II. ÚS 289/96 - Pasivní legitimace podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.

21. 12. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Pro posouzení pasivní legitimace podle v době podání žaloby
platné dikce § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. bylo zcela
podstatné, kdo byl v době podání žaloby vlastníkem požadovaných
pozemků. Jestliže v soudních řízeních nebyl v tomto směru
dostatečně zjištěn skutkový stav věci (§ 153 o. s. ř.) a nebyly
provedeny důkazy navržené stěžovatelkou, podstatné pro posouzení
řádného uplatnění jejího nároku (§ 120 o. s. ř.), došlo k porušení
práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a odepření
ochrany právům stěžovatelky dle čl. 90 Ústavy.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12.01.2000 sp. zn. II. ÚS 289/96)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě v právní věci
ústavní stížnosti Z. K., jako účastnice, zastoupené JUDr. J. B.,
advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
10.6.1996, sp. zn. 17 Co 431/95, za účasti J. S. a K. S. jako
vedlejších účastníků,takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.1996, sp. zn. 17
Co 431/95, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15.2.
1995, č.j. 4 C 829/93-17, se zrušují.


Odůvodnění
Dne 24.10.1996 se navrhovatelka obrátila na Ústavní soud
s ústavní stížností, kterou se domáhala, aby Ústavní soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.1996, sp. zn. 17 Co
431/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě
ze dne 15.2. 1995, sp. zn. 4 C 829/93, kterým byl zamítnut návrh
stěžovatelky na zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 5.4.1973
ve věci N 487/73, uzavřené mezi navrhovatelkou jako prodávající
a dárkyní na straně jedné a K., R. a J. S. jako kupujícími
a obdarovanými na straně druhé v části, kde došlo k darování
přesně určených pozemků v užívání JZD H. v celkové výměře 13,7534
ha v k.ú. H.

Ústavní soud si k této včas podané ústavní stížnosti vyžádal
spis Okresního soudu ve Znojmě a dále doplnění dokladů
o vlastnických poměrech k předmětným nemovitostem.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka
se žalobou ze dne 26.7.1993 domáhala u Okresního soudu ve Znojmě
zrušení shora specifikované kupní a darovací smlouvy, a to pokud
jde o pozemky zapsané u Střediska geodézie Z. na LV č. 219
v oddíle D) a náležející nyní vlastnicky žalovanému J. S. - tedy
par.č. 630/3, 630/2, 264/1, 265/10, 266/2, 266/3, 636, 641/1,
251, PO 53a, PO 532, PO 33, PO 54 a 1564/1 v kat. úz. H.,
v celkové výměře 13,7534 ha, a to ve smyslu ustanovení § 8 zákona
č. 229/1991 Sb., ve znění Čl. I., odst. 3a) zákona č.183/1993 Sb.,
a přikázání uvedených nemovitostí do vlastnictví stěžovatelky.
Návrh stěžovatelka rozšířila dne 25.10.1993 proti K. S.

Okresní soud návrh stěžovatelky rozsudkem ze dne 15.2. 1995,
č.j. 4 C 829/93-17, zamítl, neboť účastníkem smlouvy o převodu
nemovitostí byla kromě žalovaného J. S. také R. S., která kromě
jiného převzala pozemky v užívání zemědělské organizace do
bezpodílového spoluvlastnictví s K. S. a do podílového
spoluvlastnictví se synem J. S. Smlouva o rozdělení podílového
spoluvlastnictví ze dne 29.4.1976 se týkala rodinného domku č.p.
583 a zahrady č..p. 630/1, nikoliv pozemků v užívání zemědělské
organizace. Je tedy podle názoru okresního soudu nepochybné, že
i R. S. je v současné době spoluvlastnicí pozemku v užívání
socialistické organizace. Podle názoru okresního soudu by návrh
musel být podán proti všem spoluvlastníkům, tedy i proti R. S.,
přičemž se jedná o řízení sporné, kdy okruh účastníků určuje
navrhovatel. Za dané situace, kdy předmětné nemovitosti jsou ve
spoluvlastnictví více osob a nebyli žalováni všichni
spoluvlastníci, nelze návrhu vyhovět.

Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání ke
Krajskému soudu v Brně, ve kterém soudu I. stupně vytkla zejména
pochybení při vyhodnocení pasivní legitimace a ve svých důsledcích
odmítnutí soudní ochrany, neboť o celém žalobním návrhu nebylo
rozhodnuto, a to z důvodu, že žaloba byla údajně rozšiřována na
dalšího účastníka - manžele S., kdy však šlo o nesprávně zachycený
projev žalobkyně, který z hlediska jejího obsahového sdělení
směřoval i v označení skutečně proti oběma manželům, jak se
nepochybně promítá i do žalobního petitu, kde jsou oba výslovně
uvedeni. Bez ohledu na shora uvedené neměla být žaloba jako celek
zamítnuta.

Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu ve Znojmě
potvrdil ve výroku ve věci samé. Své rozhodnutí odůvodnil zejména
tím, že žalobkyně v žalobě výslovně označila jako žalovaného J. S.
a tím přesně vymezila okruh účastníků předmětného sporu. V průběhu
řízení sice byla žaloba rozšířena i proti K. S., avšak i za této
situace nebyli žalováni všichni účastníci předmětné smlouvy,
nehledě ke skutečnosti, že rozšíření žaloby proti K. S. bylo
učiněno po lhůtě stanovené zákonem č. 183/1993 Sb. Odvolací soud
se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně brojí
stěžovatelka ústavní stížností, ve které zejména poukazuje na to,
že žaloba podaná k okresnímu soudu se z hlediska skutkového
opírala o již citovanou kupní a darovací smlouvu, dále o notářský
zápis ze dne 29.4.1976 NZ 316/76 smlouvy o rozdělení podílového
spoluvlastnictví mezi manželi K. a R. S. na jedné straně, a jejich
synem na straně druhé, a dále o výpis z evidence nemovitostí
Střediska geodézie Z. z 18.3.1991 LV 219 a 416 a dovolávala se
právního režimu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Podle názoru stěžovatelky pozemky,
které byly v užívání JZD H., nařídil tehdejší MNV v H. do smlouvy
uvést jako dar, jinak by k prodeji mezi shora jmenovanými
účastníky nedal souhlas a smlouva by nemohla být registrována.

Okresní soud ve Znojmě žalobu zamítl, neboť dle jeho názoru
měla být podána proti všem účastníkům kupní a darovací smlouvy
z 5.4.1973, tedy i proti R. S., neboť se jedná o řízení sporné,
kdy okruh účastníků určuje navrhovatel. Krajský soud názor
okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka uvádí, že soudy obou stupňů
vycházejí ze zásadně mylného právního názoru, když dovozují, že
pasivní legitimace ve sporu, který se opírá o právní režim § 8
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je
dána okruhem účastníků darovací smlouvy, na kterou dopadá shora
uvedená skutková podstata zákona č.229/1991 Sb. Zákon č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, je lex specialis a pasivní
legitimace v soudním sporu je dána postavením povinné osoby, jejíž
určení vychází z principu držby. Pokud tedy stěžovatelka označila
jako žalobce toho, kdo předmět daru drží, postupovala v souladu se
zákonem. V žalobním petitu je řádně identifikována smlouva, jejíž
zrušení se žalobkyně, v souladu s právním režimem ustanovení § 8
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., domáhá.

Podle názoru stěžovatelky byl jí Krajským soudem v Brně
nesprávnou aplikací ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, odepřen nárok na soudní ochranu
a soud tak nedostál povinnosti podle čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR.
Dále byl rozhodnutím krajského soudu porušen čl. 95 odst. 1
Ústavy, ukládající soudci vázanost zákonem při jeho rozhodování.
Krajský soud tím, že nerespektoval zákonem stanovený postup při
výkonu práva stěžovatelky, porušil také čl. 36 Listiny základních
práv a svobod a svým rozhodnutím se dotkl Listinou zaručeného
práva stěžovatelky vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně,
poukázal na odůvodnění jak rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, tak
svého rozsudku. Uvedl, že ustanovení § 8 odst. 3 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění novely č. 183/1983 Sb., která platila
v době podání žaloby (nyní ustanovení § 8 odst. 4 cit. zákona, ve
znění pozdějších novel, které se podstaty citovaného ustanovení
nedotkly) respektuje vlastnictví k pozemkům, které fyzická osoba
získala darem nebo bezúplatným převodem. Respektování vlastnického
práva je zcela nepochybné, neboť osobu, která vlastní nemovitost,
označuje jako fyzickou osobu, vůči které směřuje oprávněná osoba
svůj návrh podle ustanovení § 8 odst. 3 cit. zákona. Uvedení pojmu
fyzická osoba v jednotném čísle z hlediska gramatického výkladu
neznamená, že z citovaného ustanovení lze dovodit, že v případě
daru nebo bezúplatného převodu na více osob, mohla by vlastnictví
převádějící osoba žalovat na zrušení smlouvy kteréhokoliv ze
spoluvlastníků s účinky vůči všem dalším spoluvlastníkům. Bylo by
v rozporu s ochranou vlastnického práva, aby spoluvlastník byl
zbaven spoluvlastnického podílu, aniž by s ním bylo jednáno a aniž
by se o takové žalobě dověděl a mohl se vůči ní bránit. Z tohoto
důvodu musí být všichni spoluvlastníci účastníky řízení, ve kterém
se jedná o zrušení smlouvy, na základě které nabyli své
spoluvlastnické podíly. Jestliže stěžovatelka darovala smlouvou ze
dne 5.4.1973 třem osobám, a to manželům K. a R. S. ideální 1/2
pozemků užívaných socialistickou organizací do jejich
bezpodílového spoluvlastnictví, a ideální 1/2 do podílového
spoluvlastnictví J. S. ve vztahu k předcházejícím vlastníkům,
musela uplatnit nárok na zrušení citované smlouvy vůči všem třem
spoluvlastníkům. Povinná osoba musí mít pozemky ve vlastnictví,
nikoliv v držbě. V daném případě navíc J. S. nakládal s těmito
pozemky jako vlastník jen v rozsahu svého spoluvlastnického
podílu, tj. v rozsahu ideální 1/2, ve vztahu k druhé ideální 1/2,
neměl ani právo držby ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1
občanského zákoníku. Neobstojí ani skutečnost, že stěžovatelka
v průběhu řízení rozšířila žalobu proti bezpodílovému
spoluvlastníku id. 1/2 K. S., neboť tak učinila po lhůtě stanovené
k uplatnění nároku, a pominula druhou bezpodílovou spoluvlastnici
R. S. Nárok by musel být uplatněn vůči oběma manželům, neboť
zrušení smlouvy není běžnou záležitostí ve smyslu ustanovení §
145 odst. 1 občanského zákoníku.

Vedlejší účastník J. S. k ústavní stížnosti uvedl, že s právní
argumentací stěžovatelky nelze souhlasit, neboť pasivní legitimace
v předmětném soudním sporu není v žádném případě dána postavením
povinné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., a to zejména z toho
důvodu, že tento zákon podle § 5 za povinné osoby považuje
výhradně stát a osoby právnické, které ke dni jeho účinnosti
nemovitosti drží. Samotné ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje zvláštní
postup v případech, kdy fyzické osoby nabyly vlastnictví
k nemovitostem způsobem a za podmínek, jak jsou popsány
v citovaném ustanovení. Není tedy možné vycházet z právní
konstrukce osoby povinné, neboť ta se uplatní ve zcela jiných
případech podle cit. zákona. Jelikož pro zrušení smlouvy nestanoví
zákon č. 229/1991 Sb. žádná další pravidla, je nutné použít
obecných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního
řádu, jak to učinil soud prvního a druhého stupně.

Vedlejší účastník K. S., ač doloženě obeslán, se ve stanovené
lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých nálezech
uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů
a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší
mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní
ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní
ochranu a právo na spravedlivý proces.

Po seznámení se spisovým materiálem, dalšími podklady a po
zhodnocení podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Opodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud ve
skutečnosti, že Krajský soud v Brně, v rozporu s ustanovením §
212 odst.1 o.s.ř., které stanoví, že odvolací soud projedná věc
v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání, nepřezkoumal
v odvolání namítané pochybení soudu I. stupně, kterého se měl
dopustit při vyhodnocení pasivní legitimace a ve svých důsledcích
odmítnutí soudní ochrany, neboť o celém žalobním návrhu nebylo
rozhodnuto z důvodů v odvolání uvedených. Odvolací soud se
soustředil pouze na otázku, zda v zákonné lhůtě byli žalováni
všichni účastníci kupní a darovací smlouvy, aniž by se zabýval
další, pro posouzení pasivní legitimace a tedy i celého merita
věci podle tehdy platné dikce § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
zcela podstatnou otázkou, zda soudem I. stupně byl dostatečně
zjištěn skutkový stav věci (§ 153 o.s.ř.) v tom směru, kdo byl
v době podání žaloby vlastníkem žalobou požadovaných pozemků a zda
řízení u soudu I. stupně netrpělo vadou spočívající v rozporu
s ustanovením § 120 o.s.ř., totiž zda byly provedeny důkazy
navržené stěžovatelkou, podstatné pro posouzení řádného uplatnění
jejího nároku plynoucího ze zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Zásadní význam otázky vlastnictví v době
uplatnění restitučního nároku pro rozhodnutí soudu ostatně krajský
soud správně zdůrazňuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.

Podle žaloby byl ve Znojmě dne 29.4.1976 sepsán notářský zápis
NZ 316, N 517/76, jímž se podíloví spoluvlastníci prodaných
a darovaných nemovitostí manželé S. a jejich syn J. S. dohodli na
rozdělení spoluvlastnictví tak, že nemovitosti připadající do
vlastnictví manželů K. a R. S. byly zapsány u Střediska geodézie
Z. na LV č. 416 a nemovitosti připadající J. S. na LV č. 219,
a tedy nemovitosti v užívání JZD H., jsou ve vlastnictví
žalovaného. Byl navržen důkaz tímto notářským zápisem. Ve spise
Okresního soudu Znojmo nebyl tento zápis zařazen a není ani zmíněn
v žádném protokole o jednání. Uveden je pouze v odůvodnění
rozsudku okresního soudu, jak byl shora citován. Tato citace je
však v rozporu s výpisem z evidence nemovitostí, vydaným
Střediskem geodézie Znojmo dne 18.3.1991, kde na LV 219 je jako
jediný vlastník v žalobě specifikovaných pozemků uveden J. S.,
a to na základě smlouvy o rozdělení podílového spoluvlastnictví
R I 248/76 - 71/76. Tento výpis, ač uveden a jako důkaz navržen
v žalobě, není opět ve spise okresního soudu zařazen, ani zmíněn,
a to již ani v odůvodnění rozsudku. Z uvedeného je nepochybně
zřejmé, že Okresní soud ve Znojmě svým shora uvedeným procesním
povinnostem ve smyslu citovaných ustanovení o.s.ř. nedostál.

Krajský soud se těmito skutečnostmi, vztahujícími se zásadním
způsobem k otázce pasivní legitimace, nezabýval, naopak pouze vzal
v tomto směru za prokázaný údaj, uvedený bez jakékoliv opory ve
spise v závěru odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, což
mělo za následek pravomocné zamítnutí žaloby podané stěžovatelkou.

Ústavní soud, aniž by předjímal výsledek řízení, pokud jde
o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že uvedeným
pochybením soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces
podle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a odepření
ochrany právům stěžovatelky zákonem stanoveným způsobem podle
čl.90 Ústavy České republiky. S ohledem na uvedené se již
porušením namítaných dalších ustanovení Listiny základních práv
a svobod či Ústavy nezabýval.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 10.6.1996, sp. zn. 17 Co 431/95, zrušil. Zároveň
Ústavní soud z důvodů procesní ekonomie zrušil rozsudek Okresního
soudu ve Znojmě, jak uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. 12. 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 289/96, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies