III. ÚS 155/99 - Právo účastníka řízení vyjádřít se k projednávané věci

02. 12. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Je zapotřebí zdůraznit, že soudní řízení je nutno považovat
za jeden celek, od podání návrhu do konečného rozhodnutí. Po
podání žaloby sice proběhla jednání ve věci samé, v nich však šlo
o posuzování jiných otázek, než kterými se soudy zabývaly posléze,
po zrušení původního rozhodnutí Krajského obchodního soudu, a na
základě jejich posouzení pak rozhodly. V této fázi řízení již
navrhovatel v důsledku postupu obecných soudů neměl možnost osobně
před soudem vystoupit a reagovat tak přímo na důvody a argumentaci
soudů, která byla užita v jejich předchozích rozhodnutích, když
tyto důvody byly rozdílné od těch, o kterých obecné soudy
rozhodovaly na základě žaloby podané navrhovatelem (především tedy
možnost prokázání namítaného právního zájmu navrhovatele na věci).
Navrhovateli takto bylo postupem obecných soudů znemožněno řádně
uplatnit jeho ústavní právo na spravedlivý proces, daný mu ust.
§ 36 odst. 1 Listiny.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 02.12.1999 sp. zn. III. ÚS 155/99)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátu o návrhu navrhovatele Ing. J.
N., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, na zrušení usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 7 Cmo 225/98-77,
ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
5. 12. 1997, čj. 55 Cm 44/96-61, za vedlejší účasti Povodí Vltavy
a.s., takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 7
Cmo 225/98-77 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
5. 12. 1997, č.j. 55 Cm 44/96-61, se zrušují.


Odůvodnění

Navrhovatel podal osobně dne 24. 3. 1999 Ústavnímu soudu
návrh, v němž se domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 30. 11. 1998, čj. 7 Cmo 225/98-77, ve spojení s usnesením
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, čj. 55 Cm
44/96-61 s tvrzením, že uvedenými usneseními byla porušena jeho
základní práva.

Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp.zn. 55 Cm
44/96, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 3. 6. 1996
podal navrhovatel tomuto soudu žalobu na zrušení společnosti
Povodí Vltavy, a.s., podle § 68 odst. 6 písmeno c) obchodního
zákoníku a zároveň na jmenování likvidátora. Žalobu odůvodňoval
tím, že společnost Povodí Vltavy, a.s. byla zřízena v rozporu se
zákonem. Tato společnost požaduje po navrhovateli, který je
provozovatelem malé vodní elektrárny, uzavření smlouvy o společném
užívání jezu "J." a to za podmínek pro navrhovatele nevýhodných.
Společnost vystupuje jako správce vodního toku, tedy v rozporu se
zákonem (zák. č. 138/1973 Sb. o vodách, ve znění pozdějších
předpisů).

Krajský obchodní soud v Praze dne 3. 3. 1997 rozsudkem, čj.
55 Cm 44/96-31, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že
novelou obchodního zákoníku zákonem č. 142/1996 Sb., dnem 1. 7.
1996, byl vypuštěn z § 68 odst. 6, právní titul zrušení
společnosti: "byl-li založením společnosti porušen zákon". Podle
§ 154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je pro
rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Z tohoto důvodu
nebylo proto při rozhodování soudu účelné zkoumat, zda při
založení společnosti Povodí Vltavy, a.s. byl porušen zákon, jak
tvrdil žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž
namítal, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené
právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Soudu I. stupně vytýkal, že neprovedl dokazování a omezil se na
zjištění, že ustanovení právního předpisu, na které se navrhovatel
odvolával, již v zákoně, po jeho novelizaci, není.

Vrchní soud v Praze dne 23. 9. 1997 usnesením, čj. 7 Cmo
285/97-55, odvoláním napadený rozsudek Krajského obchodního soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
usnesení vyslovil názor, že nelze akceptovat názor soudu I. stupně
v tom, že pro porušení zákona při vzniku společnosti nyní již
jejího zrušení nelze dosáhnout vůbec. Porušení zákona při
zakládání společnosti a jejím vzniku může být důvodem pro zrušení
společnosti jedině podle nově začleněného ustanovení § 69b odst.
2 obchodního zákoníka. Navrhovatelem uváděné důvody by byly
podřaditelné pod nyní platné ustanovení, pokud by ovšem naplňovaly
některý z tam taxativně uvedených případů ?§ 69b odst. 2 písmena
a) až e) obchodního zákoníka?. Návrh žalobce je třeba posuzovat
podle citovaného ustanovení obchodního zákoníka, přičemž prvotním
předpokladem pro možnost zrušení společnosti podle tohoto
ustanovení je aktivní legitimace osoby, jež se zrušení společnosti
domáhá. Taková osoba musí osvědčit právní zájem na zrušení
společnosti. Bude proto na soudu I. stupně, aby se vypořádal
s tím, že navrhovatel osvědčuje svůj právní zájem svými
pochybnostmi o tom, zda žalovaný je vlastníkem jezu, který
navrhovatel využívá pro svou činnost.

Krajský obchodní soud v Praze následně bez jednání usnesením
ze dne 5. 12. 1997, čj. 55 Cm 44/96-61, žalobu zamítl. Rozhodnutí
odůvodnil tak, že žalobce v žalobě uváděl, že důvodem, pro který
navrhuje zrušení žalované společnosti s likvidací, je, že žalovaná
společnost po něm požaduje uzavření smlouvy o společném užívání
jezu a to za podmínek nevýhodných pro žalobce. Žalovaná společnost
není, podle žalobce, vlastníkem jezu, ani k němu nemá jiné obdobné
právo. Uvedenými tvrzeními však žalobce neprokázal právní zájem na
zrušení společnosti.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opět odvolání,
v němž namítal, že právní zájem na zrušení společnosti prokázal
již tím, že v původní žalobě uvedl, že žalovaná společnost
v rozporu se zákonem vystupuje jako správce vodního toku. Podle
navrhovatele má každý občan ústavně zaručeno právo na to, aby
státní moc byla vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích.
V daném případě tomu tak není. Podle zákona č. 138/1973 Sb.,
o vodách, spravují vodní toky státní vodohospodářské organizace,
nikoliv soukromé subjekty, jako je žalovaná akciová společnost
Povodí Vltavy. Ta je navíc ve vztahu k navrhovateli konkurentem na
trhu výrobců elektrické energie v malých vodních elektrárnách, což
navrhovatel pociťuje jako újmu na svých právech. Dále navrhovatel
vyslovil nesouhlas s tím, že krajský obchodní soud rozhodl ve věci
bez jednání.

Vrchní soud v Praze pak dne 30. 11 .1998 usnesením, čj. 7
Cmo 225/98-77, usnesení soudu I. stupně potvrdil, a to bez jednání
opíraje se o ust. § 214 odst. 2 písm.c) o.s.ř. V odůvodnění uvedl,
že pokud jde o rozhodování bez nařízeného jednání, v daném případě
šlo o řízení ve věci uvedené v § 9 odst. 4 písmeno b) o.s.ř.,
které se řídí ustanovením § 200e o.s.ř. Soud I. stupně, jsa vázán
právním názorem odvolacího soudu, posuzoval právní otázku, pro níž
nebylo třeba provádět další důkazy. Stěžejní otázkou sporu bylo,
zda žalobce osvědčil právní zájem na zrušení žalované společnosti
a jejím vstupu do likvidace, neboť to je prvotní předpoklad pro
zrušení společnosti podle § 69b odst. 2 obchodního zákoníka.
V rámci zachování právní jistoty již existujících právnických
osob, nyní zákon umožňuje zrušení společnosti jen v úzce
vymezených případech. Pro takový zásah do právních vztahů musí být
dán skutečně důležitý právní zájem osoby, která se toho domáhá.
Právní zájem na požadovaném zrušení společnosti neosvědčují
neshody mezi žalobcem jako uživatelem jezu a žalovaným, jehož
vlastnictví k jezu žalobce zpochybňuje. Samotné zrušení žalovaného
jako akciové společnosti a nařízení jeho likvidace by jen ztěží
mohlo postavit najisto vlastnické vztahy k jezu, které žalobce
zpochybňuje. Tím, že žalobce zpochybňuje nabytí majetku žalovaným
v rámci privatizace, není naplněn předpoklad naléhavého právního
zájmu na zrušení společnosti podle § 69a obchodního zákoníka.
Tento zájem nemůže být ani dán skutečností, že žalovaný je nebo
může být žalobci konkurentem na trhu výroby elektrické energie.
Není ani zřejmé, že by žalovaný samotnou svou existencí zasahoval
do konkrétních práv žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní
stížnost, v níž namítal, že rozhodnutími obecných soudů byla
porušena jeho základní práva, daná mu čl. 4 a čl. 96 odst. 2
Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny
a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Zároveň dal Ústavnímu soudu na zváženou, zda ust. § 69b odst. 2
obchodního zákoníku není v rozporu s Ústavou a zda by neměl
postupovat podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů.

K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že
soudy nevzaly v úvahu, že ve všech svých podáních uvedl
argumentaci, která dokládá jeho právní zájem na věci. Krajský
obchodní soud tím, že rozhodl ve věci bez jednání, znemožnil, aby
navrhovatel měl možnost konkretizovat písemně uvedené argumenty
osvědčující jeho právní zájem na věci. Stejně postupoval
i odvolací soud. Uvedeným postupem se soudy vyhnuly kontrole
veřejnosti a porušily principy ústavnosti, týkající se veřejnosti
soudního řízení. Navrhovatel zároveň zpochybnil ustanovení § 69b
odst. 2 obchodního zákoníku, které podle něj zakotvuje nerovné
postavení účastníků soudního řízení, když státnímu orgánu
postačuje pouze podání návrhu na zahájení řízení o zrušení
společnosti, kdežto ostatní subjekty musí osvědčovat právní zájem.
Dále navrhovatel namítal předpojatost Vrchního soudu v Praze,
kterou dovozuje ze způsobu argumentace v odůvodnění napadeného
rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k návrhu ze dne 6. 5. 1999 uvedl, že předmětem řízení byl návrh na
zrušení akciové společnosti a jmenování likvidátora. Řízení
o zrušení společnosti a její likvidaci je uvedeno v § 9 odst. 4
písm. b) o.s.ř. Řízení o návrhu na zrušení společnosti podle § 68
odst. 6 i podle § 69b odst. 2 obchodního zákoníku je navíc
podřaditelné i pod ustanovení § 9 odst. 4 písmeno j) o.s.ř. Na
toto řízení tudíž dopadá ustanovení § 200e o.s.ř. Podle odstavce
třetího věty druhé a třetí tohoto ustanovení není třeba ve věci
nařizovat jednání a rozhoduje se usnesením. Jednání se nařizuje
jen tehdy, je-li třeba provádět dokazování. Soud není vázán
důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést
všechny nabízené důkazy. Pokud jde o osvědčení naléhavého právního
zájmu, navrhovatel jej osvědčoval již svými tvrzeními v žalobě
i v odvolání. Na základě nich mohly soudy obou stupňů učinit závěr
o nedostatku aktivní legitimace navrhovatele. Dedukce navrhovatele
o podjatosti je nepodložená. Žádný důvod podle § 14 odst. 1 ani
2 o.s.ř. pro vyloučení soudců dán nebyl.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka, Povodí Vltavy, a.s. se
uvádí, že napadené rozhodnutí bylo obecnými soudy vydáno v souladu
s příslušnými procesními předpisy s tím, že navrhovatelovo právo
na přístup k soudu nebylo zasaženo a s užitím další argumentace
týkající se již samotného merita projednávané věci navrhl ústavní
stížnost zamítnout.

Návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy.

Navrhovatel ve svém návrhu v podstatě namítal porušení svého
základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud zjistil, že
Krajský obchodní soud nevyhověl původní žalobě navrhovatele
s odkazem na změnu zákonných ustanovení a nezabýval se již meritem
věci a neprováděl žádné dokazování. Vrchní soud toto usnesení na
základě navrhovatelova odvolání zrušil a zavázal jej, aby zkoumal
aktivní legitimaci navrhovatele k podání žaloby. Krajský obchodní
soud pak následně, bez jednání usnesením ze dne 5. 12. 1997, čj.
55 Cm 44/96-61, žalobu zamítl. Vycházel přitom výhradně z důkazů
založených v soudním spise, aniž by dal navrhovateli možnost se
k nově vzniklé situaci, na kterou nemohl dříve reagovat, vyjádřit.
Stejně postupoval i Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací. Ani
tu nebyla navrhovateli dána možnost se osobně účastnit jednání,
ačkoliv to výslovně ve svém odvolání proti uvedenému usnesení
krajského obchodního soudu požadoval. Vrchní soud vyslovil názor,
že se v daném případě jedná o posouzení právní otázky, pro kterou
není nutné provádět dokazování a vycházel, stejně jako soud I.
stupně pouze z písemných podání. Zde je ovšem zapotřebí zdůraznit,
že soudní řízení je nutno považovat za jeden celek, od podání
návrhu do konečného rozhodnutí. Po podání žaloby sice proběhla
jednání ve věci samé, v nich však šlo o posuzování jiných otázek,
než kterými se soudy zabývaly posléze, po zrušení původního
rozhodnutí Krajského obchodního soudu, a na základě jejich
posouzení pak rozhodly. V této fázi řízení již navrhovatel
v důsledku postupu obecných soudů neměl možnost osobně před soudem
vystoupit a reagovat tak přímo na důvody a argumentaci soudů,
která byla užita v jejich předchozích rozhodnutích, když tyto
důvody byly rozdílné od těch, o kterých obecné soudy rozhodovaly
na základě žaloby podané navrhovatelem (především tedy možnost
prokázání namítaného právního zájmu navrhovatele na věci).
Navrhovateli takto bylo postupem obecných soudů znemožněno řádně
uplatnit jeho ústavní právo na spravedlivý proces, daný mu ust.
§ 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu
nezbylo než návrhu vyhovět a napadené usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 7 Cmo 225/98-77 a usnesení
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, č.j. Cm
44/96-61, ve smyslu § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit, a to
i z hlediska procesní ekonomie, zejména však proto, že porušení
namítaného základního práva bylo již založeno postupem soudu I.
stupně.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadené usnesení
Vrchního soudu v Praze pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny,
nezabýval se již věcně tvrzeným rozporem s jinými články Listiny.

Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud zvážil, zda ve věci §
69b odst. 2 obchodního zákoníka nepostupovat podle § 78 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud konstatoval, že uvedený návrh
nelze považovat za návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých
ustanovení, ve smyslu ust. § 64 odst. 1 písmeno d) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
a sám pak neshledal důvody pro navrhovaný postup podle citovaného
ustanovení zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. prosince 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 1999, sp. zn. III. ÚS 155/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies