11 Tdo 1453/2014

28. 01. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 283 odst. 4 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 28. ledna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných D. N. X., Q. T. D., N. S. L., I. J. a P. V. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 12 To 22/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 5/2013, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Q. T. D. a I. J. odmítají.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. N. X., N. S. L. a P. V. H. odmítají.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 40 T 5/2013, byli obvinění D. N. X., P. V. H., N. S. L., Q. T. D. a I. J. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku [u obviněného P. V. H. též podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného T. H. Ch. Stalo se tak na základě zjištění, že: I. Obžalovaní T. H. Ch., D. N. X. a P. V. H. v období nejméně od 23. října 2012 do 28. října 2012, v součinnosti s dalšími osobami působícími jak v České republice, tak i v zahraničí, zorganizovali a následně uskutečnili vývoz psychotropní látky metamfetamin do Slovenské republiky, a to tím způsobem, že obžalovaní T. H. Ch. a D. N. X. po předchozí vzájemné telefonické domluvě zprostředkovali od obžalovaného P. V. H., neztotožněné ženy asijského vzhledu a neztotožněného muže asijského vzhledu prodej celkem 1 128,6 g psychotropní látky metamfetamin (pervitin), když dne 28. října 2012 v době od 14.10 hodin do 14.45 hodin v místě bydliště obžalovaného D. N. X. v P. – K., P., převzali za úplatu předmětnou látku od obžalovaného P. V. H., neztotožněné ženy a neztotožněného muže, načež ji předali neztotožněnému muži doprovázejícímu kurýra ze Slovenské republiky, který zásilku s danou látkou následně předal kurýrovi R. I., trestně stíhanému ve Slovenské republice, jenž čekal před bydlištěm obžalovaného N. X. D., uschoval jí do svého vozidla tov. zn. Škoda Octavia, rz. ..., a odcestoval směrem na Slovensko, a téhož dne byl na bývalém hraničním přechodu B./B. zadržen celníky a příslušníky Policejního sboru Slovenské republiky a v jeho vozidle bylo zajištěno celkem 1 126,8 g metamfetaminu v krystalické formě, jenž obsahoval průměrnou koncentraci účinné látky 76,4 % báze, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách v platném znění, jako látka psychotropní, zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a všichni shora jmenovaní jednali s vědomím toho, že se jedná o psychotropní látku a že nakládání s ní je nezákonné, přičemž obžalovaný P. V. H. se uvedeného protiprávního jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 13/2010 ze dne 7. 12. 2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 1/2011 ze dne 21. 2. 2011 odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který vykonal dne 13. 2. 2012.

II. Obžalovaní T. H. Ch., N. S. L., Q. T. D. a I. J. v období nejméně od 28. listopadu 2012 do 29. listopadu 2012 v součinnosti s dalšími osobami působící jak v České republice, tak i v zahraničí, zorganizovali a následně se pokusili zrealizovat vývoz psychotropní látky metamfetamin do Slovenské republiky, a to tím způsobem, že obžalovaný T. H. Ch. dne 28. listopadu 2012 po vzájemné telefonické a osobní domluvě s obžalovaným N. S. L., jež se uskutečnila v obci P., zprostředkoval od obžalovaného N. S. L. a obžalovaného Q. T. D. prodej 691 g metamfetaminu v krystalické formě, načež dne 29. listopadu 2012 v době kolem 16.15 hodin se za tím účelem obžalovaný T. H. Ch. a dodavatelé – obžalovaní N. S. L. a Q. T. D. – kteří na místo přijeli osobním motorovým vozidlem tovární značky Rover Mini Cooper, rz. ..., ve kterém měli uschovanou uvedenou látku, setkali u nákupního centra Č. s obžalovaným I. J., který byl najat na transport dané látky na Slovensko neztotožněným mužem a přicestoval ze Slovenska osobním motorovým vozidlem tovární značky Fiat Brava, rz. ..., mpz SK, přičemž následně všichni obžalovaní – tedy T. H. Ch., N. S. L., Q. T. D. a I. J. – svými vozidly přejeli na parkoviště u benzínové stanice AGIP na 34 km dálnice D1 ve směru na B., tam obžalovaný I. J. přisedl do vozidla Rover Mini Cooper, jímž přijeli na místo obžalovaní T. H. Ch., N. S. L., Q. T. D., obžalovaný N. S. L. mu předložil přivezený metamfetamin a zvážil ho, a v době, kdy obžalovaný T. H. Ch. po přepočítání peněz za nákup dané látky a ostatní obžalovaní – N. S. L. a Q. T. D. – spolu s P. V. – který doprovázel obžalovaného I. J. – stáli u uvedeného osobního vozidla, byli v 18.06 hodin zadrženi pracovníky Generálního ředitelství cel Celní správy České republiky, načež ve vozidle Rover Mini Cooper, rz. ..., byla zajištěna plastová taška s digitálními váhami a metamfetaminem v krystalické formě o hmotnosti 691 g, jenž obsahoval průměrnou koncentraci účinné látky 75,3 % báze, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách v platném znění, jako látka psychotropní, zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a všichni shora jmenovaní obžalovaní jednali s vědomím toho, že se jedná o psychotropní látku a že nakládání s ní je nezákonné.

Za to byl obviněný D. N. X. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let s výkonem ve věznici s ostrahou a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, obviněný Q. T. D. k nepodmíněnému trest odnětí svobody v trvání 12 let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou, současně mu byl uložen též trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Obviněný N. S. L. byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou, k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Obviněný I. J. byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let s výkonem ve věznici s dozorem, dále k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a obviněný P. V. H. byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou, dále k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

K odvolání obviněného P. V. H. a státní zástupkyně městského státního zastupitelství podanému v neprospěch obviněného I. J., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 12 To 22/2014, zrušil ohledně obviněného P. V. H. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a u obviněného I. J. jej zrušil ve výroku o trestu. Současně ohledně těchto obviněných sám rozhodl tak, že obviněného P. V. H. uznal vinným na skutkovém podkladě výše již uvedeném pod bodem I. trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, za což mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Obviněnému I. J. pak při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, dále trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rovněž rozhodoval o odvolání obviněných D. N. X., Q. T. D., N. S. L., I. J., jakož i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněného D. N. X. (a obviněného T. H. Ch.), a to tak, že tato odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění D. N. X., Q. T. D., N. S. L., I. J. a P. V. H.

Obviněný D. N. X. v podaném dovolání prostřednictvím ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vrchní soud podle jeho názoru svým rozhodnutím nenapravil pochybení spočívající ve vadném právním posouzení skutku soudem prvního stupně ve vztahu ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle odst. 4 písm. c) tohoto ustanovení. Soud prvního stupně bez ohledu na obsah provedených důkazů nesprávně posoudil jeho jednání jako činnost organizované skupiny obchodníků s drogami působící ve více státech. Poukázal na to, že nevěděl, pro koho jsou drogy určeny a že mají být vyvezeny do Slovenské republiky. Na předmětné trestné činnosti se podílel jen tím, že k nelegálnímu obchodu s drogami poskytl prostory jím užívaného bytu, z tohoto obchodu neměl žádný majetkový prospěch a rozhodně nevěděl o tom, že pro drogy přijel slovenský kurýr a ani to vědět nemohl, neboť nezná jak český, tak slovenský jazyk, a nebyl tak schopen tuto okolnost posoudit. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04 poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a učiněným právním závěrem ve vztahu k okolnosti spáchání činu za podmínek předpokládaných v odstavci 4 písm. c) § 283 tr. zákoníku. V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný Q. T. D. v dovolání opírajícím se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že byl nesprávně uznán vinným ze spáchání skutku popsaného pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, neboť tohoto činu se vůbec nedopustil. Obviněný zopakoval svou obhajobu uplatněnou v řízení před soudy prvního a druhého stupně spočívající v tom, že nevěděl o tom, že se jakýmkoliv způsobem podílí na obchodování s drogami, neboť o této skutečnosti se dozvěděl až při vlastním zákroku policejních orgánů. Ve věci se sešel na čerpací stanici s ostatními zadrženými osobami jen proto, aby s nimi jednal o zamýšlené svatbě. O existenci pervitinu na místě činu vůbec nevěděl, natož aby věděl o tom, že je na místě přítomen kurýr ze Slovenska, a tedy že jde o činnost organizované skupiny působící ve více státech. Proto soudům vytýká, že postupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., porušily princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Dále namítl, že posuzovaný skutek pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně byl monitorován orgány Policie ČR, která věděla o páchaném činu, ten byl tedy páchán pod dohledem policie, která však má za povinnost učinit opatření k předcházení trestné činnosti a při jejím zjištění neprodleně zahájit trestní stíhání. Soudy také nezohlednily podíl jednotlivých obviněných na spáchání posuzované trestné činnosti, když je všechny paušálně začlenily do organizované skupiny. Dále namítl nesprávnost uložení trestu vyhoštění, neboť uložením tohoto druhu trestu soudy nerespektovaly jeho rodinnou situaci. V České republice žije jeho manželka se svou rodinou již od roku 1990 a jeho manželka zde řádně podniká. Má proto zájem žít v České republice a starat se o příslušníky její domácnosti. Dále vytkl, že pokud soudy jeho jednání posoudily podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, použily dvakrát tutéž okolnost podmiňující vyšší trestní sazbu v jeho neprospěch. Jeho jednání by bylo možno posoudit nanejvýš jako účastenství ve formě pomoci ke spáchání trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání shledal důvodným a „ve smyslu § 265k a § 265m tr. řádu rozhodl sám rozsudkem tak, aby rozhodnutí bylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci.“

Obviněný N. S. L. podal dovolání z důvodů předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. s tím, že jeho dovolání směřuje jak proti právnímu posouzení skutku, tak proti uloženému trestu. V úvodu dovolání ve vztahu k výroku o trestu zdůraznil svou dosavadní bezúhonnost, a to ve srovnání se spoluobviněným Q. T. D., dále okolnost, že se dopustil pouze jediného skutku, přičemž jeho spáchání nebylo dokončeno, což jsou podle jeho názoru okolnosti odůvodňující uložení podstatně mírnějšího trestu odnětí svobody se zařazením do mírnějšího typu věznice. V této souvislosti poukázal na údajnou jinou rozhodovací praxi některých senátů Vrchního soudu v Praze a z tohoto pohledu pokládá uložený trest za nepřiměřeně přísný ve srovnání s tresty, které se za obdobná jednání jinými senáty ukládají. Rovněž uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou považuje za nepřiměřený trest, který je v rozporu s relevantními okolnostmi případu. Soudy vůbec nevzaly v úvahu skutečnost, že hodlá uzavřít sňatek s občankou České republiky, nezohlednily záruku důvěryhodné osoby za jeho nápravu a celkově vzato při ukládání trestu nerespektovaly princip ultima ratio. Došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na přiměřenost a zákonnost trestu zaručeného v čl. 39 Listiny. Ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu předpokládaného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že rozhodnutí soudů je zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Provedené důkazy nesvědčí o tom, že spáchal skutek tak, jak jej zjistily soudy, naopak z obsahu spisu naprosto zřetelně vyplývá, že obviněnému nelze přičítat účast či podíl na posuzované trestné činnosti v té podobě, jak učinil nalézací soud. Závěry soudu nevyplývají z důkazů a z jejich hodnocení, ale jde o pouhé domněnky. Navíc soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, když odmítly vyslechnout servisního technika – prodejce telefonů. K tomu, že drogy měly být předmětem obchodu na Slovensko a že jednal vědomě ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, obviněný připomněl, že neumí skoro vůbec česky a vůbec nerozumí slovensky, takže závěr soudů o jeho zavinění ve vztahu k této okolnosti není ničím podložen. Proto v posuzované věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby sám rozhodl tak, že se mu ukládá mírnější trest a hmotně právně posoudil jeho jednání jen jako účastenství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, popřípadě aby věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný I. J. v dovolání opírajícím se o důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především poukázal na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle odst. 4 písm. c) § 283 tr. zákoníku, respektive na absenci jakýchkoliv důkazů k této okolnosti. Důkazně je nepodložený závěr, že věděl o tom, že je členem organizované skupiny působící ve více státech. Soudy takový závěr nesprávně dovodily jen z toho, že je občanem Slovenské republiky a že na místo činu přijel autem se slovenskou imatrikulací. Z provedeného odposlechu však vyplývá, že na místo činu měla přijet nějaká osoba z V., takže zřejmě došlo k záměně v osobě kurýra, přičemž ze žádného důkazu nevyplývá, že by oním kurýrem, který měl přepravovat drogy, byl právě obviněný. Dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09, podle něhož pro posouzení skutku jako trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se vyžaduje, aby mezinárodní prvek sehrával významnější roli při jeho spáchání, zejména jde o případy častější distribuce zboží přes státní hranice, mezinárodní dělbu činnosti apod. V daném případě se tak nestalo a z tohoto důvodu mu byl také uložen trest nepřiměřený, neodpovídající rozsahu spáchaného skutku. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a postupoval podle § 265l a násl. tr. ř.

Obviněný P. V. H. v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy dospěly k závěru o jeho vině na základě nepřímých důkazů, které provedly a vyhodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Z obsahu rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovým zjištěním a úvahami soudů při hodnocení důkazů a z nich vyplývajících právních závěrů. Tento postup soudů při hodnocení důkazů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03. Z provedených důkazů nevyplývá role obviněného jako dodavatele předmětné psychotropní látky – metamfetaminu. Pokud v záznamech z odposlechu se hovoří o osobě „P.“, tak jeho příjmení je jiné (P.), navíc osob s takovým příjmením je v České republice téměř 5000. Na místě činu byl pouze v pozici řidiče automobilu a nikoliv dodavatele drogy. Osoby pouze doprovázel ke vchodu do domu, do bytu žádnou psychotropní látku nepřinesl a z bytu také nic neodnášel. Pokud na balíčku s metamfetaminem, který byl zajištěn na Slovensku, byla zjištěna jeho daktyloskopická stopa, pak je to vysvětlitelné tím, že jako řidič vozil různé balíčky, převážel převážně osoby vietnamské národnosti a přitom jim v rámci této služby pomáhal vykládat a nakládat jejich zavazadla a jiný náklad. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze, a přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.

Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním obviněných vyplývá, že podstatná část dovolacích námitek neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. Dovolatelé především shodně namítají, že provedeným dokazováním nebyl prokázán znak jim přisouzeného trestného činu, a to především znak spočívající v jeho spáchání „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, resp. subjektivní stránka ve vztahu k tomuto znaku. Ve vztahu naplnění této okolnosti však nejde o tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy. K věcnému naplnění tohoto znaku státní zástupce připomenul, že spojení s organizovanou skupinou může být volnější, přičemž v posuzované věci je zřejmé, že mezi obviněnými při páchání trestné činnosti sofistikované povahy existovala evidentní dělba úloh. Státní zástupce pak ve vztahu k jednotlivým obviněným poukázal na soudy provedené důkazy, na jejichž podkladě důvodně dospěly k závěru o jejich vině.

Pokud jde o obviněného N. S. L., jeho dovolání je kromě námitek skutkové povahy v podstatě zaměřeno proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřený. Takové námitky však nemohou naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby. Dovolání obviněného Q. T. D. je založeno na skutkových výhradách ohledně jeho účasti na soudy zjištěném jednání. Pokud obviněný namítal existenci okolností vylučujících uložení trestu vyhoštění, tak soudy se s tímto tvrzením již dostatečně vypořádaly, když zejména zdůraznily, že obviněný nemá na území České republiky povolenu žádnou formu pobytu. Dovolání obviněných P. V. H. a D. N. X. je dále založeno na námitkách, jejichž podstatou je tvrzení, že se nepodíleli na posuzované trestné činnosti vůbec. Ovšem i s tímto tvrzením se soudy v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly. Pokud jde o dovolání obviněného I. J., tak kromě námitek skutkové povahy, dovolatel vytýká soudům nerespektování judikatury Ústavního soudu ve vztahu k naplnění zvláště přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Dovolatel ovšem přehlíží, že jím citovaná judikatura se týká dříve platného ustanovení § 88 tr. zákona z roku 1961. Nový trestní zákoník obsahově takové ustanovení nezná a namítanou jednorázovost jednání obviněného odvolací soud zohlednil uložením trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby.

V závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných D. N. X., P. V. H. a N. S. L. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podaná z jiného než zákonného důvodu, a dovolání obviněných Q. T. D. a I. J. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud předně zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná, byla podána včas osobami oprávněnými k jejich podání a vykazují zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací námitky podřadit pod důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že všichni obvinění uplatnili dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obvinění D. N. X. a N. S. L. jej uplatnili též prostřednictvím druhé alternativy dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když odvolací soud jejich odvolání jako věcně nedůvodná zamítl.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předně je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.

K tomu srov. též závěry vyplývající z rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a pod č. 36/2004 Sb. tr., str. 298.

Námitky skutkové tak nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Všichni obvinění v zásadě namítali, že v posuzované věci je dán extremní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozených skutkových zjištění na jedné straně, a z toho vyplývající právní kvalifikace jim přisouzených činů na straně druhé, přičemž tento rozpor vztahují zejména ke zvláště přitěžující okolnosti spáchání posuzovaných skutků ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Z výše již citovaného obsahu jejich dovolání plyne, že za příčinu tvrzeného rozporu považují zejména absenci důkazů prokazujících jejich vinu a nesprávný postup při hodnocení provedených důkazů, což ve svých důsledcích pokládají i za porušení práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud v této souvislosti musí zdůraznit, že výše rozvedené zásady, podle nichž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se v ústavněprávní rovině nemusí uplatnit bezvýhradně. Lze připomenout judikaturu Ústavního soudu, podle níž se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, jakož i judikaturu uváděnou v podaných dovoláních).

Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit v podstatě tři okruhy, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). K tomu blíže srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006.

V této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.

Z výše citovaného obsahu podaných dovolání je zřejmé, že naprostá většina námitek obviněných deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplňuje, neboť dovolatelé nenapadají právní posouzení skutku ani jiné hmotně právní posouzení, nýbrž primárně pouze skutkové závěry soudů obou stupňů, a to zejména s poukazem na údajnou existenci extremního nesouladu skutkových závěrů, provedeného dokazování a právního posouzení stíhaných skutků ve smyslu prvního a třetího okruhu výše rozvedených případů nesprávné realizace důkazního řízení, tedy že hodnocení důkazů nebylo provedeno v souladu s postuláty vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a že ve věci nebyly provedeny všechny dostupné důkazy. To platí především ohledně tvrzení obviněných, že z provedených důkazů nevyplývá jejich vědomost o páchání posuzovaných činů ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, popřípadě že se zjištěného jednání vůbec nedopustili.

Nejvyšší soud však v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Naopak oba nižší soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou jednotlivých obviněných, vyložily, jakými úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily tvrzením obviněných. Soudy jasně rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jak postupovaly při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto ohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodněna, a to způsobem plně odpovídajícím požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů činných v této věci. V tomto směru lze plně odkázat na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. zejména str. 53 až 55). Pokud jde o obviněného D. N. X. (skutek pod bodem I.), tak soud závěr o jeho vině dovodil např. z obsahu opatřených odposlechů telekomunikačního provozu, z obsahu SMS zpráv, vykonaných prohlídek, prováděného sledování osob, atd. U obviněného P. V. H. vycházel z výpovědí utajených svědků P. K. a J. P., z odposlechů telefonických hovorů, z daktyloskopických stop na balíčku s metamfetaminem a řady dalších důkazů objektivní povahy (viz str. 53 odůvodnění rozsudku). V případě skutku pod bodem II. z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je rovněž zřejmé, o které konkrétní důkazní prostředky se opírají závěry o vině obviněných N. S. L., Q. T. D. a I. J. Zejména jde o obsah odposlechů telefonických hovorů, zajištění digitálních vah a metamfetaminu v autě v době, kdy si zde obvinění předávali zboží (metamfetamin) a přepočítávali peníze, a další. Soud prvního stupně se na str. 54 a 55 odůvodnění rozsudku velice podrobně a přesvědčivě vypořádal s uplatněnou obhajobou. Stejně tak pečlivě se s obhajobou obviněných vypořádal i odvolací soud – srov. odůvodnění jeho rozsudku na str. 10 až 14.

Pokud se obvinění domáhali mírnějšího posouzení věci, tzn. že čin nespáchali ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tak namítaná nesprávnost právní kvalifikace je založena na výše již uvedených skutkových námitkách, tedy na vytvoření vlastní skutkové verze, podle níž se k této okolnosti nevztahuje jejich zavinění, což je ovšem v rozporu se skutkovými závěry soudů. V podstatě na stejném podkladě (tj. na polemice se skutkovými závěry soudů) je postavena jen obecně uplatněná námitka obviněných N. S. L. a Q. T. D., že jejich jednání lze posoudit nanejvýš jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud obviněný Q. T. X. vytýkal pochybení orgánů Policie ČR spočívající v tom, že jednání obviněných pod bodem II. delší dobu monitorovaly a že v rámci předcházení trestné činnosti měly již dříve zasáhnout a neprodleně zahájit trestní stíhání, tak Nejvyšší soud připomíná, že taková námitka není podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod, a kromě toho je i věcně nepatřičná, neboť postupu policejních orgánů nelze v tomto směru ničeho vytknout, zvláště když jejich postupem byl koneckonců zabráněno k dokončení trestného činu. Pokud tento obviněný vytkl, že soudy při posouzení jeho jednání použily dvakrát tutéž okolnost podmiňující vyšší trestní sazbu v jeho neprospěch, tak z obsahu dovolání není zřejmé, k jaké okolnosti se tato námitka vztahuje, a proto se jí dovolací soud ani nemohl blíže zabývat.

K dovolacím námitkám obviněného N. S. L. ohledně toho, že mu soudy uložily nepřiměřeně přísný trest, lze odkázat na závěry plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nesprávné vyhodnocení kritérií pro stanovení druhu a výše trestu, v jehož důsledku byl obviněnému uložen nepřiměřeně přísný nebo naopak mírný trest, nelze v dovolání namítat podle žádného ze zákonných dovolacích důvodů (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S požadavkem obviněného na rozšíření okruhu zjišťovaných skutečností výslechem servisního pracovníka (prodejce telefonních přístrojů) se vypořádaly již soudy činné v předchozím řízení (srov. str. 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a s těmito závěry se lze ztotožnit.

Je tak zřejmé, že tyto a další obdobné námitky obviněných směřují výhradně proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů a nelze je podřadit pod žádný ze zákonných důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Naproti tomu lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného Q. T. D. vztahující se k uložení trestu vyhoštění. Obviněný namítá, že mu byl nesprávně uložen trest vyhoštění, neboť uložením tohoto druhu trestu soudy nerespektovaly jeho rodinnou situaci, když v České republice žije jeho manželka se svou rodinou již od roku 1990 a jeho manželka zde řádně podniká. Má proto zájem žít v České republice a starat se o příslušníky její domácnosti. Tato námitka obviněného je evidentně neopodstatněná. Již soud prvního stupně se vypořádal s existencí podmínek pro uložení trestu vyhoštění z hlediska ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku platí, že nelze uložit trest vyhoštění pachateli, který má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Všechny tři shora uvedené podmínky, při jejichž existenci je vyloučeno uložení trestu vyhoštění, musí být splněny kumulativně. Přitom podle zjištění městského soudu v době rozhodování obviněný neměl na území České republiky povolen trvalý pobyt (srov. str. 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a tudíž namítaná překážka pro uložení tohoto druhu trestu se u něj nemohla uplatnit.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného I. J., který s poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1481/09, zdůraznil, že s ohledem na nevýraznou roli mezinárodního prvku v posuzované věci, nebylo odůvodněno posouzení skutku jako trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti již státní zástupce ve svém vyjádření přiléhavě poukázal na skutečnost, že uváděný nález se vztahuje k aplikaci ustanovení § 88 dřívějšího tr. zákona z roku 1961. Současný trestní zákoník žádné takové či obdobné ustanovení nezná a proto námitka obviněného, že soudy měly z tohoto důvodu jeho čin právně posoudit mírněji, je zjevně neopodstatněná. Soudy obviněným namítaný menší rozsah jeho trestné činnosti a další okolnosti případu správně zohlednily při ukládání trestu, když obviněnému uložily trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.

Pokud obvinění D. N. X. a N. S. L. uplatnili též dovolací důvod podle druhé alternativy uvedené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že došlo k zamítnutí jejich řádného opravného prostředku, ačkoliv v předchozím řízení byla dán jiný důvod dovolání [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], tak úspěšnost tohoto dovolacího důvodu je podmíněná tím, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně je zjištěna vada zakládající onen jiný dovolací důvod. Z výše uvedeného je zřejmé, že žádná taková vada zjištěna nebyla, a proto není také dána existence tohoto dovolacího důvodu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě obviněných D. N. X., N. S. L. a P. V. H. bylo nutné jejich dovolání odmítnout podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v případě obviněných Q. T. D. a I. J. jde o dovolání zjevně neopodstatněná, což zakládá důvod jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 28. ledna 2015


Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014, ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.1453.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies