II. ÚS 217/96

08. 12. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

II. ÚS 217/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla, soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula v právní věci ústavní stížnosti Ing. arch. J.H. a L.K., jako účastnic řízení, obou zastoupených advokátkou JUDr. L.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.4.1996, sp. zn. 13 Co 595/94, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21.6.1994, sp. zn. 10 C 1/92, za účasti PhDr. Č.Z., A.Z., M.C. a Z.M., jako vedlejších účastníků, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelky se obrátily na Ústavní soud s ústavní stížností ze dne 29.7.1996, která Ústavnímu soudu došla dne 6.8.1996. Touto stížností se domáhaly, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11.4.1996, sp. zn. 13 Co 595/94, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21.6.1994, sp. zn. 10 C 1/92.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně, rozsudkem tohoto soudu ze dne 21.6.1994, sp. zn. 10 C 1/92, byla zamítnuta žaloba stěžovatelek (žalobkyň) a dalších dvou žalobkyň Z.M. a M.C., směřující k tomu, aby žalovaní A.Z. a PhDr. Č.Z. (dále jen "žalovaní") byli povinni vydat žalobkyním, každé z jedné čtvrtiny, ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, parc.č. 889 zastavěná plocha s domem č.152 a par.č. 894 orná, vše v katastrálním území F., dle dohody o vydání věci, která tvořila součást žaloby.
V odůvodnění rozsudku okresní soud především uvedl, že vyhláškou ministra průmyslu č. 1254 Úředního listu republiky Československé ze dne 27.6.1948 o znárodnění podniků podle zákona č. 114/1948 Sb., byl vyhlášen za znárodněný zestátněním dnem 1. ledna 1948 pod č.48 podnik E.P.,
1

II. ÚS 217/96
F. Jednalo se o znárodnění zestátněním jako podniku, u kterého počet osob v podniku zaměstnaných nebo činných dosáhl v době od 1. ledna 1946 počtu 50. Výměrem Ministerstva spotřebního průmyslu ze dne 11.1.1957 byl stanoven rozsah znárodnění uvedeného bývalého podniku tak, že znárodnění se vedle dalších položek týkalo také nemovitostí zapsaných v pozemkové knize kat. úz. F., č.vl. 439, č. kat. 765/1, vlastnicky připsaného E. a M.P., každému z 1/2 a č.vl. 409 téže pozemkové Knihy č. kat. 789/2 s domem č. 152 a 153 vlastnicky připsané E.P. Podle výpisu z pozemkové knihy je pod č.d. 976/61 záznam o tom, že se podle geometrických plánů z 9.3.1961 rozděluje parc.č. 789/2 ve výměře 2066 m2 na par.č.789/2 zahrada o výměře 647,1,12 par.č. 789/3 zahrada o výměře 653 m2, staveb. par. č. 327 o výměře 384 m2 s domem č. 152 a staveb. par. č. 328 o výměře 382 m2 s domem č. 153.
E.P. zemřel dne 16.4.1979 a M.P. dne 30.9.1979, oba bez zanechání závěti. Stěžovatelky a další dvě žalobkyně jsou dcerami E. a M.P. Výzvou ze dne 27.6.1991 zaslanou oběma žalovaným vyzvaly žalobkyně k sepsání dohody ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Ve výzvě byl uveden dům s neúplným popisným číslem, zapsaným v knih.vl. č. 409 a na LV 12 EN. Pozemky ve výzvě uvedeny nebyly. Sdělením ze dne 19.7.1991 oznámili žalovaní zástupci žalobkyň, že nejsou povinnými osobami ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalobkyně ve své žalobě argumentovaly zejména tím, že znárodnění nemovitostí bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, předmětné nemovitosti nesloužily provozu podniku, dům č. 152 byl postaven pro dvě ze žalobkyň, a za znárodnění nebyla vyplacena náhrada, byl znárodněn i majetek M.P. a průběh znárodnění byl doprovázen nevhodným jednáním k rodičům žalobkyň. Režim perzekuoval jak rodiče žalobkyň, když otec byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 let a propadnutí majetku, matka byla nucena vykonávat povolání zdravotně pro ni nevhodné a donucena k podpisu daru státu, tak žalobkyně, když jim nebylo umožněno studovat, resp. byl ztížen přístup ke studiu na středních školách a Z.M. byla z politických důvodů vyloučena z vysoké školy. Dále uváděly, že žalovaní předmětné nemovitosti získali na základě protiprávního zvýhodnění daného vlivem otce 2. žalovaného, který byl tajemníkem MěNV. Podle žalobkyň byli žalovaní zvýhodněni, když jim byla umožněna úhrada kupní ceny ve splátkách, kupní cena neodpovídala tehdejší hodnotě nemovitosti, dosavadním nájemníkům byl dům k odkoupení nabídnut jen formálně, a kvůli žalovaným byla v r. 1969 provedena rozsáhlá transakce s pozemky, zahrnující i odkoupení části parcely od jiného majitele.
Žalovaní k věci uvedli, že v 60. letech měli nevyřešenou bytovou situaci, z vývěsky na radnici i z doslechu se dověděli o tom, že dům se má prodávat. Možnost odkoupení domu byla nabídnuta jako jedna z možností i lidem zapsaným do bytového pořadníku. V domě 152 tehdy bydlela rodina

V., která se z domu odstěhovala v roce 1969, dům byl ve špatném stavu. Odprodej domu byl schválen usnesením rady MěNV F. Po koupení domu dostala bytová komise MěNV za úkol zajistit byt pro rodinu V. Žalovaní s ohledem na postavení otce 2. žalovaného si byli vědomi, že realizace kupní smlouvy musí být provedena regulérně. Kupní cena byla zaplacena z půjčky od spořitelny a z částky, kterou poskytl otec 1. žalované, když určitou částku vybral z konkrétně uvedené vkladní knížky.

11. ÚS 217/96
Z kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 16.2.1967 vyplývá, že žalovaní koupili dům č.152 na st. pl. par.č. 327, která měla výměru 327 m2 a ovocné stromy na zahradě par.č. 789/2, která měla výměru 639 m2, se vším zákonným příslušenstvím a součástmi za kupní cenu 52.120, - Kčs. Dále se v ní uvádí, že kupní cena bude hotově proplacena z půjčky, kterou kupitelé uzavřeli u státní spořitelny v G. Za úhradu 1 052, - Kčs bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání k uvedeným pozemkům v celkové výměře 1030 m2. Podle ocenění nemovitosti ze dne 25.8.1966 byl dům se zděnou kolnou, kopanou studnou, žumpou, kanálem a ovocnými stromy oceněn na 52.120,Kčs.
Dohodou ze dne 20.10.1969 mezi MěNV F., a žalovanými bylo zrušeno právo osobního užívání pozemku parc.č. 789/2 zahrada. Smlouvou ze dne 22.12.1969 odstoupil stát žalovaným část pozemku par.č. 765/1 o výměře 348 m2 za cenu 1.740, - Kčs. Kupní smlouvou ze dne 22.12.1969 žalovaní odkoupili od A.D. st. část parcely č. 770 o výměře 757 m2. Z textu obou smluv vyplývá, že uvedené části parcel 765/1 a 770 v k.ú. F. měly dle nově vypracovaného geometrického plánu vytvořit novou parcelu 792/2. Podle výpisu z EN ze dne 29.11.1990, katastru nemovitostí ze dne 10.11.1993 jsou nyní žalovaní vedeni jako spoluvlastníci domu č. 152 na zastavěné ploše par.č. 889 a par.č.894 orné o výměře 1085 m2 v k.ú. F., když před přečíslováním se jednalo o stavební plochu 327, parcelu č. 792/2 a 789/2.
Okresní soud provedl k věci poměrně rozsáhlé dokazování, vyslechl 8 svědků, shromáždil shora citované, jakož i další písemné důkazy. Přibral rovněž znalce z oboru cen věcí nemovitých k posouzení kupní ceny nemovitostí. Po zhodnocení provedeného dokazování neshledal soud žalobu důvodnou. Bylo dle něj prokázáno, že předmětné nemovitosti přešly na stát znárodněním, avšak kromě části parcely č. 894 o výměře 757 m2, která byla získána žalovanými kupní smlouvou od jiného občana. Soud uznal, že znárodnění majetku bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť soud měl za to, že žalobkyním lze věřit, že za znárodnění nebyla vyplacena náhrada. Žalobkyně ve své výzvě, podané včas, však uvedly pouze dům, nikoliv již pozemky. Proto nárok žalobkyň na vydání pozemků zanikl. Z dokazování vyplynulo, že žalobkyně se domáhaly i vydání parcely č. 884, která sice ve výměře 348 m2 byla utvořena z původní parcely 765/1 , ale ve výměře 757 m2 vznikla z původní parcely č. 770, která na stát nikdy nepřešla, pročež tuto parcelu nelze podle zákona o mimosoudních rehabilitacích vydat. Žalobkyně se domáhaly uložení povinnosti žalovaným vydat nemovitosti dle dohody, uvedené ve výroku rozsudku, do níž však zahrnuly i pozemky, které dle závěru soudu vydat nelze, proto musel okresní soud celou žalobu zamítnout.
Okresní soud dále ohledně kupní smlouvy ze dne 16.2.1967 konstatoval, že nebylo prokázáno, že by žalovaní mohli uzavřít tuto kupní smlouvu v důsledku vlivu otce 2. žalovaného jako tajemníka MěNV F., dále rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaným bylo umožněno splácet kupní cenu ve splátkách, ani že by žalovaní zaplatili za dům méně, než bylo stanoveno v odhadu ze srpna 1966. Okresní soud se podrobně, na straně 9. písemného vyhotovení rozsudku, věnoval vysvětlení důvodů rozdílu ceny, kterou stanovil přibraný soudní znalec a původního ocenění domu z roku 1966.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně se odvolaly všechny žalobkyně, z toho pouze navrhovatelky v zákonné lhůtě. Navrhovatelky namítaly, že ke

II. ÚS 217/96
znárodnění došlo v rozporu s platnými právními předpisy, neboť sporné nemovitosti nikdy nesloužily jako provozovna ani k provozu znárodněného podniku. Ve společném podání ze dne 20.3.1996 všechny žalobkyně změnily svůj návrh tak, že se domáhaly uzavření dohody s žalovanými, když odlišily dohody, kde právní důvod vydání opíraly o zákon č. 87/1991 Sb. a dohody, kde právní důvod opíraly o zákon č. 403/1990 Sb., přičemž u obou těchto druhů dohod rozlišovaly tři varianty dohod, z nichž prvé dvě již reflektovaly zjištění učiněné okresním soudem ve vztahu k parcele, která byla žalovanými získána koupí od jiného občana, a třetí varianta směřovala pouze k vydání domu č. 152 se všemi součástmi a příslušenstvím, právy a povinnostmi.
Krajský soud v Brně posoudil nárok každé ze žalobkyň jako samostatný nárok. S ohledem na včasnost podání odvolání stěžovatelkami přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v rozsahu jejich odvolání, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, přičemž své řízení krajský soud doplnil o další listinné důkazy. Po zhodnocení průběhu celého řízení se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně. Při právním posouzení věci aplikoval odvolací soud zákon č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že došlo k porušení právních předpisů o znárodnění, neboť o znárodnění předmětných nemovitostí nerozhodl ministr, ale právní oddělení Ministerstva spotřebního průmyslu. Byly tedy splněny podmínky pro postup podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Při právním posouzení nároku žalobkyň na vydání pozemků se krajský soud ztotožnil se závěry soudu 1. stupně, pokud dovodil jeho zánik a neztotožnil se s tvrzením žalobkyň, že by výzva obsahující označení domu, jehož se domáhají, v sobě automaticky bez dalšího zahrnovala i pozemek - stavební plochu, na níž se dům nachází. Z hlediska právního posouzení je pozemek, byť se jedná o stavební plochu, samostatnou věcí. K výzvě žalobkyň k vydání pozemků ze dne 27.4.1995 krajský soud uvedl, že se tak stalo po uplynutí lhůty zakotvené v zákoně č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rovněž při posuzování nároku žalobkyň z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., měl odvolací soud za to, že pokud žalobkyně splňovaly veškeré podmínky pro uplatnění svého nároku podle tohoto zákona ve znění platném k 30.9.1991, nepodáním výzvy k tomuto datu jejich nárok zanikl a k jeho obnovení nedošlo ani vydáním nálezu ústavního soudu vyhlášeného pod č. 164/1994 Sb.
Při posuzování, zda jsou žalovaní povinnými osobami, dospěl krajský soud po provedeném podrobném právním hodnocení podstatných okolností případu k závěru, že tomu tak není, což vede k zamítnutí i poslední alternativy návrhu, to jest vydání domu č.152. Krajský soud mj. judikoval, že na daný případ není možno aplikovat směrnici č. 9 uveřejněnou ve Věstníku ministerstva financí č. 4/1966, neboť tato se vztahovala pouze na prozatímní správu a realizaci majetku vymezeného v § 1 citované směrnice, která příslušela výhradně finančnímu odboru ONV. Měl-li majetek v držení MěNV, nemohlo se již jednat o prozatímní správu, nýbrž pouze o výkon správy národního majetku, na který se vztahovala vyhláška č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Ta zmocňovala ministerstvo financí ke stanovení podmínek, za nichž bylo možno převádět do vlastnictví občanů budovy jako rodinné domky. Touto směrnicí byla v rozhodné době směrnice č. 10/1964, uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964. Odvolací soud neshledal porušení citované směrnice při uzavírání kupní smlouvy o převodu domu č. 152 na žalované, z něhož by

4

11. ÚS 217/96
bylo možno dovodit jejich postavení jako povinných osob dle zákona č. 403/1990 Sb., příp. zák.č. 87/1991 Sb.
Krajský soud rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že se zamítá návrh žalobkyň Ing.arch. J.H. a L.K., aby žalovaným byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí ve variantách podle návrhu. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Odvolání zbývajících dvou žalobkyň krajský soud odmítl.
Navrhovatelky a další dvě žalobkyně podaly dne 2.7.1996 dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém opakují svou argumentaci, která má nasvědčovat tomu, že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud shledal, že dovolání směřující proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé není přípustné, neboť odvolací soud de facto potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, nešlo o rozsudek, který by měnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a nebyl tedy dán důvod přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Přípustnost dovolání nebyla založena ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil, a nemohla být uvažována ani v intencích § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neučinily. Nejvyšší soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu vady, které by znamenaly přípustnost a současně důvodnost dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně takové vady řízení nenamítaly a z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovými vadami trpělo.
Proti shora uvedeným rozsudkům soudu I. stupně a soudu odvolacího navrhovatelky včas podaly ústavní stížnost, neboť podle jejich názoru obecné soudy nerespektovaly kautely zákonného procesu a porušily tak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. l Ústavy České republiky. Proto navrhují jejich zrušení. Ve své stížnosti navrhovatelky polemizují s argumenty a právním názorem Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně.
Podle názoru stěžovatelek soudy postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, když v rozporu se zásadami upravenými v § 6, § 120 a § 153 odst. 1 o.s.ř., které ukládají spolehlivé zjištění skutkového stavu věci, přistoupily pouze na formální posouzení provedených důkazů. Obecné soudy poté, co dospěly k závěru, že předmětná nemovitost - rodinný domek - byla znárodněna v rozporu s právními předpisy, měly důsledně zkoumat, zda žalovaní tuto nemovitost nabyli v rozporu s tehdejšími právními předpisy, in eventum na základě protiprávního zvýhodnění, či nikoliv. Odvolací soud se podle jejich názoru v tomto směru zaměřil pouze na proceduru nabývání rodinného domku. V dalším pak v podstatě opakují argumentaci, kterou opakovaně uváděly v prvostupňovém i odvolacím řízení. Pokud jde o jejich uváděný údaj, že žalovaným bylo při uzavření kupní smlouvy zřízeno právo osobního užívání k pozemkům o výměře 1514 m2, je nutno upřesnit, že ve skutečnosti to bylo 1030 m2.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud ve Zlíně, zastoupený JUDr. J.H., předsedkyní senátu, uvedl, že v samotném řízení způsobovaly problémy žalobkyně, které nebyly dlouho schopné upřesnit, čeho se domáhají, navrhovaly důkazy, které s předmětem řízení nesouvisely a naopak soud musel hledat důkazy, které by lépe vypověděly o situaci (např. výslech svědka S.). Pokud žalobkyně věděly o dalších skutečnostech, které by měly význam pro

11. ÚS 2l7/96
rozhodnutí soudu, neuváděly je ve svých tvrzeních ani ve výpovědích, neoznačily další důkazy, které by soud měl provést. Důkazy nebylo možno hodnotit způsobem požadovaným žalobkyněmi, zvláště výpověď svědka V.Ž., a to s ohledem na výpověď' samotnou a na jeho vystupování před soudem, když navíc jeho výpověď' nesouhlasila s výpovědí svědka O.V., která žádné pochybnosti nevzbuzovala. Rozhodnutí ponechává Okresní soud ve Zlíně na úvaze Ústavního soudu.
Krajský soud v Brně, zastoupený JUDr. P.L., předsedkyní senátu, ke stížnosti uvedl, že věc stěžovatelek byla projednána v rámci a při dodržování procesních předpisů, když právě procesní předpisy zúžily rozsah přezkumu, to však pouze z hlediska počtu účastníků odvolacího řízení na straně žalobkyň. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatelek, že by odvolací soud postupoval v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o poukaz na porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy, odvolací soud postupoval v souladu s občanským soudním řádem a ve svém rozhodnutí se snažil vypořádat se všemi odvolacími námitkami odvolatelek, které jsou nyní fakticky podstatou ústavní stížnosti. Krajský soud navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Vedlejší účastnice Z.M. a L.K. podaly své vyjádření, ve kterém navrhly zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, neboť jimi došlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ,jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ve své argumentaci se shodují s argumenty uvedenými v ústavní stížnosti. Zdůraznily, že "rozpor s tehdy platnými předpisy" nebo "protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů" lze vyložit tak, že to musí být jakýkoli rozpor a jakékoli protiprávní zvýhodnění a že v té době nabytí majetku řadovým občanem bylo vždy zvýhodněním. Vedlejší účastnice se plně ztotožňují s odůvodněním ústavní stížnosti a připojují své vyjádření k ústavní stížnosti.
K výzvě ústavního soudu sdělili své stanovisko další vedlejší účastníci A.Z. a PhDr. Č.Z., kteří byli v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaných účastníků. Uvedli, že v souladu s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně nejsou povinnými osobami, neboť nenabyli věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění. Citovanými rozhodnutími nebyly porušeny kautely zákonného procesu ani žádné ustanovení Listiny základních práv a svobod. Jsou tedy dány důvody, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 10 C 1/92, s obsahem vyjádření Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Z.M., L.K., A.Z. a PhDr. Č.Z., jako vedlejších účastníků, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě musel Ústavní soud, jako již vícekrát, konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému obecných soudů, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

II. ÚS 217/96
zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čL 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Jestliže se ve stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak je si třeba z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces není možné vykládat tak, jako by garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný. Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika navrhovatelek s posouzením důkazů provedených před soudy obou stupňů a nesouhlas stěžovatelek s právními závěry, které soudy ze zjištěných skutečností vyvodily. Ústavní soud proto zkoumal, zda při provádění důkazů a při jejich hodnocení byla dodržena příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Základní pravidla pro hodnocení důkazů jsou obsažena v § 132 o.s.ř. a soud při jejich respektování postupuje v mezích zásady volného hodnocení důkazů, která je dominující zásadou celého procesu dokazování, přičemž však podle § 153 odst. 1 rozhoduje soud na základě zjištěného skutkového stavu věci. V tomto směru neshledal Ústavní soud v řízeních před obecnými soudy takové odchylky od uvedených kautel obsažených v o.s.ř., které by odůvodňovaly konstatování porušení ústavních procesních principů, zejména práva na spravedlivý proces. Jak ústavní soud z rozsáhlého spisového materiálu zjistil, obecné soudy se věcí stěžovatelek zabývaly pečlivě a podrobně, provedly všechny důkazy navrhované žalobkyněmi, a další důkazy si okresní soud sám opatřil. Jak soud prvního stupně usnesením ze dne 22.3.1994, tak soud odvolací usnesením ze dne 11.6.1996 připustily k návrhu stěžovatelek a dalších žalobkyň změny žalobního návrhu.
Jak Ústavní soud zjistil, nemůže být pochyb o tom, že rodina stěžovatelek a jejich rodičů byla minulým režimem perzekuována, a také že žalovaný a jeho rodina byli spjati s vládnoucím režimem, jak to ostatně konstatovaly obecné soudy ve svých rozsudcích, a to s tím konkrétním závěrem, že znárodnění požadovaných nemovitostí proběhlo v rozporu s právními předpisy.
Cílem právní úpravy restitučních zákonů, tedy i zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., bylo zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, spáchaných v tzv. rozhodném období. Uvedené zákony založily určité nároky pro oprávněné osoby a stanovily postupy a lhůty, ve kterých bylo možno tyto nároky uplatnit. Oprávněné osoby měly možnost v zákonem stanovených lhůtách požádat o vydání majetku povinnou osobu, nebo mohly svůj nárok uplatnit u soudu.

II. Ú S 217/96
Ústavní soud nepochybuje o správnosti závěrů obecných soudů o tom, že pokud stěžovatelky neuplatnily svůj nárok ke všem věcem, jichž se mínily domáhat, včas a řádným způsobem, pak jejich nárok ve vztahu k věcem, k nimž nárok neuplatnily, zanikl, a že k této prekluzi bylo třeba přihlédnout, a to zvláště za situace, kdy v řízení zůstala dlouho nevyjasněna otázka přesného rozsahu a způsobu nabytí pozemků žalovanými, vůči kterým nebyl nárok ani v obecné formulaci v zákonné lhůtě uplatněn a která byla stěžovatelkami dostatečně upřesněna až při podání odvolání ke krajskému soudu.
Pro úspěšné uplatnění nároku podle § 4 odst. 2 zákona č.403/1991 Sb. a zákona č. 87/1990 Sb., tedy vůči povinným osobám, které jsou osobami fyzickými, stanovil zákon další, náročnější podmínky. Jejich naplnění se stalo mj. předmětem posuzování obecných soudů, které v řádně vedeném procesu dospěly k závěrům, jak uvedeno ve výrocích jejich rozhodnutí. Podle zjištění učiněných Ústavním soudem obecné soudy, vědomy si významu řízení vztahujícího se k posouzení nároků oprávněných osob, nepochybně postižených nedemokratickým režimem, poskytly jejich právům dostatečnou ochranu. Žaloba stěžovatelek směřovala ke zcela specifické skupině povinných osob, tedy fyzickým osobám, které měly požadovaný majetek nabýt zcela specifickým způsobem, tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, což pro konstatování jejich povinnosti vyhovět nároku oprávněných osob, bylo nutno ve smyslu restitučních zákonů dokázat. To se však v daném řízení, přes pečlivé a důkladně provedené důkazní řízení ze strany obecných soudů, nepodařilo. Tím však není nikterak dotčen nárok oprávněných osob na finanční náhradu podle příslušných ustanovení výše citovaných restitučních zákonů.
Ústavní soud v postupu soudů neshledal namítaná porušení Ústavy České republiky nebo Listiny základních práv a svobod, a musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Pro úplnost je nutno doplnit, že Ústavní soud se nemůže ztotožnit, s ohledem na svůj nález č.j. Pl. ÚS 15/98, s právním názorem Krajského soudu v Brně na otázku nevložnosti vydání pozemků, ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku. Tento tehdejší názor krajského soudu však v projednávaném případě, s ohledem na nenaplnění podmínek stanovených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a rovněž § 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., a na prekluzi nároků vznesených ve vztahu k pozemkům, nebyl v projednávané věci rozhodný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. prosince 1999 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 217/96, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies