III. ÚS 453/99

29. 12. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatele I. Š., zastoupeného JUDr. E. Ř., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, čj. 21 Cdo 1831/98-127 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1998, čj.16 Co 93/98-104,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal prostřednictvím Okresního soudu v Přerově dne 15. 9. 1999 Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, čj. 21 Cdo 1831/98-127 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1998, čj.16 Co 93/98-104, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu v Přerově, sp.zn. 8 C 405/93 a sp.zn. 7 C 261/95 a z nich zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 1995, čj. 16 Co 286/95-81, bylo rozhodnuto, že výpověď, kterou daly Přerovské strojírny, a.s. Přerov navrhovateli dne 22. 7. 1993 je neplatná. Dne 19. 12. 1995 podal navrhovatel proti žalovaným Přerovským strojírnám, a.s. Přerov žalobu, sp.zn. 7 C 261/95, o náhradu mzdy v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru. O této žalobě rozhodl Okresní soud v Přerově dne 20. 6. 1997 rozsudkem, čj. 7 C 261/95-68 tak, že žalobu zamítl. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 5. 1998, čj. 16 Co 93/98-104 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek byl navrhovateli prostřednictvím právního zástupce doručen dne 3. 6. 1998. Toto rozhodnutí napadl navrhovatel dovoláním. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud v Brně dne 29. 7. 1999 tak, že dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Navrhovatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně. Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku přípustnost dovolání a protože z obsahu spisu nevyplynulo (a dovolatel to ani netvrdil), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a protože navrhovatel před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu neučinil návrh, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, je nepochybné, že dovolání navrhovatele směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Navrhovatel napadl návrhem jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1998, čj. 16 Co 93/98-104, tak i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, čj. 21 Cdo 1831/98-127, s tvrzením, že postupem Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho základní práva daná mu čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a postupem Nejvyššího soudu pak právo dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Pokud jde o návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, čj. 21 Cdo 1831/98-127, navrhovatel v něm namítal, že Nejvyšší soud se měl jeho návrhem zabývat věcně. Mimo to se, podle jeho tvrzení, nedostalo navrhovateli v řízení před odvolacím soudem poučení o tom, že může podat návrh na určení přípustnosti dovolání. V těchto skutečnostech spatřuje navrhovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu má pro navrhovatele zásadní právní význam.

K označenému rozhodnutí Krajského soudu Ostrava je především na místě uvést, že podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta začíná dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Za dané situace tak nutno konstatovat, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1998, čj. 16 Co 93/98-104, byl navrhovateli prostřednictvím právního zástupce doručen dne 3. 6. 1998. Návrh na zahájení řízení podal navrhovatel dne 15. 9. 1999, tedy po lhůtě zákonem stanovené. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh, který směřoval proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podle § 43 odst. 1 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, který je podán po lhůtě stanovené tímto zákonem, odmítl.

Návrh není důvodný.

Článek 36 odst. 1 Listiny určuje, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud z výše uvedeného spisového materiálu, jakož i z ústavní stížnosti zjistil, že navrhovateli nebylo bráněno v tom, aby se obrátil se svou žalobou na obecný soud a domáhal se svého tvrzeného práva. Soudy o věci jednaly, prováděly navržené důkazy a své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Pokud jde o dovolání, jedná se o mimořádný opravný prostředek, který zákon připouští jen v přesně stanovených případech. Nejvyšší soud je ze zákona povinen nejprve zkoumat jeho přípustnost a teprve když ji zjistí, může se dovoláním zabývat věcně. V souzeném případě Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je nepřípustné a proto se jím nemohl věcně zabývat a také je odmítl. Pokud navrhovatel namítal, že pro něj osobně má napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zásadní význam (a tím se zřejmě odvolával na ust. § 239 odst. 2 o.s.ř.), je třeba konstatovat, že podle tohoto ustanovení o.s.ř. je dovolání podané účastníkem řízení přípustné za podmínek stanovených tímto ustanovením zákona. Je třeba, aby účastník podal odvolacímu soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, teprve poté rozhodne věcně. Ústavní soud v této věci přisvědčil názoru Nejvyššího soudu, že nedostatek návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nemůže být nahrazen volnou úvahou dovolacího soudu. Nejvyšší soud tedy postupoval v souzené věci ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil.

Pokud jde o navrhovatelovu námitku, že jej měl krajský soud poučit o skutečnosti, že může v rámci řízení podat návrh na určení přípustnosti dovolání, je třeba konstatovat, že povinnost soudu poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech, daná § 5 o.s.ř. nemůže být chápána tak, že by soud měl účastníkům vysvětlovat, jaké procesní úkony by měli nebo mohli v dané procesní situaci provést. Dovolání ostatně není řádným opravným prostředkem, nýbrž prostředkem mimořádným a pokud soud nepoučil navrhovatele o tom, jak by si měl "připravit půdu" pro případnou možnost podání takového mimořádného opravného prostředku, neporušil tím nijak navrhovatelova základní práva. Naopak. Kdyby soud o takové možnosti navrhovatele poučil, zřejmě by tím porušil svou nestrannost.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, čj. 21 Cdo 1831/98-127, podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 1999

JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 12. 1999, sp. zn. III. ÚS 453/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies