32 Cdo 806/2013

11. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237 odst. 1 písm. a)
  • OSŘ - § 237 odst. 3
  • 201/2002 Sb. - § 3 odst. 3
  • 201/2002 Sb. - § 3 odst. 1 písm. b)
  • OSŘ - § 9 odst. 3,4
  • ObchZ - § 261 odst. 3 písm. c)
  • ObchZ - § 261 odst. 6
  • OSŘ - § 213 odst. 2
  • OSŘ - § 219a

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., se sídlem v Brně, Křižíkova 2989/68a, Královo Pole, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 46347267, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, PSČ 615 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí,se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 49 064 372 Kč s příslušenstvím a částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 114/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2012, č. j. 5 Cmo 180/2012-505, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2011, č. j. 19 Cm 114/2008-409, zastavil řízení co do částky 500 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 49 564 372 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % p. a. od 1. dubna 1998 do zaplacení a částky 74 707 766 Kč představující úroky z prodlení z částky 49 564 372 Kč ve výši 26 % p. a. od 1. dubna 1998 do 16. ledna 2004 (výroku pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení tak, že se žalované jejich náhrada nepřiznává (výroku pod bodem III).

Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně v žalobkyní napadeném zamítavém výroku pod bodem II potvrdil „ve znění“, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 49 064 372 Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % p. a. z částky 49 564 372 Kč za období od 1. dubna 1998 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 26 % p. z částky 49 564 372 Kč od 1. dubna 1998 do 16. ledna 2004 (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem III pak tento rozsudek k odvolání žalované změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 228 888 Kč (výrok pod bodem II), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 355 800 Kč (výrok pod bodem III).

Rozsudek odvolacího soudu (podle obsahu dovolací argumentace jen ve výroku o věci samé) napadla žalobkyně dovoláním.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu za splnění předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)..

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání oproti očekávání dovolatelky přípustné není. Základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení, je rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. usnesení ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též např. usnesení ze dne 24. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 199/2004, a rozsudek ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4470/2010, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). V daném případě pak soud prvního stupně i odvolací soud dospěly, byť cestou rozdílného právního posouzení, ke shodnému závěru o právech a povinnostech účastníků, jež jsou předmětem sporu, totiž že žalobkyně uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nemá. Rozsudek odvolacího soudu je tudíž rozsudkem potvrzujícím. Protože nejsou splněny předpoklady přípustnosti ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jež by bylo zrušeno odvolacím soudem), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003).

Právní otázky, které dovolatelka výslovně formulovala, kritériím stanoveným v § 237 odst. 3 o. s. ř. nevyhovují a otázka, pro jejíž řešení by bylo napadené rozhodnutí možno shledat zásadně právně významným, není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.

Na řešení v pořadí první z předložených otázek, „zda může být Česká republika zastupována advokátem v řízení, v němž předmět sporu přesahuje částku 250 milionů Kč, a zda v takovém případě není povinné zastoupení Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 201/2002 Sb.“, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; předpoklad, z něhož tato otázka vychází, totiž že předmět sporu přesahuje částku 250 milionů Kč, neodpovídá obsahu spisu.

Dovolatelka k této částce dochází postupem, jehož se týká v pořadí druhá z otázek, totiž „zda je možné v případě žaloby o vydání bezdůvodného obohacení posoudit část předmětu sporu, odpovídající bezdůvodnému obohacení ve výši úroků z prodlení, jako příslušenství pohledávky“. Částky přesahující 250 000 000 Kč se dovolatelka dobrala nejen součtem žalobou požadované jistiny ve výši 49 064 372 Kč (kterou jí má žalovaná dosud dlužit) a kapitalizovaného úroku z prodlení z jiné částky 49 564 372 Kč (podle tvrzení dovolatelky zaplacené, leč s prodlením) za dobu od 1. dubna 1998 do 16. ledna 2004 ve výši 74 706 259,56 Kč (dle dovolatelky), popř. ve výši 74 707 766 Kč (jak jej vyčíslil soud prvního stupně), nýbrž též kapitalizovaného úroku z prodlení z žalované jistiny 49 064 372 Kč, který v dovolání vyčíslila částkou 153 511 044,54 Kč. Přitom ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zcela zřetelně (způsobem, jenž neotevírá žádné výkladové problémy) stanoví, že k příslušenství pohledávky se pro účely posouzení finančního limitu stanoveného v § 3 odst. 1 písm. b) tohoto zákona nepřihlíží. Ani o tom, že příslušenstvím pohledávky jsou též úroky z prodlení, nemůže být vzhledem k dikci ustanovení § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), sebemenších rozumných pochyb. Jsou-li tedy úroky z prodlení žalovány spolu s jistinou, k níž příslušejí, jsou jejím příslušenstvím, se všemi právními důsledky s tím spojenými, včetně těch, které vyplývají z ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 201/2002 Sb. Nejvyšší soud pak vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že zásadní význam z hlediska právního nemůže založit taková otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, a ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005), resp. taková otázka, jejíž řešení plyne bez dalšího přímo z textu zákona (srov. např. rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, a usnesení ze dne 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 1218/2006).

Předmětem řízení v souzené věci je tedy peněžité plnění, jež nepřevyšuje částku 250 000 000, je však vyšší než částka 50 000 000 Kč. Pokud by tedy nešlo o řízení v obchodní věci, byl by – vzhledem k ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 201/2002 Sb. – k jednání jménem státu skutečně povolán Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen „Úřad“). Otázka, které věci jsou z hlediska procesního věcmi obchodními, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, uveřejněném pod číslem 1/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řízení je třeba považovat všechny věci vyjmenované v § 9 odst. 3 a 4 o. s. ř., jakož i obchodní závazkové vztahy definované v §§ 261 a 262 obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb., účinného do 31. prosince 2013, dále jen „obch. zák.“).

Dovolatelka uplatněný nárok nedovozuje ze smlouvy o přistoupení k závazku, kterou podle svých žalobních tvrzení uzavřela dne 16. června 1996 se společností KENAP Královopolská Group, spol. s r. o. (dále též jen „KENAP“); již v žalobě argumentuje neplatností této smlouvy. Neopírá jej ani o dohodu o narovnání, kterou uzavřela s Fondem národního majetku České republiky (dále též jen „FNM“ či „Fond“), naopak požadavek na zaplacení žalované částky zakládá na tvrzené neplatnosti této dohody. V žalobě tvrdila, že uhradila za společnost KENAP Fondu na splátkách kupní ceny celkem částku 99 128 744 Kč, v dovolání pak argumentuje, že „kupní cenu za akcie neplatila KENAP, ale že splátky kupní ceny byly hrazeny z úvěrových zdrojů, jištěných a následně i placených privatizovanou společností“, tj. dovolatelkou. V tom, jak výslovně uvádí v dovolání, spatřuje základ bezdůvodného obohacení, které je předmětem tohoto sporu; prosazuje názor, že FNM jí měl vrátit celou částku, kterou od ní získal. Za těchto okolností nepřichází v úvahu jiné posouzení, než že se domáhá vrácení plnění, které poskytla na základě smlouvy, která byla zrušena. Protože šlo o smlouvu o prodeji akcií, tedy o úplatnou smlouvu týkající se cenných papírů podle ustanovení § 642 obch. zák., která se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků [§ 261 odst. 3 písm. c) obch. zák.], je i závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo zrušením takové smlouvy, obchodním závazkovým vztahem (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, a rozsudek ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nehledě na to, že jak KENAP a dovolatelka (jako obchodní společnosti), tak i Fond národního majetku [jako právnická osoba, která se zapisovala do obchodního rejstříku, srov. § 1 odst. 2 písm. a) obch. zák. a § 27 odst. 1 zákona č. 91/1992 Sb.], byli podnikateli, přičemž k uzavření smlouvy o koupi akcií nepochybně (z povahy věci) došlo v souvislosti s jejich podnikatelskou činností [srov. § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.], a že tato smlouva byla uzavřena podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který je – ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu - speciálním předpisem ve vztahu k obchodnímu zákoníku (srov. např. rozsudek ze dne 10. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2571/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 767, rozsudek ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, uveřejněný tamtéž pod číslem C 8643, a dále např. usnesení ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 546/2011), takže závazkové vztahy mající původ v tomto zákoně jsou vztahy obchodními (jak je výslovně zdůrazněno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 24/2008).

Argumentace dovolatelky, podle níž jsou předmětem sporu vztahy ze smlouvy o převzetí dluhu a z dohody o přistoupení k závazku, jde tedy o smluvní vztahy upravené občanským zákoníkem, je – nehledě na to, že se neslučuje s prosazovanou neplatností těchto právních úkonů - zcela zjevně lichá. V soudní praxi nevzniká sebemenších pochyb o tom, že převzetím dluhu podle ustanovení § 531 a násl. obč. zák., stejně jako přistoupením k závazku podle ustanovení § 533 a násl. obč. zák., nevzniká závazkový vztah, dokonce se nemění ani obsah příslušného závazkového vztahu (ke změně v obsahu závazků srov. § 516 až § 523 obč. zák.), nýbrž – jak se výslovně ohlašuje v rubrice čtvrtého oddílu první hlavy v části osmé obč. zák. – jde toliko o změnu v osobě dlužníka. Na povaze závazkového vztahu jako obchodního se tedy převzetím dluhu či přistoupením k závazku ničeho nemění (srov. nakonec též první část věty v § 532 obč. zák.). Že smlouvy o převzetí dluhu a o přistoupení k závazku, upravené v obecných ustanoveních části osmé občanského zákoníku nejsou smluvními typy ve smyslu ustanovení § 261 odst. 6 věty první obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, vyplývá ze závěrů rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud zabýval smlouvou o postoupení pohledávky, tedy též právní skutečností, jejímž prostřednictvím dochází ke změně v osobách účastníků závazkového vztahu (v tomto případě na straně věřitele). Smlouva o převzetí dluhu byla ostatně uzavřena až dne 16. ledna 2004, tedy v době, kdy již platilo ustanovení § 261 odst. 6 věty první obch. zák. ve znění, podle něhož smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem.

Zásadně významným po právní stránce nečiní napadené rozhodnutí ani otázka v pořadí třetí, totiž „zda aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, přestože tento nebyl účastníkem primárního smluvního vztahu mezi obohaceným a dalším subjektem“. Jde totiž o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešenou a odvolací soud se od ustálených judikatorních závěrů neodchýlil.

Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, jímž v souvislosti s touto otázkou argumentuje dovolatelka, se na souzenou věc nevztahují. Uplatní se tu ty judikatorní závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl při výkladu ustanovení § 457 obč. zák. (podle něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal), totiž že závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy, vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby (zda se v souvislosti s plněním z takové smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného), a že věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy, proto plnění z neplatné, popřípadě zrušené (zaniklé) smlouvy lze vymáhat pouze po tom, kdo byl jejím účastníkem (srov. např. rozhodnutí ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004, ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, ze dne 13. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2084/2010, a ze dne 13. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011). Od těchto závěrů, které se prosazují též v oblasti obchodních závazkových vztahů (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 200/2000, a dále též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, a ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 23 Cdo 5160/2009, a jeho usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012), nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v souzené věci. Je přitom třeba zdůraznit, že podle tvrzení samotné dovolatelky provedla platby obou splátek kupní ceny na účet Fondu společnost KENAP; z jakých zdrojů takto použité finanční prostředky pocházely a na čí úkor se tak v konečném důsledku stalo (tedy zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby a zda proto v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného), je v souzené věci ve světle citovaných judikatorních závěrů právně nevýznamné, a nemůže obstát ani argument, že „bezdůvodné obohacení na straně FNM vzniklo primárně tím, že dovolatelka v roce 1995 nedobrovolně a na úkor svého majetku přistoupila k závazkům dlužníka žalované – společnosti KENAP“.

Otázky (v pořadí čtvrtá a pátá), „zda dohoda o narovnání uzavřená mezi obchodní společností a Fondem je obchodním závazkovým vztahem, jehož případnou neplatnost nemůže způsobit tíseň obchodní společnosti při jejím uzavření ani nápadně nevýhodné podmínky takové dohody“, a „zda dohoda o narovnání uzavřená mezi obchodní společností a FNM, která je obchodním závazkovým vztahem, může být kvalifikována jako neplatná, příčí-li se dobrým mravům kupříkladu tam, kde vzájemně poskytnutá plnění jsou v hrubém a vzájemném nepoměru“, se míjejí s právním posouzením, na němž spočívá napadené rozhodnutí. Odvolací soud se platností dohody o narovnání, stejně jako platností současně uzavřené dohody o převzetí dluhu, a tedy ani otázkou, jakému režimu tyto dohody podléhají, nezabýval, a to z důvodů, které náležitě vysvětlil. Poukázal na to, že dovolatelka netvrdila, že by na základě těchto smluv poskytla Fondu plnění, jehož vydání se domáhá, a byla to naopak ona, kdo přijal od Fondu plnění ve výši 49 564 372 Kč v podobě úplaty za převzetí dluhu. Argumentoval, že důsledkem tvrzené neplatnosti by bylo, že dovolatelka by nevstoupila na místo Fondu jako dlužníka, nevznikla by jí povinnost vrátit společnosti KENAP část zaplacené kupní ceny ve výši 49 564 372 Kč a byla by povinna vrátit Fondu přijatou úplatu. Uzavřel, že povinnost Fondu k zaplacení dovolatelkou požadované částky by z posouzení těchto smluv jako neplatných možno dovodit nebylo, dovolatelkou uváděné důvody neplatnosti obou smluv tedy nejsou pro posouzení věci významné. Správnost tohoto závěru pak dovolatelka nezpochybnila, natož aby tak učinila způsobem odpovídajícím kritériím stanoveným v § 237 odst. 3 o. s. ř.

Stejně tak není pro napadené rozhodnutí určující v pořadí šestá dovolatelkou nastolená právní otázka, „zda právo účastníka obchodního závazkového vztahu na zaplacení smluvní pokuty podléhá promlčení v důsledku neuplatnění práva“. Otázku promlčení práva Fondu vůči společnosti KENAP na zaplacení smluvní pokuty odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit, neboť – z pohledu jeho závěrů o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatelky a o absenci právního významu platnosti smluv o narovnání a o přistoupení dluhu – byla i tato otázka pro posouzení existence nároku uplatněného v souzené věci bez právního významu.

Napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným ani řešení poslední položené otázky, „zda může odvolací soud v případě existence nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení soudu prvního stupně potvrdit prvostupňový rozsudek“, neboť se jedná o otázku procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla a odvolací soud se od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu neodchýlil.

Možnost odvolacího soudu dospět vlastním dokazováním (zejména zopakováním důkazů provedených soudem prvního stupně) k jinému skutkovému stavu věci, než které učinil soud prvního stupně, především vyplývá ze zcela jednoznačného (sebemenších pochybností nevzbuzujícího) ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud k tomu vysvětlil již např. v rozsudku ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 3552/2009, že občanský soudní řád po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb. stanoví v § 219a taxativně důvody, z nichž odvolací soud může zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (procesní situaci v souzené věci přitom nelze podřadit pod žádný z nich, zejména není naplněn ani důvod stanovený v § 219a odst. 2 o. s. ř., totiž že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení). V rozsudcích ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, a ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud musí (sic!) přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení, má-li za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

V rozsudku ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, pak Nejvyšší soud vyložil, že s účinností novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 59/2005 Sb. se postavení odvolacího soudu coby soudu přezkumného zásadně změnilo a že důvody, pro které odvolací soud může (a současně je povinen) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jsou nyní – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. března 2005 – v zákoně (v § 219a o. s. ř.) uvedeny taxativně, což znamená, že z jiných než uvedených důvodů odvolací soud nesmí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Shledá-li proto odvolací soud právní posouzení soudu prvního stupně neúplným, popřípadě z jiného důvodu nesprávným, je nejen oprávněn, nýbrž i povinen věc sám právně (v potřebném rozsahu) posoudit.

Související námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, aniž předkládá k řešení otázku procesního práva. Kritika procesního postupu soudu, nezahrnující otázku procesního práva odpovídající kritériím stanoveným v § 237 odst. 3 o. s. ř., nemůže být podkladem pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu. Jde o okolnost uplatněnou dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; přihlédnout k takové okolnosti při zkoumání zásadního významu dovoláním napadeného rozhodnutí po právní stránce zákon (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) výslovně zapovídá. Neobstojí ostatně ani argumentace, jíž dovolatelka tvrzenému procesnímu pochybení přikládá ústavně právní rozměr. V poměrech souzené věci by totiž mohl být právním posouzením odvolacího soudu zaskočen pouze ten účastník, který nestřežil svá práva (zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ je obecně považována za jeden z obecných právních principů). Dovolatelka sama kvalifikovala uplatněný nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení, a z pohledu této právní kvalifikace ho také odvolací soud posoudil. Ani závěr o tom, že dovolatelce nesvědčí aktivní věcná legitimace, není řešením ve světle dosavadního průběhu řízení originálním a tudíž překvapivým; žalovaná ve vyjádření k odvolání v rámci své procesní obrany namítala mimo jiné, že mezi dovolatelem a Fondem nevznikl jakýkoliv právní vztah, z něhož by vyplýval závazek Fondu vůči dovolatelce (argument v tomto duchu je ostatně obsažen již v jejím písemném závěrečném návrhu v řízení před soudem prvního stupně ze dne 25. ledna 2011), a dovolatelka se k tomuto argumentu v písemném podání označeném jako závěrečný návrh v odvolacím řízení a datovaném dnem 24. října 2012 vyjadřovala.

V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2012 přípustné není (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která by měla podle těchto ustanovení na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v dovolacím řízení takové vznikly, neboť byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, jenž učinil jeden úkon právní pomoci (vyjádřil se k dovolání). Z pohledu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 21. února 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, a ze dne 14. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, oba na www.usoud.cz) však je možné státu přiznat náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly tím, že se nechal zastupovat advokátem, pouze v případech mimořádně složitých, jinak je třeba předpokládat, že stát se svými dostatečně odborně vybavenými organizačními složkami je způsobilý hájit svá práva sám. Byť problematika řešená v souzené věci není jednoduchá a vyjádření žalované je třeba přiznat výstižnost, podmínka mimořádné složitosti splněna není a náklady žalované na zastoupení advokátem tudíž nelze považovat za účelně vynaložené. Nejvyšší soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 11. března 2015

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 806/2013, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.806.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies