I. ÚS 227/99

14. 12. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. F., M. F., a V. F., všech zastoupených JUDr. B. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 1998, sp. zn. 37 Ca 38/98,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé napadají rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Domažlice, Okresního pozemkového úřadu, v restituční věci podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Namítají, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jejich práva podle čl. 10, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť údajně soud bránil protiprávním způsobem, aby se znovu ujali svých vlastnických práv...a nepostupoval při tom stanoveným způsobem. Navrhují, aby napadený rozsudek byl zrušen.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

V dané věci stěžovatelé toliko polemizují s názory a právními závěry soudu i správního úřadu a opakují argumentaci již uplatněnou v průběhu řízení, zvláště pak u krajského soudu, se kterou se však, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, soud řádně vypořádal. Především pak namítají, že soud rozhodl, aniž provedl všechny jimi navrhované důkazy, zvláště pak zdůrazňují, že je subjektivním názorem soudu závěr, že výslech J. F., M. F. a V. F. je nadbytečný, neboť "by byli s to vypovídat pouze zprostředkovaně".

Co se týče této námitky, kdy v odmítnutí provedení navrhovaného důkazu stěžovatelé zřejmě spatřují porušení tzv. práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), Ústavní soud konstatoval svůj ustálený názor, že obecný soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, jeho povinností však přitom je řádně odůvodnit, proč navrhované důkazy provedeny nebyly. V daném případě se obecný soud k této otázce vyjádřil zcela jednoznačně, když konstatoval, že považuje za dostatečné důkazy podrobné vyslechnutí původního vlastníka F. F., který o eventuální politické perzekuci či bránění ve výkonu zaměstnání nic neuváděl a zprávu České správy sociálního zabezpečení, ve které se uvádí, že od 1. 1. 1949 do 31. 12. 1951 byl národním správcem mlýna v Otově a od roku 1951 až do roku 1960 byl zaměstnancem STS Horšovský Týn. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za adekvátní, neboť je zcela zřejmé, že sám F. F., na rozdíl od svých tehdy nezletilých dětí, by především měl vědět a vypovídat o své eventuální politické perzekuci. Pro úplnost je třeba uvést, že v daném případě bylo původní rozhodnutí pozemkového úřadu soudem zrušeno pro nedostatečné dokazování, kdy soud požadoval právě především výslech F. F., což správní orgán učinil.

Je třeba si obecně uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Pokud jde o námitku porušení čl. 10 Listiny základních práv a svobod, který garantuje ústavní ochranu osobnosti, Ústavní soud ji neshledal v dané věci případnou. Ostatně stěžovatelé ani nekonkretizovali, v čem porušení citovaného článku spatřují.

Ústavní soud v daném případě tedy nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. I. ÚS 227/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies