3 Tdo 1615/2014

28. 01. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 205 odst. 2
  • TrZ - § 345 odst. 2
  • TrZ - § 345 odst. 3 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 68 To 170/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 219/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:
I.


Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 7 T 219/2013, byl obviněný J. K. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištěních popsaných pod bodem 1) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 24. 6. 2013 kolem 14:08 hod. až 14:35 hodin v O., na ul. U S. m., v areálu bývalého podniku I., ze zadní strany administrativní budovy, za pomocí páčidla se pokoušel odcizit kovový poklop výtahu a kovový lem nákladové rampy, čímž mohl způsobit dosud neustanovenému majiteli objektu škodu ve výši 500,- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 9. 7. 2012 vykonal trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který mu byl uložen Okresním soudem v Olomouci ve věci 6T 191 /2010 pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“,

a dále zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 26. 6. 2013 v době od 11:15 hod. do 12:20 hodin před orgánem G. i. b. s., pracoviště O., K. č. 6, po předchozím řádném poučení podle trestního řádu, ačkoli byl tímto orgánem řádně poučen mimo jiné i o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů, včetně upozornění na trestní odpovědnost za křivé obvinění, v úmyslu odvrátit své vlastní trestní stíhání pro napadení policisty vědomě uváděl nepravdivé skutečnosti týkající intenzity, množství a příčin úderů obdržených od příslušníků PČR KŘ O. kraje, Územní odbor O., Obvodní oddělení O., a to pprap. J. S. a pprap. M. H., k nimž mělo dojít ve výslechové místnosti tohoto útvaru v O., na ul. S. dne 24. 6. 2013 v souvislosti s prováděním úkonů trestního řízení pro podezření ze spáchání jeho majetkové trestné činnosti“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Dále byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to:

- 1 ks černá látková taška,
- 1 ks zvedák tzv. hever černé barvy,
- 1 ks dláto,
- 1 ks kleště kombinované červené,
- 1 ks štípací kleště,
- 1 ks plochý šroubovák,
- 1 ks nůž s dřevěnou rukojetí,
- 1 ks pilka na železo,
- 1 ks páčidlo,
- 1 ks kladivo,
- 1 ks pákové nůžky červené barvy,
- 1 ks pracovní rukavice pravá,

které jsou uloženy u PČR, KŘP O. kraje, ÚO O., OO O. u sp. zn. KRPM-81046-10/TČ-2013-140523.

Současně byl rozsudek zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2013, č. j. 7 T 159/2013-72, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 7 T 219/2013, podal obviněný odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě − pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 68 To 170/2014, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.


Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 68 To 170/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 124 − 126), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu údajně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný dále uvedl i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kdy však dle rozvedení v textu dovolání lze usuzovat, že měl na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný uvedl, že jeho námitky se netýkají pouze nesprávného právního posouzení věci, ale také nesprávných skutkových závěrů obou soudů, které nemají žádný podklad v provedených důkazech, kdy je přesvědčen, že se jedná o extrémní vybočení ze základních zákonných pravidel pro zjišťování skutkového stavu, a tedy o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Namítl tak existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí je podle jeho názoru výsledkem naprosto nesprávného hodnocení důkazů.

Ve vztahu k přečinu krádeže uvedl, že místem činu byl velmi zchátralý areál působící tak, že je určen k demolici, kdy tedy jednoznačně mohl považovat předměty v něm za věci derelikované, resp. opuštěné, bez cizího vlastnického práva. Jeho úmysl tedy směřoval k okupaci věci opuštěné. Z uvedeného pak dovozuje absenci subjektivní stránky uvedeného přečinu.

Ve vztahu ke zločinu křivého obvinění pak namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného zločinu, neboť přes všechny provedené důkazy, nelze s jistotou konstatovat, co přesně se daného dne na policejní služebně událo. Ze shromážděného důkazního materiálu zcela zjevně vyplývá, že ze strany policistů došlo vůči němu k použití donucovacích prostředků − hmatů, chvatů a úderů. Jejich konkrétní množství a míra intenzity, stejně tak i jejich skutečná příčina, pak v současnosti zůstávají otázkou, kterou lze dovozovat toliko z vyjádření zúčastněných osob. Výpovědi osob jsou však subjektivní a protichůdné. Navíc je nevhodně akcentována jeho trestní minulost. Obviněný napadá i skutková zjištění stran míry jeho fyzické újmy a subjektivní stránky uvedeného přečinu s tím, že nikdy neměl zájem na tom, aby byl kdokoli stíhán.

Obviněný dále vyjadřuje nesouhlas s výši jemu uloženého trestu, který označuje za nepřiměřeně přísný.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí věci.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 12. 2014, sp. zn. 1 NZO 1260/2014.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s výjimkou výhrady extrémního nesouladu obviněný opakuje víceméně doslovně tytéž argumenty, o které opíral i předcházející řádný opravný prostředek. Soud druhého stupně se však podaným odvoláním náležitě zabýval, jak je zřejmé z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí. Z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že dovolání opírající se výlučně o důvody již neúspěšně uplatněné v odvolání, na jehož podkladě byla věc řádně přezkoumána soudem druhého stupně, bývají zpravidla odmítána jako zjevně neopodstatněná. Navíc se v tomto rozsahu ani nejedná o námitky, jež by vyhovovaly důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil. Dovolatel brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, a to navíc pouhým opakováním námitek. Smyslem těchto výhrad není vytýkat pochybení v právním posouzení skutku, nýbrž prosadit změnu skutkových zjištění tak, aby odpovídala zájmům obviněného. Jestliže v této souvislosti obviněný namítá, že meritorní rozhodnutí je zatíženo extrémním nesouladem mezi obsahem důkazů, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, zůstává toto jeho tvrzení v rovině pouhé proklamace.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
[v textu dovolání je zřejmě písařskou chybou uvedeno písm. k)] pak státní zástupce uvedl, že tento důvod nemůže být naplněn. Vadou rozhodnutí naopak je to, že výrok o souhrnném trestu je neúplný, neboť neobsahuje specifikaci sbíhající se trestné činnosti řešené rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2013, sp. zn. 7 T 159/2013, za niž byl ukládán souhrnný trest, přičemž označení sbíhajících se trestných činů (trestného činu) není uvedeno ani v odůvodnění rozhodnutí. Tato vada se opakuje i v rozhodnutí soudu odvolacího, nicméně dovolatel tento nedostatek napadenému rozhodnutí nevytýká, a proto nemůže být v řízení o dovolání napraven.

S ohledem na výše uvedené závěry státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 68 To 170/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

S ohledem na znění námitek obsažených v dovolání má Nejvyšší soud za to, že obviněný, přestože uvedl výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě − pobočka v Olomouci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný v rámci podaného dovolání poukazuje na nesprávná skutková zjištění, kdy namítá, že se předmětných skutků nedopustil, tedy předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, kteroužto dovozuje z vlastního hodnocení provedených důkazů. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nelze podřadit námitky stran výpovědí svědků a poškozeného [skutek pod bodem 2) výroku o vině], nebo toho, v jakém rozsahu došlo k použití donucovacích prostředků ze strany policistů a jaká míra zranění byla obviněnému způsobena [skutková zjištění stran skutku pod bodem 2) výroku o vině].

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledkuve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Předpokladem je zde nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Obviněný své námitky uplatnil s odkazem na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině, obviněný namítl absenci subjektivní stránky předmětného přečinu krádeže, kdy namítl, že jeho úmysl nesměřoval k přisvojení si cizí věci, ale k okupaci věci opuštěné.

Uvedenou námitku uplatnil obviněný již v předcházejících stádiích trestního řízení, včetně řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí dostatečně zabýval. V rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „obžalovaný musel být přinejmenším minimálně srozuměn s tím, že se zmocňuje cizí věci, tedy dané trestné činnosti se dopustil minimálně ve formě úmyslu nepřímého“ (str. 4 napadeného usnesení). Objekt, do kterého obviněný bez povolení vstoupil, byl opatřen cedulemi v objektu sídlící firmy, obchodu a skladu, navíc jak uvedl odvolací soud, nelze bez dalšího předpokládat, že věci nacházející se v na první pohled opuštěných budovách nemají majitele, resp., že se jedná o věci opuštěné, neboť takovýto závěr by byl poněkud absurdní. Soudy vycházely z výpovědi obviněného, kteroužto obviněný měnil a kterážto byla vyvrácena výpověďmi nezávislých svědků P. K. a E. M.. Nalézací soud neuvěřil verzi obviněného, že z jeho strany došlo k jakémusi omylu v úsudku a odvolací soud se s těmito závěry nalézacího soudu ztotožnil.

I ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině stran zločinu křivého obvinění obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již součástí řádného opravného prostředku. Odvolací soud se k těmto námitkám vyčerpávajícím způsobem vyjádřil a Nejvyšší soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje. V uvedeném tedy postačuje odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, zejména pak str. 6 až 7, popř. usnesení odvolacího soudu, zejména str. 4 až 5 napadeného usnesení.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Olomouci jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se vypořádal s posouzením svědeckých výpovědí a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzení věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 4 až 6 napadeného usnesení), a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Pokud pak obviněný namítl nepřiměřenost jemu uloženého trestu, Nejvyšší soud podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to obviněný namítá v podaném dovolání.

Přestože, jak uvedl v rámci vyjádření k podanému dovolání státní zástupce, lze shledat pochybení soudu ve výroku o souhrnném trestu, tato námitka nebyla obviněným uplatněna, a proto ji nelze v rámci dovolacího řízení napravit.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky zcela totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. K. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 28. ledna 2015

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1615.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies