33 Cdo 4602/2014

29. 01. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 241a odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce JUDr. P. P., advokáta se sídlem v Praze 6, Na Kocince 1, zastoupeného JUDr. Hanou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Vršovická 56, proti žalovaným 1) MUDr. J. S., a 2) MUDr. J. S., zastoupeným Mgr. Martinem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, o příslušenství z částky 848.280,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 231/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014, č. j. 51 Co 394/2013-142, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.713,88 Kč k rukám Mgr. Martina Novotného, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Žalobce podal dovolání proti shora uvedenému usnesení, kterým Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. května 2013, č. j. 31 C 231/2005-122, ve znění opravného usnesení ze dne 15. října 2013, č. j. 31 C 231/2005-133, jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci o zaplacení 848.280,- Kč s příslušenstvím. Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Námitkou proti závěru odvolacího soudu, že žalobce vzal žalobu zcela zpět (tj. nejen v rozsahu jistiny, ale včetně úroků z prodlení), neuplatnil žalobce jediný možný dovolací důvod uvedený v § 214a odst. 1 o. s. ř.; zpochybňuje totiž správnost (a úplnost) zjištěného skutkového stavu věci a nikoli právní posouzení věci (k charakteru protokolu o jednání srovnej usnesení ze dne 19. srpna 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, usnesení ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, a rozsudek ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3977/2009). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že (podle protokolu o jednání ze dne 22. ledna 2013) žalobce (ústy své právní zástupkyně) k dotazu soudu, „zda bere žalobu zpět za situace, kdy částka, která byla žalovaným zaplacena a byla označena na druhém místě, že jde o zaplacení faktury, která je předmětem tohoto sporu a tato částka pokrývá jak jistinu z této faktury tak úroky z prodlení ve výši 146.154,48 Kč“, vzal žalobu zpět a požádal, aby „v usnesení o zastavení řízení bylo uvedeno, že částka, kterou žalobci žalovaní zaplatili, je zaplacená částka, která je předmětem tohoto řízení,“ současně požádal, „aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř.“

Argumentuje-li dovolatel nesprávným právním posouzením věci (tj. o podmínkách pro zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby), pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud zjistil náležitě obsah jeho procesního úkonu, jímž u jednání dne 22. 1. 2013 disponoval se žalobou, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že řízení mělo být zastaveno jen v rozsahu jistiny, tj. částky 848.280,- Kč, a nikoli také co do příslušenství této pohledávky. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění. Žalobce přitom přehlíží, že nesprávná skutková zjištění (o obsahu jeho procesního úkonu) nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Této povinnosti dovolatel nedostál; v dovolání pouze polemizuje se závěry přijatými soudy obou stupňů a vyjadřuje toliko svůj subjektivní náhled na to, jak měl odvolací soud rozhodnout. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Dovolací soud nepřihlížel k podání žalobce ze dne 15. 8. 2014, jímž obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) usiluje o změnu žaloby, neboť oproti původnímu požadavku (viz jeho podání ze dne 6. 12. 2012 a protokol o jednání ze dne 22. ledna 2013) na přiznání 3 % úroku z prodlení z částky 848.280,- Kč od 5. 2. 2004 do 27. 4. 2005 a od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010 ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvalo prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů a od 1. 7. 2010 ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů v každém kalendářním období, v němž trvalo prodlení, do zaplacení dne 17. 9. 2012, požaduje úrok z prodlení ve výši 5,5 % z částky 848.280,- Kč od 5. 2. 2004 do 17. 9. 2012. Ustanovení § 95 o. s. ř. přitom pro řízení u dovolacího soudu neplatí (§ 243b o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Jelikož dovolání směřovalo proti výroku, jímž bylo zastaveno řízení o zaplacení úroků z prodlení z částky 848.280,- Kč za dobu od 5. 2. 2004 do 17. 9. 2012, tj. za dobu delší pěti let, pro určení výše mimosmluvní odměny bylo rozhodující prodlení a výše úroku z prodlení od 5. 2. 2004 do 5. 2. 2009 a částka 338.595,28 Kč představující součet dlužných úroků za tuto dobu. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 věty druhé, § 8 odst. 2 část věty za středníkem, § 11 odst. 1 písm. k), § 11 odst. 2 písm. c), § 11 odst. 3 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 30. 6. 2014 (čl. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb., a čl. II vyhlášky č. 120/2014 Sb. - dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 7.728,- Kč. Jelikož dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, advokátu žalovaných přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněné pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 324/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 41, nebo usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 ICdo 19/2012, publikované pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.685,88 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2015


JUDr. Václav D u d a
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4602/2014, ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4602.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies