3 Tdo 210/2015

18. 03. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 199 odst. 1
  • TrZ - § 199 odst. 2 písm. d)
  • TrZ - § 12 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 44 To 358/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 112/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. P. odmítá.

Odůvodnění:



I.


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 14 T 112/2012, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), za což byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 14 T 112/2012, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 44 To 358/2014, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „od přesně nezjištěné doby léta 2011 do konce března 2012 zejména ve společně obývaném bytě na P., O. psychicky i fyzicky týral svoji manželku V. P., a to zejména tím, že:
- v přesně nezjištěné době od srpna 2011 do listopadu 2011 poškozenou dvakrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje,
- v přesně nezjištěné době na přelomu září a října 2011, když poškozená přišla domů v nočních hodinách, začal poškozené vyčítat pozdní návrat, a když poškozená vyhodila z okna snubní prstýnek, násilím ji odvlekl do koupelny, kde jí zkroutil ruce za záda, přehnul poškozenou přes vanu a stříkal jí proud studené vody do obličeje a na hlavu, až nemohla dýchat, při tom ji tlačil kolenem do zad, toto opakoval během večera asi desetkrát, čímž poškozené způsobil podlitiny v oblasti trupu a na paži,
- v přesně nezjištěné době během podzimu 2011 na P. během cesty autem opětovně začal poškozené vyčítat její nevěru, křičel na ni, a když poškozená zastavila, vytáhl papír, na kterém byly SMS zprávy stažené z mobilu poškozené, a tento papír se jí snažil nacpat do pusy, přičemž poškozená se bránila a papír vyplivla, obžalovaný poté vytáhl z kapsy na sedačce vozidla nůž a se slovy „tak teď už to teda skončíme“ s ním začal šermovat před poškozenou, přičemž poškozená odstrkovala obžalovaného a následně z obavy o své zdraví z vozidla utekla,
- dne 12. 12. 2011 poté, kdy se mu poškozená odmítla omluvit zato, že ho při hádce předchozího dne, kdy jí obžalovaný vyhrožoval, že ji nechá bez finančních prostředků, nazvala „parchantem“, povalil poškozenou na postel, uchopil poškozenou pod krkem a začal ji škrtit a dále po poškozené požadoval, aby s ním jela na hřbitov a klekla si na hrob jeho matky a omluvila se za nadávku „parchant“,
- v přesně nezjištěné době na přelomu roku 2011 a 2012 poškozené bez příčiny řekl, aby se sbalila a vypadla z bytu, že ji jinak zabije, kdy poškozená z obavy o své zdraví opustila byt pouze v tričku a v teplácích,
- v přesně nezjištěné době v březnu 2012 přišel za poškozenou do koupelny, když se sprchovala, držel v ruce fén zapojený do zásuvky a řekl poškozené, že není dobré se sprchovat se zapnutým fénem,
a dále poškozenou téměř dennodenně verbálně urážel, že je „feťačka“, „děvka“ a „alkoholička“, a to i v přítomnosti dětí, soustavně ji obviňoval, že bere drogy, v nadměrné míře pije alkohol a nestará se o děti, přičemž tyto informace ve snaze vytvořit negativní obraz okolí o poškozené sděloval i jejím rodičům, orgánu sociálně právní ochrany dětí a učitelkám v mateřské školce, přestože poškozená opakovaně podstoupila test na přítomnost drog v těle s negativním výsledkem, dále vyčítal poškozené, že ji musí finančně podporovat a opakovaně poškozené vyhrožoval, že ji nechá bez finančních prostředku, vytrvale nerespektoval soukromí poškozené, kdy kontroloval její osobní věci, včetně mobilního telefonu“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

II.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. P. dovolání (č. l.545 − 547), kdy uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soudy obou stupňů skutek nesprávně právně kvalifikovaly, a to zejména tím, že se nevypořádaly se všemi důkazy, nevzaly v úvahu anebo vůbec nevyhodnotily důkazy nelogické a nerelevantní, i podvržené, a tím připustily deformaci důkazu, kdy současně nepřípustně rozšířily trestní odpovědnost na skutek mající charakter přestupku.

Obviněný namítl, že odvolací soud nerozebírá jednotlivé útoky a neuvedl ani důkazy, které by měly prokazovat, že byly skutečně spáchány tak, jak uvádí výrok rozsudku (např. skutek, při němž měl držet v ruce zapnutý fén a říci poškozené, že není dobré sprchovat se se zapnutým fénem, není doložen vůbec ničím, než tvrzením poškozené, dále ani to, že poškozená předložila znalci počítač k důkazu, že do něho obviněný zasahoval, přičemž byl tento počítač podle zkoumání zprovozněn až po rozhodné době). Odvolací soud se nijak nezabýval tím, jak proběh incident v interiéru auta, který skončil poraněním jeho ruky, kdy poškozená předložila fotografii interiéru zcela jiného automobilu. Přestože tedy odvolací soud částečnou spoluvinu poškozené na konfliktech mezi nimi konstatoval, jednotlivé útoky a důkazy k nim nevyhodnocoval a uvedl pouze, že „skutkový děj uvedený v napadeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 převzal v nezměněné podobě do svého rozsudku“. Je přesvědčen, že soudy vyhodnotily skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což dle jeho názoru zakládá dovolací důvod, stejně jako absence rozboru řady důkazů oběma soudy. Stejně tak má obviněný za to, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo a zejména pak zásada subsidiarity trestní represe, kdy poškozená sama uznala svůj podíl na nepříznivém vývoji jejich manželského vztahu, což vyplývá i ze znaleckého posudku. Závěrem uvedl, že je přesvědčen, že poškozená od jeho podání návrhu na rozvod zveličovala průběh konfliktů mezi nimi jen z toho důvodu, aby pak poznatky z trestního řízení mohla použít ve sporech rodinně právních. Šlo o spory rovnocenných partnerů, kdy psychické týrání, jemuž byl podroben, bylo minimálně stejně intenzivní a bolestné, jako jeho jednání vůči poškozené.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby ve věci znovu rozhodl, popřípadě rozhodl ve věci sám.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

V rámci vyjádření sp. zn. 1 NZO 1361/2014, doručené Nejvyššímu soudu dne 29. 1. 2015, poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. K tomu je třeba uvést, že soudy obou stupňů se velmi podrobně zabývaly jednotlivými důkazy s tím, že jednání obviněného bylo prokázáno zejména výpověďmi svědků E. Š., J. Š., P. Š., I. G. a T. S. Dále je třeba poukázat zejména na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie, bylo zjištěno, že se u poškozené v důsledku jednání obviněného objevily známky posttraumatického stresového reagování. Státní zástupkyně má za to, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné, kdy napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 44 To 358/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Námitky obviněného tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný totiž soudům vytýká toliko nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené V. P., a dále fotografie interiéru auta, kde mělo údajně dojít k tomu, že poškozenou ohrožoval nožem, a počítače poškozené) a vadná skutková zjištění (kdy tato obecně označuje za z jeho pohledu „nedostatečná“, zejména stran incidentu se zapnutým fénem, který se měl odehrát v koupelně, dalšího, který se měl odehrát v autě a kdy měl poškozenou ohrožovat nožem), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že některé incidenty nejsou doloženy vůbec žádnými důkazy vyjma tvrzení poškozené) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že spory a konflikty mezi ním a manželkou byly vzájemné, kdy psychické týrání, jemuž byl vystaven on, bylo minimálně stejně intenzivní a bolestné, jako jeho jednání vůči manželce, která od chvíle, kdy požádal o rozvod, zveličovala průběh těchto konfliktů jen z toho důvodu, aby pak poznatky z trestního řízení mohla použít ve sporech rodině právních; obviněný částečně doznává své jednání, ale současně uvádí, že na nepříznivém vývoji situace mezi ním a poškozenou má poškozená svůj díl viny, kdy excesy, kterých se dopustil, byly z velké části důsledkem jejího jednání, jejích nevěr, požívání alkoholu, pozdních návratů a provokací).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Námitkou procesního charakteru je pak i obviněným uplatněná námitka porušení zásady in dubio pro reo. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Obviněný předmětnou námitku uplatnil s tím, že některé z incidentů mezi ním a poškozenou nejsou doloženy vůbec ničím než tvrzením poškozené a soud se nezabýval tím, jak jednotlivé incidenty probíhaly.

V posuzovaném případě ale Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 3, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Vycházel zejména z výpovědi poškozené V. P. a svědků E. Š., matky poškozené, J. Š., otce poškozené, a P. Š., bratra poškozené, T. S., současného přítele poškozené, M. Š., přítele a bývalého kolegy obviněného, a I. G., sociální pracovnice, dále ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie PhDr. Karla Netíka, CSc., na osobu obviněného, a znaleckého posudku u oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie, PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D., na osobu poškozené. Dále byly provedeny důkazy zprávou laboratoří AeskuLab, a. s., ze dne 5. 10. 2011 a 22. 3. 2012, stran drogového screeningu v moči poškozené, lékařskými zprávami 12. 12. 2011 a 20. 4. 2012, zprávou centra pro osoby ohrožené domácím násilím Acorus ze dne 23. 3. 2012, a zprávou orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soudem byly provedeny i veškeré důkazy, které předložil obviněný, zejména přepisy SMS zpráv komunikace mezi ním a poškozenou, záznamy hovorů ze dne 15. 12. 2011 ze služební linky v bytě a e-mailové zprávy. Na str. 18 až 19 rozsudku nalézací soud podrobně rozvedl výpověď svědkyně a své závěry stran její hodnověrnosti, kdy konstatoval, že „lze vyloučit i vědomé zkreslování výpovědi“. Současně vysvětlil důvody, pro které považoval tvrzení obviněného o jiném průběhu skutkového děje za nevěrohodná.

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovýmizjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný dále namítl, že byla v projednávané věci porušena zásada subsidiarity trestní represe, tedy ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kteréžto uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Odstavec 2 § 12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezyÚstavního soudu - např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.

Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).

Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.

V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným R. P. uplatňovány i v řízení před soudy nižších stupňů a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že se soudy s nimi vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. března 2015

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 210/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.210.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies