30 Cdo 3947/2014

18. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 31a odst. 3
  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě 1, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 110.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 261/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. 64 Co 37/2014-44, takto:

I.Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Žalobce žalobou uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 110.200,- Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 41/2007, jež trvá 5,5 roku a není skončeno.Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. září 2013, č.j. 23 C 261/2012-19, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že původní řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady za nemajetkovou újmu v důsledku průtahů v řízení před soudem, bylo zahájeno dne 12. února 2007, ve věci bylo nařízeno několik jednání, z nichž se žalobce opakovaně omlouval, i když vždy trval na nařízení jednání, řízení trvalo 66 měsíců, probíhalo opakovaně na třech stupních soudní soustavy, z toho dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud. Postup soudů nebyl zatížen žádnými bezdůvodnými obdobími nečinnosti či průtahy s výjimkou prvého dovolacího řízení. Uzavřel, že v posuzovaném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, když celkovou délku řízení nelze hodnotit jako nepřiměřenou, a odpovědnostní titul státu tak nebyl naplněn.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 64 Co 37/2014-44, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále je „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soudu vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se přiměřenost délky řízení posuzuje na základě okolností daného případu a s ohledem na kritéria plynoucí z jeho vlastní judikatury, v jejímž smyslu je délka řízení nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti sporu, má-li původ v postupu soudu, nikoliv stěžovatele, a nelze pominout ani význam sporu pro dotčenou osobu. Poukázal dále na stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). Složitostí řízení se rozumí jak procesní nesnáze, tak i skutkově či hmotně právní složitost daného případu, případně počet soudních instancí. Dodal, že odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce vede celou řadu sporů a lze mít pochybnosti o tom, že jeho prvotním zájmem je ochrana jeho práv a vydání meritorního rozhodnutí. Vzhledem k tomu také nelze přijmout závěr, že žalobci vznikla majetková újma, ani nelze přisvědčit jeho tvrzení o mimořádném významu již skončeného kompenzačního řízení.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. srpna 2014 dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formuluje pak tyto tři otázky: 1. Je rozhodující z hlediska postavení jednotlivce, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho odškodňovací věci není rozhodováno dostatečně rychle, kdy je rozhodnuto až po 6-7 letech? 2. Je relevantní, objektivní, a v souladu s nárokem na spravedlivé řízení podle článku 36 odst. 1 Listiny, spojovat známost soudu o účasti žalobce v nějakých jiných reparačních řízeních s daným konkrétním jediným řízením o nemajetkovou újmu a tak obecně zdůvodňovat, že u něj nemůže vlastně ani existovat či u něj neexistuje nemajetková újma? 3. Za zásadní právní otázku pak žalobce považoval právě posouzení (obecně řečeno), zda v typizovaném odškodňovacím řízení trvajícím určitou dobu (vzhledem k jeho reparačnímu účelu) může dojít, i bez případné existence průtahů přičitatelných státu, k nesprávnému úřednímu postupu?

Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, přičemž se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud opakovaně konstatoval, že posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s posouzením, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť tento závěr se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže sám o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud při přezkumu závěru o porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nesprávný, což však není žalobcův případ.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podílu poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012).

Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobce s posouzením otázky složitosti řízení, neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 o.s.ř. za situace, kdy odvolací soud přihlédl zejména k počtu procesních rozhodnutí, která byla v posuzovaném řízení vydána, a počtu instancí, v nichž byla věc řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, rozsudek ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012; zde odkazované rozsudky a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).

Jiným řešením ve smyslu § 237 o.s.ř. pak není ani otázka významu předmětu řízení pro žalobce, neboť i ta byla odvolacím soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, stejně jako otázka posouzení kritéria jednání žalobce, kterým přispěl k celkové délce řízení za situace, kdy žalobce přispěl k nárůstu délky posuzovaného řízení opakovanými nedůvodnými námitkami podjatosti (srov. část IV. Stanoviska). Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani v případě zohlednění počtu obdobných sporů, které žalobce vede, z hlediska významu řízení pro něj. Již ve svých předchozích rozhodnutích k této námitce žalobce dovolací soud uvedl, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství žalobcem iniciovaných soudních sporů staví žalobce ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 2043/2014).

Jelikož tak dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2015

JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3947/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3947.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies