III. ÚS 443/97

18. 11. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 443/97

Ústavní soud rozhodl dne 18. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů D.P. a
MUDr. J.P., obou zastoupených advokátkou JUDr. M.E., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. září 1994, sp. zn. 8 C 37/92, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 1995, sp. zn. 18 Co 340/95, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti výše označených rozsudků, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. října 1995 - 18 Co 340/95-133 a spolu s ním též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. září 1994 - 8 C 37/92-108), a aniž by uvedli, v čem by napadenými rozhodnutími, případně procesním postupem obecných soudů měla být porušena jejich ústavně zaručená práva, navrhli, aby obě rozhodnutí obecných soudů v jejich věci, jak shora jsou označena, byla nálezem Ústavního soudu zrušena; obsahově zcela totožným dovoláním usilovali stěžovatelé souběžně o přezkum těchže rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odůvodnění ústavní stížnosti nesplňuje především obsahové podmínky stanovené zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona], neboť z jejich obsáhlých námitek, zaměřených zcela a výlučně na otázky obecného práva, nelze usoudit v čem a jakým způsobem obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelů a jaký tedy ústavněprávní důvod je vede k návrhu, aby Ústavní soud jimi napadená rozhodnutí pro porušení ústavnosti zrušil. Stěžovatelé tak ve své ústavní stížnosti zcela zřetelně zaměňují funkci a pravomoc Ústavního soudu s Nejvyšším soudem ČR a tak přehlíží, že Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší
(k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), pokud pro takový přezkum nejsou dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995); takové zvláštní podmínky, které v ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu byly již dříve vyloženy
(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), však ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů dány nejsou a ostatně nebyly jimi ani tvrzeny.
Rozsudkem ze dne 20. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1215/96, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozhodl tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. září 1994, čj. 8 C 37/92-108, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. října 1995, čj.
18 Co 340/95-133, se ve vztahu ke druhému žalovanému a dále co do povinnosti první žalované uzavřít se žalobci dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 1394/2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví
č. 1727, pro katastrální území S., jakož i v navazujících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zatímco ve zbytku dovolání zamítl; z pečlivě rozvedených rozhodovacích důvodů pojatých do odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že dovolací soud se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelé proti rozhodnutím obecných soudů vznesli. Z hlediska posouzené uvažované ústavní stížnosti stěžovatelů rozhodnutí dovolacího soudu v jeho kasačním výroku (rozsahu)
znamená - odhlédnuto od důvodů již vyložených - procesní překážku spočívající ve skutečnosti věci pravomocně neskončené [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona], což již samo o sobě ústavněprávnímu přezkumu (pokud by pro ně byly vůbec dány podmínky) brání.
Pro takto vyložené důvody byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se - vzhledem k podanému dovolání a posléze vzhledem k rozhodnutí dovolacího soudu - jevila potřeba zvlášť rozhodnout o návrhu na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, případně vésti stěžovatele k odstranění formálních vad jejich ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. listopadu 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 443/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies