III. ÚS 270/99

09. 12. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu M. M., zast. JUDr. O. C., na zahájení řízení před Ústavním soudem směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 1999, sp. zn. 6 To 74/98,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se včas podaným návrhem domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 1999, sp. zn. 6 To 74/98 s tím, že tímto rozhodnutím byla (bez bližšího označení) porušeno jeho Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod chráněná a zaručená práva a právem chráněné zájmy.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 21/97, který si Ústavní soud vyžádal takto zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1998, č.j. 43 T 21/97-211, uznán vinným pokusem k tr. činu podvodu dle ust. § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále tr. zák.) a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 176 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen. Skutkově šlo o to, že na Katastrálním úřadě Praha-západ předložil žádost o vklad vlastnického práva k pozemkům v rozsudku uvedeným, jejichž hodnota činila 63.850,70 Kč, když tyto ve skutečnosti patřily T. P., žádost přitom doložil padělanou kupní smlouvou, která měla sloužit jako nabývací titul pro A. V., dále padělanou plnou mocí pro tutéž osobu, za ni se vydával a prokazoval se též padělaným občanským průkazem na jméno A. V. Poté co dne 3. 6. 1997 byl vklad práva povolen, nabídl koncem června 1997 prodej těchto pozemků, které vydával za stavební, za částku 1.800.000,- Kč M. V., který si však ověřil, že skutečným vlastníkem předmětných pozemků je jiná osoba a věc oznámil policii. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze s tím, že podle skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem jde o uvedený trestný čin podvodu (§ 250 odst. 1, 4 tr. zák.), a to dokonaný (vzhledem ke dni 22. 4. 1997) a dále jako pokus k tomuto trestnému činu (ke dni 1. 7. 1997). I přes rozdílná ohodnocení uvedených pozemků znalci uvedl, že při stanovení výše škody je nutno vycházet z ceny za kterou se věc (pozemky o které šlo) v době a v místě činu obvykle prodává a z dalších provedených důkazů dovodil, že se tak jednalo v daném případě o částku vyšší než 2.000.000,- Kč. O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 1. 2. 1999, č.j. 6 To 74/98-232, napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. b, d) trestního řádu (dále tr.ř.) zrušil a rozhodl sám tak, že navrhovatele uznal vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu a trestných činů padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud řádně zjistil skutkový stav, o kterém nejsou pochybnosti, a to i při důsledném respektování práv na obhajobu navrhovatele. Dospěl k závěru, že na základě falšovaných dokladů nabídl předmětné pozemky jiné osobě ke koupi za částku 1.800.000,- Kč. K jejímu uskutečnění však nedošlo jenom proto, že potenciální kupec věc oznámil policii. Nalézací soud však v rozporu s provedeným dokazováním dospěl k nesprávné ceně uvedených pozemků (výrazně nižší když pozemky ve stanovené lokalitě měly být prodávány za ceny stanovené pro půdu ornou). Dodal, že z provedených důkazů je naopak zřejmé, že cena uvedených pozemků byla určována především nabídkou a poptávkou, která se odvíjela od záměru představitelů obce zařadit je do plánu zástavby rodinnými domky, šlo o pozemky poblíže Prahy, v blízkosti rekreační oblasti, dálnice a navíc situované v klínu parcel, již rodinnými domky zastavěných. Pokud byly prodávány (v rozhodné době) tak se jejich cena pohybovala v rozmezí od 250,- až 500,- Kč za m2 . V této souvislosti odkázal i na podaný znalecký posudek, ke kterému se odvolací soud podrobně vyjádřil se závěrem, že tento je jasný, úplný i přes to, že znalec u hlavního líčení pro svou zdravotní indispozici chybně označil zákonnou normu, ze které vycházel. Dále odkázal odvolací soud i na řadu svědeckých výpovědí vztahujících se k problematice ceny uvedených pozemků, když právě skutečnosti obsažené v těchto výpovědích (o cenách pozemků, které byly nabízeny a dokonce i za ně prodány) nebyly vlastně nalézacím soudem zohledněny. Ten potom chybně dospěl k závěru, že šlo o pozemky určené k zemědělské výrobě (byly vedeny v příslušném katastru jako orná půda) a spokojil se s posudkem jiného znalce z roku 1993, který je takto hodnotil, přičemž ani důkaz tímto znaleckým posudkem neprovedl. Podrobně potom odvolací soud rozebral a zhodnotil výpovědi svědků a dovodil, že jejich výpovědi korespondují se znaleckým posudkem a výpovědí znalce před soudem. Obsáhle se zabýval i obhajobou navrhovatele (zejména existence další osoby, která v celém trestním řízení nebyla identifikována a která měla navrhovatele k popsanému jednání i výhrůžkami nutit) a dospěl k závěru, že jeho obhajoba nese výrazné rysy účelnosti. Jak již řečeno, odvolací soud zrušil uvedené rozhodnutí soudu I. stupně a z důvodů již popsaných, změnil právní kvalifikaci jednání navrhovatele a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody.
Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva a právem chráněné zájmy dané mu Ústavou ČR, platnými zákony, jakož i Listinou základních práv a svobod (dále Listina). Žádné z namítaných porušení základních práv a svobod však (i přes výzvu Ústavního soudu k doplnění návrhu) označeno navrhovatelem konkrétně (poukazem na Ústavu či Listinu základních práv a svobod ) nebylo. Ve svém návrhu úvodem obsáhle navrhovatel zdůvodňuje fakt, že návrh (ústavní stížnost) je podán ve lhůtě, která by měla počínat dnem vyhlášení napadeného rozhodnutí, což považuje za protiústavní. Zde navrhovatel evidentně přehlédl novelu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, která byla provedena zákonem č. 77/1998 Sb. ze dne 24. 3. 1998, který v době sepisu návrhu již byl delší dobu účinný a který také v příslušném ustanovení (§ 72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) stanoví, že "ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje....". Jádrem podaného návrhu je však polemika s důvody, které v napadeném rozhodnutí uvedl odvolací soud a které se týkají hodnoty pozemků, které se v konečné fázi pokusil navrhovatel podvodným jednáním prodat. Poukázal na výpověď soudního znalce v hlavním líčení před soudem I. stupně, který uvedl, že vyšel při zhotovení posudku z mylných informací, přičemž odvolací soud tuto skutečnost nevzal v potaz a při svém rozhodování tak v konečném důsledku vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Z takového postupu odvolacího soudu potom dovodil, že v dané věci byla zasažena jeho práva na obhajobu a též právo na spravedlivý proces a předmětné rozhodnutí navrhl zrušit.
Na výzvu Ústavního soudu se k podanému návrhu vyjádřil i Vrchní soud v Praze, který uvedl, že uplatněné námitky opakují obhajobu navrhovatele. Odkázal potom na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že zde na uvedené námitky bylo soudem reagováno a také vysvětlena nepotřebnost navrhovatelem požadovaného revizního znaleckého posudku.
Vrchní státní zástupce se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal.
Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a z tohoto pohledu nemůže také rozhodnutí soudů přezkoumávat jako další odvolací instance. K jurisdikční činnosti obecných soudů proto přistupuje pouze a výlučně z hlediska obsahu hlavy páté Listiny. Z tohoto pohledu potom po zvážení všech skutečností plynoucích z příslušných spisových materiálů, z argumentace navrhovatele i vyjádření Vrchního soudu v Praze dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V tomto směru je především potřebné odkázat na závěry učiněné odvolacím soudem a podrobně vysvětlené v odůvodnění jeho rozhodnutí. Nelze mít především pochybnosti o závěrech znaleckého posudku stejně jako o výpovědi znalce před soudem, kdy tvrzení navrhovatele, že znalec svou výpovědí změnil své závěry vyjádřené v písemném posudku, neodpovídá realitě. Z obsahu jeho znalecké výpovědi tak, jak zachycena do protokolu o hlavním líčení konaném dne 9. 6. 1998 (čl. 200-201 spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 21/97) plyne, že stvrdil závěry svého písemně podaného znaleckého posudku, kdy předmětné posudky byly uvažovány jako stavební. Tato skutečnost byla podpořena i výpověďmi svědků T. P., J. J., M. V. K závěrům odvolacího soudu stran stanovení výše způsobené škody (cena předmětných pozemků určena v souladu s cenou, za kterou se v rozhodném čase a místě prodávaly) nelze mít výhrad. Ostatně i snaha navrhovatele předmětné pozemky prodat za cenu výrazně vyšší než cena určená pro půdu ornou s uvedenými závěry soudu koresponduje. S ohledem na uvedené nelze mít za to, že by provedené dokazování včetně jeho rozsahu neodpovídalo právním závěrům z něj soudem vyvozených, či snad dokonce, že by tento navrhovatelem namítaný nesoulad byl extrémně výrazný a založil tak porušení trestně právních předpisů nebo dosáhl i úrovně představující postup soudu, který by bylo možné označit za protiústavní. Právo na obhajobu navrhovatele zasaženo nebylo, když poukazovaný odlišný názor soudu na provedené důkazy (na rozdíl od navrhovatele), s přiléhavou argumentací, porušením tohoto práva není, když z těch že důvodů nutno odmítnout i tvrzení navrhovatele, že postupem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Je na místě opakovaně připomenout, že obsáhlé provedené dokazování v dané věci bylo konáno v souladu a za dodržení všech procesních zásad plynoucích jak z předpisů trestně procesních, tak i ústavně právních.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 1999

JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. III. ÚS 270/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies