6 Tdo 57/2015

28. 01. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)
  • TrZ - § 145 odst. 1
  • TrZ - § 358 odst. 1, 2 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 68 To 176/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 268/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 2 T 268/2013, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 68 To 176/2014, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když tento dovolací důvod byl podle obviněného dán již v řízení u soudu prvého stupně.

V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě je třeba uplatnit prolomení zásady neměnnosti skutkových zjištění, neboť objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudu druhého stupně vytkl, že se opíral (při právní kvalifikaci i výměře trestu) o úvahy a závěry soudu prvého stupně, nikoliv o obsah spisu. V opačném případě by totiž podle jeho názoru musel konstatovat, že odvolání je důvodné, neboť skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Toto podle něj platí jednoznačně o výpovědi poškozeného M. V. , jehož výpověď oba soudy považovaly za věrohodnou a provedení znaleckého posudku k posouzení jeho věrohodnosti za nadbytečné.

Uvedl, že poškozený byl vyslechnut v přípravném řízení dne 22. 8. 2013 v Nemocnici v Hranicích, kdy popisoval útok i útočníka (včetně jeho oblečení), přičemž o útočníkovi mj. věděl, že nedodělal střední školu v Hranicích (na žádnou takovou školu obviněný nikdy ani nenastoupil), že ho vyhodili, dále uvedl, že nezná jeho přezdívku ani jméno, že před dvěma roky ho tentýž kluk zbil. Poškozený rovněž uvedl, že sám vypil krabici s vínem, nevzpomínal si, že by ho někdo tahal za vlasy. Poškozený nebyl orientován časem, a pokud uváděl, že ho napadli dva lidé, připustil tuto možnost a současně uvedl, že to byly jen jeho myšlenky. Při poznávacím řízení dne 10. 9. 2013 obviněného poškozený označil jako osobu, která ho napadla, ale již po uplynutí 19 dnů od posledního výslechu si nepamatoval oblečení útočníka a za dobu napadení označil poledne.

Dále obviněný připomněl, že v přípravném řízení poškozený neuváděl, že by hovořil s nějakým řidičem osobního automobilu, žádal ho o pomoc ani další podrobnosti. Nicméně takový řidič jako svědek (taxikář P. L. ) se v přípravném řízení vyskytl. Obviněný přitom vyložil, v jakých směrech výpověď tohoto svědka neodpovídala jeho výpovědi i výpovědi poškozeného, upozornil na její vnitřní rozpornost. Za klíčový moment celého důkazního řízení označil výslech poškozeného u hlavního líčení, kde ten mj. uvedl, že teprve v nemocnici slyšel, že byl napadený, ale nic neví, nic si nepamatuje. Uvedl také konkrétní nesrovnalosti a změny ve výpovědi poškozeného oproti přípravnému řízení, zejména stran provedené rekognice. Konkrétně konstatoval, že u hlavního líčení poškozený vypověděl, že na policii si byl při rekognici jistý, avšak v rámci téhož výslechu uvedl, že: „Nemůžu říct, že to byl určitě on. Co když jsem se zmýlil?“ Obviněný vyjádřil domněnku, že položením této otázky poškozený vyjádřil pochybnost o označení jeho osoby při prováděné rekognici. Zdůraznil, že výpovědi poškozeného byly tak diametrálně odlišné, že soudy nemohly bez důvodných pochybností uzavřít, že se skutek tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku stal a zejména pak, že se ho dopustil on (obviněný). Takový závěr soudu považoval za zcela nepřesvědčivý a nelogický, když u hlavního líčení jej poškozený jednoznačně a s určitostí za útočníka neoznačil. Taktéž podotkl, že soud výpověď poškozeného přečetl podle § 211 odst. 3 tr. ř. aniž by podstatné rozpory mezi předmětnou výpovědí a výpovědí v rámci hlavního líčení odstranil. Dodal, že ani důkaz odborným vyjádřením o porovnání pachových stop jej nemůže jednoznačně a bez pochybností osvědčovat z napadení poškozeného, když tento prokazuje pouze jejich vzájemný kontakt. Ani ostatní nepřímé důkazy, které soud provedl a na které se odvolává, podle závěru obviněného nebyly způsobilé prokázat předmětný skutek a jeho pachatele.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 7. 2014, č. j. 68 To 176/2014-517, a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Pokud by dovolací soud nepovažoval za nezbytné provedení navrženého znaleckého posudku k osobě poškozeného, navrhl, aby zrušil nejen citované napadené usnesení, ale i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 5. 2014, č. j. 2 T 268/2013-496, a sám rozhodl podle § 265m tr. ř. ve věci rozsudkem tak, že jej obžaloby podle § 226 písm. a) či c) tr. ř. zprošťuje. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. přerušil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 68 To 176/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K druhé, obviněným uplatněné, alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá (viz níže). Pro úplnost lze poznamenat, že ani o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže v dané věci jít, neboť Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a –od skutkových zjištění soudů nižších stupňů – zcela odlišný skutkový závěr v tom smyslu, že provedené důkazy nebyly způsobilé prokázat, že se skutek tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku stal, a zejména, že jej spáchal on. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.

O výlučně skutkové (procesní) povaze dovolacích námitek ostatně svědčí i závěrečný alternativní návrh obviněného, aby jej dovolací soud zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. (nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán) či podle § 226 písm. c) tr. ř. (nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud však opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).

Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, jak již shora uvedeno, že ve svém podání soudům obou stupňů vytýká výlučně nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Tím se v podstatě domáhá přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z provedeného dokazování pro něj výhodnějším způsobem, než učinily soudy obou stupňů.

Jak již naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Ten je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).

V kontextu uvedeného je namístě uvést, že v dané věci není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování, jehož rozsah nekoliduje s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

V návaznosti na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů umožňují důvodný závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. ledna 2015



Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 57/2015, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.57.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies