30 Cdo 3517/2014

28. 01. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Mgr. L. H., Dipl. Mgmt., proti žalovanému L. Š., zastoupenému Mgr. Tiborem Stano, advokátem se sídlem v Táboře, Ústecká 704, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, pod sp. zn. 15 C 8/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014, č.j. 1 Co 362/2013-226,takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2014, č.j. 1 Co 362/2013-226, výrokem I. změnil v odstavci I. výroku rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 26. července 2013, č.j. 15 C 8/2012-193, tak, že žalovaný je povinen přečíst na veřejném zasedání zastupitelstva Města Tábor, které bude následovat bezprostředně po právní moci tohoto rozsudku text: „Já, L. Š., zastupitel Městského zastupitelstva v Táboře, se tímto omlouvám panu Mgr. L. H., předsedovi představenstva a generálnímu řediteli akciové společnosti Zoologická zahrada Tábor – Větrovy, za to, že jsem o něm uváděl následující nepravdivé tvrzení, že v souvislosti s Isabellou tenkrát za něj Tábor zaplatil 16 milionů korun“, a zamítl, aby omluva obsahovala další text uvedený ve výroku. Výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce v tvrzení, že Město Tábor za žalobce zaplatilo 16.000.000,- Kč, neboť šlo o nepravdivý údaj. Předmětná částka, ve skutečnosti ve výši 14,700.000,- Kč, jak vyplynulo z důkazů (především z kupní smlouvy), nebyla zaplacena za žalobce, ale představovala kupní cenu, kterou Město Tábor zaplatilo žalobci za pozemkovou parcelu v katastrálním území M. Jako přiměřený prostředek shledal omluvu i způsob jejího sdělení s výjimkou údajů o žalovaném, které jdou nad rámec jeho postavení zastupitele. Naproti tomu se neztotožnil s posouzením dalších tvrzení žalovaného soudem prvního stupně. Údaj žalovaného o vydírání posoudil jako hodnotový soud, pro nějž měl žalovaný reálný podklad z doby, kdy společnost žalobce se dostala do finančních potíží a ze strany města byla uzavřena kupní smlouva v zájmu vlastníků v té době rozestavěných rodinných domů.

Proti části výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, kterým je žalovanému uloženo přečíst daný text omluvy, podal žalovaný dne 10. června 2014 dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Domnívá se, že odvolací soud nesprávně právně posoudil údaj o částce, kterou podle názoru dovolatele zaplatilo město Tábor za žalobce. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2305/2007 ze dne 28. května 2009, podle kterého zjednodušení nebo zkreslení nemusí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčené osoby. Důležité je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě. Stanovení částky 16 milionů místo 14,5 milionům nepřesahuje podle žalovaného natolik přípustnou míru, aby to bylo možné chápat jako výslovnou a cílenou pomluvu žalobce. Dále poukazuje na to, že odvolací soud učinil nesprávné závěry ohledně slovní formulace „platit žalobci“ a „platit za žalobce“, když vzhledem ke způsobu placení kupní ceny se k rukám žalobce žádné peníze nedostaly, neboť jimi byly hrazeny jeho dluhy. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek sp. zn. 30 Cdo 861/2005 ze dne 25. května 2006, usnesení sp. zn. 30 Cdo 664/2007 ze dne 28. června 2007 a rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2305/2007 ze dne 28. května 2009. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadenou část výroku I. rozsudku odvolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu v této části změnil, příp. v této části rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného v posuzované věci ve skutečnosti nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a v čem tvrzená odchylka spočívá. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Ač dovolatel odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z judikátů dovolacího soudu; a takovýto případný rozpor současně konkretizovaly. Nadto výtky ve své podstatě vycházejí z akcentace skutkových poměrů věci, takže nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2015


JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3517/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3517.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies