III. ÚS 259/99

09. 12. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 259/99

Ústavní soud rozhodl dne 9. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, sp. zn. 2 Co 167/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999 (2 Co 167/98-111), jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1998 (34 C 47/96-87), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi (v původním řízení odpůrci) "zveřejnit v Blesku omluvu tak, jak ji ve své žalobě navrhoval", a dále o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč, a tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím porušil obecný soud jako orgán veřejné moci "čl. 4 a čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky".
Porušení citovaných článků Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že obecný soud, jehož rozhodnutí napadá, "postupoval v rozporu s mezemi stanovenými mu zákonem, konkrétně ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku a § 1 a
§ 132 občanského soudního řádu, neboť v řízení nezajistil stěžovateli spravedlivou ochranu jeho práv a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, což ve svém důsledku pro stěžovatele znamenalo neúspěch ve sporu". V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatel "srovnává" základní právo obsažené v čl. 10 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tvrdí, že nedostatečná právní úprava v tiskovém zákoně nezaručuje právo na odpověď osoby, které se článek týká, a to ani v případě, že jsou uvedena nepravdivá tvrzení. Konečně stěžovatel v závěru své ústavní stížnosti vytýká obecným soudům nesprávné "posuzování toho, zda se v případě předmětného článku jedná o neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti" a hodnocení důkazů za řízení provedených.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které jsou odlišné od názoru stěžovatele, a které v řízení před těmito soudy ve svém důsledku znamenaly jeho neúspěch. Stěžovatel se totiž v řízení před těmito soudy domáhal na vedlejším účastníkovi tiskové opravy a zaplacení nemajetkové újmy. Obecné soudy ve svých rozsudcích, které Ústavní soud považuje za řádně zdůvodněné (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nároku stěžovatele nevyhověly a z důvodů, jak ve svých rozsudcích rozvedly, stěžovatelovu žalobu zamítly.
Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily neoprávněnost zásahu do jeho práv na ochranu osobnosti a nepřihlížely při hodnocení důkazů ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, není z hlediska posuzované ústavní stížnosti rozhodné, neboť stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994), za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a zejména že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů se z jeho pravomocí vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již dříve vyloženým však stížnost stěžovatele nevyhovuje a pouhá polemika s právními závěry obecných soudů nemůže naplnit zákonné znaky zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele tak, jak tyto jsou zaručeny ústavním pořádkem České republiky nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud v posuzované ústavní stížnosti nezjistil, že by postupem obecných soudů v řízení před nimi došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tím, že by obecné soudy v rámci hodnocení provedených důkazů toto hodnocení do svého rozhodnutí nepojaly nebo jinak se s předloženými důkazy zákonným způsobem nevypořádaly; pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nevzaly v úvahu výpovědi svědků svědčících v jeho prospěch, pak toto tvrzení je v rozporu s odůvodněním rozsudku obecných soudů, které v rámci hodnocení důkazů řádně a vyčerpávajícím způsobem vyložily, jak uvedené (ale i jiné) důkazy hodnotily.
Ústavní stížnost stěžovatele je tudíž zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], když její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno;
o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. prosince 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. III. ÚS 259/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies