21 Cdo 3714/2014

19. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 42a odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Mojmírem Putnou v právní věci žalobce V. L., zastoupeného JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem v Kladně, Vančurova č. 1548, proti žalovaným 1) P. V. a 2) M. W., oběma zastoupeným JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova č. 1900/3, o neúčinnost právních úkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 61/2006, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č. j. 64 Co 320/2010-245, takto:

I. Dovolání žalobce a žalovaných se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 4. 2010, č. j. 8 C 61/2006-181, zamítl žalobu o určení, že „právní úkony žalovaných týkající se nemovitostí parc. č. 1149 o výměře 243 m2, zahrada a domu č. p. na pozemku parc. č. 1149 vše v k. ú. Ch. zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. P. – katastrální pracoviště P. na LV č. 332 k. ú. Ch. obec P. a uskutečněné na základě notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Alešem Březinou dne 10. 3. 2003, č. j. NZ 113/2003, zápisem v katastru nemovitostí Z 9699/203-101, na základě notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Alešem Březinou dne 7. 4. 2004, č. j. NZ 184/2004, vkladem do katastru nemovitostí V-15206/2004/101 s právními účinky vkladu ke dni 19. 4. 2004 a na základě notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Alešem Březinou dne 18. 6. 2004, č. j. Nz 329/2004, vkladem do katastru nemovitostí V-25824/2004-101 s právními účinky vkladu ke dni 22. 6. 2004, jsou vůči žalobci právně neúčinné“, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 18.160,- Kč „na účet právního zástupce žalovaných“. Dospěl k závěru, že žalobce má vůči dlužnici J. H. pravomocnou a vykonatelnou pohledávku ve výši 367.362,30 Kč s příslušenstvím, že však její úmysl zkrátit věřitele nebyl prokázán, neboť žalovaní se ani při vyvinutí náležité pečlivosti nemohli dovědět o případném úmyslu své sestry zkrátit žalobce na jeho právech.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2013, č. j. 64 Co 320/2010-245, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „prohlášení sepsané formou notářského zápisu ze dne 10. 3. 2003, č. NZ 113/2003, ohledně podílu žalované ad 2) v rozsahu 1/20 ve vztahu k celku na budově č. p. v kat. území Ch., zapsané na LV č. 332 u Katastrálního úřadu Praha-město, darovací smlouva sepsaná formou notářského zápisu ze dne 7. 4. 2004, č. NZ 184/2004, kterou J. H. jako dárkyně darovala žalovanému ad 1) podíl na pozemcích parc. č. 1149 a parc. č. 1150 v kat. území Ch. zapsaných na LV č. 332 u Katastrálního úřadu Praha-město v rozsahu 87/100 ve vztahu k celku a darovací smlouva sepsaná formou notářského zápisu ze dne 18. 6. 2004, č. NZ 329/2004, kterou J. H. jako dárkyně darovala žalovanému 1) podíl na budově č. p. 160 v kat. území Ch. zapsané na LV 332 u Katastrálního úřadu Praha-město v rozsahu 12/100 ve vztahu k celku, jsou vůči žalobci právně neúčinné“; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že žalobce prokázal existenci vymahatelné pohledávky, přičemž žalovaní neprokázali, že by tato pohledávka nějakým způsobem zanikla (například započtením), na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „již ze skutečnosti, že napadenými právními úkony J. H., která neměla jiný majetek, z něhož by mohl být žalobcův nárok uspokojen, dílem prohlásila a dílem převáděla podíly na nově zhotovené budově a podíly na souvisejících pozemcích ve prospěch svých sourozenců – žalovaných, nebylo třeba úmysl dlužnice prokazovat, neboť ten se v takové situaci předpokládá, a bylo na osobách dlužnici blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužnice nemohly ani při vynaložení náležité pečlivosti rozpoznat“, přičemž důkazní břemeno ohledně vynaložení náležité pečlivosti k nabytí vědomosti o úmyslu dlužnice zkrátit věřitele spočívalo na žalovaných (§ 42a odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013). V tomto směru dovodil, že žalovaní náležitou péči k rozpoznání úmyslu dlužnice zkrátit žalobce nevynaložili a tím dali najevo, že jsou srozuměni s tím, že se žalobce může domáhat uspokojení své pohledávky z majetku odporovanými úkony nabytého. Zdůraznil však i další podmínku úspěšnosti odpůrčí žaloby, a to, že majetek dlužnice se v důsledku odporovaných úkonů zmenšil tak, že - nebýt těchto úkonů – mohl by žalobce z tohoto majetku dosáhnout uspokojení své pohledávky; takovými úkony ovšem nemohou být ekvivalentní právní úkony. V tomto směru vzal za prokázané, že žalovaný 1) se podílel na financování stavby domu č. p. 160 (když v období od 30. 6. 200 do 31. 12. 2012, v jehož průběhu byla stavba zhotovována, poslal na účet J. H. celkem 292.555,82 švýcarských franků), z čehož dovodil, že „investice vložené žalovaným 1) do zhotovení díla odpovídají jeho většinovému podílu“ (jak to vyplývá z dohody uzavřené mezi J. H. a žalovanými dne 15. 3. 2002), že však nebyla potvrzena finanční účast žalované 2), a posoudil prohlášení stavebníka J. H. a žalovaných sepsané formou notářského zápisu ze dne 10. 3. 2003, č. NZ 113/2003, jako platný právní úkon, který je způsobilým podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí; názor žalobce o neplatnosti tohoto prohlášení odmítl s odůvodněním, že „stavebník k nově postavené stavbě může uzavřít dohodu s dalšími osobami o vlastnickém právu, nehledě na to, že odpůrčí žalobu lze uplatnit pouze ve vztahu k platným právním úkonům“. Podle prohlášení ze dne 10. 3. 2003, č. NZ 113/2003 se žalovaný 1) v důsledku finančního plnění stal spoluvlastníkem stavby budovy ze 3/4, J. H. z 1/5 a žalovaná 2) z 1/20 ve vztahu k celku. Odvolací soud dospěl k závěru, že v případě žalovaného 1) „lze považovat jeho prohlášený podíl na nové budově za ekvivalent toho, jak se finančně podílel na zaplacení díla“, že žalovaná 2) se finančně na jeho zaplacení nepodílela, a proto ve vztahu k žalované 2) hodnotil posuzované právní úkony jako zkracující věřitele v možnosti uspokojit svoji pohledávku vůči dlužnici, stejně jako darování podílu v rozsahu 12/100 na budově ve vztahu k celku J. H. žalovanému 1), a darování podílu v rozsahu 87/100 ve vztahu k celku na pozemcích parc. č. 1149 a 1150 v kat. území Ch. žalovanému 1).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaní dovolání.

Žalobce v dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku. Popisuje skutkový stav věci a připomíná, že má vůči dlužnici J. H. pravomocně přisouzenou pohledávku ve výši 367.978,- Kč a další dosud nepravomocně přisouzenou pohledávku ve výši 1.351.621,- Kč. Namítá, že „jsou tu dvě otázky, které nebyly ještě v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny a jejichž zodpovězení nalézacím soudem má za nesprávné“. První otázkou podle žalobce je, „kdy a za jakých předpokladů může stavebník nově postavené stavby uzavřít dohodu o vlastnickém právu“. Ve vztahu k této otázce má žalobce zato, že „není vyloučeno, aby stavebník a další osoby (investoři), které se finančně podílely na postavení stavby (vytvoření věci), učinily platné a účinné prohlášení o nabytí vlastnictví ke stavbě originálním způsobem“, že se ale „může týkat jen věci, která je jako nově vytvořená teprve zapisována do katastru nemovitostí“ a že „tam, kde je již po nějakou dobu, v daném případě šlo o dobu v řádu let, jako vlastník zapsána konkrétní osoba a kde tedy jde nikoli o originální zápis vzniklého vlastnického práva, ale o jeho změnu, již takový postup lege artis není“; „pokud by to možné bylo, pak by vznikaly neřešitelné situace v případě, že by investor učinil příslušné prohlášení až potom, co prvně zapsaný vlastník v mezidobí už nemovitosti převedl na jinou osobu“. Druhou otázkou podle žalobce je, „zda prohlášení tří osob o společném vytvoření věci, zde postavení budovy, může být shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí nikoliv“. Ve vztahu k této se žalobce domnívá, že „to možné není už jen proto, že prohlášení stanovuje spoluvlastnické podíly na věci a pokud u jednoho z účastníků je jeho prohlášení o investici nepravdivé a neúčinné, nedošlo ke stanovení podílů na celku ani u ostatních osob, když podíl vydělený pro tu třetí nemůže zůstat bez vlastníka“. Dovozuje, že pokud v posuzované věci soud shledal úkon žalované 2) vůči žalobci za neplatný a neúčinný, nemohl ponechat jako platný a účinný úkon, jímž nabyl vlastnictví žalovaný 1). Protože napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dosud výslovně vyřešena a má být podle žalobce posouzena jinak, než jak učinil nalézací soud (§ 237 o. s. ř.), žalobce navrhl, aby dovolací soud napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní v dovolání napadají rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku. Namítají, že „v řízení v žádném případě nebyl prokázán prvý z předpokladů úspěšnosti odpůrčí žaloby, tj. existence úmyslu dlužníka (J. H.) žalobce jakkoli zkrátit“, že názor odvolacího soudu, že se měli obrátit na žalobce s dotazem, zda mu J. H. dluží nějaké částky, není správný, že „splnili všechny požadavky kladené na ně v tomto případě zákonem i platnou judikaturou a opak nikdy nebyl prokázán“, a vytýkají odvolacímu soudu, že „nikterak neřešil otázku podílu druhé žalované uvedeného v dohodě ze dne 15. 3. 2002“, když „jde o podíl, jehož výše odpovídá podílu druhé žalované na dědictví po H. V., zemř. 18. 3. 1975 ve Švýcarsku“. Ve skutečnostech popsaných v dovolání žalovaní spatřují „nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem“ a navrhli, aby dovolací soud změnil dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby tento výrok zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 5. 12. 2013, č. j. 21 Cdo 3791/2013-279, dovolání žalobce i žalovaných podle ustanovení § 243 odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že „v dovolání žalobce byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku) a dovolání žalovaných neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.); pro tyto vady nelze v dovolacím řízení pokračovat“.

K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 19. 8. 2014, č. j. I ÚS 962/14, rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, č. j. 21 Cdo 3791/2013-279, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, uvedené usnesení zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Žalobce v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně vyřešena a má být podle žalobce posouzena jinak, než jak učinil nalézací soud, a označuje dvě otázky, „jejichž zodpovězení nalézacím soudem má za nesprávné“ („kdy a za jakých předpokladů může stavebník nově postavené stavby uzavřít dohodu o vlastnickém právu“ a „zda prohlášení tří osob o společném vytvoření věci, zde postavení budovy, může být shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí nikoliv“), přehlíží, že jím položené otázky se míjí se skutkovým stavem projednávané věci. Otázka časové souvislosti mezi dokončením díla a dohodou o vlastnickém právu k němu při posuzování (ne)vědomosti osoby blízké o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, totiž nebyla v projednávaném případě pro právní posouzení věci významná. Druhá otázka týkající se možnosti, že by prohlášení tří osob o společném vytvoření věci mohlo být shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí nikoliv, se posuzované věci netýkala vůbec, neboť odvolací soud se vyjadřoval nikoli k neplatnosti (případně částečné neplatnosti) takové dohody, ale toliko k její neúčinnosti (částečné) ve vztahu k věřiteli (žalobci), který měl být takovou dohodou zkrácen. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání-srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku. V dovolání žalobce byl tedy uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. 64 Co 320/2010-245, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelé toliko uvedli, že v důvodech „popsaných v dovolání spatřují nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem“, aniž by vůbec vylíčili, proč považují dovolání za přípustné z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.; podle ustálené judikatury dovolacího soudu musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v ustanovení § 237 o. s. ř. je podle mínění dovolatelů splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014); v dovolacím řízení proto nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. 64 Co 320/2010-245, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. března 2015

JUDr. Mojmír Putna


předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3714/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3714.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies