22 Cdo 2156/2014

28. 01. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 153a
  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 229 odst. 3
  • OSŘ - § 50b odst. 4 písm. a)
  • OSŘ - § 114b

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. L. V., Ch., zastoupené JUDr. Pavlem Štrbíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Podskalská 2043/5, proti žalovanému Ing. T. V., Ch., zastoupenému JUDr. Ivanou Zamazalovou, advokátkou se sídlem v Jirkově, Jiráskova 425, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 141/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 10 Co 1128/2012-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Okresní soud v Chomutově (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. dubna 2012, č. j. 24 C 141/2011-49, zrušil právo společného nájmu bytu o velikosti 4+1 v pátém podlaží domu v Ch. na pozemku parc. č. 1236, 1237, vše zapsáno na LV č. 2368, a určil, že jediným nájemcem tohoto bytu a členem Stavebního bytového družstva Chomutov, se sídlem v Chomutově, Husova 2079/10, IČO: 00041955, zapsaného v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem, oddíl Dr. XXVI, vložka 72, je žalovaný (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání společného jmění manželů do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 1.200.000,- Kč (výrok II.), a dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náklady řízení ve výši 78.652- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 10 Co 1128/2012-77, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výši stanovil částkou 36.352,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 15. ledna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.

Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. Tomuto požadavku však dovolatel nedostál.

V daném případě v dovolání není řádně uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. Dovolatel pouze cituje ustanovení § 237 o. s. ř., bez toho, aby uvedl, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Konkrétní důvod přípustnosti dovolání tedy dovolatel neuvádí a nelze ho ani dovodit z obsahu samotného dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v dané věci založeno na právním názoru, že pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř., byly splněny zákonné předpoklady, neboť dovolatel na výzvu soudu prvního stupně ve lhůtě mu stanovené a ani později nereagoval, a ani v této lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), byť uvedená výzva mu byla doručena prostřednictvím jeho právní zástupkyně dne 12. 12. 2011.

Dovolatel v dovolání především namítá vady řízení. Tvrdí, že mu nebyla řádně doručena výzva k vyjádření k žalobě a tím mu byla odňata možnost jednat před soudem.

Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné.

Ostatně námitkou, že nesprávným postupem soudů byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem, vystihuje dovolatel tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 toliko žaloba pro zmatečnost [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002 (uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a uveřejněné na www.nsoud.cz)].

Nad rámec těchto úvah dovolací soud poznamenává, že otázkou sporného doručení výzvy k vyjádření k žalobnímu návrhu se odvolací soud podrobně zabýval a po provedeném dokazování uzavřel, že se žalovanému nepodařilo prokázat pravdivost tvrzení o chybném doručení výzvy. Tyto skutkové závěry odvolacího soudu a provedené hodnocení důkazů dovolatel kritizuje a předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového stavu a z ní dovozuje i jiné právní hodnocení.

Ke skutkovým námitkám žalovaného však nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz)). Proto se dovolací soud skutkovými námitkami a polemikou s hodnocením důkazů nemohl zabývat.

Dovolatel namítá, že usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. mělo být doručeno nejen jeho právní zástupkyni, ale především jemu a odkazuje přitom na § 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 896/2013. Tak tomu ale není. Má-li účastník zástupce, doručuje se ve smyslu § 50b o. s. ř. každá písemnost předně jemu. Pokud však zákon stanoví, že některé písemnosti se musí doručit i samotnému účastníkovi, musí být písemnost řádně doručena jak účastníkovi, tak i jeho zástupci. Jde o případy, kdy se má účastník osobně dostavit k výslechu nebo jinému úkonu soudu nebo má-li něco jiného v řízení osobně vykonat. V dané věci soud prvního stupně realizoval přípravu jednání prostřednictvím usnesení ze dne 6. 12. 2011, č. j. 24 C 141/2011-40, vydaného v režimu § 114b odst. 1 o. s. ř., ve kterém žalovanému uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřil k nároku žalobkyně. Soud prvního stupně tedy nepožadoval po žalovaném, aby se osobně dostavil k výslechu a ani po něm nežádal, aby osobně něco vykonal. K tomu, aby soudu sdělil své stanovisko k návrhu žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů, stačilo písemné vyjádření jeho zástupkyně. Námitka, že soud měl výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. doručit zástupkyni i jemu, proto neobstojí. Na místě není ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 896/2013, které řešilo problematiku předvolání účastníka řízení k ústnímu jednání prostřednictvím pobočky advokátní kanceláře, zatímco v dané věci se jednalo o doručení usnesení s výzvou k písemnému vyjádření.

Dovolatel dále tvrdí, že byl soudem chybně vypořádán byt, který je v majetku družstva, respektive jeho tržní hodnota, zatímco předmětem řízení byl členský podíl v družstvu. Ani tato námitka žalovaného neobstojí. Nalézací soudy členský podíl v družstvu vypořádaly tak, že rozhodly o zrušení společného nájmu družstevního bytu a o tom, že výlučným nájemcem tohoto bytu a členem Stavebního bytového družstva Chomutov, bude nadále žalovaný. Námitky dovolatele ohledně nesprávného vypořádání míří ve skutečnosti proti zjištěné hodnotě členského podílu vypořádaného v rámci společného jmění manželů. I další námitky dovolatele pak míří pouze do zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska, a nejsou proto přípustným dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7138 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2010, pod pořadovým č. 25 a publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2009, mimo jiné uvedl, že: 1. Rozsudek pro uznání lze vydat i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. 2. Usnesení (výzvu k vyjádření) podle § 114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, že žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu ve výzvě k vyjádření a v následném vydání rozsudku pro uznání. Z pohledu žalobních tvrzení je dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností, které činí žalobu projednatelnou. 3. Odvolání proti rozsudku pro uznání založené na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné. Důkazní návrhy, nabízené v odvolacím řízení soudu k prokázání skutečnosti, že uznaný nárok ve skutečnosti není dán, jsou bezcenné. 4. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít (bez dalšího) z fikce uznání nároku.

Jestliže žalovaný nesplní v soudem určené lhůtě povinnost, kterou mu soud uložil v usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., má se za to, že žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává „ve skutečnosti“, jestliže účinky fikce nastaly. Jde o zákonnou fikci uznání nároku uplatněného žalobou, která je v této podobě sankcí za nečinnost žalovaného. Pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval, resp. „vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu“.

Protože dovolatel ve věci nevymezil řádně předpoklad přípustnosti dovolání a není dán ani zákonem předpokládaný dovolací důvod, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2015

Mgr. David Havlík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2156/2014, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2156.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies