30 Cdo 2385/2014

27. 01. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 442

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně SUPRA-TRADE, spol. s r. o., se sídlem v Praze, Senovážná 2, IČ 44848234, zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem v Praze, Uralská 770/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 193/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 54 Co 506/2013-253, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2013, č. j. 12 C 193/2006-221, se zastavuje.

II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 54 Co 506/2013-253, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody v celkové výši 9,358.424,- Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Romana Vytejčka (dále jen „exekutor“) ve věci nařízení exekuce dle usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 11. 2001, č. j. Nc 2702/2001-18. V řízení žalobkyně uvedla, že tvrzená výše škody sestává z následujících nároků: první nárok – skutečná škoda ve výši odpovídající hodnotě exekutorem zajištěných věcí (424.305,- Kč); druhý nárok – náklady vynaložené na právní služby související s exekucí (10.000,- Kč); třetí nárok – náklady související s neuskutečněným nákupem sklárny (182.960,- Kč); čtvrtý nárok – ušlý zisk vzniklý v důsledku neuskutečnění nákupu sklárny (4,886.100,- Kč); pátý nárok – ušlý zisk vzniklý v důsledku, že žalobkyně nemohla vyvíjet podnikatelskou činnost (3,771.000,- Kč). Zbývající část žalobou požadované částky ve výši 84.059,- Kč žalobkyně nespecifikovala. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2011, č. j. 12 C 193/2006-130, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že právo žalobkyně na náhradu škody v celém rozsahu je promlčeno.

Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, č. j. 54 Co 507/2011-151, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 5,587.424,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ve zbývající části jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k pátému žalobou uplatněnému nároku se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že by tento nárok v celém rozsahu v důsledku promlčení zanikl. Rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil z důvodu, že v této části soud rozhodoval o žalobě, jež se opírá o nedostatek tvrzení, aniž by o tom žalobkyni poučil a vyzval ji k doplnění tvrzení s poučením o následcích nevyhovění výzvě.

Proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně brojila dovoláním. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 6. 2012, č. j. 12 C 193/2006-170, bylo dovolání žalobkyně dle § 241b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 208 odst. 1 o. s. ř. z důvodu zmeškání lhůty k dovolání odmítnuto. Řízení tak pokračovalo pouze ohledně pátého žalobou uplatněného nároku.

Soud prvního stupně svým druhým rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, č. j. 12 C 193/2006-221, žalobu i ve zbývající části (tj. co do výše 3,771.000,- Kč s příslušenstvím) zamítl. V odůvodnění uvedl, že vázán pokynem odvolacího soudu soud prvního stupně při jednání konaném dne 13. 4. 2012 postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyni uložil povinnost doplnit žalobní tvrzení a k doplněným žalobním tvrzením navrhnout důkazy, za konkrétně jaké období je žalovaná částka 3,771.000,- Kč požadována, z jakého důvodu žalobkyně vychází při stanovení výše ušlého zisku z dosahovaného zisku za poslední tři kalendářní roky předcházející tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu exekutora, jakou konkrétní činnost vyvíjela žalobkyně za předcházející tři kalendářní roky před zajištěním movitých věcí exekutorem, s jakými příjmy a jakými náklady, v čem náklady spočívaly, jaká je souvislost v nedosažení předpokládaného zisku z podnikatelské činnosti žalobkyně se záměrem žalobkyně koupit sklárnu, jaké měla podepsané smlouvy, s jakými partnery ohledně jaké činnosti, s jakým předpokládaným příjmem a jakými náklady, které se kvůli nesprávnému úřednímu postupu neuskutečnily, tj. s jakými subjekty byly tyto smlouvy uzavřeny, kdy došlo k uzavření, s jakým objemem obchodu a zda podle těchto smluv bylo byť částečně jedním či druhým ze smluvních partnerů před zabráním movitých věci exekutorem plněno a ke všem doplněným tvrzením byly navrženy důkazy. Žalobkyně na uvedenou výzvu reagovala podáním, v němž uvedla, že od roku 2000 se zabývala vyhledáváním investičních příležitostí a opatřováním finančních zdrojů na projekty, přičemž uvedla kontrakty ve smyslu opatřování si finančních zdrojů, žalobkyně měla připraven projekt (investiční záměr) na koupi a přestavbu bývalého Paláce ČEZu v Praze a na výstavbu komerčního objektu Myšák v Praze, začátek akce byl stanoven na leden 2002; výši škody však musí určit soudní znalec, žalobkyně není schopna výši škody vyčíslit. Pro zajištění si financování v zahraničí, a to v USA, žalobkyně vynaložila v souvislosti s cestovným částku 210.195,- Kč. Co se týče sklárny, žalobkyně uvedla, že ve svých záměrech ji koupit ji měla již od roku 2000, z toho důvodu uzavřela dne 10. 10. 2001 smlouvu na získání finančních prostředků na koupi sklárny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná částka nemůže představovat ušlý zisk ve smyslu ust. § 442 obč. zák. Zisk z blíže nekonkretizovaných investic (vyjma dvou, které však byly popsány velmi obecným způsobem), u nichž, vyjma zajišťování zdrojů na jejich budoucí realizaci, nedošlo ani k počáteční realizaci, ať již uzavřením jakýchkoliv smluv, či alespoň příslibem jejich uzavření, není veličinou, kterou by bylo možné „důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí“. Žalobní nárok je z tohoto pohledu spekulativní, k zisku z obchodů totiž mohlo, ale nemuselo dojít. Žalobkyně tak plnila svou povinnost tvrzení jen v naprosto obecné rovině, netvrdila a ani nenavrhovala žádné důkazy k prokázání, že jí ve vymezeném období skutečně vůbec nějaký konkrétní, natož jí vyčíslený, zisk ušel. Naopak z obecných tvrzení žalobkyně lze dovodit, že uvedené bylo jen přáním, resp. neuskutečněným záměrem žalobkyně, jenž nedospěl ani do stadia skutečné počáteční realizace, z které by se dalo dovodit, že by jí skutečně nějaký zisk ušel. Soud prvního stupně uzavřel, že z nedostatku tvrzení žalobkyně nelze dovodit, že by jí jakýkoliv zisk ušel, přičemž z jejích obecných tvrzení se podává, že šlo jen o podnikatelské představy žalobkyně, přičemž soud tak žalobu pro neunesení břemene tvrzení zamítl.

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Žalobkyně výslovně dovoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 4. 2013, č. j. 12 C 193/2006-221 v celém jeho rozsahu i potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. V první části dovolání dovolatelka obsáhle brojí proti závěrům soudů nižších stupňů ohledně promlčení části žalobou požadovaných nároků. V druhé části dovolání dovolatelka brojí proti závěru o neunesení břemene tvrzení, přičemž obsáhle cituje judikaturu Nejvyššího soudu k otázce jednoznačné individualizace skutku v žalobě a dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované v časopise Soudní judikatura 11/2002 pod č. 209. Skutkový děj byl popsán dostatečně určitě a srozumitelně, tak byl nezaměnitelně individualizován předmět řízení, neboť dovolatelka uvedla, že se domáhá žalované částky z titulu náhrady škody, která jí byla způsobena nesprávným postupem exekutora v exekučním řízení, spočívajícím v provedení neexistující exekuce. V závěru dovolání dovolatelka uvádí, že přestože výslovně neuvedla, z jakých bližších skutkových podkladů dovozuje vznik tvrzené škody a v čem a v jaké fázi předmětného řízení spatřuje pochybení v postupu žalované, uvedené údaje dostatečně individualizují uplatněný nárok a alespoň v základních rysech vymezují předmět řízení po skutkové stránce. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovoláním (mimořádným opravným prostředkem) nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, jak dovolatelka výslovně učinila.

Jelikož funkční nepříslušnost Nejvyššího soudu k projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení, které touto vadou trpí, v této části podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 9/2003 pod č. 151).

Dále se dovolací soud zabýval dovoláním směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu.

Nejprve je třeba předeslat, že po novele dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 je přípustnost dovolání vymezena ustanovením § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelka zjevně vycházela z nesprávného předpokladu, že věc bude posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, čemuž nasvědčuje nepřípadný poukaz na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu dovolání však vyplývá, že dle aplikovaného ustanovení § 237 o. s. ř. dovolatelka důvod přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dovolací soud uvádí, že po výše uvedené novele občanského soudního řádu je jediným zákonem stanoveným, a tedy i přípustným, dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

I přes výše uvedená pochybení dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolatelka své dovolání postavila na dvou právních otázkách. Jednak na otázce promlčení části žalobou požadovaných nároků, jednak na otázce jednoznačné individualizace skutku. Ani jedna z daných otázek však není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázky, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.

Pokud jde o otázku promlčení části žalobou požadovaných nároků, pak na této otázce bylo postaveno první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a na něj navazující první rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo pro opožděnost odmítnuto. Naopak napadené rozhodnutí, které se již týká pouze pátého žalobou uplatněného nároku, na závěru, že by tento nárok byl promlčen, nestojí.

Druhá dovolatelkou vznesená otázka pak svědčí o jejím zjevném nepochopení rozhodnutí soudů obou stupňů. Rozhodnutí totiž nejsou postavena na závěru, že by dovolatelka nedostatečně vymezila předmět řízení, což lze dovodit již z výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pokud by totiž soud prvního stupně dospěl k takovému závěru, pak by žalobu ve smyslu ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. Soud prvního stupně však takto nepostupoval. Naopak žalobu meritorně projednal a rozsudkem ji zamítl, neboť shledal tvrzení žalobkyně nedostatečná k tomu, aby z nich bylo možno dovodit vznik ušlého zisku tak, jak je tento chápán v právní teorii i soudní praxi. Tedy neshledal tvrzení žalobkyně nedostatečnými, pokud jde o vymezení předmětu řízení, ale nedostatečnými, pokud jde o existenci žalobou požadovaného nároku, přičemž tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k otázce ušlého zisku. Ušlý zisk jako druh majetkové újmy (škody) spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodní události za normálních okolností, při pravidelném běhu věcí, dosáhl. Ušlý zisk tedy znamená ztrátu očekávaného přínosu. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku. Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. Je tedy nutné vycházet z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek poškozený získal s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto zisku, popř. k nákladům na dosažení tohoto zisku potřebným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014).

Nadto sama dovolatelka se v dovolání s výše uvedeným právním závěrem ztotožnila, když uvedla: „Přestože tedy žalobkyně výslovně neuvedla, z jakých bližších skutkových podkladů dovozuje vznik tvrzené škody, a v čem a v jaké fázi předmětného řízení spatřuje pochybení v postupu žalované, uvedené údaje dostatečně individualizují uplatněný nárok a alespoň v základních rysech vymezují předmět řízení po skutkové stránce.“ Jinými slovy tak dovolatelka uvádí, že jednoznačně individualizovala předmět řízení, avšak vznik tvrzené škody blíže nespecifikovala. Právě z toho důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.

Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2015




JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2385.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies