ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenka Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce:
Ing. V. K., zastoupen Mgr.
Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem J. Skupy 21, Ostrava, proti žalovanému:
Finanční
ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 21. 2. 2011, čj. 9258/10-1500-807169, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2011, čj. 22 Af 83/2011 – 33,
takto : I. Kasační stížnost
se zamítá . II. Žalobce
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV.
Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Tomáši Gureckému
se přiznává odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2880 Kč, která je splatná do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění : I.
Vymezení věcí [1]
Žalobou datovanou dne 28. 4. 2011 se žalobce domáhal u krajského soudu přezkoumání
v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve věci žádosti o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 26. 9. 2011 poukázal na to, že žaloba byla podána opožděně,
a proto navrhl, aby ji soud odmítl.
[2]
Krajský soud usnesením blíže označeným shora žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že žaloba byla vskutku podána opožděně. Teprve spolu s tímto usnesením doručil soud žalobci
i vyjádření žalovaného ze dne 26. 9. 2011.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3]
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížnost. Na výzvu soudu doplnil, že tak činí z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Krajský soud vzal dle stěžovatele v úvahu pouze tvrzení žalovaného a nezjistil skutkový stav věci,
jelikož neprovedl požadované dokazování. Dále namítá, že žalovaný je vůči stěžovateli podjatý,
což plyne z toho, že udělil pokyn místně nepříslušnému správci daně, aby žalobci po prekluzi
daně vydal nezákonné rozhodnutí. Podjatost stěžovatel dovozuje též z toho, že nebyla řádně
vyšetřena odpovědnost pracovníků žalovaného dle zákona č. 82/1998 Sb. a že poté, co došlo
ke změně delegace, zrušil nově příslušný správce daně závazky stěžovatele, kterému je vracen
tzv. nadměrný odpočet DPH. V neposlední řadě stěžovatel namítá, že nebyl soudem seznámen
s vyjádřením žalovaného k žalobě, a nemohl tak v jednání před soudem vyvrátit tvrzení
žalovaného obsažená v tomto vyjádření. Vyjádření obdržel až spolu s napadeným usnesením,
krajský soud tak postupoval v rozporu s § 48 a § 51 s. ř. s.
[4]
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 25. 1. 2012 uvedl, že nezákonnost usnesení krajského
soudu nemohla být založena tím, že krajský soud nezaslal žalobci vyjádření žalovaného k žalobě.
Pro odmítnutí žaloby totiž není směrodatný obsah tohoto vyjádření. Opožděnost žaloby
není v kasační stížnosti zpochybňována. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [5]
Kasační stížnost není důvodná.
[6]
Nejvyšší správní soud předesílá, že usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby
lze napadnout jen z důvodu nezákonnosti tohoto rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla
mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí žaloby (viz např. rozsudek ze dne
21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS, všechna zde cit. rozhodnutí
jsou přístupná na
www.nssoud.cz).
[7]
Jedinou kasační námitkou, kterou lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., je tvrzení
stěžovatele, že řízení před krajským soudem bylo stiženo vadou spočívající v tom, že stěžovateli
nebylo zasláno vyjádření žalovaného k žalobě. Pouze tato námitka je přípustná
a jen v tomto rozsahu je kasační stížnost projednatelná. Ostatní námitky stěžovatele uplatněné
v kasační stížnosti nesměřují proti napadenému rozhodnutí (odmítnutí žaloby pro opožděnost),
ale týkají se věcného posouzení žaloby. Tyto námitky se tak zcela míjí s rozhodovacími důvody
krajského soudu. Ten se meritem věci vůbec nezabýval, a proto k nim nemohl Nejvyšší správní
soud v tomto řízení přihlédnout.
[8]
Z obsahu soudního spisu krajského soudu (zejména doručenky na č. l. 35 a referátu
na č. l. 36) plyne, že vyjádření žalovaného k žalobě bylo soudem zasláno stěžovateli vskutku
až spolu s usnesením o odmítnutí žaloby (v jedné obálce).
[9]
Stěžovatel v tomto postupu spatřuje porušení § 48 a § 51 s. ř. s. Na tuto situaci
však ani jedno z těchto ustanovení nedopadá. Ustanovení § 48 s. ř. s. upravuje důvody přerušení
řízení, tato otázka však v řízení vůbec nevyvstala. Ustanovení § 51 s. ř. s. upravuje rozhodování
o věci samé. Usnesení o odmítnutí žaloby, byť se jím řízení končí, není rozhodováním o věci
samé, tj. věcným posouzením žaloby, a proto jeho vydání nelze podřadit režimu § 51 s. ř. s.
[10]
Stěžovatelem navozená otázka se ve skutečnosti týká porušení zásady rovnosti účastníků
řízení, která je ukotvena v § 36 odst. 1 s. ř. s., dle něhož je soud povinen poskytnout účastníkům
stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Tato zásada je dále konkretizována v § 74 odst. 1 s. ř. s.,
dle něhož je soud povinen zaslat žalobu žalovanému a došlé vyjádření žalovaného žalobci
(event. dalším osobám).
[11]
Doručováním vyjádření účastníka řízení ostatním účastníkům se Nejvyšší správní soud
velmi podrobně zabýval v rozsudku ze dne 6. 12. 2007, čj. 2 Afs 91/2007 – 90.
Podle tohoto rozsudku je komunikace mezi soudem a účastníky upravena v § 74 s. ř. s.
Tímto ustanovením se však nevyčerpává. Je především nezbytné vycházet ze zásady rovnosti
zbraní v soudním řízení jakožto jedním z aspektů práva na spravedlivý proces. Pokud soud
rozhoduje o věci samé bez jednání, je nezbytné, aby účastníci řízení měli k dispozici všechny
podklady, ze kterých bude soud při samotném rozhodování vycházet. Účastníci řízení mohou
legitimně očekávat, že budou soudem dotázáni, zda určitý dokument vyžaduje jejich specifické
vyjádření. V cit. rozsudku jsou uvedeny jednotlivé okolnosti, ke kterým je nutno přihlížet
při hodnocení intenzity vady řízení spočívající v tom, že soud nedoručil vyjádření účastníka řízení
ostatním účastníkům. Rozhodující je, zda vyjádření mělo za cíl ovlivnit rozhodnutí soudu,
zda soud z něho ve svém rozhodnutí vyšel, do jaké míry opřel výrok a odůvodnění rozhodnutí
o obsah vyjádření a zda bylo ve věci nařízeno jednání. Soud dospěl v tomto rozsudku k závěru,
že jestliže soud nezaslal ostatním účastníkům řízení vyjádření jednoho z účastníků,
přitom z něho ve svém rozhodnutí vychází a účastníci se s ním nemohli seznámit ani během
jednání, od kterého soud upustil, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí soudu.
[12]
V navazující judikatuře pak Nejvyšší správní soud vymezil několik typových případů,
v nichž totožné pochybení krajského soudu (nezaslání vyjádření jedné strany straně druhé)
nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 19. 12. 2007,
čj. 7 Afs 205/2006 – 60, nebo rozsudek ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 Afs 20/2008 – 152 ve věci
Lumius,
spol. s r. o., část IV/A, též rozsudek ze dne 22. 12. 2009, čj. 1 Afs 118/2009 – 76).
[13]
Byť se citovaná judikatura týká případů, kdy soud rozhodoval o věci samé (tj. meritorně),
lze ji v zásadě vztáhnout i na případy, kdy soud rozhoduje o odmítnutí žaloby.
Rovněž v tomto případě je totiž třeba postupovat v souladu s § 36 odst. 1 s. ř. s., dbát na rovné
postavení účastníků v řízení a umožnit jim v souladu se zásadou kontradiktornosti řízení reagovat
na tvrzení vnesená do řízení ostatními účastníky.
[14]
V dané věci krajský soud odmítl žalobu z důvodu opožděnosti. Z obsahu soudního spisu
(tj. zejména časové posloupnosti jednotlivých listin) je zcela nepochybné, že tak učinil
v návaznosti na vyjádření žalovaného, jehož obsahem je právě a jen vcelku podrobná
a komplexní argumentace týkající se otázky včasnosti (resp. opožděnosti) žaloby. K žalobním
bodům obsaženým v žalobě se žalovaný vůbec nevyjádřil. Vyjádření žalovaného mělo beze sporu
za cíl ovlivnit rozhodnutí krajského soudu, neboť v něm žalovaný soudu navrhl, aby žalobu
odmítl. Výrok i odůvodnění usnesení krajského soudu zcela odpovídá obsahu vyjádření
žalovaného, které krajský soud beze zbytku vzal za své a ztotožnil se s ním. Žaloba
byla odmítnuta bez jednání, což soudu umožňuje § 49 odst. 1 s. ř. s.
a contrario.
[15]
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že včasností podané žaloby se musí krajský soud
zabývat vždy z úřední povinnosti. Tato okolnost ovšem nikterak nevyvazuje krajský soud
z povinnosti zaslat podání, v němž jeden z účastníků na tuto pro řízení relevantní skutečnost
poukazuje, ostatním účastníkům (shodně viz rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2010,
čj. 1 As 85/2009 - 108 ve věci
STAVBA, k. s., bod 24). Ti by totiž mohli na argumentaci jednoho
z účastníků řízení ústící v odmítnutí žaloby reagovat novými tvrzeními, resp. předložením
důkazních prostředků, a tak ji vyvrátit a zabránit odmítnutí žaloby.
[16]
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že se krajský soud dopustil
vady řízení, jestliže nezaslal stěžovateli na vědomí vyjádření žalovaného dříve, než žalobu odmítl.
Tímto postupem porušil § 74 odst. 1 a § 36 odst. 1 s. ř. s.
[17]
Důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu je však dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
jen taková vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (tj. jeho výroku). Vada musí
dosahovat takové intenzity, že není možné s určitostí říci, že pokud by nenastala, byl by výrok
rozhodnutí totožný (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2005, čj. 6 Ads 57/2004 – 59, či rozsudek
ze dne 21. 2. 2008, čj. 1 Afs 11/2008 - 72).
[18]
V daném případě by důvodem pro zrušení usnesení krajského soudu mohla být shora
popsaná vada jen tehdy, je-li pravděpodobné, že mohla mít vliv na zákonnost závěru soudu
o opožděnosti žaloby. Zákonnost tohoto závěru mohl stěžovatel napadnout v nyní posuzované
kasační stížnosti, neboť kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby je možné podat právě
z důvodu jeho nezákonnosti [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Stěžovatel však žádnou z kasačních
námitek nezpochybňuje závěr soudu o opožděnosti žaloby, ač mu v tom povaha shora popsané
vady řízení ani nic jiného nebrání, neboť usnesení krajského soudu obsahuje plně
přezkoumatelné skutkové i právní závěry. Jinými slovy řečeno, stěžovatel sice poukazuje
na vadu řízení, a to zcela důvodně, avšak sám netvrdí, že by měla vliv na zákonnost
(resp. v čem by tato nezákonnost měla konkrétně spočívat).
[19]
Za těchto okolností a rovněž vzhledem k povaze napadeného usnesení dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že vada, které se dopustil krajský soud, neměla vliv na zákonnost
jeho rozhodnutí. Bylo by zcela bezúčelné rušit usnesení krajského soudu a vracet
mu věc k dalšímu řízení v situaci, kdy sám stěžovatel nebrojí proti skutkovým či právním
závěrům, na nichž je usnesení vystavěno. V případě další, v pořadí druhé kasační stížnosti
proti novému usnesení o odmítnutí žaloby by nebylo možné řádně uplatnit námitky proti závěru
o opožděnosti žaloby, neboť prostor pro vznesení těchto námitek byl dán již v tomto řízení
o kasační stížnosti a stěžovatel ho nevyužil (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 – 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS).
IV.
Závěr a náklady řízení [20]
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Neshledal přitom žádnou vadu,
k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).
[21]
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení
s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti náklady převyšující běžnou administrativní
činnost. Proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
[22]
Stěžovateli byl již v řízení o žalobě ustanoven zástupcem advokát Mgr. Tomáš Gurecký,
který jej zastupuje i v řízení o kasační stížnosti; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§ 35 odst. 8, § 120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce požadoval přiznání odměny
za dva úkony právní služby – převzetí zastoupení a sepsání podání, v němž vyčíslil svoji odměnu
a oznámil soudu, že nevznáší námitku podjatosti. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že Mgr. Gurecký převzal zastoupení stěžovatele již v řízení o žalobě a odměna za tento úkon
právní služby (spojený s první poradou s klientem) mu byla přiznána již usnesením krajského
soudu čj. 22 Af 83/2011 – 33. Odměnu za tentýž úkon nelze přiznat dvakrát. Přípis,
v němž zástupce vyčíslil soudu svoji odměnu a sdělil, že nevznáší námitku podjatosti,
nelze považovat za úkon právní služby, a proto ani za něj nenáleží Mgr. Gureckému odměna.
Z obsahu soudního spisu nicméně soud seznal, že zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti
jeden úkon právní služby, a to sepsání doplnění kasační stížnosti. Za něj mu soud přiznal odměnu
ve výši 2100 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] a náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu). Protože je zástupce stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 35
odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle § 37 odst. 1 a § 47 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona
o dani z přidané hodnoty činí 480 Kč. Celková výše odměny za zastupování a náhrady hotových
výdajů tedy činí 2880 Kč.
Poučení : Proti tomuto rozsudku
nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu
