 30.3.2010 a z výsledků místního šetření provedeného dne 17.3.2010. Množství odpadů, s nimiž žalobce v předmětném zařízení v kontrolovaném období nakládal, a rovněž jednotlivé druhy těchto odpadů správní orgán zjistil z hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2009 a z bilance převzatých odpadů předložených žalobcem. To, že žalobce až do 1.7.2010 neměl pravomocně udělen souhlas k provozování předmětného zařízení, pak inspekce prokazatelně zjistila z dopisu krajského úřadu ze dne 14.7.2010, v němž bylo mj. uvedeno datum, kdy rozhodnutí krajského úřadu o udělení souhlasu žalobci s provozováním předmětného zařízení nabylo právní moci. To, že žalobce vychází z (nesprávného) právního názoru, že byl předmětné zařízení oprávněn provozovat na základě souhlasu krajského úřadu ze dne 17.09.2009 týkajícího se mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů s působností pro Jihomoravský kraj, správní orgán I. stupně pochopitelně zjistil z vyjádření samotného žalobce učiněného v průběhu řízení; zmíněný souhlas ze dne 17.09.2009 týkající se mobilní recyklační linky měl správní orgán rovněž k dispozici, protože mu ho sám žalobce předložil.

Lze shrnout, že v odůvodnění rozhodnutí jsou výše uvedené skutkové závěry, jež byly předmětem následného právního posouzení ze strany ČIŽP, náležitě vylíčeny a přiřazeny k jednotlivým podkladům, ze kterých tato zjištění správní orgán čerpal. Stejně tak jsou v rozhodnutí popsány úvahy, jimiž se ČIŽP řídila při právním posouzení skutkových zjištění vyplývajících z jednotlivých podkladů a při výkladu ustanovení právních předpisů, které na danou věc aplikovala. Závěr, že žalobce nedisponoval potřebným souhlasem k provozování předmětného zařízení, čímž porušil povinnost stanovenou zákonem o odpadech a dopustil se tak správního deliktu, je v rozhodnutí ČIZP (a následně též v napadeném rozhodnutí žalovaného, které tvoří s rozhodnutím správního orgánu jeden celek) vyjádřen naprosto srozumitelně. Nelze proto vejít na námitku žalobce, že odůvodnění rozhodnutí ČIŽP je vzhledem k absenci zákonem stanovených náležitostí nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné.

Stav dokladování kvality přejímaných odpadů vskutku nebyl předmětem daného sankčního řízení, a proto soud neshledává nic podivného na postupu ředitele Oblastního inspektorátu Brno ČIŽP, který toto konstatoval v rozhodnutí ze dne 24.5.2010, jímž nevyhověl námitkám uplatněným žalobcem proti protokolu o kontrolním zjištění. Požadavek inspekce na předložení souhrnného hlášení o množství odpadů přijímaných žalobcem v předmětném zařízení byl zcela oprávněný, protože z tohoto podkladu inspekce čerpala skutková zjištění o rozsahu, v jakém žalobce v rozhodné době v předmětném zařízení s odpady bez povolení nakládal, což je nepochybně zjištění významné pro posouzení míry možného ohrožení životního prostředí, a tím i pro stanovení výše pokuty.

Stejně jako je tomu v případě rozhodnutí správního orgánu I. stupně, také odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje požadavky, které na něj klade ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnul průběh dosavadního správního řízení a v rámci jeho popisu mj. zmínil jednotlivé podklady, z nichž správní orgán I. stupně (a shodně též žalovaný) při rozhodování v dané věci vycházel. S ohledem na to, že žalovaný v plném rozsahu přisvědčil skutkovým i právním závěrům správního orgánu I. stupně, což je z jeho potvrzujícího rozhodnutí patrné, nebylo důvodu, aby tyto závěry znovu dopodrobna opakoval, nebo aby porovnával své závěry se závěry správního orgánu I. stupně, jak požaduje žalobce. Již ze samotného faktu, že se žalovaný v odvolacím řízení ztotožnil se skutkovými i závěry správního orgánu I. stupně, aniž by dokazování jakkoliv doplňoval, je zcela zřejmé, že při rozhodování vyšel z totožných podkladů jako správní orgán I. stupně a že na základě jejich posouzení dospěl ke shodným skutkovým a právním závěrům. Porovnávání závěrů správních orgánů obou stupňů v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterého se žalobce nesmyslně domáhá, by v takovém případě znamenalo dvojí opakování téhož. Žalovaný se dle náhledu soudu řádně vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalobce. Ten v žalobě krajně rozporným způsobem namítá, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentují informace o tom, jak se žalovaný vypořádal s jeho návrhy a námitkami uplatněnými v odvolání (aniž by specifikoval, která konkrétní odvolací námitka zůstala ze strany žalovaného nevypořádána), zatímco na jiném místě žaloby uvádí, že nesouhlasí s tím, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s jeho odvolacími námitkami, čímž připouští, že se žalovaný s jeho odvolacími námitkami vypořádal.

Také žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně určitým a srozumitelným způsobem formuloval závěr (totožný se závěrem správního orgánu I. stupně), že žalobce byl oprávněn provozovat předmětné zařízení nacházející se v jeho provozovně v k. ú. Oblekovice pouze na základě rozhodnutí příslušného krajského úřadu, kterým by byl udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem, a dále související závěr, že souhlas vydaný žalobci rozhodnutím krajského úřadu ze dne 17.09.2009 k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů neopravňoval žalobce k provozování předmětného zařízení. Úvahy žalovaného stran právního posouzení rozhodných skutkových zjištění a výkladu relevantních ustanovení právních předpisů jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřeny rovněž dostatečně jasně a určitě, přičemž s oběma výše uvedenými závěry, jak dále uvedeno, se soud plně ztotožňuje.

Soud nevešel ani na námitku žalobce, že vzhledem k absenci záznamu o provedení důkazu není ze spisového materiálu zřejmé, jakým způsobem bylo správními orgány obou stupňů provedeno dokazování. O tom, jaké podklady pro vydání rozhodnutí – listinné důkazní prostředky - ČIŽP shromáždila, byl žalobce vyrozuměn již v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 20.9.2010. V uvedeném oznámení byl rovněž poučen o tom, že pokud nevyužije svého práva navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, přistoupí ČIŽP k vydání rozhodnutí na základě těchto podkladů shromážděných k okamžiku zahájení řízení, což se následně také stalo. Jak již bylo soudem konstatováno shora, z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně je patrno, z jakých podkladů (listinných důkazních prostředků) ČIŽP v dané věci čerpala skutková zjištění významná pro posouzení věci samé, což ovšem znamená, že těmito listinami v řízení provedla důkaz. Dokazování nebylo prováděno v přítomnosti žalobce, takže nebylo důvodu, aby správní orgán o provedení důkazu shromážděnými listinami sepisoval protokol – ten je dle § 18 odst. 1 správního řádu nutno sepsat pouze o úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení. Žalobci je nutno přisvědčit v tom, že správní orgán měl v takovém případě v souladu s § 53 odst. 6 správního řádu o provedení důkazu listinami učinit záznam do spisu, což v souzené věci neučinil. Tímto formálním pochybením správního orgánu nicméně nebyl žalobce nijak zkrácen na svých procesních právech účastníka řízení, neboť z rozhodnutí ČIŽP seznal, z jakých podkladů (důkazů) správní orgán při rozhodování ve věci samé vycházel, a proti skutkovým a právním závěrům správního orgánu týkajícím se posouzení provedených důkazů mohl brojit podaným odvoláním, což také učinil. Absence záznamu o provedení důkazu listinami ve správním spise vzhledem k výše uvedenému není podstatnou vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nemůže být proto důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.

Nedůvodnými shledal soud rovněž námitky hmotněprávního charakteru, směřující jednak proti klíčovému závěru správních orgánů obou stupňů, že podle zákona o odpadech bylo povinností žalobce provozovat předmětné zařízení pouze na základě rozhodnutí příslušného krajského úřadu, jímž byl udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem, a dále proti souvisejícímu závěru, že souhlas vydaný žalobci rozhodnutím krajského úřadu ze dne 17.09.2009 čj. JMK 79273/2009 pro mobilní recyklační linku na zpracování stavebních a demoličních odpadů s působností pro Jihomoravský kraj neopravňoval žalobce k provozování předmětného zařízení. Soudu nezbývá než konstatovat, že se plně ztotožňuje s argumentací, kterou v tomto směru ve svém rozhodnutí zaujala ČIŽP a následně též žalovaný. Není pochyb o tom, že předmětné zařízení jakožto místo, kde žalobce prokazatelně nakládal s odpady (prováděl jejich sběr, výkup, skladování a též využívání spočívající v následné recyklaci odpadů s pomocí mobilní recyklační linky), je zařízením podle § 4 písm. e/ zákona o odpadech. Na toto zařízení, stejně jako na kterékoliv jiné zařízení sloužící k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, dopadá ustanovení § 14 odst. 1 věta prvá zákona o odpadech, podle něhož lze takové zařízení provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobce takovým rozhodnutím (souhlasem) vztahujícím se k předmětnému zařízení až do dne 1.7.2010, kdy nabylo právní moci rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7.6.2010 č.j. JMK 52860/2010, nedisponoval. V takovém případě nelze než přitakat závěru správního orgánu, že žalobce nakládal s odpady v zařízení, ve kterém nebylo nakládání s odpady příslušným orgánem povoleno, čímž porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 12 odst. 2 věta prvá zákona o odpadech a zároveň naplnil skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech.

Souhlas příslušného krajského úřadu k provozování předmětného zařízení nelze v žádném případě zaměňovat se souhlasem, jenž byl žalobci vydán k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů rozhodnutím krajského úřadu ze dne 17.09.2009 čj. JMK 79273/2009, a stejně tak nelze dovozovat, že žalobci vydaný souhlas k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů ze dne 17.09.2009 automaticky opravňoval žalobce k provozování jiných zařízení (zde předmětného zařízení v provozovně žalobce v k. ú. Oblekovice). Souhlas k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů udělený žalobci rozhodnutím krajského úřadu ze dne 17.09.2009 je souhlasem, který se váže výlučně ke konkrétnímu zařízení (mobilní recyklační lince jakožto technickému zařízení ve smyslu § 4 písm. e/ zákona o odpadech), což je ostatně na první pohled zřejmé i z výrokové části tohoto rozhodnutí. Tento souhlas opravňuje žalobce pouze k těmto způsobům provozování mobilní recyklační linky – předúpravě odpadů k aplikaci některého z postupů uvedených (v příloze 3 zákona o odpadech) pod označením R1-R10, a dále R5 – k recyklaci /znovuzískávání ostatních anorganických materiálů. Neopravňuje tedy žalobce k provozování předmětného zařízení, které není mobilní recyklační linkou, ale zařízením stacionárním (viz definice pojmu mobilního zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů obsažená v § 3 písm. a/ vyhlášky č. 383/2011 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů), stejně jako jej neopravňuje k dalším, v rozhodnutí neuvedeným způsobům nakládání s odpady, které žalobce provozoval v předmětném zařízení (sběr či skladování odpadů). Názor zastávaný žalobcem, jehož podstatu lze vyjádřit tak, že souhlas krajského úřadu ze dne 17.09.2009 k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů žalobce opravňoval k provozování jakéhokoliv zařízení na území Jihomoravského kraje, kam svou mobilní recyklační linku umístí, je zcela mylný.

Krajský úřad se v souhlasu uděleném žalobci k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů ze dne 17.09.2009 nezabýval (ani k tomu neměl důvod) posuzováním jiných, stacionárních zařízení, ani neudělil žalobci souhlas k provozování těchto jiných zařízení. Protože se jeho rozhodnutí týkalo výlučně mobilní recyklační linky, nezabýval se vhodností jejího provozu v konkrétní lokalitě z hlediska ochrany zdraví lidí a životního prostředí, tj. neposuzoval, zda je z tohoto hlediska přípustné a možné provozování sběru či skladování odpadů na konkrétním místě (pozemcích). Posouzení těchto skutečností, stejně jako posouzení toho, zda dané zařízení vyhovuje podmínkám a technickým požadavkům, které na zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů kladou ustanovení § 4, § 5, § 7 vyhlášky č. 383/2011 Sb., a případné stanovení podmínek, na které krajský úřad podle § 78 odst. 2 písm. a/ může vázat udělení souhlasu, je totiž předmětem řízení o udělení souhlasu k provozování konkrétního zařízení (v daném případě předmětného zařízení v žalobcově provozovně v k. ú. Oblekovice). Žalovaný v tomto směru přiléhavě argumentuje tím, že každé zařízení je individuální a pro každé zařízení je proto třeba stanovit jiné podmínky k provozu a zpracovat samostatný provozní řád. Soud k tomu dodává, že podle § 14 odst. 6 zákona o odpadech je účastníkem řízení o vydání souhlasu k provozování zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů a s jeho provozním řádem také obec, na jejímž území má být zařízení provozováno. Příslušná obec má tedy právo se jako účastník řízení o udělení souhlasu vyjádřit k tomu, že žalobce hodlá v předmětném zařízení nacházejícím se v konkrétní lokalitě provádět sběr odpadů, jejich skladování či využívání za pomoci (již schválené) mobilní recyklační linky.

Ze znění podmínky č. 5 obsažené v rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17.09.2009, podle níž je žalobce při provozování mobilní recyklační linky povinen vést evidenci odpadů přijatých do (tohoto) zařízení v souladu s platnou legislativou a vykazovat jí příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působnosti podle místa nasazení zařízení, nemohl žalobce důvodně usuzovat na to, že souhlas k provozování mobilní recyklační linky se vztahuje také na jeho zařízení v Oblekovicích. Jedná se totiž o podmínku týkající se výlučně odpadů přijatých do schvalovaného zařízení, tj. do mobilní recyklační linky, nikoliv o podmínku, která by upravovala vedení evidence odpadů přijatých do předmětného zařízení v Oblekovicích a její předkládání příslušnému obecnímu úřadu. O tom, že by se souhlas krajského úřadu k provozování mobilní recyklační linky vztahoval na předmětné zařízení žalobce v Oblekovicích, není v tomto souhlasu samozřejmě ani zmínka; ze strany žalobce se jedná toliko o účelovou dedukci. Sám žalobce ostatně svou další argumentací, jíž zdůvodňuje podání žádosti o vydání souhlasu k provozování předmětného zařízení v Oblekovicích, potvrzuje, že mobilní recyklační linka na straně jedné a předmětné zařízení na straně druhé jsou zcela samostatnými zařízeními, která mohou být provozována nezávisle na sobě. Jiným způsobem totiž nelze vykládat žalobcovo tvrzení o potřebě souhlasu s provozováním předmětného zařízení pro případ, že bude potřebovat umístit mobilní zařízení do jiné svojí provozovny v rámci Jihomoravského kraje.

Lze shrnout, že teprve na základě souhlasu vydaného ve formě rozhodnutí krajského úřadu, vztahujícího se přímo k předmětnému zařízení (a nikoliv na základě souhlasu k provozování mobilní recyklační linky, kterou lze z povahy věci používat na různých místech), byl žalobce oprávněn nakládat s odpady v předmětném zařízení. Jeho přesvědčení, že postup správních orgánů, jež vyžadují a vydávají souhlasy k provozování zařízení k využívání odpadů s omezením na jednotlivé kraje, nemá oporu v zákoně o odpadech, je nesprávné. V souzené věci se jedná o nakládání s odpady v předmětném zařízení, které je, jak již bylo soudem konstatováno shora, zařízením stacionárním. Souhlas k jeho provozování podle výslovného znění zákona vydává příslušný krajský úřad (§ 14 odst. 1, § 78 odst. 2 písm. a/ zákona o odpadech) a tento souhlas se nevztahuje na území celého kraje, ale váže se ke konkrétnímu zařízení, a tedy i ke konkrétní lokalitě, v níž se toto zařízení nachází. Žalovaný nesprávnost výše uvedeného, navíc do značné míry obecně formulovaného přesvědčení žalobce dostatečně vypořádal tím, že za správný označil závěr inspekce, že žalobce nebyl oprávněn nakládat s odpady v předmětném zařízení na základě souhlasu k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů (rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17.09.2009), ale potřeboval k tomu podle zákona souhlas krajského úřadu vztahující se přímo k předmětnému zařízení. Právě tento závěr, který je v souladu se zákonem, byl pro rozhodnutí správního orgánu ve věci samé určující.

Soud nepřisvědčil ani námitkám, jimiž žalobce brojí proti výši uložené pokuty a jejímu zdůvodnění. Není totiž pravdou, že v napadeném rozhodnutí nejsou uvedeny a náležitě zhodnoceny skutečnosti rozhodné pro stanovení výše uložené pokuty. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se plně ztotožnil s tím, jakým způsobem ČIŽP stanovila výši žalobci ukládané pokuty, tj. jak ČIŽP posoudila jednotlivé skutečnosti, k nimž při stanovení výše pokuty přihlédla. Z konstatování žalovaného, že dle jeho názoru „... je takto vyměřená pokuta zcela adekvátní porušení povinnosti dané zákonem o odpadech,“ jednoznačně plyne, že hodnocení jednotlivých hledisek ze strany ČIŽP považuje žalovaný za správné. Protože rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno, tvoří s potvrzovaným rozhodnutím jeden celek, bylo zbytečné, aby žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí detailně opakoval jednotlivé závěry ČIŽP ohledně posouzení jednotlivých hledisek rozhodných pro stanovení výše pokuty, a stejně tak nebylo zapotřebí opakovaně citovat ustanovení § 67 odst. 2 zákona o odpadech, které již v rámci zdůvodnění výše pokuty v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil správní orgán I. stupně.

Také soud považuje závěry správních orgánů obou stupňů týkající se výše žalobci uložené pokuty za dostatečně srozumitelné, přiléhavé a řádně zdůvodněné, a tím i za přezkoumatelné. Nesdílí přesvědčení žalobce, že téměř osm a půl tisíce tun, což je množství odpadu, se kterým bylo v předmětném zařízení nakládáno v roce 2009, není „nijak horentní“ množství, naopak má ve shodě se správním orgánem za to, že se vskutku jedná o větší množství odpadu. ČIŽP tudíž nepochybila, když tuto skutečnost zohlednila v rámci úvah o stanovení výše sankce v neprospěch žalobce. V prvostupňovém rozhodnutí inspekce výslovně uvedla, že na druhou stranu, tj. ve prospěch žalobce, vzala v úvahu skutečnost, že se jednalo o odpady kategorie „ostatní“ a že u žalobce nebyly zjištěny jiné nedostatky (rozuměj jiná porušení zákona o odpadech) při reálném nakládání s odpady přijatými do předmětného zařízení. Námitka žalobce, že tyto skutečnosti inspekce nedostatečně promítla do výše sankce, proto neobstojí. Jak již bylo soudem konstatováno shora, žalovaný se v odvolacím řízení k tomuto posouzení věci vyjádřil tak, že mu plně přitakal, a neponechal jej tedy stranou své pozornosti, jak tvrdí žalobce. Žalobce by jistě mohl na svou obranu argumentovat tím, že se z jeho strany jednalo o první porušení zákona, pokud by to ovšem byla pravda. Jak ale žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, žalobce již několikrát od inspekce pokutu za porušení povinností stanovených zákonem o odpadech obdržel. To, že se, jak žalovaný sám připustil, uložené pokuty nevztahovaly k předmětnému zařízení, nemůže zvrátit pro žalobce nepříznivý fakt, že se z jeho strany jednalo o opakované porušení zákona o odpadech.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím správního orgánu I. stupně) lze bez obtíží seznat, jakými úvahami se správní orgán řídil při stanovení výše pokuty. I z tohoto pohledu je tedy odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů v souladu s požadavky zakotvenými v § 68 odst. 3 správního řádu. Namítá-li žalobce, že z rozhodnutí není zřejmé, zda se žalovaný při přezkoumávání výše sankce vůbec zabýval hledisky dle § 67 odst. 2 zákona o odpadech, je třeba poznamenat, že zmíněné ustanovení obsahuje toliko jediné hledisko relevantní pro souzenou věc, kterým je závažnost ohrožení životního prostředí (s ohledem na to, že žalobci není kladeno za vinu poškození životního prostředí, ale jeho ohrožení, nepřichází v pořadí druhé kritérium zakotvené ve zmíněném rozhodnutí, tj. míra poškození životního prostředí, v úvahu). Tímto kritériem se jak ČIŽP, tak i žalovaný v rozhodnutí řádně zabývali. Žalovaný v tomto směru právem dovodil, že pokud provozovatel zařízení určeného k nakládání s odpady provozuje toto zařízení v rozporu se zákonem o odpadech, protože nemá potřebný souhlas k provozování zařízení, dochází vždy k možnosti poškození (tj. k ohrožení) životního prostředí, a to ze samé podstaty věci, neboť účelem uděleného souhlasu a současně schváleného provozního řádu je vymezit podmínky pro provoz zařízení k nakládání s odpady tak, aby možnost poškození životního prostředí byla co nejvíce minimalizována. Každé porušení této zákonné povinnosti tak zvyšuje pravděpodobnost, že dojde k poškození životního prostředí, a tedy znamená ohrožení životního prostředí. Na závažnost ohrožení životního prostředí ze strany žalobce, která měla vliv na stanovení konkrétní výše sankce, pak žalovaný ve shodě s inspekcí usuzoval na základě vyhodnocení doby trvání protiprávního jednání žalobce a jeho rozsahu, který je patrný z množství odpadu, se kterým bylo v předmětném zařízení v rozporu se zákonem nakládáno.

Vzhledem k výše uvedenému nelze než označit za nepravdivé žalobcovo tvrzení, že žalovaný se k otázce výše pokuty v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyjádřil, resp. že v napadeném rozhodnutí nejsou uvedeny důvody, jimiž se žalovaný řídil při rozhodování o výši pokuty. Žalovaný nebyl povinen v napadeném rozhodnutí zdůvodňovat, proč je pokuta uložená žalobci v souladu s veřejným zájmem. Skutečnost, že dané sankční řízení bylo vedeno a pokuta žalobci uložena za účelem ochrany veřejného zájmu, jímž zájem na ochraně životního prostředí a na dodržování povinností stanovených zákonem o odpadech bezpochyby je, vyplývá sama o sobě z veřejnoprávní povahy sankčního řízení, stejně jako z veřejnoprávní povahy právní normy, jejíhož porušení se žalobce dopustil a podle které mu byla pokuta uložena. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by byly relevantní pro posouzení jeho obecného tvrzení, v němž poukazuje na požadavek správního řádu, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, žalovaný nijak nepochybil, jestliže se v odůvodnění napadeného rozhodnutí omezil na konstatování, že žalobci vyměřená pokuta „je srovnatelná se skutkově stejnými či podobnými případy řešenými inspekcí.“ Žádný zákon správnímu orgánu neukládá povinnost uvádět v rozhodnutí konkrétní detaily jiných, skutkově shodných či podobných případů.

Intenzita veřejného zájmu na dodržování povinnosti nakládat s odpady pouze v takových zařízeních, ve kterých bylo nakládání s odpady povoleno, je vyjádřena již tím, jak vysokou sankci zákon umožňuje uložit subjektu, který tuto povinnost poruší. Maximální výše sankce 50.000.000,- Kč zřetelně vypovídá o tom, že se jedná o významnou povinnost, kterou je třeba bezvýhradně respektovat. Pokutu uloženou v souzené věci žalobci za porušení této povinnosti, jejíž výše dosahuje toliko 0,25 % maximální možné sazby, soud s přihlédnutím k okolnostem daného případu rozhodně nepovažuje za příliš přísnou a nepřiměřenou.

Jak již bylo uvedeno shora, soud se plně ztotožnil se způsobem, jakým správní orgány obou stupňů zhodnotily jednotlivé skutečnosti, které označily za rozhodné pro stanovení výše pokuty. Výše žalobci uložené pokuty tak dle náhledu soudu koresponduje závažnosti žalobci vytýkaného pochybení. Uložená pokuta jistě povede žalobce k tomu, aby se v budoucnu obdobného protiprávního jednání vyvaroval, a vzhledem k její dostatečné intenzitě bude od takového jednání odrazovat i ostatní subjekty nakládající s odpady. To znamená, že uložená sankce je způsobilá plnit nejen sankční, ale i preventivní a výchovnou funkci.

Soud uzavírá, že k uložení pokuty žalobci za spáchání správního deliktu, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně, došlo v souladu se zákonem. Správní orgány obou stupňů se danou věcí zabývaly svědomitě a odpovědně a až na výše zmíněná nepodstatná pochybení, která neměla negativní dopad do procesních práv žalobce, postupovaly v řízení v souladu se správním řádem, základními zásadami správního řízení, které jsou v něm formulovány, a též v souladu s principy dobré správy. Jimi vydaná rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, jsou přezkoumatelným způsobem odůvodněna a jsou též dostatečně přesvědčivá. Žalobce sice žalovanému obecně vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, avšak neuvedl, v čem tato nedostatečnost spočívá, a kromě důkazů obsažených ve správním spise, z něhož správní orgán při rozhodování vycházel, neoznačil ani jiné důkazy, s jejichž pomocí by mohl být skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí řádně zjištěn. Zásadní skutkové zjištění správního orgánu, z něhož napadené rozhodnutí vychází, tj. že žalobci byl souhlas krajského úřadu s provozováním předmětného zařízení pravomocně udělen až dne 1.7.2010, žalobce žádnou relevantní námitkou nezpochybnil. Stejně tak neoznačil žádný jiný, vhodnější prostředek vedoucí „ke správnému vyřízení věci,“ který měl být podle něj správním orgánem použit namísto uložení pokuty. Její uložení za spáchání daného správního deliktu má oporu v zákoně a dle náhledu soudu bylo zcela na místě.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O upuštění od trestu nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených může soud v souladu s ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž v daném případě nedošlo. S úvahami správních orgánů obou stupňů stran výše žalobci uložené pokuty se soud ztotožňuje a pokutu, jejíž výše odpovídá toliko 0,25 % maximální možné sazby, nepovažuje s přihlédnutím k okolnostem daného případu za nepřiměřenou, tím méně za zjevně nepřiměřenou. Proto návrhu žalobce na moderaci uloženého trestu nebylo vyhověno.

Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 23. dubna 2014

JUDr. Ivanka Havlíková, v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková


Zdroj: Rozsudek ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 7 A 49/2011 - 72, dostupné zde. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies