30 Cdo 3769/2013

27. 01. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 241a odst. 2
  • OSŘ - § 238 odst. 1 písm. d)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 234/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2013, č. j. 35 Co 32/2013 - 134, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, „že se konstatuje, že v řízení zahájeném dne 14. 12. 2005 na základě žádosti žalobce o poskytnutí informace podané Policii ČR, Policejnímu prezidiu ČR, o obsahu spisu oddělení kontroly a stížností Policie ČR, Policejního prezidia č. j. PPR-336/OKS-ST-2005, bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě,“ a ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení nemajetkové újmy 75.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 75.000,- Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku postupu orgánů Policie ČR, které v zákonné patnáctidenní lhůtě nerozhodly o žádosti žalobce ze dne 14. 12. 2005 o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., takže nastala ze zákona fikce vydání rozhodnutí o odepření poskytnutí informací, a v zákonné patnáctidenní lhůtě nerozhodly o odvolání podaném proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí, takže ze zákona nastala fikce vydání rozhodnutí o zamítnutí odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí. Fiktivní rozhodnutí o odvolání bylo následně k žalobě podané ve správním soudnictví soudem zrušeno a posléze bylo odvolacím orgánem zrušeno i původní fiktivní rozhodnutí o odepření poskytnutí informace a bylo rozhodnuto, že se žalobci poskytuje kopie celého stížnostního spisu. Toto rozhodnutí bylo spolu s kopií stížnostního spisu doručeno žalobci poštou dne 11. 5. 2010. Žalobce tak namítal, že povinným subjektem mu nebyly poskytnuty informace v zákonné patnáctidenní lhůtě, ale až po uplynutí 4 let a 5 měsíců. Žalobce poukázal na své právo na informace s tím, že poskytnutí informací na základě žádosti má pro žadatele význam pouze tehdy, jsou-li informace poskytnuty ihned a nikoliv v nepřiměřené době. Nepřiměřenou délkou správního řízení, zásadně ovlivněnou vydáváním správních rozhodnutí, která byla následně pro nezákonnost zrušena, došlo podle žalobce k tomu, že požadované informace neobdržel podle zákona do patnácti dnů, ale až v době, kdy již pro něj nebyly aktuální, čímž mu vznikla nemajetková újma.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu potvrzující části výroku I. a ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení.

Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel v prvé řadě poukazoval na vady řízení. Odvolací soud byl podle jeho názoru nesprávně obsazen, neboť všichni členové senátu jsou členy senátu 14 Co a nikoliv 35 Co. Odvolací soud (v rozporu s dovolatelem citovanou judikaturou dovolacího soudu) rovněž odmítl vyhovět žádosti žalobce o odročení jednání, když žalobce se teprve v den jednání odvolacího soudu, kdy se nacházel ve Spojených arabských emirátech, od své právní zástupkyně dozvěděl, že této předchozího dne zemřel manžel, a proto požádal o odročení jednání. Této žádosti nebylo vyhověno, neboť ji soud nepovažoval za včasnou a důvodnou, což soud právní zástupkyni žalobce sdělil telefonicky, a tato se proto k jednání soudu dostavila. Podle dovolatele lze jen stěží předpokládat, že jeho právní zástupkyně byla s ohledem na své psychické rozpoložení schopna vyjadřovat se k provedeným důkazům a ke skutkové stránce věci. Postupem odvolacího soudu tak byl dovolatel zkrácen v právu na projednání věci v jeho přítomnosti a v právu vyjádřit se k důkazům provedeným při jednání. Podle dovolatele se jedná o takové závažné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně tento postup svědčí o šikanózním a předpojatém přístupu tohoto senátu vůči žalobci.

Z rozsahu podaného dovolání dále vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s formou poskytnutého zadostiučinění, kdy mu toto mělo být poskytnuto v penězích. Podle dovolatele odvolací soud poukazem na možnost získat požadované informace jiným postupem relativizuje význam posuzovaného řízení pro žalobce, ačkoliv žalobce postupoval podle tehdy účinného zákona. Ani jeden soud nijak nehodnotil skutečnost, že ke zmeškání lhůty a k vydání fiktivního rozhodnutí došlo i v odvolacím řízení a že Policie ČR mohla žalobci zaslat kopii spisu již v zákonné patnáctidenní lhůtě. Závěr odvolacího soudu o přísně formálním postupu žalobce je nejen spekulativní ale i v rozporu s rozsudky vydanými v této věci ve správním soudnictví, ačkoliv soud rozhodující o náhradě škody podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), je těmito rozhodnutími vázán. Odvolací soud navíc nepřihlédl k argumentaci žalobce, že jeho postup byl nezbytnou procesní opatrností po neblahých zkušenostech s Policií ČR v podobných věcech. Podle dovolatele jej měl odvolací soud postupem podle § 118a o. s. ř. vyzvat, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, pro které k získání požadované informace nezvolil jiný, méně formální postup. Dovolatel současně uvedl důvody svého postupu. Podle dovolatele jsou závěry odvolacího soudu o údajně účelovém, resp. formálním postupu a o údajně nízkém významu posuzovaného řízení v extrémním nesouladu s tím, co bylo v průběhu řízení z provedených důkazů zjištěno. S odkazem na ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, jakož i související judikaturu Ústavního soudu, dovolatel namítl, že význam řízení pro poškozeného je pouze jedním z pěti kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk a vedle něj jsou zde i kritéria jiná, zejména kritérium postupu orgánu veřejné moci během řízení, které odvolací soud zcela bagatelizoval. Dovolatel poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz), podle kterého je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, podle kterého skutečnost, že účastník využívá dostupných opravných prostředků, nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení, kdy naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu veřejné moci. Tohoto pravidla odvolací soud nedbal. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a nepřímo i Evropského soudu pro lidská práva dovolatel uvedl, že nemajetková újma se neprokazuje, že vzniká samotným porušením základních práv a svobod a že se specificky v případě nepřiměřených délek řízení jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozsudku neuvedl nic, co by odůvodňovalo výjimečnost posuzovaného řízení, aby zcela výjimečně nebylo poskytnuto peněžité zadostiučinění. Dovolatel poukázal na jiné rozhodnutí odvolacího soudu, kde správní řízení o jiné žádosti o poskytnutí informace trvalo téměř 8 let a peněžité zadostiučinění mu soudem přiznáno bylo. Podle dovolatele se takové rozhodování pohybuje na hranici jurisdikční libovůle a porušuje princip rovnosti v právech.

Závěr odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, že oba účastníci byli úspěšní pouze částečně, je podle dovolatele v extrémním rozporu s tím, že byl úspěšný v základu věci, tedy že mu nemajetková újma vznikla. Forma zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk. byla přitom dána úvahou soudu podle § 136 o. s. ř. Mělo být proto, a to v souladu s dovolatelem citovanou judikaturou Ústavního soudu, postupováno podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení. Odvolací soud tak vyložil ustanovení procesního práva, totiž § 142 odst. 2 o. s. ř. formalistickým a mechanickým způsobem, a zároveň nerespektoval § 142 odst. 3 o. s. ř. ani judikaturu Ústavního soudu k jejich výkladu.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, s právnickým vzděláním podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být vedle obecných náležitostí (stanovených § 42 odst. 4 o. s. ř.) v dovolání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání proti rozhodnutí ve věci samé není přípustné, neboť vyřešení dovolatelem (s odkazem na citovaná rozhodnutí) předkládaných právních otázek odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nebo na vyřešení předkládaných otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, příp. dovolání trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Odvolací soud, a to i v souladu s dovolatelem citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, ve svém rozhodování vyšel z celkové doby, po kterou řízení trvalo, tj. od podání žádosti do poskytnutí informace, přičemž toto období vymezil shodně jako žalobce. Z rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit, že by přihlížel pouze k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Stejně tak z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by odvolací soud, v rozporu s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, k tíži žalobce z hlediska prodloužení délky řízení přihlížel k tomu, že využíval dostupných opravných prostředků. Ve smyslu § 237 o. s. ř. tak nelze učinit závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé záviselo na vyřešení dovolatelem uváděných otázek hmotného práva odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ve zbývajícím rozsahu dovolání proti rozhodnutí o věci samé dovolatel ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel především neuvádí, že by se odvolací soud při řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že by tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ani že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V důsledku toho není v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tento zákonný požadavek přitom vychází z účelu dovolacího řízení, tj. sjednocení judikatury obecných soudů. Tato vada nevymezení přípustnosti, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).

Kromě toho Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „[j]estliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“

V posuzovaném případě by přicházelo v úvahu přiznání náhrady spočívající ve vynaložených nákladech na odměnu advokáta za zastupování ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. a na jeho hotové výdaje (právní zástupkyně žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty, viz protokoly o jednání ze dne 4. 5. 2012 a ze dne 8. 3. 2013). Jelikož v době vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (8. 3. 2013) nebyla Ústavním soudem zrušena vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., byla by odměna advokáta stanovena podle této vyhlášky a náhrada hotových výdajů podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.

I podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. by činila sazba odměny za řízení v jednom stupni stanovená podle předmětu řízení (k tomu ovšem srov. odlišný názor v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) za řízení před soudem prvního stupně (podle znění vyhlášky účinného do 29. 2. 2012, když řízení bylo zahájeno 12. 4. 2011) částku 20.050,- Kč a za odvolací řízení (podle znění vyhlášky účinného od 1. 3. 2012, když odvolací řízení bylo zahájeno 13. 8. 2012) částku 18.550,- Kč. Jako náhrada hotových výdajů by náleželo za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, účast u jednání soudu prvního stupně, sepis odůvodnění odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) celkem 1.200,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Ani s připočtením žalobcem požadované náhrady ušlého výdělku za účast při jednání dne 4. 5. 2012 ve výši 850,- Kč (za 3 hodiny při doloženém základu daně za rok 2010 ve výši 573.714,- Kč a fondu pracovní doby za rok 2010 v počtu 2.024 hodin) výše náhrady nákladů řízení (celkem 40.650,- Kč), která měla být rozsudkem odvolacího soudu žalobci odepřena, nepřevyšuje hranici pro přípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., tedy částku 50.000,- Kč.

Postup odvolacího soudu, který k žádosti žalobce neodročil jednání, může dovolací soud hodnotit pouze z hlediska, zda se nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě přitom může dovolací soud přihlédnout podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že je dovolání přípustné; stejně tak v případě námitky nesprávného obsazení soudu či rozhodování vyloučeného soudce (§ 229 odst. 1 o. s. ř.).

Na tomto základě dovolací soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 27. ledna 2015



JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3769/2013, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3769.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies