III. ÚS 540/98

09. 12. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 540/98

Ústavní soud rozhodl dne 9. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.A., zastoupeného JUDr. I.M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 1998, sp. zn. 19 Co 91/98, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. listopadu 1997, sp. zn.
7 C 60/95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 1998 (19 Co 91/98-132) a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. listopadu 1997 (7 C 60/95-104), jímž byl zamítnut jeho návrh o uložení povinností odpůrcům (v řízení před obecnými soudy) v rozsahu, jak v rozsudku jsou popsána, a tvrdí, že "rozhodnutí uvedených obecných soudů jsou nezákonná a kolidující s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čímž došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele". Dále stěžovatel uvádí, že tímto postupem "bylo porušeno zejména jeho právo vlastnické zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod". Porušení citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod pak stěžovatel spatřuje v tom, že soud I. stupně se spokojil pouze s výpověďmi účastníka řízení, aniž provedl důkazy, které by objasnily skutečný stav a "samosoudce veškeré důkazy hodnotil v jeho neprospěch"; v další části své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že existují "zásadní rozpory v písemné protokolaci průběhu ústních jednání a skutečnými ústními projevy stěžovatele".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a proto pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat (k tomu srov. např. II. ÚS 281/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6.,
vydání 1., č. 137, Praha, 1997) a jen stručně postačí připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů obecných zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté, a tak svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li však obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodování obecných soudů přezkoumávat, stejně tak jako přezkoumávat "hodnocení veškerých důkazů".
Vzhledem ke vznesené námitce stěžovatele stran rozporů v písemné protokolaci o průběhu ústních jednání a skutečných ústních projevů, vyžádal si Ústavní soud spis Okresního soudu v Jičíně (sp. zn. 7 C 60/95). Z předloženého spisu pak Ústavní soud zjistil, že protokoly o ústním jednání ze dne 28. 11. 1995 (č. l. 23, 24), 16. 7. 1996 (č. l. 31, 32),
30. 7. 1996 (č. l. 34 až 36), 17. 9. 1996 (č. l. 50, 51), 19. 11. 1996 (č. l. 55), 7. 1. 1997 (č. l. 64, 65), 24. 4. 1997 (č. l. 71), 20. 11. 1997 (č. l. 98, 99), 28. 11. 1997 (č. l. 102) (protokoly
o jednání před okresním soudem) a ze dne 29. 9. 1998 (č. l. 130 protokolu o jednání před odvolacím soudem) neobsahují výhrady (námitky) stěžovatele k nesprávné protokolaci nebo k jiným porušením procesních práv v průběhu řízení před obecnými soudy obou stupňů.
Za této situace neshledal Ústavní soud v posuzované ústavní stížnosti, že by postupem obecného soudu došlo k porušení ustanovení již zmíněné hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy o uplatněném nároku stěžovatele řádně rozhodly a své rozhodnutí také, jak je patrno z jejich rozsudků, řádně odůvodnily. Pouhá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů založená na tom, že ve svém uplatněném nároku nebyl úspěšný, nemůže být důvodem pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných. Ústavní soud v této věci neshledal svoji pravomoc hodnotit a případně přezkoumávat právní závěry obecných soudů tak, jak s nimi stěžovatel vede polemiku, zejména jestliže napadená rozhodnutí obecných soudů jsou způsobem zákonem stanoveným řádně odůvodněna (§ 157
odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná a zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy samotných důvodů, uplatněných stěžovatelem, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno; nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů ).

V Brně dne 9. prosince 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. III. ÚS 540/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies