26 Cdo 4336/2014

26. 01. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 37 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 741/13, proti žalované ORIS Praha, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO: 43004474, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 114/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2014, č. j. 11 Co 36/2014-220, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., Dr.h.c., advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 741/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. července 2013, č. j. 15 C 114/2010-159, uložil žalované povinnost odstranit do patnácti dnů od právní moci rozsudku všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu identifikované prostřednictvím tam uvedených GPS souřadnic jejich geometrických středů (dále jen „reklamní zařízení a stavby pro reklamu“) z pozemků žalobce parc. č. 1501/1 v katastrálním území B., parc. č. 221/183 v katastrálním území Č. M., parc. č. 2106/12, 2631/5 a 2728/18 v katastrálním území H., par. č. 4495/1 a 4535/1 v katastrálním území H. P., a parc. č. 35/1 a 500/2 v katastrálním území H. (dále jen „předmětné pozemky“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 11 Co 36/2014-220, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ohledně lhůty k vyklizení (odstraněním reklamních zařízení a staveb pro reklamu z předmětných pozemků) a ohledně nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dovolatelka) včasné dovolání (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil), jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací však dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné.

V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybnila-li proto dovolatelka závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 14. dubna 2000, na jejímž základě měla na předmětných pozemcích umístěny reklamní zařízení a stavby pro reklamu (dále jen „Nájemní smlouva“), poukazem na to, co bylo obsahem vůle jejích účastníků a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Z toho vyplývá, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Ustálená soudní praxe zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. nepodařilo-li se obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uvedené právní názory dovolací soud sdílí – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – též v poměrech souzené věci. Zastává přitom názor, že příčinu opustit je nezavdává ani nález Ústavního soudu České republiky z 28. února 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12 (ostatně s názory tam přijatými se vypořádal již Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 18. července 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, jímž odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku ze dne 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, který Nejvyšší soud vydal v obdobné věci týchž účastníků řízení). Navíc v citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že tam posuzovaná nájemní smlouva byla uzavřena dílem písemně a dílem konkludentně, a to za situace, kdy písemný záznam smlouvy odkazoval pro účely vymezení předmětu nájmu na listinu, která nebyla vůbec vyhotovena (k tomu viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sp. zn. 26 Cdo 1333/2012). V posuzovaném případě však o takovou situaci nejde, neboť Nájemní smlouva zde byla uzavřena výlučně (tj. „jako celek“) v písemné formě (nikoli tedy zčásti písemně a zčásti ústně či dokonce konkludentně).

Za tohoto stavu nelze v poměrech projednávané věci opomenout ani následující. Pro obecnou nájemní smlouvu (§ 663 a násl. obč. zák.), o níž jde i v daném případě, není předepsána obligatorní písemná forma. Byla-li však taková smlouva sjednána písemně, musí být už v ní pronajatá věc dostatečně určitě konkretizována. Nelze přitom zajisté namítat nic proti tomu, aby předmět nájmu byl identifikován odkazem na listinu, která je přílohou smlouvy či její součástí. Ostatně uvedený způsob vymezení předmětu nájmu Nejvyšší soud výslovně připustil např. v rozsudku ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, uveřejněném pod č. C 5139 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „uveřejněný rozsudek“). V naznačených souvislostech ovšem není možné libovolně „řetězit“ odkazy na různé, na sebe navazující, listiny. Takové kladení jednoho odkazu za druhým, aniž by bylo zřejmé, kde má svůj konec, předpokladu určitosti vymezení předmětu nájmu zjevně nevyhovuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a dále usnesení z 11. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012 /proti uvedeným rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze 4. července 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/2013, a z 25. července 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/2013/, a z 16. září 2014, sp. zn. 26 Cdo 2876/2014). Není-li však požadavek určitosti předmětu nájmu dodržen, stíhá písemný právní úkon (ač tato forma nebyla stanovena zákonem, ale byla sjednána) sankce absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. opět uveřejněný rozsudek). Zbývá dodat, že uvedené právní názory se nikterak neprotiví závěrům vysloveným v rozsudcích Nejvyššího soudu z 28. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 2085/2005, a z 26. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007, jak chybně uvažovala dovolatelka.

V posuzovaném případě bylo předmětem nájmu přenechání „míst a ploch“ na předmětných pozemcích ve vlastnictví žalobce (nikoli „celých“ těchto pozemků), přičemž samotná Nájemní smlouva neobsahovala konkrétní vymezení předmětu nájmu, nýbrž odkazovala v tomto směru na Přílohu č. 1, která měla být každé čtvrtletí tzv. „aktualizována“. Pro určení předmětu nájmu jsou tak významné pouze údaje obsažené v této příloze (v jejích následných „aktualizacích“). Tyto údaje však nepostačují k řádné identifikaci „míst a ploch“, na kterých měly být umístěny reklamní zařízení a stavby pro reklamu a které se měly nacházet na předmětných pozemcích. Navíc nelze přehlédnout, že Příloha č. 1 ani její následné „aktualizace“ neměly parametry předepsané Nájemní smlouvou (zejména postrádaly „grafickou“ část) a – neznámo z jakých příčin – obsahovaly přinejmenším zčásti typově odlišné údaje (např. původní Příloha č. 1 neobsahovala údaje o parcelním čísle pozemku a katastrálním území, které naopak obsahovaly „aktualizované“ seznamy reklamních zařízení). Vzhledem k tomu se odvolací soud od judikatury uvedené v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí neodchýlil, pokud uzavřel, že Nájemní smlouva je pro neurčitost předmětu nájmu absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák., a to nejen z hlediska jeho vymezení v původní Příloze č. 1, ale i v jejích následných „aktualizacích“.

K dovolací námitce, že výkon práva žalobce, realizovaný žalobou podanou v této věci, je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), zbývá dodat, že soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Při posouzení dané věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil nejen poměry na straně dovolatelky, nýbrž také okolnosti prospívající žalobci (zejména jeho zájem na ochraně vlastnického práva). Podle názoru dovolacího soudu mu nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem k charakteru projednávaného případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalobce, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou nastolené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.)

– pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 26. ledna 2015



JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4336/2014, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4336.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies